Libertariánské intermezzo

Toto jsem sepsal někdy před dvěma lety, když jsem si ujasňoval svůj postoj k libertariánství. Některé faktické detaily mohou být nepřesné. Se závěry stále souhlasím.

Mnoho lidí zažívá jistou deziluzi z demokratické politiky. Skeptici a cynikové se snaží být nad věcí a považují ideologie za mrtvé, případně za zástěrku jiných cílů, typicky boj o koryta. Tento postoj je mimo jiné „výhodný“ i v tom, že nemusí příliš hloubat ani o morálním rozměru svého vlastního jednání.

Lidé se sklonem k idealismu, bojovníci za lepší svět často končí na levici. Ti idealisté, co se nemohou smířit s myšlenkou, že levice je přes všechny chyby skutečnou avantgardou lidstva, hledají stranu či ideologii nezatíženou skandály, přehmaty a prospěchářstvím. Hledají na hranicích politického mainstreamu, protože na „divočinu“ zatím ještě nemají žaludek.

Takoví mohou narazit na libertariánství. To se tváří jako pravicová ideologie, takže člověk s odporem k levici nemusí mít obavy. Vznešenou myšlenku svobody prezentuje originálním a moderním způsobem, takže si člověk nemusí připadat jako „pivní mudrlant“ nebo „starej paprika“. A přitom staví na osvědčených a tradičních hodnotách, tedy pokud člověk považuje klasický liberalismus a laissez-faire za osvědčené a tradiční. Asi není náhoda, že se mezi libertariány člověk setká s mnoha bývalými či budoucími absolventy VŠE.

Kdo jsou libertariáni?

Libertariánství je víceméně americká odrůda liberalismu. Ideologie, která spojuje typicky americkou nedůvěru ve státní instituce s laissez-faire ekonomickým myšlením. V reálné politice američtí libertariáni spolupracují s Republikány, nicméně ideologicky se libertariánství od konzervatismu liší. Patrně nejznámější libertariánskou politickou figurou je bývalý nezávislý kandidát na prezidenta Ron Paul.

Intelektuálně se libertariáni sdružují kolem Mises Institutu, který má pobočky po celém světě, mimo jiné i v Česku.

V Česku se libertariáni soustředí kolem CEVRO Institutu a výše zmíněného Mises Institutu. V reálné politice libertariánské ideje nejvíce reprezentuje politická strana Svobodných Petra Macha, dnes již jejich bývalého předsedy, který mimo jiné působil i jako poradce prezidenta Václava Klause.

V co věří?

Ideologii libertariánství lze v krátkosti definovat jako víru ve svobodu jednotlivce a soukromé vlastnictví. V to ale věří spousta dalších lidí, kteří nejsou libertariány nebo se za ně alespoň nepovažují. Jenže libertarián bere tyto dva principy smrtelně vážně. Tak vážně, že je považuje za absolutní principy lidské společnosti.

Do jisté míry to dává smysl. My, kdo jsme zažili socialismus, jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že společenské či státní vlastnictví výrobních prostředků nefunguje. Státy, které si zachovaly soukromé vlastnictví, hromadily kapitál a prosperovaly, zatímco my jsme se oddávali blaženým snům (nebo nočním můrám?) o beztřídní společnosti a hospodářství stagnovalo.

A co svoboda, heslo, které nás vyvedlo z pevně sevřené náruče bolševického totalitarismu? Pokud je totalita jedinou alternativou svobody, kdo by mohl namítat něco proti svobodě? Už jsem ukázal, že svoboda je jako politický cíl problematická.

Libertariánská politická filozofie vychází z učení renomovaných ekonomických škol: rakouské (Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek a další), chicagské (Milton Friedman a další). Obě školy propagují volný trh a minimum či žádné státní zásahy do ekonomiky. Ekonomiku či národní hospodářství vidí jako systém, který nejlépe funguje, když je ponechán sám sobě, který se nedá řídit shora a který proto nemůže řídit stát. To jsou premisy, na kterých byla postavena filozofie klasického liberalismu.

Stejný princip pak aplikují na celou společnost. Heslem je: nechte lidi být, stejně je nemůžete řídit; však oni se nějak dohodnou a výsledkem těchto mnoha milionů dohod na mikroúrovni bude harmonie na makroúrovni nebo přinejhorším daleko lepší stav, než když stát zasahuje do věcí, o kterých nemá dostatečné informace (Hayek, problém distribuce informací), stejně jako když se stát snaží namísto tržních mechanismů určovat ceny, které také nemůže znát (Mises, problém ekonomické kalkulace za socialismu). Ano, podívejte se na socialismus a pochopíte, o čem mluvíme.

Tady je, myslím, patrný zmíněný vliv americké tradice nezávislosti, soběstačnosti a nedůvěry ve federální instituce. Viz např. Henry David Thoreau, H. L. Mencken, A. J. Nock, Ayn Rand a další. Ze současných spisovatelů má libertariánské sklony např. R. A. Heinlein, autor sci-fi románu Hvězdná pěchota. Libertariáni vidí stát jako hlavní zlo, které po staletí brání lidem, aby realizovali optimální uspořádání, které v sobě společnost potenciálně nese, a dosáhli tak prosperity, uspokojení svých potřeb a štěstí obecně.

Ti umírněnější věří, že by stát měl fungovat jako tzv. noční hlídač, tj. měl by se starat o obranu země a jejích obyvatel (vojsko a policie) a rozsuzování sporů (soudy). Cokoliv navíc jenom narušuje přirozené interakce mezi lidmi, a je proto „od zlého“, abych použil biblického výrazu.

Ti radikálnější chtějí stát úplně zrušit. O obranu a ochranu se mohou starat soukromé společnosti, se kterými budou fyzické i právnické osoby uzavírat smlouvy. Spory budou řešit soukromé soudy najaté spornými stranami či jejich bezpečnostními agenturami. Jak by teoreticky mohly fungovat bezpečnostní agentury zajišťující obranu a ochranu viz Stefan Molyneaux či tzv. „private covenants“ Hanse Hermanna Hoppeho. Už dnes fungují v USA i jinde čtvrti či enklávy pro bohatou vyšší střední třídu, které jsou hlídané bezpečnostními službami a smrtelník se tam normálně nedostane — důsledek vysoké kriminality „barevných“. Zní to bláznivě, ale historicky jsou např. soukromé soudy doložitelné. Jenže v jiném kontextu, než jim přisuzují libertariáni. Jinak právo rozsuzovat spory náleželo mezi tradiční práva šlechty. To je sice soukromý soud, ale nikoliv smluvní.

Pro umírněné, tzv. minarchisty je stát nutné zlo, pro radikály, tzv. anarchokapitalisty je to absolutní zlo, které je nutné vymýtit z povrchu zemského, protože narozdíl od dobrovolných interakcí mezi lidmi, např. ekonomických (nákup, prodej, smlouvy apod.), stát využívá donucení (kdo nezaplatí, půjde do vězení), státu se musí platit daně a další odvody (viz donucení), stát předepisuje povinnou školní docházku, předepisuje jaké předměty se mají učit a jak dlouho, vyhlašuje brannou povinnost a vůbec nutí lidi dělat spoustu věcí, které dělat nechtějí a tím snižuje jejich prosperitu, brání uspokojování jejich potřeb a autoritativně omezuje jejich svobodu.

Libertariáni vyznávají tzv. NAP čili non-aggression principle, který říká, že je zlo nutit člověka, který se sám násilí nedopouští, k něčemu pod pohrůžkou násilí. Jinými slovy jediné dovolené násilí je obrana, jakékoliv útočné násilí je zlo. Opět jde o princip, který má zdravé jádro, ale libertariáni ho dovádějí do krajnosti, kde přestane dávat smysl. Viz výše zmíněný názor, že stát je zločinecká organizace podobná mafii, protože používá donucení a násilí.

To, myslím, jako stručný přehled o libertariánství stačí. V reálné politice člověk samozřejmě narazí spíš na minarchisty čili klasické liberály — viz např. Petr Mach ze Svobodných či jeho nástupce Tomáš Pajonk. Ti se na radikální anarchokapitalisty dívají svrchu (oprávněně) a tvrdí, že by ty jejich hýčkané soukromé bezpečnostní agentury stejně nefungovaly (také oprávněně). Ale je v tom háček: anarchokapitalismus je logickým vyústěním klasického liberalismu, takže i jejich představa malého státu, nízkých daní, volného trhu a maximální autonomie jednotlivce (individualismus) je stejně mylná a nefunkční, ale ve své umírněnosti nebezpečnější než „ankapácké“ snění o bezstátní společnosti, protože se jeví jako rozumnější.

Bludy, bludy a zase bludy

Výše uvedené je krátkých shrnutím libertariánských myšlenek, které jsou obyčejnému člověku víceméně cizí, takže první reakcí bývá považovat to všechno za hloupost. A podtrženo, sečteno je tento instinkt správný, nicméně to neznamená, že to ti chlapi nemají promyšlené. Když se člověk začte do jejich argumentů a myšlenkových postupů, když člověk vidí příklady, které uvádějí na podporu svých argumentů, velice snadno se může nechat přesvědčit, že na tom něco je.

Říká se, „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. A v tomto případě je to pravda. Ne vše, co libertariáni tvrdí, jsou nesmysly. Spousta věcí má hlavu a patu. Jejich hlavní problém je v tom, že redukují komplexní situaci člověka a lidské společnosti na pár základních principů a z nich pak rozvíjejí své monumentální představy o tom, jak by všechno mělo fungovat. Redukují realitu na model, v rámci kterého jsou pak schopni konstruovat řešení, jež v realitě vůbec nemusí fungovat. Tento pozitivistický omyl, zaměňování modelu za realitu, netrápí jenom libertariány.

„To je konkurence“ byl náš oblíbený vtip na hodinách ekonomie. Na (téměř) všechny dotazy vyučujícího, jak by to či ono fungovalo v kapitalistické společnosti, se dalo odpovědět „konkurence“. Není toaletní papír? Kdyby existovala konkurence, nikdy by ho nebyl nedostatek, apod. Pointa je v tom, že v obecné rovině konkurence funguje, jak je popsáno v učebnicích ekonomie, ale zdaleka to není jediný garant prosperity a v realitě se vládce musí rozhodovat, zda nechá nějaké odvětví zcela napospas ekonomické soutěži nebo ho bude nějakým způsobem regulovat či chránit. Podobně i libertariáni se drží pouček osvědčených za určitých okolností a snaží se je aplikovat za všech okolností.

Protože libertariáni vycházejí z klasicky liberálního laissez-faire přístupu k ekonomickým otázkám, jsou téměř heroickými odpůrci socialismu ve všech jeho podobách. Vlastně je podle nich socialismus všechno, kde není zcela volný trh (viz Jesus Huerta de Soto, Socialismus). Jenže doba se posunula někam jinam a volný trh není na pořadu dne. Otázka je, zda vůbec kdy byl. Laissez-faire možná zůstalo omezeno na anglosaské země a částečně Francii (viz tento text). Ani socialismus. Máme totiž liberálně-sociální demokracii, která úspěšně skloubila oba principy dohromady.

V reálném světě je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem mnohem menší, než se zdá. Navzájem se totiž potřebují. Socialismus potřebuje trh a svobodné podnikání, aby se produkce zefektivnila a kapitalismus potřebuje socialismus, tedy štědrý sociální stát, aby pochytal do svých sítí všechny, které kapitalismus vyplivnul jako nepotřebné. V praxi se tedy socialistické a tržní politiky propletly do jednoho těžko rozlišitelného uzlu. Výsledek je problematický, ale nikoliv proto, že je málo kapitalistický, jak tvrdí libertariáni, nýbrž proto, že klasický laissez-faire liberalismus přirozeně ústí do socialismu a buržoazie byli první socialisté.

Je paradoxní, že libertariáni nejsou a možná ani nemohou být ve svých privatizačních spádech zcela důslední. Je jedna věc, která nemůže být zprivatizovaná, nesmí mít soukromého vlastníka a tou je trh sám. Podle jejich vlastní filozofie si majitel může dělat se svým majetkem, co chce. Na svém trhu tedy může zavádět tržní poplatky (daně, clo), může bránit některým subjektům ve vstupu na trh (hranice), může některé druhy obchodů na svém trhu zcela zakázat. A to se nebezpečně podobá státu, konkrétně feudálnímu pojetí státu, což je pro libertariány nepřijatelné.

Opusťme ekonomické vody, kde mám s libertariánským pojetím asi nejmenší problém, a přesuňme se na pole etiky. Oddělovat ekonomické otázky od etických je další z problematických přístupů moderní doby. Co je ekonomické, je i etické a výsledkem je neustálá starost sdělovacích prostředků o to, zda naše HDP dostatečně roste, namísto třeba morálního stavu společnosti. Libertariáni v tomoto ohledu nejsou jiní a jejich etika je etikou individualismu dovedenou k absurdním, ale logickým důsledkům.

Zmíněný NAP znamená naprosté popření autority, neboť si lze jen těžko představit autoritu, která postrádá právo vymáhat své požadavky formou donucení. Rodiče a učitelé tak nemohou své děti do ničeho nutit a žádná instituce, včetně státu, nemůže nic vyžadovat od svých členů, pokud oni k tomu nedají svůj souhlas. Stát tedy nemůže vybírat daně, protože by to byla loupež atd. Jenže autorita je součástí lidské společnosti od nepaměti, dokonce déle než stát samotný, který je nevyšší pozemskou autoritou. To naznačuje, že je součástí reality. Pokud libertariáni popírají autoritu, popírají realitu a tím pádem jejich představy nikdy neopustí říši fantazie.

Jejich chybné chápání státu a jeho autority vede de facto k odmítání politiky vůbec, protože politika je v zásadě autoritativní „vnucení“ určitých pravidel celé společnosti. A politika je nedílnou součástí toho, co jsme, tedy Aristotelův zoon politikon, tvor společenský, součást obce a obec musí být nějak spravována („politika“ znamená „správa obce“). Libertarián odmítající správu obce, odmítá obec jako takovou a tím pádem odmítá jakékoliv soužití. To je důsledek individualismu a autonomie jednotlivce. Kdosi prohlásil o objektivistické filozofii Ayn Rand, jež by se také dala označit za libertariánskou, že jejím nejtypičtějším představitelem by byl hrabě Dracula.

Stephan Kinsella, právník a anarchokapitalista tvrdí, že i kdyby se libertariánské myšlenky nikdy nepodařilo realizovat, jsou natolik vznešené, že stojí za to je vyznávat a za ně bojovat. Patrně si je vědom, že libertariánství či v jeho případě radikální anarchokapitalismus je neuskutečnitelný a utopický.

Jedním z hojně citovaných počinů v oblasti libertariánské etiky je Etika svobody Murraye Rothbarda. V ní lze najít takové perly, jako že žena má právo usmrtit své dosud nenarozené dítě, protože je vlastníkem svého těla a dítě cizím vetřelcem, který její tělo okupuje pouze z její dobré vůle. Matka také nemá povinnost se o dítě starat z podobných důvodů. Dítě se stává dospělým a smí opustit domov ve chvíli, kdy se tak cítí za dospělého prohlásí. Člověk je tak svobodný a natolik vlastníkem sebe sama, že může sám sebe prodat do otroctví! Lidé v minulosti prodávali vlastní osobu do otroctví, to není nic nového pod sluncem. Člověka jenom překvapuje, že je něco takového možné v představách lidí, pro které je osobní svoboda alfou a omegou všeho.

Stejný autor, Murray Rothbard v jednom ze svých esejů zařazuje libertariánství mezi levicové ideologie. Současné konzervativce, klasické liberály a zastánce volného trhu to může překvapit, protože individualistický kapitalismus volného trhu je pro ně protějšek levicového, kolektivistického socialismu a musí tedy být pravicový. Poněkud zapomínají, že klasický liberalismus byl první levicovou ideologií, která zápolila s původním konzervatismem trůnu a oltáře. Rothbard si toho však byl vědom a zařadil libertarianismus z mého pohledu naprosto správně.

Libertariánství skutečně je levicová ideologie.

Co si z toho vzít?

Libertariánství je nedomyšlené, chybné a víceméně morálně závadné, ale vyznává jeden zdravý a potřebný princip a tím je vlastnictví. Ve světě, jehož zdroje jsou omezené, nemůže lidská společnost bez vlastnictví fungovat. Problém je v tom, že libertariáni chápou vlastnictví špatně, neboť pro ně znamená absolutní svobodu nakládat s vlastněnou věcí, jak se vlastníkovi zlíbí. To je opět dovedení zdravého principu do nezdravé krajnosti.

Libertariánství také může posloužit jako přestupní stanice na cestě mimo politický mainstream. Osobně vděčím libertariánům za to, že mě vytrhli z určité intelektuální letargie. Na stránkách mises.org je spousta materiálu zcela volně ke stažení (libertariáni většinou nefandí autorskému právu), někdy starší a poměrně kvalitní literatura, nejen libertariánská. Ludwig von Mises, Friedrich von Hayek, Murray Rothbard, Hans Hermann Hoppe či Erik von Kuehnelt-Leddihn stojí za přečtení, i když se člověk nemusí ztotožňovat s tím, co píšou. Ač to nejsou konzervativci, ani metafyzičtí realisté (kromě Kuehnelt-Leddihna), dostal jsem se přes ně ke konzervatismu v politice a metafyzickému realismu ve filozofii.

Nejsem jediný, koho libertariánství ovlivnilo a posunulo blíže skutečné pravici. V USA vzniklo celé hnutí, tzv. neoreakce, ke které se hlásí mnoho bývalých libertariánů nespokojených se zjevnými nedostatky libertariánské ideologie. Neoreakce preferuje absolutní monarchii, takže předpokládám, že se její členové rekrutovali z té malé skupiny libertariánů, která kritizuje a odmítá demokracii a považuje aristokratickou či monarchistickou formu vlády za nadřazenou demokracii. To, mimochodem, opět tvrdil už Aristoteles.

Proponentem těchto postojů je již zmíněný anarchokapitalista, prof. Hans-Hermann Hoppe (viz jeho kniha Democracy: God that failed). Nicméně Hoppe zůstal přesvědčeným libertariánem, který nadále věří, že smluvně založená společenství tvz. private covenants představují vyšší, svobodnější formu společenského uspořádání.

EOF