Stručná historie levice

Pojem levice odkazuje na rozmístění liberálních poslanců ve francouzském porevolučním parlamentu. Liberálové seděli nalevo, odtud levičáci. Je v tom jistá nechtěná symbolika: kořen slova pravice najdeme ve slovech jako pravý, správný, právo, spravedlnost, pravda. Levice reprezentuje pravý opak těchto pojmů.

Krize klasického liberalismu

Jenže je třeba mít na paměti, že dnes jsme všichni levičáci, více či méně. Skutečná pravice dnes prakticky neexistuje. Většina politiků, politických stran a hnutí, které se považují za pravicové, dávno pravicové nejsou. Alespoň ne v původním smyslu toho slova. Všichni převzali alespoň některé levicové postoje, myšlenky a programy. Dvacet, třicet nebo sto let staré levičáctví je pořád levičáctví. To, že např. Občanská konzervativní strana podporuje větší zapojení žen do podnikání, neznamená, že se jedná o pravicovou myšlenku. Znamená to pouze, že údajně pravicová strana má alespoň z části levicový program.

Jinými slovy dnešní konzervativci jsou včerejší liberálové, většinou klasičtí. Např. v USA Republikáni. Typický americký konzervativec je Republikán hájící křesťanské hodnoty, svobodu slova, náboženství a volný trh. To jsou z valné části liberální hodnoty (tady mám na mysli klasický liberalismus), tedy levicové.

Před revolucí

Francouzská revoluce znamenala prosazení liberálních myšlenek svobody, rovnosti a bratrství v politické praxi, a to hned v nejmocnější zemi kontinentální Evropy. Víme, jak to dopadlo. Období chaosu a teroru vystřídala diktatura Napoleona Bonaparteho a export revoluce do zbytku Evropy. Bonapartismus byl reakcí, ale nebyl reakcionářský. Naopak, zafixoval liberální kurz Francie a ani Vídeňský kongres, ani Restaurace Bourbonů nedokázaly tento trend změnit.

Mluvit o levici v dobách před Francouzskou revolucí by byl anachronismus, ale liberalismus jako politická filozofie je plodem osvíceneckého racionalismu a proto Francouzskou revoluci předchází. Chybou racionalistů byla přílišná důvěra ve schopnosti lidského rozumu. Včetně jejich vlastního, dodávám, neboť o nekonzistentnosti liberalismu už byla řeč. Ale není neobvyklé, že nové myšlenky sebou přinášejí přehnanou míru optimismu, který většinou vyléčí až krvavá jatka revolucí a další nepěkné události. To ilustruje, že člověk je sice rozumový živočich, ale také že na žebříčku všech intelektem obdařených bytostí stojí nejníže a jeho schopnost poznávat je příliš omezená jeho hmotnou, tělesnou schránkou.

Francouzská revoluce také nebyla prvním pokusem zavést liberalismus v praxi. Můj oblíbený autor Zippy tvrdil, že Americká revoluce byla nejkonzervativnější ze všech liberálních revolucí. A zřejmě má pravdu, nově vzniklé Spojené státy byly patrně první liberální republikou se svojí ústavou a důrazem na náboženskou svobodu. Konstituční monarchie se po tomto vzoru staly módou v 19. století.

Také anglická Slavná revoluce také vykazuje jisté liberální rysy. Koneckonců Velká Británie má dlouhou whigovskou tradici. Whigové byli první liberálové. Hlavním důvodem tzv. Slavné revoluce v roce 1688 patrně byla obava anglikánského episkopátu z dlouhodobé vlády katolické dynastie a následné rekatolizace země. Proto se Anglikáni vyděsili a obrátili se na Parlament, aby je spasil. Viz tato analýza. Je v tom jistá ironie, neboť právě vzdor anglických protestantů vůči papeži vedl k posílení náboženských pravomocí jejich hlavy, anglického krále. Když se jejich hlava obrátila k Římu, musela jít.

Liberalismus byl, alespoň zpočátku, filozofií intelektuálů a vyšších vrstev. Zdánlivý paradox, že šlechta věří v politickou filozofii, která vyznává zrušení stavovských rozdílů, osvětlí bližší pohled na absolutismus. Absolutismus znamenal posílení panovnické moci právě na úkor šlechty. Jak tito lidé ztráceli reálnou politickou moc, mohli se buď upínat na své tituly nebo hledat cesty, jak omezit rozpínavost a centralizaci panovnické moci, třeba pomocí liberalismu. Naopak panovník v liberalismu mohl vidět nástroj, jak ještě více omezit moc šlechty. Svou roli sehrálo také to, že osvícenství bylo v módě, tím pádem pokrok byl v módě a věřit ve staré pořádky mohl jen beznadějně zaostalý člověk.

A po ní

Století páry znamenalo nástup socialismu na scénu. K socialismu je třeba podotknout následující.

Převládá názor, že obě levicové politické filozofie, liberalismus a socialismus, jsou v zásadním rozporu. Je pravda, že komunisté dštili oheň a síru proti kapitalismu a že prvotní komunistická doktrína byla převážně ekonomická. Ale spor mezi pravicí a levicí skutečně není sporem mezi kapitalismem a socialismem. Kapitalismus a socialismus spolu mohou docela dobře koexistovat a vzájemně se doplňovat. Důkazem je existence současného sociálního státu. Navíc liberální kapitalismus a liberalismus jako politická filozofie jsou dvě různé věci. Proto zapomeňme na řevnivost mezi kapitalismem a socialismem.

Už katoličtí intelektuálové první poloviny 19. století jako Juan Donoso Cortes nebo Antoine de Saint Bonnet si všimli úzké příbuznosti liberalismu a socialismu. Cortes tvrdil, že liberalismus se od socialismu neliší v podstatě, ale v nedostatku opovážlivosti. Bonnet zase říkal, že buržoazie byli první socialisté, neboť útočili na majetek šlechty a kléru a svými politickými reformami umožnili vznik moderního, centrálně řízeného státu, mocného nástroje všech sociálních reformátorů. Z toho plyne, že socialismus je jen dovedením liberálních myšlenek k jejich logickým závěrům. Možná právě proto Katolická církev sice tvrdě kritizovala kapitalismus, ale socialismus vyloženě odsoudila (viz encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. a Quadragessimo anno Pia XI.).

Socialismus

Co vlastně je socialismus? Ve své podstatě je socialismus útok na rodinu a vlastnictví a pokus smazat veškeré rozdíly a všechny nezávislé celky. Stojí na myšlence, že práce je jediným faktorem výroby, jediným zdrojem bohatství. Proto je vlastnictví nespravedlností vůči nevlastníkům. Komunista je jako lupič, který přepadne pocestného, nazve ho zlodějem, protože pocestný má peněženku, zatímco lupič ne, a poté ho o tuto peněženku obere. Idea sociálně solidárního státu je založena na této myšlence. Útok na rodinu se nese v podobném duchu. Žena je v patriarchální rodině je pouhá pracovní síla utiskovaná nejprve svým otcem a poté manželem. Cílem je ženu z tohoto jha vysvobodit a učinit ji rovnoprávnou a především nezávislou na muži. Konečným cílem je pak komunistická společnost, kde jsou si všichni rovni a dělí se o majetek, o děti, o ženy i o muže. Komunismus, stejně jako liberalismus, útočí na autoritu. Jen to dělá s daleko důslednější a brutálnější logikou.

Marxismus je pokus vtisknout komunismu ráz vědecké pravdy. To bylo zajisté žádoucí ve věku uctívání vědy jako nového náboženství bez Boha. Pokus vědecky dokázat nevyhnutelnost příchodu komunistické utopie je pochopitelný, vzhledem k tomu, v jakém rozporu jsou komunistické myšlenky s realitou. A je v tom také kus ironie, neboť věda zde slouží k uskutečnění politických cílů a nikoliv k hledání pravdy.

Komunismus a socialismus v sobě mají jistý pokřivený smysl pro spravedlnost. Z křesťanství vytrhl myšlenku, že před Bohem jsme si všichni rovni. Z toho nijak neplyne, že jsme si rovni i v životě na této Zemi, ale komunista, jako všichni utopisté, má tendenci realitu redukovat na jednoduchá pravidla.

Socialismus byl zvrácenou, sekulární formou křesťanství. Měl svůj ráj, svou socialistickou morálku. Marx, Engels, Lenin a další byli jeho proroci. Májové a lampionové průvody byly jeho liturgií. Totéž lze říci o liberální demokracii, kde liturgií jsou volby. Politické demonstrace, jakožto projevy veřejné vůle, jsou náboženské průvody. Kolektivní žízeň lidského rodu po transcendentnu se nezapře.

Kromě touhy po lepším světě a plnějším životě apeluje komunismus na prastarou lidskou slabost, závist.

Marx a jeho následovníci teoreticky rozpracovali přechod z buržoazní společnosti na komunistickou. Nástrojem světové revoluce se měli stát utlačovaní, v 19. století to byl proletariát, nově vzniklá třída těch nejchudších, kteří díky překotné urbanizaci živořili ve slumech a pracovali 16 hodin denně. Ale buržoazie a její vlastní boje za svobodu a rovnost byla v jejich očích nutnou, byť přechodnou fází na cestě k beztřídní společnosti. Proto komunisté podporovali buržoazní národně osvobozenecké boje, hnutí za osvobození žen, abolicionistická a antikoloniální hnutí. Nacionalismus, tj. národní liberalismus usilující o národní stát, a komunismus měly mnoho společného. Masaryk a Beneš byli levičáci.

Světové války

První světová válka byla patrně nevyhnutelná, ale veskrze nešťastná událost, která zničila poslední zbytky starého režimu. A co možná zbylo, zničila válka druhá. Levičáci říkají, že jsou proti válce. Opak je pravdou. Levice válku miluje. Válka totiž spolehlivě ničí všechno, co bylo. Válka za sebou nechává spálenou zemi a spálená země je pro levici příležitost, jak vybudovat nový, lepší svět.

Proto utichnou protiválečné protesty, jakmile je třeba očistit zemi od fašistů a jiných živlů. Přesně k tomu došlo v USA před Druhou světovou válkou.

Německá spojka

Národní socialisté jsou z důvodu, který nechápu, považováni za extrémní pravici. Zajisté, národní socialismus, ani fašismus nebyly čistě levicovým hnutím. Reagovaly sice na na internacionální komunismus, ale také na buržoazní dekadenci (výmarského Německa, pokud mluvíme o ideologii NSDAP). Opět odkazuju na svého oblíbeného autora Carlsbad1819, který uvádí dostatek citátů z nacionálně socialistických dokumentů té doby ilustrujících skutečně socialistický charakter tohoto hnutí.

Jedním z možných důvodů, proč se komunismus a nacismus dávají do ostrého kontrastu, a proč je nacismus hlavním strašákem levice, jsou Židé. Židovský element byl národním socialistům trnem v oku. Na druhou stranu byli Židé velice silně angažování v komunistickém hnutí. Ze zhruba 500 komunistických vůdců v Rusku bylo 400 židovského původu. Židé obecně tíhnou k levicovým hnutím. To ovšem neplatí o Izraeli.

Dalším je, že nikdo nechce mít nácky za příbuzné. Na to napáchali v Evropě příliš mnoho zla. Díky tomu mohou levici sloužit jako vděčný strašák, kdykoli ta potřebuje strašit veřejnost.

Lidská práva

Levice prodělala zásadní změnu poté, co se osvícený Západ zklamal ve stalinismu i ortodoxním marxismu. Ortodoxní marxismus byl převážně ekonomickou doktrínou, ale útočil také na tradiční model rodiny, případně podporoval různé národně či lokálně osvobozenecké boje. Komunisté sice pohrdali buržoazním nacionalismem, ale uvědomovali si jeho úlohu ve vyšším boji utlačovaných a vykořisťovaných proti kapitalistům, imperialistům a jiným utlačovatelům a vykořisťovatelům. Koneckonců komunisté i liberálové mají stejný cíl, svobodu a rovnost, jenom cesty k nim vidí (mírně) odlišně.

Když začalo být zjevné, že socialistické hospodářství nemůže držet krok s liberálním kapitalismem, když zavádění socialismu vedlo k naprosté destrukci hospodářství v zemích, kde k tomu došlo, bylo levicovým předákům jasné, že je třeba něco změnit. Dělnická třída, která měla být údernou silou revoluce, se projevovala spíše reakcionářsky. Navíc se jí s rozvojem ekonomiky a sociálního státu dařilo stále lépe, takže pomalu vymizel tradiční důvod k dělnické revoltě, chudoba. Dělníci se nechtěli stát revolucionáři, chtěli se stát buržoazií, což se alespoň na čas povedlo.

Levice musela hledat jiné ublížené, vykořisťované skupiny, ať už domělé nebo skutečné, a brzy je našla: menšiny všeho druhu. Boj za práva dělníků se změnil na boj za práva minorit. Určitá forma politiky identity.

Nešlo o žádný zásadní rozchod s původními liberálními a socialistickými myšlenkami. Všechno na sebe víceméně plynule navazuje. Pouze realita tohoto světa stála v cestě konkretizaci utopie, vypůjčím-li si oblíbenou frázi významného českého katolického konzervativce Rio Preisnera. Boj za práva žen znal už ortodoxní marxismus, neboť žena musela být osvobozena od nadvlády muže a tradiční, patriarchální model monogamní rodiny musel být zničen. Rovnoprávnosti žen se nebránili ani méně radikální liberálové. Podnikatelé také nebyli proti. Levná pracovní síla, která stlačuje mzdy dolů, se hodí vždycky.

Černý muž je vděčná minorita. Ačkoliv bylo otroctví na Jihu zrušeno po Občanské válce, komunisté a další levičáci si velmi dobře uvědomovali, že boj za rovnoprávnost černochů tím zdaleka neskončil. Carlsbad1819 uvádí usnesení z jednoho z meziválečných sjezdů Komunistické internacionály, že černá menšina by se mohla stát ideální bojovou silou světové revoluce ve Spojených státech. Moskva také podporovala různé domorodé guerilly v boji proti kolonizátorům. Takto přišlo o kolonie Salazarovo Portugalsko.

Boj za práva černé menšiny, proti rasové segregaci apod. vyústil v šedesátých letech v USA v tzv. Civil Rights Act. Následovaly další antidiskriminační opatření, včetně tzv. pozitivní diskriminace. Lidé nejen nesmějí být nadále diskriminováni na základě rasy, ale diskriminovaným se musí dostat úměrně větších práv, než by vyplývalo z příliš mechanicky chápané rovnosti. Tento mechanismus je třeba si zapamatovat, protože se postupně uplatňuje u všech dalších menšin. Dělá z bělochů de facto nadřazenou rasu a zároveň dokonalého obětního beránka, který musí být obětován na oltáři rovnosti. Další projev sekulárního náboženství levice, tentokrát se vrací ke starozákonním krvavým obětem.

Netřeba zdůrazňovat, že černé menšině bláznivé chování jejich bývalých pánů vyhovuje a zároveň jsou jeho první obětí. Není patrně náhoda, že černošská kriminalita, rozvodovost a počet dětí narozených mimo manželství zaznamenaly od šedesátých let prudký nárůst.

Sexuální revoluce

Další vděčnou menšinou byli sodomité, později homosexuálové a dnes gayové či LGBT. V sedmdesátých letech byla homosexualita vyškrtnuta ze seznamu nemocí. Do té doby se léčila, dokonce s jistou úspěšností. Snad ještě dnes existují psychiatři, kteří homosexualitu léčí, ale jsou stále více terčem útoků. Pokud už se tak nestalo, patrně není daleko doba, kdy budou zakázáni úplně.

Jednou z mnoha bitev v kulturních válkách, kterou konzervativci prohráli, je spor o homosexuální manželství. Manželství homosexuálů je z logického hlediska naprostý nesmysl. Manželství je svazek muže a ženy, který slouží k plození a vychovávání potomstva. To je tradiční definice, kterou se levici podařilo za poslední půlstoletí rozmělnit natolik, že to většina lidí neví a nechápe. Možná proto je pro spoustu lidí manželství dvou (či více?) teploušů přijatelné. Pokud vládnoucí autoritě skutečně jde o dobro a budoucnost jejího stáda, pak by nikdy neměla uzákonit nic, co podporuje úchylné, tj. od normy odchýlené vzorce chování. Přesně to se v mnoha zemích stalo.

To však mluvíme o současnosti. Vše začalo o několik desetiletí dříve.

Zlatá šedesátá léta, doba studentských revolt, rock’n’rollu a sexuální revoluce. Pro nás ještě Pražské jaro jako určitá ozvěna těchto událostí na Západě. Sovětská okupace sice částečně zabránila vývozu těchto novinek na Východ, ale bolševik ve skutečnosti nebyl v tomto ohledu nijak pozadu. Potraty byly u nás uzákoněny dříve než v USA a nechyběly ani další vymoženosti nahlodávající tradiční sexuální morálku. Každopádně když v roce 1990 vypadly sovětské tanky z republiky, byli jsme na přijetí západního stylu dekadence velice dobře připraveni. Všechny pokrokové svobody pro nás byly samozřejmostí a nikdo se neptal, odkud se vzaly a zda jsou pro nás skutečně požehnáním. I to je jeden z důvodů, proč se konzervatismus, údajný vítěz na komunistickým nebezpečím, u nás nijak zvlášť neuchytil.

Sexuální revoluce znamenala konečné uplatnění marxistického učení v praxi. Právo na potrat a antikocepce osvobodily ženu od nutnosti mít děti, které nechce. Praxe předmanželského sexu vedla k postupné změně pohledu na manželství jako na podmínku nutnou k tomu, aby dva lidé mohli mít dovolený sex, plodit děti vychovávat je. Už jen ten výraz „dovolený sex“ musí liberálnímu uchu znít jako rouhání proti svatému právu člověka mít sex kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv se mu zachce.

Na závěr této části citace z práce Žena a socialismus od Augusta Bebela, dlouholetého předsedy SPD (Sociálně demokratické strany) z roku 1879 na téma, jaké postavení by měla mít žena v budoucí socialistické společnosti:

V nové společnosti bude žena zcela nezávislá, sociálně i ekonomicky. Nebude podrobena žádné nadvládě, ani vykořisťování, bude svobodná a rovnoprávná s mužem, paní svého vlastního života. Její vzdělání bude na stejné úrovni jako vzdělání muže, kromě odchylek odpovídajících jejímu pohlaví a sexuálním funkcím. Za normálních životních podmínek se bude moci plně rozvíjet a využívat svých fyzických a mentálních schopností. Zvolí si zaměstnání odpovídající jejím přáním, sklonům a schopnostem a pracuje za stejných podmínek jako muž. Jako pracující žena zapojená do průmyslových aktivit, může být během druhé části dne vzdělavatelkou, učitelkou či sestrou, během třetí části může pracovat jako vědkyně či umělkyně a během čtvrté části může vykonávat administrativní funkce. Studuje, pracuje a užívá si radostí a rekreace s dalšími ženami či muži dle své volby nebo podle příležitosti.

Ve volbě lásky je zcela svobodná a ničím neomezená jako muž. Dvoří se svému protějšku nebo on se dvoří jí a nemusí hledět na nic jiného než své vlastní pocity. Jejich svazek je soukromá dohoda, do které nezasahuje žádný funkcionář, podobně jako manželství bývalo soukromou dohodou ještě hluboko ve středověku. Zde socialismus nevytváří nic nového, pouze se vrací k tomu, co převažovalo předtím, než společnosti začalo dominovat soukromé vlastnictví, ale na vyšší úrovni civilizace a v jiné sociální formě.

Muž bude nakládat se svou vlastní osobou dle libosti za předpokladu, že jeho touhy neškodí nikomu dalšímu. Uspokojení sexuálního impulzu je stejně soukromou záležitostí každého jednotlivce, jako uspokojení dalších přirozených impulzů. Nikdo se nikomu nezodpovídá, žádná třetí osoba nemá právo zasahovat. Co jím a piju, jak spím a jak se oblékám, je mou soukromou záležitostí a mou soukromou záležitostí jsou také styky s osobou opačného pohlaví. Inteligence a kultura, osobní nezávislost — kvality, které se díky vzdělání a podmínkám nové společnosti stanou přirozeností — zabrání osobám, aby dělaly něco, co jim škodí. Muži a ženy budoucí společnosti budou mít daleko více sebekontroly a lepší znalost vlastní přirozenosti než jejich současníci. Samotná skutečnost, že zmizí pruderie a tajnůstkářství spojené se sexuálními záležitostmi, učiní vztahy mezi pohlavími přirozenější a zdravější. Jestliže se mezi muže a ženu, kteří spolu žijí ve jednom svazku, vloudí nespokojenost, nesourodost, zklamání či odpor, morálka velí, aby se rozdělil svazek, který se stal nepřirozeným a tím pádem i nemorálním. Protože zmizely všechny okolnosti, které mnohé ženy tlačily buď do života v celibátu nebo k prostituci, muži už nemohou nad ženami vládnout. Na druhou stranu, zcela změněné sociální podmínky odstraní mnohá omezení a škodlivé vlivy, které mají vliv na současná manželství a často brání jejich plnému rozvoji nebo ho činí skoro nemožným.

Ano, nová společnost je už tady. Jinými slovy žijeme za éry socialismu. Jen to není taková selanka, jakou si naši idealističtí předkové představovali. Nějak nevidno muže a ženy s větším sebeovládáním, které jim brání dělat věci, které škodí. Spíš naopak. Opět narážíme na hranice lidské přirozenosti. Snad stačí podotknout, že všechny velké civilizace minulosti bez vyjímky nějakým způsobem regulovali sexuální život svých členů. Nejde o náhodu. Manželství, rodina a civilizace spolu úzce souvisí.

Fenomén SJW

Zkratka SJW znamená social justice warrior, bojovník za sociální spravedlnost. Jde hlavně o americký fenomén, ale nevyhýbá se ani Evropě. Je moderní obdobou klasického revolucionáře. Jeho polem působnosti je spíš internet. Jeho modus operandi je rozhořčenost, pobouření, hra na emoce účastníků. Především za vlády Barracka Obamy se těmto lidem podařilo vychýlit status americké společnosti extrémně doleva. Samozřejmě s plnou podporou amerických elit. Konzervativci vyklidili pole, jako vždy, a ke konci vlády prvního černošského prezidenta se doba zdála být zralá na to, aby v Oválné pracovně zasedla první žena. Jenže na scéně se objevil Donald Trump a skvadra pravicových internetových trollů hlásících se k tzv. alt-right a levice musela večírek odložit, což rozplakalo a rozčílilo mnohé celebrity, jež následně vyhrožovaly emigrací do jiné, zřejmě šťastnější země. Jenom nevím které. Nu, dnes (2021) už mohou být klidnější.

Ale zpátky k SJW. Jak to funguje? Máte partu karbaníků, co se v pátek scházejí na partičku karet? Založili oficiální klub? Jsou všichni bílí a mužského pohlaví? Je nám líto, ale málo diverzity. Jak to, že tam nejsou ženy? A nejsou to náhodou rasisti, když nevidíme žádné barevné? Nemůžeme uvěřit, že jsou všichni členové hetero. Jsou tu snad gayové diskriminováni? Máme tady stížnost od gaye, kterého jste nepřijali. Takhle to může začít. Pokud někdo z klubu vznese rozumné námitky, platí pravidlo č. 1: SJWs always double down čili zdvojnásobí svůj válečný pokřik. Funguje to. Představení klubu stáhnou ocas mezi nohy a učiní veřejné pokání. Další metodou je tzv. entryismus čili útok provede přímo nějaký člen klubu. Takto každá organizace, která není explicitně pravicová, padne za oběť levici (tzv. Second law of Conquest).

Takových případů se odehrály stovky. Svou zkušenost se SJW má i Martina Navrátilová. Dostala za uši, když si stěžovala, že není spravedlivé, aby se chlapi předělaní na něco, co má připomínat ženskou, účastnili ženských soutěží, které pak díky své fyzické převaze snadněji vyhrávají. Zhruba tak nějak dnes fungují SJW, bojovníci za sociální spravedlnost. Logice odporující a proto téměř nekonečně pružná doktrína svobody a rovnosti umožňuje nalézat další a další nedoceněné a jinak ukřivděné skupiny lidí.

Obzvlášť politováníhodné je toto: jste ženského pohlaví, ošklivá a tlustá jako bečka kytu? Proč nevykřičet do světa své rozhořčení nad opovážlivou nespravedlností, že existují dívky krásné tváře i souměrné postavy? A hlavně, že si muži více všímají těchto a nikoliv vaší uvnitř jistě krásné, ale navenek naprosto beznadějné osobnosti? Ve světě, kde emoce a vůle vládnou nad rozumem a smyslém pro realitu, bude převládající reakcí pochopení a ocenění za odvahu. Nikoliv výsměch, jak by žádala spravedlnost.

V pojetí šílených marxistů je vše fluidní. Krása je pouze v oku pozorovatele a běda tomu, kdo by veřejně prezentoval překonaný názor, že krása má jisté objektivní vlastnosti. Pohlaví je také fluidní a to, co běžně označujeme jako muž či žena, jsou jen jakési náhodné jevy, do kterých realita přechodně vykrystalizovala, podobně jako se voda mění v ledové krystaly. Druhů krystalů je ve skutečnosti mnohem víc a my nemáme právo některé z nich upřednostňovat. To by byl předsudek a zpátečnictví.

Zní to jako špatný vtip, ale toto se skutečně děje. Na začátku 21. století se levice stala groteskní karikatourou sebe sama a člověk, kterému zůstalo aspoň něco z šedé tkáně mozkové, by se smál, až by se za břicho popadal. Úsměv ale mrzne na rtech, když si uvědomíme, že elity, které nám vládnou, přijímají a především prosazují tyhle žvásty s vážnou tváří a tvrdou rukou.

Byrokracie a totalita

Toto šílenství má poněkud přijatelnější, a proto možná nebezpečnější formu. Nebezpečnější subtilnějším způsobem. Tou formou je snaha vše natlačit do nějakých norem, všechno popsat, systematizovat, nastavovat pravidla, činit opatření, optimalizovat je atd. Rozumnému člověku tohle zní jako nutnost či přinejmenším správná věc. Nebezpečí však spočívá v tom, že člověku se zmenšuje prostor pro jakoukoliv vlastní iniciativu, poučení z vlastních chyb i promarněných příležitostí. Zmenšuje se prostor pro osobní autoritu (vzpomeňme, liberalismus je útokem na autoritu). Autorita je zneužitelná, tak je potřeba ji odejmout lidem a vložit ji do neosobních, vědecky podložených předpisů, úředních dokumentů a postupů. Zvětšuje se prostor pro stát a byrokracii. Tendence státu do nejmenších podrobností řídit životy svých občanů je totalitní. Dělej, co chceš, ale my ti řekneme, jak, kdy a kde. To není svoboda, to je otroctví. Kouření škodí zdraví, tak nebudeš kouřit, alespoň ne na veřejnosti. Rodit děti je nebezpečné pro matku i pro dítě. Proto matka bude absolvovat pravidelná vyšetření s pomocí nejmodernější techniky. Auta se už neopravují, ale v pravidelných intervalech se vyměňují určité díly. Nic se nesmí nechat náhodě. Úředně stanovené postupy se musí dodržet, aby bylo vše v pořádku. Taková je pokročilá forma sociálního inženýrství, která nás činí zcela závislými na státu a jím schválených soukromých společnostech poskytujících úředně předepsané služby veřejnosti.

Údajná pandemie koronaviru předvedla tento mechanismus v oblasti péče o veřejné zdraví a děsí mě, jak moc lidé tomuto tlaku podléhají a jak snadno se vzdáváme své svobody.

Ekologie je další vděčnou disciplínou, která slouží levici k tomu, aby mohla sevřít obyvatelstvo do dalších byrokratických a korporátních kleští. Ať už jde o klimatický alarmismus (původně globální oteplování, nyní změna klimatu) nebo o skutečné problémy (nevím, zda jsou plasty skutečný problém nebo další alarmismus), politickým účelům poslouží stejně dobře.

EU je pak nástrojem, který slouží levici k prosazování jejích vizí formou byrokratických nařízení. Nejsem a priori proti Evropské unii, ale ve své současné podobě je skutečně ztělesněním levicového ideálu byrokraticky řízené společnosti.

Eschatologický závěr

Toto nemá být vyčerpávající historie levicových hnutí na Západě. Spíš jen takový průřez, který se nečiní nárok na přesnost. Cílem je ukázat, jakým směrem se ubírá myšlení našich nepřátel. To jest nepřátel všeho dobrého, krásného a pravdivého.

Zmínil jsem se, že socialismus je sekulární formou křesťanství. Totéž se dá říci o liberalismu, neboť, jak bylo řečeno, každý liberál je komunista a každý komunista je liberál. Sekulární náboženství znamená náboženství, které člověku nabízí spásu už tady na Zemi. Stačí jen změnit systém, zavést další byrokratické opatření, lépe vychovávat děti a vzdělávat lid, postarat se lidem nejen o živobytí, ale rekreaci a zábavu. Lidé pak budou šťastní, tlustí a ospalí a nebudou se angažovat ve zlovolných aktivitách typu násilí, válka, dominance, loupeže atd. Z pohledu sekulárního humanisty je všechno zlo plodem nedostatku a ignorance. Odstraníme-li je, odstraníme i zlo samotné.

To je v ostrém k protikladu ke křesťanskému chápání světa a lidské přirozenosti. Dodávám, že i v protikladu vůči realitě. Křesťan ví, že je tady na Zemi pouze dočasným hostem. Že se nemá k ničemu připoutávat. Země je bitevní pole. Osvědčí-li se v boji, dostane se mu odměny v Nebi, věčný život se Stvořitelem. Pokud ne, čekají ho pekelné plameny, pláč a skřípění zubů v temnotě odloučení od Stvořitele, té jediné konstanty, bez které člověk nemůže být úplný. Lidská přirozenost je sice v jádru dobrá, ale porušená Prvotním hříchem, a proto náchylná ke zlému. Křesťan ví, že neexistuje žádná konfigurace, politická, ani sociální, která by lidi učinila šťastné a odstranila zlo ze světa. Ví, že svět náleží knížeti temnot. Ví, že bez pomoci Stvořitele nemá šanci projít tímto životem bez úhony. Proto tráví své dny děkováním Nejvyššímu, že se ve své nekonečné dobrotě sklonil ke svému stvoření a dokonce položil život, aby ho vykoupil z jeho hříchů, což je nejvyšší a nejušlechtilejší projev přátelství, jakého se nám mohlo dostat. A že tuto oběť opakuje denodenně nekrvavým způsobem na oltáři.

Srovná-li laskavý čtenář tyto dva přístupy ke světu, který je realističtější? Který z nich má větší naději udržet člověka ve stavu bdělosti, na stráži vůči nástrahám světa i těla? Ve stavu pokory díky vědomí vlastní nedostatečnosti fyzické, morální i intelektuální? Který lépe odpovídá naší zkušenosti? Který má naději se osvědčit dlouhodobě? A který je obtížnější?

EOF