Pravolevé spektrum, jeho správný význam a kontext

Nedokonalosti překladu, a bude jich patrně mnoho, padají na mou nedostatečně učenou hlavu.

Úvod

O levici jsem zde hovořil už několikrát, zatímco pravici jsem záměrně vynechával. Zdá se totiž, že pravici je obtížnější definovat. Napsáno už toho bylo tolik, že lze jen těžko přijít s něčím novým. Ale spíš než se pokoušet o originalitu je v tomto případě na místě vrátit se ke kořenům. To dle mého soudu stačí, aby se člověk zorientoval v realitě politického života za posledních 200 let.

Tento přístup zvolil blogger Nigel T. Carlsbad v tomto textu. Neuvádím ho zde celý, ale snažím se zachovat jeho strukturu, kde se autor nejprve zabývá existujícími definicemi a teprve ke konci uvádí svou vlastní, aby se ji následně pokusil obhájit. Dle mého soudu úspěšně. Co je dnes často považováno za pravicové, nemá se skutečnou pravicí nic společného.

Neuchopitelná pravice

Jak už bylo řečeno, pravici je obtížnější definovat. Důvodem je to, že pravice často byla reakcí na revoluční změny, ke kterým došlo tlakem progresivních sil. Takže za pravici bývá označován konglomerát hnutí, která si myšlenkově mohou být dosti vzdálená. Některá z nich mohou být vyloženě levicová, ale z pohledu současného progresivce se jeví nebo jsou nálepkována jako (většinou extrémní) pravice. Carlsbad cituje básníka Roberta M. Beuma a jeho esej Moderna a levice: ekvivalence, kde uvádí:

Kamkoliv se člověk podívá, velice pravděpodobně narazí na následující: fašismus je „pravice“ či „pravicový“, ale přitom kapitalistická společnost je prý také ta „pravice“ a liší se od „levice“ socialismu a komunismu; socialismus, nahlížený z komunistické perspektivy, je součástí „pravice“ a „reakce“; ale existují také levicoví kapitalisté (např. Cyrus Eaton) a existují levičáci jako Mussolini, kteří založili „pravicové“ strany — aniž by opustili své levicové cíle a praktiky; ve Francii gaullisté, jedna z mnoha variant „buržoazního socialismu“ (čili „levice“) jsou „pravicí“, proti které bojují levicová Koalice a socialistické „centristické“ strany; monarchisté jsou samozřejmě „pravice“, ačkoliv často kritizovali a bojovali proti „pravici“ fašismu a občas jsou oněmi ultraliberálními a levicovými oběťmi „pravicových“ pučů jako těch, ke kterým nedávno došlo v Řecku a Kambodži. V jednom sloupku, který vyšel během prezidentské kampaně Nixon-McGovern, odmítl Max Lerner, který je už asi moc starý, aby se naučil nové triky, tezi Erica Voegelina, že moderní liberalismus má tendenci vytvářet podmínky, jejichž logickým finálním stádiem je levicová diktatura. Podle stejné logiky, vykřikuje nedůvěřivý Lerner, konzervatismus dláždí cestu Hitlerovi! Tento druh výkonu, kdy žurnalista v jedné větě odhalí svou nevědomost, pokud jde o badatele a Hitlery tohoto světa, je pandemický. A jen mírně pod úrovní citovaného sloupkaře a často stále na úrovni univerzitně vzdělaných lidí lze vidět tendenci označovat nálepkou „pravičáci“ či po americku „pravicoví extrémisté“ šílené, bezbožné surovce (Julius Streicher), soucitné, elegantní katolické republikány (Phyllis Schlafly); novinové magnáty (Henry Luce) i ty, co tiskem opovrhují (Balzac); pragmatické obchodníčky (Poujade) a kšeft nenávidějící exoty (Baudelaire); arcinacionalistické militaristy (Maurras) a antimilitaristy (Nietzsche).

Jsou tedy pravice a levice jakési nadčasové ahistorické esence? Sdílejí všechna uskupení označovaná za pravicové nějakou společnou platformu, která je všechny spojuje? Je poměrně snadné vidět styčné body mezi liberály a socialisty na levici, ale co spojuje třeba karlisty a volkisch populisty, libertariány a křesťanské integralisty? A na druhou stranu, jak může být národní socialismus extrémní pravice, odlišná od extrémní levice bolševismu apod.?

Evidentně nic takového jako nadčasová definice neexistuje, byť o ni obě strany z pochopitelných důvodů usilují. Levice chce věčného nepřítele, kterého může neustále potírat, což je, jak to Carlsbad trefně nazývá „paranoia profesionálního revolucionáře“. Pravice zase chce být nositelkou dlouhé tradice, kterou předává dále, ať už se jedná o misi zachování Západní civilizace, evropanského genofondu, křesťanského náboženství atd. Zvyšuje to bojovou morálku.

To vše je sice pochopitelné, ale z hlediska hledání správné definice k ničemu. Ani Beum se ve svém eseji nedobral smysluplné definice pravice, kromě obecné „nelevice“. Vlastně bychom prý neměli žádnou definici hledat a uznat, že jsme všichni levičáci, protože žádná čistě pravicová hnutí neexistují. V jeho pojetí jsou totiž všechna pravicová hnutí ovlivněná modernismem a modernismus a levice jsou totéž. Do jisté míry je to pravda, ale Carlsbad to vidí optimističtěji. Můžeme uznat, že jsme všichni levičáci, ale že existuje pravicový „typ“, který je historicky daný a může posloužit jako analytický nástroj při zkoumání nejrůznějších deviací a přesunů od tohoto původního typu. To současné definice neumožňují.

Naše definice musí mít tři vlastnosti:

• musí zcela vylučovat populismus,
• musí uznávat historicitu levopravého spektra (je frisijský komunalismus z 10. století levicový či pravicový? — zcela anachronická a nesmyslná otázka)
• a poskytnout jasný historický metanarativ a hranice, čímž poslouží jako užitečný rozlišovací nástroj.

Pojďme se podívat na některé stávající definice.

Levice znamená rovnost a pravice hierarchii

Tato definice je příliš vágní.

O rovnosti jsem už psal a jako obecný politický princip je problematická. Ale to neznamená, že neexistuje vůbec. My, křesťané, tvrdíme, že lidé jsou si rovni co do lidské důstojnosti. Jsou tu i další pojetí rovnosti: rovnost rasová, etnická, pohlaví, příležitostí, příjmů, rovnost ozbrojených svobodných občanů republiky, rovnost bílých občanů v rasově výlučné republice. Poslední dva typy bývají spojovány s pravicovou politikou. Stejně tak švýcarský komunalismus, meritokracie, rovnost politických skupin v národních socialismech všeho druhu (německý nacismus akceptoval feminismus, neboť „politicky uvědomělé dívky vědí, že každá práce, v továrně či doma, má stejnou hodnotu“, tvrdila vedoucí dívčího křídla NSDAP). Čili pravicová hnutí také často propagují rovnost.

Na dostatečně nízké úrovni subsidiarity a sociální interakce nalezneme rovnost mezi lidmi stejného stavu, etnika či jiných znaků.

Na druhou stranu co je vlastně hierarchie? Každá organizace má vertikální systém pozic a hodností čili stav nadřízený-podřízený. Kromě toho levice neodmítá hierarchii. Viz leninský model demokratického centralismu nebo méně radikální formy levice jako sociální demokracie, které s hierarchií problém nemají. Levice má k hierarchii jiný postoj:

…hierarchie nezmizí, ale ztratí svůj sociální význam a redukují se na pouhé organizační detaily.

Což se v mnoha ohledech už stalo.

Levice znamená upřednostňování minorit, pravice upřednostňování majority

Tj. cizí skupiny vs vlastní skupina.

Vláda minority je standard. To stačí k demolici této definice, ale zdaleka to není všechno.

Co je ta vlastní skupina? Někdo si může myslet, že jsou to jeho přátelé z Davosu, média a thinktanky. Pak přijde pravičák a řekne kdepak, tvoje skupina je celá bílá rasa. Cokoliv jde proti předdefinovaným zájmům bílé rasy, pak automaticky znamená, že je navrhovatel buď neupřímný nebo něčí „užitečný idiot“. Čili význam pojmu „vlastní skupina“ bývá demagogicky přehlcený.

Dále je to definice absurdně ahistorická. Projevuje-li bojovník Janomamo loajalitu vůči svému kmeni tím, že jde do války proti jinému kmeni, je snad kvůli tomu pravičák?

Pokud lze vaši definici levice a pravice použít na primitivní skupiny, které nemají žádné pojetí státu, pak je k ničemu. Chybí tu základní předpoklady pro užitečnou taxonomii.

A konečně reductio ad absurdum:

Člověk, který chce zabít všechny, vyjma minimální potřebné populace svých nejbližších předků, je nejpravicovější člověk na této planetě.

Levice znamená univerzalismus, pravice partikularismus

Zde platí stejné reductio ad absurdum, ale navíc chybí požadavek na skupinu. Čili nejpravicovějším člověkem na planetě by byl egoistický anarchoindividualista, např. hrabě Dracula. Až sem lze aplikovat partikularitu.

Dále selhává v rovině historické, protože imperialismus či násilné konverze nevěřících jsou dle této definice levicové.

Naproti tomu politika ukřivděných minorit je pravicová. Nacionalisté by sice rádi viděli pouze svůj národ jako partikulární, ale tato definice je příliš obecná a neposkytuje další vymezení. Takže za partikulární lze považovat třeba homosexuály nebo ajťáky.

Naproti tomu je univerzalismus základním aspektem evropské historie. Klerikové psávali univerzální historie, což je žánr, který se ve skutečnosti datuje do starověku. Navíc je univerzalismus důsledkem existence objektivních pravd. Metafyzický realista nemůže nebýt univerzalistou. Křesťan nemůže nebýt univerzalistou.

V pravicových kruzích je však nyní populární darwinismus, protože někteří darwinisté se nebojí říci, že určité genotypy jsou lepší než jiné. To ukazuje, že nejsou dostatečně konzistentní relativisté, což je vylučuje z badatelského mainstreamu konzistentních relativistů. I když „konzistentní relativismus“ je patrně contradictio in adjecto.

Poválečný konzervatismus má podobnou verzi této definice: levice znamená velkou vládu a autoritářství, pravice znamená malou vládu a absenci státních zásahů. Podle Carlsbada prý znalý pozorovatel (což já nejsem) rozpozná, že jde o pravicovou verzi „antihegemonické kritické teorie“ a cituje jednu z vůdčích postav alt-right, Grega Johnsona:

Představujeme si něco jako klasický liberalismus pro všechny národy, kde mají všechny skupiny své místo a jejich legitimní práva nemusí být v konfliktu s legitimními právy ostatních národů.

Levice znamená chaos (antinomianismus) a pravice řád (pronomianismus)

To je definice, kterou použil Mencius Moldbug. Znamená to, že veškerý odpor proti autoritě je levicový. Sv. Ambrož tedy byl levičák, když bránil císaři Theodosiovi I. ve vstupu do milánské katedrály poté, co se dotyčný dopustil soluňského masakru.[1] Prostě každý odpor je zakázaný, i když jsi pod nadvládou zarytých nepřátel. Co by na to řekli křesťanští obyvatelé Balkánu v dobách nadvlády otomanských Turků? V 17. století se tento přístup, kdy dobro státu za každou cenu (tj. bez ohledu na morálku a náboženství), pejorativně nazýval politique a označovali se jím většinou umírnění katolíci a protestanti, kteří spatřovali v osobě silného panovníka záchranu tehdejší Francie.

Ani pojem řád není zcela jasný. Pro Moldbuga řád předpokládá weberovský monopol na násilí, což by v dobách panských soudů nebo pater familias byla novinka.[2] Počet vražd a právní polyarchie („nezajištěná moc“) byly v dobách před novověkem vyšší, takže to vypadá, že pronomianismus je moderní vymoženost.

Jsou zde i další problémy. Podle této definice je „pravicový puč“ oxymorón, neboť je nutně nelegální a nekonstituční. Na druhé straně vládce (jakkoliv definovaný) nemá žádnou povinnost vynucovat konzistentní zákony; může měnit zákony podle nálady (viz americké konstituční právo, stejnopohlavní „manželství“ atd.), protože nad vlácem už není žádný soudce. To samozřejmě vychází z vulgárního vestfálského pojetí, že spravedlnost náleží pouze dané teritoriální jednotce. Papežství by nesouhlasilo.

Levice znamená sociální konstrukcionismus a živitelský stát, pravice dědičnost a přirozenost

Eugenika bývala výmluvou advokátů sexuální volnosti a netradičních způsobů soužití. Samozřejmě pod fasádou respektované vědy. Dnes je eugenika establišmentem zatracovaná, oblíbená pouze u pouliční pravice. „Jsem zastánce potratů, protože nás to zbaví černých“ je klasický příklad. Ještě horší, ale naštěstí vzácnější je, „pojďme založit rozmnožovací tábory Lebensborn, neboť příspěvek rodičů k výchově dětí ve sdíleném prostředí je stejně minimální.“

Tři země, které byly nejdál v zavádění eugeniky, byly Švédsko, Spojené státy a Německo. Dnes jsou to patrně nejliberálnější země na světě. Jaká nepohodlná náhoda.

A dále Carlsbad cituje z jednoho levicového propagátora eugeniky (Caleb Saleeby, Žena a ženství, 1911):

Věřím v ženské volební právo, neboť věřím, že bude eugenické, protože reformuje podmínky manželství a rozvodu v eugenickém smyslu a bude příčinou toho, co jsem jinde nazval „preventivní eugenikou“, jejímž cílem je ochránit zdravou rasu od „rasových jedů“, jakými jsou venerické choroby, alkohol a v relativně nepatrném množství také olovo (str. 24).

Na druhé straně je G. K. Chesterton, věhlasný britský katolický apologeta, který v roce 1922 napsal Eugenika a další zla. Takže jak přesně je to s tím levicovým konstrukcionismem?

Sám jsem už několikrát poukazoval na to, že moderní liberálně demokratický stát v sobě snoubí prvky původně považované za levicové i pravicové, tj. efektivitu liberálního kapitalismu se solidaritou sociálního státu.

Levice je strategie uchopení moci pomocí zdůrazňování ideologických kontradikcí, pravice je nedefinovaná

Viz Spandrellův článek na toto téma, kde popisuje levičáctví jako „snadnou výmluvu“.

Pojetí podobné Beumovu ze začátku tohoto článku. Pravice zde nemá jinou definici než opoziční „nelevice“. Levičáctví je obecnou technikou rozbití vládnoucích koalic tím, že se vezmou určité aspekty vládnoucího sociální konsenzu a přeženou se daleko za hranice zlatého pravidla. Tím se vytvoří síť, okolo které se mohou shromažďovat odpadlíci, zatímco se vládnoucí autority ocitají v obtížné situaci, kdy proti nim nemohou jednoduše zasáhnout.

Jde o platné empirické pozorování, ale jinak je zde stejný problém jako u Beumova pojetí, zmíněný na začátku.

Slovo reakcionáře

Nyní se podívejme na definici, se kterou přichází Carlsbad, a která je dle mého soudu lepší než všechny předešlé.

Pravicová hnutí chtějí ve společnosti zachovat pevné, dědičné a stratifikované třídní rozdíly spojené s doprovodnými privilegii. Levicová hnutí chtějí tyto rozdíly zrušit nebo je reformovat takovým způsobem, že budou zanedbatelné.

Mezi její silné stránky patří:

Především ustanovuje ideální „prakonzervativní“ typ, který se víceméně rozumně hodí na první moderní konzervativní hnutí — karlismus, ultraroajalismus, legitimismus, Tradicionalismus s velkým T, který byl zavržen Prvním vatikánským koncilem (nezaměňovat s Guenonem, Evolou atd.), pruský pietistický konzervatismus, Hallerův restoracionismus, Metternichův systém a jeho advokáti, atd.

Tento prakonzervativní typ se začíná významně rozřeďovat následkem sociálních dislokací belle epoque,[3] s nástupem boulangismu[4] a Ligue des patriotes,[5] antidreyfusovskými[6] elementy v Action Francaise,[7] Freikonservativen (sice vyšší/patricijské hnutí, ale zároveň negující vyšší restoracionismus spojený s Kreuzzeitung, jak bylo předpovězeno reformisty z Wochenblattpartei nebo liberálními kameralisty, viz také Alter und neuer Konservatismus, atd.) a s lidovými hnutími (nižší/plebejské) v Německu, one-nation conservatism v Anglii atd.

S Konzervativní revolucí,[8] fašismem a myriádami žlutých socialismů[9] a třetích cest dosahuje jeho bastardizace takové úrovně, že se ztrácí spojitost s původní myšlenkou. Od té doby Nouvelle Droite,[10] Neue Rechte[11] a nejrůznější tzv. „neofašistická“ hnutí mlátí tento druh prázdné slámy a dnes se evropská pravice skládá s podivné koalice všelijakých národních socialistů s malým „n“ s těmi, které lze v zásadě označit za Nové Liberály (spíš typu Mill[12] než Gladstone)[13] se středopravými sociálními názory.

Dále se jí daří vyhnout všem formám populismu, které jsou odchylkou od tohoto ideálního, původního typu, a tím pádem poskvrněné levičáctvím. Viz Beum.

A konečně, nejde o opakování marxistické definice, protože ekonomické třídy marxismu nejsou skutečné třídy, skutečné stavy. Podnikatel a zaměstnanec nejsou skutečné stavy, protože střední třída dnes vykonává různé funkce zároveň. Abychom pochopili, co třídy či stavy skutečně jsou, cituje Carlsbad právníka Charlese Loyseau (1564—1627):

Protože spolu nemůžeme žít za rovnosti podmínek, je nutné, aby jedni veleli a druzí poslouchali. Ti, co velí, mají různé řády, stavy a hodnosti. Vládci rozkazují všem ve státě, jejich příkazy směřují na velké pány, velcí rozkazují středním, střední malým a malí lidu. Lid, který poslouchá všechny ostatní, se dál dělí do několika řádů a tříd, takže všude jsou nadřízení, kteří jsou zodpovědní za celý stav před úřady a úřady před vládci. Prostřednictvím těchto mnohočetných dělení tvoří několik stavů stav obecný a několik stavů dobře řízený stát, ve kterém je harmonie a shoda, vzájemnost a propojenost od nejvyššího k nejnižšímu takovým způsobem, že skrze řád je bezpočetná mnohost vedená k jednotě.

Stav, kterému je věnována tato kniha, je druhem hodnosti či čestné kvality, která náleží určitému počtu osob stejným způsobem a pod stejným jménem. Sám o sobě nepropůjčuje veřejnou moc. Ale mimo příslušnost k třídě, kterou dává, přináší také určitou způsobilost či oprávnění k získání určitého úřadu či panství… Ve francouštině se nazývá Estate, což je hodnost a kvalita nejpevnější, jíž lze člověka jen těžko zbavit.

Pokud jde o definici, stav lze definovat jako hodnost se způsobilostí pro veřejnou moc. Neboť jak už jsem řekl jinde, existují tři druhy hodnosti: úřad, panství a stav. Jsou příbuzné nejen díky tomu, co mají společné, tedy hodnosti, ale také díky tomu, v čem se liší, tedy ve veřejné moci, na které se všichni podílejí různě. Neboť úřad obnáší výkon veřejné moci, a proto ho definuji jako hodnost s veřejnou funkcí; panství obnáší vlastnictví veřejné moci, a proto ho definuji jako hodnost s vlastnictvím veřejné moci; a nakonec řád obnáší pouze způsobilost pro veřejnou moc, a proto ho definuji jako hodnost se způsobilostí pro veřejnou moc.

Např. náležet ke stavu duchovních samo o sobě nepropůjčuje žádnou veřejnou moc, nicméně ti, kdož jsou poctěni členstvím v tomto stavu, jsou způsobilí k obročí a církevním úřadům. Podobně šlechta je stav, který sám o sobě není veřejnou službou, ale činí své členy vhodnými kandidáty na vysoké úřady a panství, jež náleží šlechtě. Podobně být doktorem nebo licenciátem práva není úřad, ale jde o stav nutný k získání úřadu v soudnictví. Proto úřad následuje stav a je propůjčován příslušníkům stavu, jemuž úřad náleží.

A k tomu dodává:

Z toho jasně vyplývá, že moderní společnosti nemají třídy jako takové. Jsou to beztřídní společnosti a liberalismus je prostředek, jak vládnout beztřídní společnosti.

Máme sociální sítě, kluby, asociace a subkultury, ale to nejsou třídy. „Mocenská elita“ se nepředává jako stav, je to neustále se měnící síť soutěžících v meritokracii. Sám používám výraz „třída“ v novém významu z konvenčních důvodů, ale neměli bychom je zaměňovat.

August Wilhelm Rehberg (1757—1836), současník a kritik Kanta a korporatistický konzervativec (byť věřící v reformy) jednou bránil právo prvorozeného takto:

Lidské bytosti v civilizované společnosti musí být nuceni ctít, co slíbili a začali jejich rodiče. Žádný stát by nemohl existovat dlouho, kdyby děti a další dědicové nebyli utvořeni k tomu převzít místo, kde kdysi stáli ti, co odešli. Kdo by na sebe chtěl vzít závazky, kdyby nejistá smrt jedné z vázaných stran zbavila ostatní všech povinností?

Tato etika v liberálních společnostech neexistuje, což ukazuje na jejich beztřídní povahu.

Ještě jeden citát. Enigmatický právník Karl Friedrich Vollgraff (1794—1863), jenž je někdy považován za protospenglerovce[14] Nacionalista, antidemokrat a prominentní člen Konzervativní revoluce, zároveň kritik Národního socialismu., napsal několik pojednání a komentářů o šlechtě, neboť byl jejím neochvějným obráncem navzdory jeho zednářství a buržoaznímu původu.

Nadřazenost šlechty spočívá především ve stálosti jejich ekonomických podmínek, jejich reputaci u sedláků a hodnotě soudní a policejní moci, jež jim byla ponechána federálním zákonem.

Takto sumarizoval stav šlechty kolem roku 1837 a ve stejném díle zašel až tak daleko, že požadoval, aby „se právně jejich majetek a vlastnická práva zcela vyňala ze zákonodárství panovníka.“

Zhruba tolik k problému pravolevého spektra. Zbývá ještě jedna otázka, které se Carlsbad věnuje. Musí pravičák bránit třídní rozdíly, jestliže jsou arbitrární? Odpovídá na ni takto:

…žádné jiné [než arbitrární třídní rozdíly] nejsou. Navíc jakákoliv patologická konfigurace „třídní nadvlády“, jako např. bioleninismus není „třídní“ v tradičním smyslu, který jsem právě popsal. Všechny tyto věci vyžadují nějakou formu občanské rovnosti, liberalismus a jiný, třídy likvidující mechanismus.

Také si myslím, že podobné námitky mají kořen v hloupé, ale dobře znějící teorii „přirozené aristokracie.“ A sice že existují určité, dobře definovatelné, společenské předpoklady, díky kterým lidé zaujmou „pravdivé“, „férové“ a „organické“ společenské stavy a třídy na základě jejich dědičných vloh bez jakéhokoliv „arbitrárního“ omezení. Na druhou stranu jakékoliv postavení dosažené jinými prostředky je parazitické. Toto je populistická a procedurální rétorická technika. Přirozená aristokracie je krycí název pro meritokracii a jejím jediným výsledkem je nadprodukce elit.

To je vše. Protože v dobře spravované společnosti se světské rameno musí opírat o duchovní (a naopak), v sekci based náboženství opouštím imperium a zaměřuju se na sacerdotium.

EOF