Skutečný konzervatismus

Mottem budiž starý vtip:

Koho jsi volil?
Komunisty.
To vím, ale jaké barvy?

Nevážně vážně o základní orientaci v politických otázkách. Určeno zejména pro křesťany, ale nejen pro ně.

Upozorňuju, že můj názor na věc se stále tříbí, a proto tento text bude procházet úpravami. Datum v hlavičce značí poslední update.

Pravidla BPF

První pravidlo „based“ politické filozofie zní:

Každý liberál je komunista
a každý komunista je liberál.

Jsem katolík a jako takový nemůžu být liberál čili levičák. Tyto dvě pozice jsou v tak hlubokém rozporu, že se vzájemně vylučují. Jsou v rozporu, protože jedna je pravdivá a druhá nepravdivá. Jedna je realistická, druhá nerealistická. Proto ani nekatolík by neměl být s klidným svědomím levičák.

Hlásím se ke konzervatismu, protože je to jediný politický směr, který může křesťan zastávat, aniž by si protiřečil v oblasti rozumu i morálky. Je to směr pravicový v pravém smyslu toho slova.

Erik von Kuehnelt-Leddihn to vyjádřil lapidárně v následující hře se slovy a to je druhé pravidlo „based“ politické filozofie:

Right is right
and Left is wrong.

Banda bolševických gangsterů

Jak je možné, že mnozí křesťané volí levicové strany nebo se nějakým způsobem hlásí k levici?

Odpověď na tuto otázku není úplně jednoduchá a vyžaduje probádat mnohé historické, sociální, politické a teologické otázky a souvislosti.

V tuto chvíli načrtněme pouze výchozí body:

• dotyčný nerozumí, co znamenají pojmy levice a pravice,
• dotyčný nechápe konflikt, který mezi oběma pozicemi je,
• dotyčný neuznává dělení na levici a pravici,
• dotyčný není katolík (i když si myslí, že je).

Jinak řečeno, člověk neví nebo neřeší, že volí levicovou stranu. Znamená to, že v nějakém směru převzal pohled a myšlení nepřítele. Právě to je důvod, proč dávám dohromady tento text.

Poslední bod (katolík nekatolík) je velice ošemetný a sám nemám jasno, jak se věci mají. Nicméně vidím, že spoustě lidí chybí víra v mnohé, čemu církev věřila v minulosti, a podle toho vypadá jejich jednání. Jednoduše bychom nebyli v této situaci, kdyby se lidé stále řídili vším, čím se řídili po dlouhá staletí. Souvisí to s reformou církve, ke které došlo po Druhém vatikánském koncilu.

Tady jde spíše o problém teologický než politický. Donoso Cortes kdysi napsal, že v jádru všech politických rozdílů jsou rozdíly teologické.[1] Rozdíly teologické rýsují mezi lidmi hlubokou propast, která se nedá překlenout tolerancí nebo náboženskou svobodou, jak ji chápou konzervativněji ladění liberálové. O tom hovořil Ježíš ve výrocích, „přinesl jsem vám meč a ne plášť“ nebo „bude syn proti otci…“ atd.

Nedomnívejte se, že jsem přišel uvésti pokoj na zem; nepřišel jsem uvésti pokoj, nýbrž meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdvojil člověka proti otci jeho a dceru proti matce její a nevěstu proti tchyni její, a nepřátelé člověka jsou domácí jeho.

(Mat. 10, 34—36)

Což mě přivádí k poslednímu bodu tohoto úvodu. Být konzervativcem znamená mít velice obezřetný vztah k moderní době a v širším smyslu k novověku. Konzervativec je v podstatě antimodernista.

Omyly moderní doby

A tady začneme, neboť spousta lidí nevidí na moderní době nic moc závadného, přinejmenším nic, co by „vývoj“ nezreformoval v něco lepšího. Myšlenku více či méně automatického pokroku máme zažranou pod kůží, a přitom patří do základního ideologického vybavení nepřítele.

Co konzervativcům vlastně vadí na současnosti? Máme se dobře, nehladovíme a na dovolenou jezdíme do Chorvatska. Tak v čem je problém? Ve všem, ale stručný výčet uvádím v textu Naše země nevzkvétá.

Už chápete? Možná chápete, ale nesouhlasíte. V tom případě patříte do tábora nepřátel a tento text není pro vás.

Zvídavý se možná zeptá, jak jsme se do takového svrabu dostali? To je na delší povídání, jehož stručnou verzi jsem nazval Historické milníky.

Možná až příliš stručnou. Je to složité téma, ale základní linie

nominalismus → protestantismus → osvícenství → liberalismus → moderní doba

zřejmě obstojí a mnozí konzervativci se na ní shodnou. Nominalismus a osvícenství zničily myšlení a filozofii, protestantismus zničil náboženství, liberalismus zničil politický systém a moderna ničí, co zbylo.

Levice

Nastal čas zabývat se základním dělením moderní politické scény na levici a pravici. Záměrně uvádím levici jako první, neboť pravice byla vždy spíš reakcí na nežádoucí posuny ve společnosti. A záměrně píšu moderní scény, protože mapovat tyto pojmy na politické dění před Francouzskou revolucí by byl anachronismus.

V Historických milnících jsem se zmiňoval, že Francouzská revoluce uvedla do praxe ideologii zvanou liberalismus. Francouze pak v 19. století kopírovali revolucionáři na celém kontinentě. Ani některé pomazané hlavy nezůstávaly pozadu, takže někdy se dá hovořit o revoluci shora. Příkladem budiž náš osvícený panovník Josef II. Můžeme mluvit o cestě revoluce a cestě reforem.

Ale co je vlastně liberalismus a co na něm shledávám špatného? Liberalismus je politická filozofie, která usiluje o zavedení beztřídní společnosti a určuje způsob, jak jí vládnout. Známe to pod pojmem zavádění demokracie. Problém je v tom, že jde o nerealistický projekt, který se nevyhnutelně začne topit ve svých vlastních rozporech. Jakých rozporech? Na to se snažím odpovědět v následujícím textu.

Liberalismus je dnes považován levičáky za pravicovou ideologii a pravičáky za levicovou ideologii. Historicky ale liberalismus byl levicovou doktrínou. Jeho cílem bylo zreformovat či násilně odstranit to, čemu se říká ancien regime neboli starý režim, tj. uspořádání společnosti na stavovských základech a křesťanském chápání rodiny. Esej Stručná historie levice se zabývá levicovými útoky na každý pokus reality vrátit se do normálu.

Původní, tzv. klasický liberalismus zplodil celou řadu dalších levicových ideologií, v prvé řadě socialismus a jeho různé odstíny. Všechny levicové doktríny stojí na dvou základních pilířích liberalismus, svobodě a rovnosti, a liší se pouze v chápání a aplikaci těchto principů. Pokusy zmapovat levicovou logiku se zabývám v Alternativních pohledech na levici: část I., část II. a část III.

O tom, že se fenomén politické korektnosti nevyhýbá ani tak technickému oboru, jako je IT, píšu v článku Politická korektnost na OpenBSD.

Než se dostaneme k pravici, ještě je třeba se zabývat dvěma tématy: svobodou slova a libertariánstvím.

Zapomeňte na Svobodu slova! Svoboda slova je mechanismus, který byl původně namířen proti zákonům zakazujícím rouhání a tím pádem proti náboženství. Dále dobře posloužil jako trojský kůň šíření levicových ideologií. I původně umírnění protestanti si dnes uvědomují nebezpečí svobody vyjadřování. Za sebe říkám a to je třetí pravidlo BPF,

Podle postoje k otázce svobody slova poznáš komunistu!

Libertariánství je naivní politická filozofie vycházející jak jinak než z liberalismu. Má však dva kladné rysy: respektuje soukromé vlastnictví, byť ho nechápe zcela správně, a slouží jako přestupní stanice pro liberály, kterým pomalu začíná docházet zvrácenost liberalismu. Sám jsem se k libertariánství nějakou dobu hlásil a spousta teoretiků tzv. neoreakce se rekrutovala z bývalých libertariánů, včetně samotného Moldbuga.

A pravice

Neoreakce byl neúspěšný pokus oživit myšlenky staré pravice tím, že se oblečou do moderních pojmů a Mencius Moldbug byl jejím otcem. Koneck konců stará, konzervativní pravice přece selhala a je třeba přenechat iniciativu mladým. Nu, nepovedlo se, neboť osvícenství a absolutismus jako víceméně plody moderny nejsou nejlepší východiska pro tento typ úvah.

A Moldbug zrovna není ten typ hochkonzervativce, o kterém tady píšu. Jeho základní tezi se věnuju v textu Formalismus. Sice probudil intelektuální zvědavost jisté skupiny lidí, ale zároveň je svedl na zcestí. Jeho práce neobstála v testu časem a dnes píše pod svým skutečným jménem Curtis Yarvin pro spíše umírněný americký pravicový internetový magazín American Mind.

Esej Mapování pravicové scény se dívá na to, z čeho se skládá nesourodá skupina odpůrců levicové hegemonie.

Nejdůležitější je text Pravolevé spektrum, jeho význam a kontex. Vypořádává se s různými definicemi levice a pravice a nakonec se pokouší definovat, co pravice skutečně je. Vychází ze stejnojmenného eseje bloggera, který si říká Nigel T. Carlsbad.

Carlsbad je ten, kdo si vzal rčení neoreakce o čtení starých knih skutečně k srdci, Historikové tomu říkají vycházet z prvotních zdrojů. Považuju jeho práci za obzvlášť důležitou, proto ty časté odkazy na jeho texty.

Skutečný konzervatismus

A nyní definice pravice či skutečného konzervatismu z výše zmíněného eseje.

Pravicová hnutí chtějí ve společnosti zachovat pevné, dědičné a stratifikované třídní rozdíly spojené s doprovodnými privilegii. Levicová hnutí chtějí tyto rozdíly zrušit nebo je reformovat takovým způsobem, že budou zanedbatelné.

Komentář k silným stránkám a vysvětlení viz také esej Pravolevé spektrum, jeho význam a kontex. Originál je zde.

Závěr

Na začátku tohoto textu jsem se ptal, proč lidé volí levicové strany a navrhl jsem 4 důvody této skutečnosti.

Nyní by mělo být jasné, co jsou levice a pravice a jaké jsou jejich cíle. Mělo by být jasné, co pravice není: veškerá současná mainstreamová politická scéna je z valné části levicová, takže je prakticky nemožné volit skutečně pravicovou stranu. Co považujeme za pravici, se za posledních 200 let postupně měnilo a rozmnělňovalo a současná pravice nemá se skutečnou pravicí téměř nic společného. Dále by čtenáři mělo být jasné, kde vlastně stojí. Pokud souhlasí s cíli pravice, je pravičák. Jinak se řadí k levici, ať si o tom myslí cokoliv. A tím pádem je nepřítelem všeho dobrého, pravdivého a krásného. Přinejmenším v tomto ohledu a pravděpodobně nevědomky.

A to je prozatím vše k tomu, čemu se říká imperium. Případného zaujatého čtenáře dále odkazuju na sacerdotium čili „based“ náboženství, čili katolicismus, který je podstatnou, možná nejdůležitější součástí přirozeně organizované společnosti.

EOF