Proč nejsem liberálem?

Moje poměrně pesimistické vidění současného světa a ještě pesimističtější vidění budoucnosti vychází z přesvědčení, že naše politická realita je zásadním způsobem pokřivená. Za jednu z hlavních příčin považuju liberalismus. Jakmile člověk jednou pochopí pokřivenou podstatu liberalismu, moderna se začne jevit v úplně jiném světle, neboť liberalismus je jedním z jejích pilířů.

Liberalismus je podle Davida Hanáka jedním ze tří hlavních politických ideologií. Zbylé dvě jsou konzervatismus a socialismus. Ne zcela souhlasím, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Definice liberalismu

Definice liberalismu z české wiki:

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota.

Definice je to dostatečná, obsahuje podstatné, ale chybí zmínka o rovnosti, druhém pilíři liberalismu. Proto uvádím ještě další dvě slovníkové definice:

Thefreedictionary.com definuje liberalismus takto:

A political theory founded on the natural goodness of humans and the autonomy of the individual and favoring civil and political liberties, government by law with the consent of the governed, and protection from arbitrary authority.

Miriam-Webster se příliš neliší:

A political philosophy based on belief in progress, the essential goodness of the human race, and the autonomy of the individual and standing for the protection of political and civil liberties; specifically: such a philosophy that considers government as a crucial instrument for amelioration of social inequities (as those involving race, gender, or class)

Podtrženo, sečteno, klíčové myšlenky liberalismu jsou tyto:

• lidé jsou přirozeně dobří,
• autonomie jednotlivce,
• svoboda a rovnost jsou prioritním úkolem vlády,
• právní stát,
• vláda se souhlasem ovládaných,
• ochrana před svévolí autority,
• lidská práva,
• pokrok.

Jinými slovy: liberál je člověk, který věří, že přirozená lidská dobrota se nemohla projevit kvůli svévolné autoritě, jež ji dusila. Individuální autonomie je cesta, jak se přirozená lidská dobrota může prosadit. K tomu je třeba právní stát, který lidem zajistí právo na tuto autonomii a vláda, která bude vládnout se souhlasem ovládaných a ochrání lidi před svévolí autority, protože jejím prioritním úkolem bude svoboda, rovnost a pokrok.

To je, řekl bych, férový popis, čemu liberálové věří a jaká je jejich společenská vize.

Rozporná podstata

Víra v pokrok a přirozenou lidskou dobrotu jsou spíše předpoklady, netvoří esenci liberalismu. Ve společenský pokrok a lidskou dobrotu mohou věřit i neliberálové, a proto se jimi zde zabývat nebudu, byť dávám přednost katolickému pohledu, že původní dobrota lidské přirozenosti byla pokřivena či zastíněna Prvotním hříchem. Připadá mi realističtější.

Autonomie jednotlivce je pro současného liberála důležitá, pokud je dotyčný jednotlivec součástí preferovaných skupin. Např. autonomie nekuřáka má u liberála větší váhu než autonomie kuřáka. To velice úzce souvisí s předposledním bodem, jímž jsou lidská práva. Koncept lidských práv sice vychází ze scholasticismu, ale už dávno opustil sféru reálna a stal se čirou abstrakcí, kterou lze rozšiřovat téměř neomezeně. Proč by cizinec neměl mít stejná práva jako domorodec, nebo ošklivka jako krasavice? Neustále expandující lidská práva vyžadují expanzi státní moci, neboť právo jednoho omezují v nějakém směru práva ostatních. To je důsledek rozporné podstaty liberalismu.

Za esenci liberalismu považuju třetí bod: svoboda a rovnost jsou prioritním úkolem vlády. Liberalismus je primárně politická filozofie a politická filozofie se zabývá tím, jaká politika se má prosazovat a co má vláda dělat. A právě v tom spočívá zmíněný zásadní rozpor.

Problém je v tom, že svoboda, chápaná jako svoboda politická, nemůže být prioritním úkolem vlády. Svobodu nelze prosazovat politicky, protože politika je autoritativní diskriminace. Svoboda v liberálním pojetí je svobodou od autority, svobodou od diskriminace. Liberalismus chce svět osvobodit od jakékoliv formy autority a diskriminace politickým činem prostřednictvím instituce vlády, tedy diskriminující autority. A právě v tom spočívá logický rozpor, díky němuž je liberalismus vždycky něčím jiným, než tím, čím tvrdí, že je. Liberalismus je v neustálé válce s realitou.

Svoboda náboženství v praxi znamená vládu bezbožectví, svoboda slova v praxi znamená politickou korektnost, svoboda shromažďování znamená pochody homosexuálů atd. Příčinou toho všeho je, že nelze prosazovat svobodu obecně. Lze prosazovat pravidla, co se smí a co se nesmí, co dělat lze a co nelze. Svoboda pro jedny je omezení pro druhé. Svoboda otrokářů je nesvobodou otroků a omezení svobody otrokářů přináší svobodu otrokům. Svoboda kuřáků je omezením pro nekuřáky a naopak. Nakonec musí přijít někdo, kdo rozhodne, jak věci mají být, a bude tuto svou koncepci obecného dobra autoritativně prosazovat a bránit proti všem, kdo nesouhlasí. Taková je realita, ze které liberálové nemohou uniknout. Realita je přirozeně autoritářská, svoboda (v politickém smyslu) je autoritářská.

Naskýtá se otázka: je svoboda autorita? V politickém smyslu určitě ano. Svobody, jak je chápaly minulé věky, byly konkrétními právy a privilegii daných vrstev nebo správních jednotek. V jiném smyslu je svoboda víc než autorita. Autorita je zde proto, aby omezovala svobodu. Z toho plyne, že svoboda je širší než autorita, ale to už mluvíme o svobodě v metafyzickém smyslu, spíš než v politickém. Že někdo něco dělat může, neznamená, že to dělat má nebo smí.

Nefunkční praxe

Právní stát, vláda se souhlasem ovládaných, demokracie, univerzální volební právo, lidská práva, to je agenda, kterou se liberálové pokouší aplikovat v politické praxi. Pokud fungují, tak jen jako tzv. unprincipled exceptions neboli na základě vyjímek z principu.

Idea právního státu je založena na myšlence rovnosti před zákonem. V teorii to zní pěkně, ale v praxi musí zákon někdo vykládat a uplatňovat. Vládnou lidské osoby, nikoliv neosobní předpisy. Jen tak je možné, že současný výklad americké ústavy je v naprosté opozici k původní myšlence Otců zakladatelů, aniž se text výrazně změnil. Vláda se souhlasem ovládaných, to je případ každé vlády, která reálně vládne. Odpor poddaných znamená nemožnost vládnout. Že si poddaní volí své vládce, není nějaká historická vyjímka. Vedle dědičných monarchií existovaly monarchie elektivní jako Katolická církev nebo Svatá říše římská. Univerzální volební právo je historicky vzácnější, jeho negativa však dle mého soudu převažují nad pozitivy. Nicméně kritika liberální demokracie je nad rámec tohoto textu.

Takový je alespoň stručný nástin problémů s liberální politickou teorií. Zbývá podívat se na druhý z hlavních principů liberalismu.

Rovnost

Dalším pilířem liberalismu je rovnost. Existují různé druhy či úrovně rovnosti. Zde se nebudu zabývat tím, že před Bohem jsme si všichni rovni nebo že jsou určitá nezcizitelná základní práva, protože z toho nijak nevyplývá, že jsme si rovni i politicky a společensky. Funkční společnost může vyžadovat jistou hierarchii, aniž by tím trpěla základní morální realita, tedy fakt, že nelze kohokoliv bezdůvodně zabít či okrást.

Liberalismus se politicky prosadil jako hnutí za zrušení výsad šlechty a kléru, které osvícenští filozofové považovali za nespravedlivé. V tomto smyslu se původně chápala a hlásala rovnost. Dnešní chápání rovnosti je poněkud širší a zahrnuje navíc odstranění sociálních rozdílů: rasových, genderových a třídních. Viz jedna ze slovníkových definic uvedených výše.

Lze s úspěchem argumentovat, že narovnání rozdílů daných především biologií vyžaduje tak masivní intervenci státní moci, že výsledkem nemůže být nic jiného než nový totalitní režim. Tzv. politická korektnost je ochutnávkou toho, co nás možná čeká. My však zatím zůstaneme v abstraktnější rovině, neboť mým cílem je ukázat, že politicky prosazovaná rovnost v sobě obsahuje podobný rozpor jako politicky prosazovaná svoboda.

Autorita

Nejprve je nutné správně pochopit pojem autority, neboť liberalismus vystupuje proti všemu autoritativnímu, aniž by měl jasnou a správnou představu, co autorita vůbec je. Autorita znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu byl zapotřebí její souhlas.

Svoboda je ve skutečnosti autorita. To už jsem zmínil. Moje svoboda zavazuje ostatní lidi, aby něco dělali nebo nedělali. Otázka rovnosti s tím úzce souvisí, protože v této věci mi ostatní lidé nemohou být rovni. Jestliže máme svobodu kouřit v restauracích, pak nekuřáci nemohou mít stejná práva. Z tohoto úhlu pohledu tedy žádná rovnost neexistuje.

Někdo může namítnout, že rovností se rozumí spíše rovnost před zákonem. To je také podstatou právního státu, jednoho z klíčových bodů liberální filozofie (viz výše). Smí-li se v restauraci kouřit, smí tam kouřit každý. Všichni máme stejná práva. Když něco může jeden, smí to i ostatní.

Před zákonem?

V realitě tomu tak ale není. Jednak existují oficiální autority, které mají širší rozsah práv. Bez toho by žádná instituce nemohla fungovat (ani rodina, ale o tom později). Ve skutečnosti jsou však rozdíly i mezi tzv. občany, tedy členy republiky, kteří by si měli být teoreticky rovni.

Je totiž rozdíl např. mezi vlastníkem nemovitosti, vlastníkem movité věci (třeba řidičem auta) a tím, kdo nevlastní nic. Každý z nich má jiná práva čili jiné svobody čili jiný rozsah možností, jak vázat ty druhé k nějakému jednání. Např. vlastník nemovitosti může bránit vstupu nevlastníků na svůj pozemek. Nevlastník toto právo nemá nebo ho má jenom abstraktně. Řidič auta má právo užívat dálnici, neřidič toto právo nemá atd. Ani zde žádná rovnost není nebo jen ve velmi abstraktním smyslu.

Co z toho plyne? Že rovnost nedává smysl. Přinejmenším rovnost nerozlišené masy „svobodných“ občanů demokratické republiky. Pokud lze o nějaké rovnosti mluvit, pak jen mezi lidmi stejné společenské vrstvy, např. mezi aristokraty, mezi měšťany apod. Ani stavy ale nejsou homogenní. Navíc je problém v tom, že v liberální demokracii stavy oficiálně neexistují. Všichni jsme třetí stav čili národ a všichni jsme si rovni.

Jenže realita opět nesouhlasí: aristokracie existuje i v liberální demokracii, ale pouze neoficiálně a tím pádem sociopaticky, jak s oblibou říkával blogger Zippy. A my to víme, neboť máme pořekadlo, že „všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.“

Střet s realitou

Výše uvedené bohužel není jen pouhá abstraktní úvaha, vhodná jako předmět vysoce intelektuálních debat nad sklenkou vína ve tři hodiny ráno. Rozporná podstata liberalismu má velice praktické důsledky, mezi něž patří i hromady mrtvol. Nemám tady na mysli jen zločiny nacismu nebo komunismu, ideologických bratranců liberalismu. Právě náš současný liberální režim je jednoznačný vítěz, alespoň co do celkového počtu obětí, neboť např. uzákonění práva na potrat v rámci osvobozování ženy od jha patriarchátu vedlo celosvětově k současnému číslu cca 1,5 miliardy usmrcených nenarozených dětí.

Na první pohled to není znát. Žádná komunistická brutalita. Bohatství moderních liberálních společností nemá historického předchůdce. Liberální státy jsou poměrně dobře řízené atd. Výše zmíněná unprincipled exception je jedním z důvodů, proč liberální společnosti mohou fungovat. Krátce: jde o neliberální hodnotu nebo pravidlo, které liberálové zavádějí v praktické politice, aby se vyhnuli škodlivým či nepříjemným důsledkům vlastního liberalismu, aniž explicitně uznali, že je tato hodnota či pravidlo v rozporu s liberálními hodnotami a zpochybnili liberalismus samotný. Např. když liberální politici nařizují nosit roušky na ochranu před koronavirem apod.

Dalším důvodem je křesťanství. Jeho hodnoty jsou v našich končinách hluboce ukotvené a přetrvávají ještě dlouho potom, co západní společnosti přestaly být oficiálně křesťanské. Křesťanství tvořilo polštář, který tlumil liberální výstřelky, neboť nedovoloval dovést liberální hodnoty k jejich logickým důsledkům. Ale tranzitní období pomalu končí s tím, jak se křesťanské hodnoty pomalu vytrácejí a jsou nahrazovány čistě liberálními hodnotami.

Říká se tomu kulturní válka a liberálové v ní vítězí. Považuju Spojené státy za v současné době nejkřesťanštější zemi prvního světa, navzdory tomu, že převážně protestantskou. Proto právě tam můžeme vidět kulturní válku v přímém přenosu. U nás už je po válce. Právě v USA se liberálové v současnosti nejvíc radikalizují a konzervativci kladou ještě nějaký odpor, byť jde do značné míry o spor mezi starší a mladší generací liberálů.[1]

Liberálové uvedli do chodu mechanismus, pomocí kterého se nové a nové vlny radikálů postupně dostávali a dostávají k veslu. Radikalismus včerejška se stává zpátečnictvím zítřka, když nová generace radikálů s odporem zírá na odvrácenou (autoritativní) stranu etablované verze liberalismu a dožaduje se svého vlastního pojetí svobody a rovnosti.

Na závěr

Výše uvedené není z mé hlavy. Kritika liberalismu z pera konzervativních myslitelů je známá už staletí. Ti méně konzistentní vidí problém pouze v rovnosti. Přikláním se spíš ke konzervativcům, jako byl již zmíněný, dnes již bohužel zesnulý katolický blogger Zippy, pro které je svoboda stejně problematická jako rovnost, neboť v ní vidí pozemskou variaci Satanova non serviam, podstaty vzpoury nebešťanů proti Stvořiteli. Téma liberalismu patřilo vedle lichvy k Zippyho oblíbeným, často se k němu vracel a vždy ho dokázal uchopit originálním způsobem. Teze o rozporné podstatě liberalismu je jeho.

EOF