Formalismus

Mencius Moldbug je pseudonym bloggera, jehož skutečné jméno je Curtis Yarvin. Programátor, který vydělal dostatečné peníze na to, aby si udělal dlouhé prázdniny. Rozhodl se, že v nastalém volném čase nastuduje něco z historie a politické filozofie. Tak vznikl blog Unqualified Reservations a Moldbug se stal otcem myšlenkového směru zvaného neoreakce. To bylo někdy ke konci prvního desetiletí jedenadvacátého století.

Moldbug formuloval filozofii formalismu v postu Formalist Manifesto. Formuloval ji, protože tradiční ideologie podle něj selhaly, s čímž lze do jisté míry souhlasit. Tradiční ideologie jsou progresivismus a konzervatismus, alespoň z pohledu Američana. Nejsem si jist, zda je nějaká nová ideologie zapotřebí, ale každopádně stručný výklad následuje. Doporučuju přečíst originál, Moldbug je vtipný autor, pokud čtenáře zrovna neirituje jeho rozvláčný styl. Na závěr pak pikantní detail ze současného Moldbuga/Yarvina, který možná leccos napoví.

Formalismus

Přinejmenším 100 let jsou myslitelé a spisovatelé progresivci. Proto jsme všichni marinovaní v progresivní ideologii. Ne všichni muslimové jsou teroristi, ale většina teroristů jsou muslimové. Podobně o konzervativcích platí, že ne všichni jsou kreténi, ale většina kreténů jsou konzervativci. Moderní americké konzervativní hnutí je mnohem mladší než progresivní hnutí. Po Rooseveltově diktatuře muselo být znovu vynalezeno. A to je v určitém smyslu jeho velký handicap.

Kdo není progresivec nebo konzervativec je buď umírněný nebo libertarián. Umírněnost je pochopitelná, vzhledem k historii 20. století, ale není to ideologie, není to názor a není to ani myšlení. Je to absence myšlení. Umírnění chtějí být ve středu mezi protichůdnými ideologiemi, ale střed není pevný. Je stále v pohybu. Lépe řečeno lidé jím hýbají, což vede k násilí.

Libertariánství, zejména misesovsko-rothbardovské křídlo, je nepraktická ideologie. Nikde na světě nebyla úspěšně implementovaná.

Proto Moldbug buduje svou vlastní ideologii, formalismus.

Základní ideou formalismu je, že hlavním problémem v lidských záležitostech je násilí. Cílem je vymyslet způsob, jak spolu mohou lidé fungovat bez násilí na planetě s omezenými zdroji. Především organizovaného násilí. Nutno se na to dívat jako na inženýrský problém, nikoliv morální. Funkční řešení je akceptovatelné, nefunkční neakceptovatelné.

Např. pacifismus nefunguje, protože první člověk, který v pacifistické společnosti přestane být pacifistou, se stane vládcem světa.

Také definice násilí není zcela zřejmá. Potřebujeme pravidlo, které říká, komu patří peněženka. Porušení tohoto pravidla je násilí. Jinými slovy:

násilí = konflikt + nejasnost

Jak a kdo nastaví pravidla? Jeden způsob je, že člověk je vázán pravidlem, pouze pokud s ním souhlasí. Moldbug se pak oklikou dostává k tomu, že území by mělo mít a má vlastníka. Jednotné, jasně definované území by mělo mít jasně definovaného vlastníka.

Jenže kdo bude vlastnit tato jasně definovaná území? S jednou odpovědí přichází myšlenka tzv. sociální spravedlnosti. Ta říká, že všichni lidé jsou si rovni a všichni by měli dostat rovným dílem. Moldbug následně vznáší tři kritické námitky, ze kterých vyplývá, že důsledné uplatňování sociální spravedlnosti vede k permanentnímu násilí.

Formalismus proto říká, pojďme zjistit, kdo co přesně vlastní právě nyní. Tedy ne co by kdo vlastnit měl, což plodí jen další násilí. V to věří i libertariáni. Formalismus se od libertariánství liší v tom, že nepovažuje stát za zlo, daně za krádež, ozbrojené složky státu za mafii atd. Formalista považuje USA za vlastníka severoamerického kontinentu a dále považuje USA za korporaci, tj. formální strukturu, kde skupina jednotlivců jedná kolektivně, aby dosáhla nějakého cíle.

Občan je tedy korporátním nevolníkem. Je to tak strašné?

USA je korporace, ale není jasné, jaký je její účel a kdo ji řídí. Prezident má na řízení US korporace asi takový vliv jako japonský císař na běh Japonska. Není to nic jiného než korporace, která vlastní velký majetek, ale nemá jasno v tom, co s ním má dělat.

K opravě USA je třeba zjistit, kdo tuto monstróznost vlastní a nechat dotyčného rozhodnout, co s nimi vlastně udělat. Pokud by se této myšlenky chopily New York Times, patrně by byla daleko blíže uskutečnění. To naznačuje, že New York Times mají určitou moc, a proto by měly být vlastníky určitého počtu US akcií.

Jsou národní státy, jako US, vůbec k něčemu dobré? Tuto otázku by po reformalizaci zodpověděli držitelé akcií. Možná by se zjistilo, že města jako samostatné korporace fungují lépe. Městské státy jako Dubai, Singapur či Hong Kong fungují dobře. Jistá omezení osobní svobody patrně slouží tomu, aby tam nedošlo k zavedení demokracie.

Jedním z formalistických závěrů je, že demokracie je neefektivní a destruktivní systém vlády. S tím by souhlasila většina myslitelů před 19. stoletím. Koncept demokracie bez politiky nedává žádný smysl. Politika a válka na sebe navazují. Formalista přisuzuje úspěch Evropy, Japonska a USA po Druhé světové válce nikoliv demokracii, ale její absenci. Poválečný západní systém předal většinu rozhodovací moci státním úředníkům a soudcům, kteří jsou „apolitičtí“, „nestranní“ čili nedemokratičtí.

Demokracie proto funguje jenom zdánlivě, protože ve skutečnosti nejde o demokracii, ale nedokonalou implementaci formalismu. Příkladem budiž Irák, který Amerika obdařila nejčistší a nejelegantnější formou demokracie (poměrné zastoupení) a ministry, kteří opravdu řídí svá ministerstva, přesto tam vláda zákona prakticky neexistuje. Srovnání Iráku s Dubaí ukazuje převahu formalismu nad demokracií.

Tolik Manifest formalismu.

Okouzlení Moldbugem

Moldbugova práce vzbudila jistou odezvu mezi libertariány, kteří si uvědomovoli impotenci své ideologie, a mezi konzervativci nespokojenými se směřováním mainstreamového konzervatismu, který se stal nebo možná odjakživa byl opožděným liberalismem. Neoreakce byla na světě a tvářila se, že na to má. Ještě mám někde stažený článek bloggera, který si říkal Anarchopapist, nazvaný Neoreaction is a hipster. Sám jsem se k Moldbugovi dostal přes Hestia Society, myslím.

Dnes je okouzlení pryč a neoreakce je minulostí. Moldbugův příspěvek hodnotí Nulle Terre Sans Seigneur alias Nigel T. Carlsbad tady. Sám Moldbug přestal blogovat někdy kolem roku 2012, posléze odhalil své občanské jméno Curtis Yarvin a věnoval se nadále svému občanskému povolání nebo možná něčemu jinému.

I když to vypadá, že se k psaní zase vrátil, tentokrát pro American Mind.

Osobně se mi líbí Moldbugova kritika demokracie a sociální spravedlnosti, dvou pilířů liberalismu (či progresivismu v Moldbugově terminologii). Nicméně formalismus mi nepřipadá jako dobré řešení. Je to spíše takový nástřel než skutečně propracovaná ideologie. A jako většina moderních myšlenkových systémů trpí tendencí věci zjednodušovat.

Nesouhlasím ani s premisami, ze kterých vychází. Násilí je pouze jedním z problémů lidského soužití. Fixací na problém násilí trpí především libertariáni, kteří za násilí považují vše, co je po nich požadováno a co se jim nelíbí. A řešení těchto problémů není jen inženýrský problém, ale i morální. To znamená, že ne každé funkční řešení je akceptovatelné.

Nechci se pouštět do hlubší kritiky Moldbuga, když jiní, povolanější, to učinili lépe. Kromě výše uvedeného textu z Carlsbadova pera (či klávesnice) považuju za velice zdařilý článek Susannah Black Moldbug Through the Looking Glass uveřejněný v magazínu Mere Orthodoxy. Ta Moldbugovi vyčítá, že jeho řád nemá žádný cíl, žádný télos. Moldbug chce vlastně zrušit politiku ve smyslu hledání a prosazování obecného dobra. V jeho modelu chybí vývoj ke správné formě, boj za to, co člověk v dané situaci považuje za správné a co je v souladu s realitou, protože i realita má svůj télos. Doporučuju přečíst celý Susannin text. Proti živosti a nuancím katolické sociální nauky a myšlenek středověkých a renesančních scholastiků se formalismus jeví jako strnulý, hrubý a rigidní.

Formalismus asi nebude dobrým základem pro obnovu upadající civilizace, ale to neznamená, že jde o úplně zcestnou myšlenku. A Unqualified Reservations zdaleka není jen o formalismu. Další Moldbugovy teze jsou přesvědčivější, např. vystopování původu progresivismu až k americkému puritánství.

Yarvin v době koronaviru

Je pikantní, ale nikoliv neočekávané, že Yarvin dnes píše o nutnosti vlády expertů, aby se zabránilo šíření koronaviru.[1] Řekl bych, že právě to je jeden z problémů formalistické filozofie. Nigel T. Carlsbad cituje z Moldbugova Plánu A:

V příčetném světě by měl smůlu každý s veřejným záznamem zlehčování koronaviru. Byl by nadále nezaměstnatelný, nejen za krize. Staří přátelé by takového člověka vymazali ze svých telefonních seznamů a nechtěli by s ním být veřejně spojováni.

Někteří z nás se takovou dobu ještě pamatují, ale to neznamená, že by Moldbug byl nějaký kryptokomunista. Spíš to odpovídá tezi Uncle Teda o přesocializovanosti.

Takže měla by v době epidemie či pandemie vláda připadnout doktorům, odborníkům na viry? Doktorské řešení je všechno zavřít, protože prioritou lékaře je potírat nemoci a izolace pacienta, i potenciálního, patrně zabrání dalšímu šíření viru. Ale všechno má svou cenu a lék může být někdy horší než nemoc. Všichni odborníci mají poněkud zúžené vidění reality, a proto jsou pro vládu nezpůsobilí.

Mimochodem, ze stejného důvodu považuju vojenskou juntu za akceptovatelnou, ale nikoliv ideální formu vlády. Politika a válka úzce souvisejí[2] a vojáci, odborníci na válku, mají k vládě asi nejblíže. Nicméně je rozdíl mezi aristokratem zběhlým v umění války (už jsem někde poznamenal, že především tato zběhlost ospravedlňuje privilegia aristokracie) a profesionálním vojákem.

Specializace je určitou nemocí moderny, o čemž se obšírně rozepisuje R. M. Weaver ve své knize Ideje mají následky. Ale to už je zas jiná pohádka.

EOF