Mapování pravicové scény

Otázkou levice jsem se už zabýval, nyní nastal čas podívat se napravo.

Moderna

Pravolevé spektrum je produktem moderny. O moderně zde mluvím nikoliv jako o uměleckém směru či období, ale jako o dějinné éře. V širším smyslu je moderna novověk, v užším smyslu období po Francouzské revoluci.

Dělení politického spektra na levici a pravici je pozůstatkem Francouzské revoluce, kdy v Národním shromáždění seděli konzervativněji orientovaní poslanci napravo a liberálové nalevo. Před Francouzskou revolucí nemá smysl o pravolevém spektru mluvit, i když některé společenské procesy a dynamika ve středověku a starověku ho mohou připomínat.

Mapování na ideologie

Jak lze namapovat ideologie na pravolevé dělení? David Hanák ve své knize Český konzervatismus a mainstreamová politologie uznává tři hlavní politické směry v současném politickém světě:

• konzervatismus,
• liberalismus,
• socialismus.

Konzervatismus a liberalismus jsou spíše pravicové směry, zatímco socialismus je levicový. Toto dělení se víceméně opírá o ekonomicky chápaný protiklad kapitalismus a socialismu. Pravice je soukromé vlastnictví, podnikání, minimální státní zásahy, volný trh. Levice znamená státní vlastnictví, státní zásahy, přerozdělování, solidarita, ochranářství.

Problém je v tom, že v praxi jsou tyto tři ideologie prakticky nerozeznatelné. Rozdíly mezi KDU-ČSL, ODS a ČSSD jsou spíše rétorické než reálné. A ani ekonomické dělení na kapitalismus a socialismus, které tak poznamenalo politické bitvy devadesátých let (Klaus vs. Zeman), nedává v podmínkách moderní ekonomiky smysl. Kapitalismu se nejlépe daří v podmínkách sociálního státu.

Dugin

Jiný pohled přináší ruský politický filozof Alexandr Dugin, autor knihy Čtvrtá politická teorie, který získal jistý věhlas v reakcionářských kruzích.

Podle něho liberalismus čili první politická teorie nejprve politicky přemohl konzervatismus a následně vojensky porazil fašismus (Druhá světová válka) a komunismus (Studená válka) čili třetí a druhou politickou teorii právě v tomto pořadí. Liberalismus je tedy jednoznačným vítězem soupeření ideologií a historicky se pojí s celosvětovou hegemonií amerického impéria. Dugin předjímá nástup čtvrté politické teorie, která by se mohla stát vyzyvatelem liberalismu.

Ztělesněním této teorie je eurasianismus, snaha udělat z Ruska kontinentální protiváhu námořní hegemonie Spojených států. Dugin byl poradcem prezidenta Putina.

Podstatné v tuto chvíli je, že se Dugin vyhýbá pravolevé klasifikaci.

Vítězný liberalismus

S Duginem lze souhlasit v tom, že přinejmenším euroatlantický prostor je ve spárech liberalismu (Rusko a Čína se nemohou jeho vlivu vyhnout, ať se jim to líbí nebo ne), který se projevuje víceméně ve dvou základních formách:

• pravicový liberalismus, který si často říká konzervatismus,
• levicový liberalismus, v Evropě označovaný jako sociální demokracie.

Jak jsem uvedl výše, mezi hlavními ideologiemi jsou v praxi tak malé rozdíly, že můžeme hovořit o naprosté hegemonii liberalismu, který se rozprostírá od pravé po levou část spektra. Alternativu lze hledat pouze mezi tzv. extremisty, i když také většina extremistických ideologií jsou odnože liberalismu. Komunismus a nacismus jsou typickými příklady. To cosi vypovídá o liberalismu samotném.

Významový posun

Podle současných měřítek jsem stoupenec extrémní pravice a současný politický mainstream mě hází do jednoho pytle s těmi, co posílají Židy do plynu, hází na Cikány Molotovovy koktejly a voliči Donalda Trumpa. Před 150 lety by byly moje politické názory považovány za mírně konzervativní mainstream. Před 200 lety byly zcela běžné. Slovenský konzervativní (křesťanský) politik Vladimír Palko mapuje ideový posun evropských konzervativních, tj. křesťansko-demokratických, stran doleva za posledních 150 let ve své knize Lvi přicházejí.

V USA není situace jiná. Tzv. dissident right už dlouho poukazuje na neschopnost Republikánů být skutečnou opozicí. Označuje je hanlivým pojmem cuckservative, což jej mimořádně úspěšný mem, na který Republikáni nedokázali zareagovat. Bere si na mušku fakt, že konzervativci nekonzervují žádnou tradici, pouze 10 let staré výdobytky levice. Nicméně to není nic nového pod sluncem. Už G. K. Chesterton řekl něco v tom smyslu, že progresivní levice omyly zavádí a konzervativní pravice je konzervuje.

Co pojmy pravice a levice znamenají, závisí také na příslušnosti k určité části politického spektra. Pro kovaného komunistu je sociální demokrat reakcionář a pojmem „fašismus“ se označuje i Trumpův mírně konzervativní, nacionální liberalismus, kdy části jeho programu propagovali Demokraté (Bill Clinton) ještě v devadesátých letech minulého století.

Prázdné pojmy?

Pravolevé chápání politiky není ideální, ale je to chápání zažité a široce používané. Pravice a levice jsou pojmy relativní, tj. nereflektují nějaký univerzální rys reality nebo danou vlastnost lidské psýchy (jsou pokusy definovat konzervatismus a progresivismus jako obecné psychologické sklony, ale na ty moc nedám), avšak nejsou to pojmy zcela prázdné. Dobrá definice z nich dokáže udělat užitečné nástroje pro orientaci v politickém dění.

Pojem levice je prakticky od začátku spjatý s liberalismem, i když obsah toho, za liberál-revolucionář v dané chvíli bojuje, se časem mění. Nicméně zůstává v hranicích vymezených nekonzistentní podstatou liberální ideologie. Otázkou levice už jsem se zabýval zde, zde a zde

Pravice tak jednoznačně definovaná není, protože často bývala reakcí na aktuální útoky levice. O smysluplnou definici se pokusil blogger Nigel T. Carlsbad a jeho pojetí se budu ještě věnovat. Ale nyní se ještě podívejme na dění na současné pravici.

Mapování pravicové scény

Toto nemá být v žádném případě vyčerpávající současné pravice, spíš jen to, co sám považuju za zajímavé. Budu hojně citovat z úvodníku na blogu výše zmíněného Nigel T. Carlsbada.

Před více než 10 lety rozčeřil stojaté vody americké reakce autor, který si říkal Mencius Moldbug. Moldbug se stal otcem neoreakce, pokusu oživit reakcionářské myšlenky v novém hávu. Publikoval na svém blogu Unqualified Reservations sérii článků, ve které prezentuje relativně nové, alternativní pojetí politiky jako byznysu, vlády jako akciové společnosti atd. Jeho práce vyvolala velkou odezvu. Z ní vycházeli a vycházejí další teoretici tohoto pojetí vlády a společenského uspořádání. Je to taková moderní forma absolutismu. Ale nechme mluvit Carlsbada.

Měl bych začít Moldbugem, myslitelem, který mě stejně jako mnohé z vás seznámil s myšlenkami reakce. Jeho úkol dovést Buchananovu a Tullockovu „neromantickou politiku“ k jejímu logickému závěru skrze formalismus (absence metafyziky) byl zajímavým cvičením, neboť ho dovedl k oživení filmerovského absolutismu, monarchistického patriarchalismu a podobných idejí. Neokameralismus byl cvičením v konstrukci propertariánské vlády, moderní pokus o uchopení ztraceného času, kdy vazalství, osobní unie a konflikty vyplývající z dynastického následnictví byly mechanismem, který držel pohromadě politický řád. Vláda akciové společnosti, která tyto hrubé metody zefektivňuje.

Mám připravený stručný nástin Moldbugova formalismu, ale zdaleka to není jediné téma, kterému se věnoval. K tomu opět Carlsbad. Moldbugovo mapování kořenů levičáctví v Americe spojeného s protestantskými sektami je vskutku zajímavé. Koneckonců Ezra Goodman z Limonádového Joea byl přesně ten druh nadšeného kazatele nového řádu (v tomto případě bez alkoholu), kterého Brdečka ve svém románu tak vtipně vyportrétoval.

Jeho dalším příspěvkem bylo srozumitelné dokumentování unitářských a transcendentalistických předků progresivismu (vskutku, polovina signatářů Humanistického manifesta I z roku 1933 byli Unitariáni), vhledy do zahraniční politiky Spojených států (jeho nejdelší post, World War II primary sourcebook je excelentní sbírkou), o odhalovatelích skandálů a jejich horlivém duchu republikánské bdělosti, o antidemokratických argumentech Leckyho, Sumner Maineho, Mallocka a dalších a jeho inverze demokratické mírové teorie do „mírové teorie státní správy“. To vše velmi dobře napsané.

Moldbug nastartoval něco slibného, co se málem přerodilo ve hnutí. S myšlenkami Moldbuga a neoreakce jsem se seznámil někdy v roce 2014. Neoreakcionářské blogy se množily a postupně se přelily do několika internetových magazínů, jako byly Social Matter nebo Thermidor Mag.

Souběžně s tímto děním se na scéně objevila také alt-right, více nacionalisticky ladněná odnož tzv. extrémní pravice, která konsternovala umírněné Republikány, zastínila autistické libertariány a vyděsila levici tím, že alespoň na chvíli rozložila mediální hegemonii levice a dopomohla svým dílem k vítězství Donalda Trumpa ve volbách 2016. Neoreakce upadla až na vyjímky v zapomnění a alt-right byla úspěšně neutralizována, patrně svou vlastní neschopností. Trolling je totiž něco jiného než seriózní budování skutečné alternativy. Carlsbad se na to díval ve své době (2017) takto:

Moldbugova práce je heterogenní, nabízí několik cest, kterými se mohla vydat. Ale u neoreakce se většinou nerozvinul zájem o kontrarevoluci, High Toryism a podobné oblasti. Social Matter se zaobírá mnoha eklektickými myšlenkami, aniž by byl patrný nějaký směr. Darwinovsko-nietzscheánská metafyzika, „Wrath of Gnon“, sociobiologie a etnonacionalismus dneska frčí. Přes všechny předstírané pokusy narýsovat hranice mezi neoreakcí a alt-right, obě tato hnutí se myšlenkově spíš sbíhají než rozbíhají. Techno-komercionalismus se zdá být mrtvý, kromě Landa.

Nick Land je další teoretik neoreakce. A sice její odnože, tzv. techno-komercionalismu. Je to hodně obskurní záležitost.

Mnohem mainstreamovější je paleokonzervatismus, menší, ale vlivné křídlo GOP. Někdejší kandidát na prezidenta a autor knihy Smrt Západu a katolík Pat Buchanan. Bohužel Buckleyho neokonzervativci stále převládají. Svoboda podnikání, nízké daně, agresivní zahraniční politika, úzké spojenectví s Izraelem a John McCain. Tento druh „konzervatismu“ známe i z našich končin (ODS).

Paleokonzervatismus byl pokus importovat High Toryism do Ameriky. Nikoho nemohlo překvapit jeho selhání, když publikem byli potomci whigovských stoupenců commonwealthu (jako Sidney, Harrington či Trenchard), kteří si libují v konspiračních teoriích o římských papežencích pod postelí. Sam Francis poté přeorientoval paleokonzervatismus do populistické revolty Středoameričanů proti vykořeněným kosmpolitním elitám. Ne, že bych měl něco proti Francisovi, to vůbec ne – ale jde o jiný směr, jehož štafetu později převzala alt-right.

USA je stále křesťanská země. Křesťanská část společnosti tam má stále vliv.

Orthosphere a ostatní teonomisté jsou kontrarevoluci patrně nejblíže, ale protože je zajímá duchovní oživení křesťanství, soustředí se více na sacerdotium a méně na imperium, pro což mám pochopení.

Orthosphere je volné sdružení lidí, kteří věří, že Západní civilizace stojí a padá s křesťanstvím. Autoři spolupracující s Orthosphere jsou převážně katolíci (katolicismus tradičně býval silnou kontrarevoluční silou, ač to dnes není příliš znát). Odpadnutí Západu od víry považuju za jednu z hlavních příčin postupného úpadku Západu.

Pochopitelně, všechny ty staré spory o investituru, světské versus duchovní a co má přednost, epizoda aviňonského papežství, konciliární kontroverze byly nakonec smeteny Lutherovou doktrínou dvou království. Stará otázka rovnováhy mezi světským (časným) a duchovním se nyní stala příkazem světskému, aby přineslo duchovní na Zemi do praxe, pokud ne v teorii – církev přestala být důležitou v porovnání s Písmem. Absolutismus nás dostane pouze sem. Neosvětlí panské a feudální pořádky jako takové. „Zlatá svoboda“ a aristokratické rovnostářství polské szlachty, vysoká autonomie chorvatského saboru, který vešel do osobní unie s korunou sv. Štěpána v roce 1102 a mnoho dalších podobných epizod nejde dohromady s absolutistickým, bodiniovským pojetím vlády.

Absolutismus byl prvním krokem směrem k liberální demokracii. Mluvit v tomto případě o levici by byl anachronismus, ale za absolutismu došlo ke smazávání stavovských rozdílů, odnímání privilegií apod., což nakonec vyústilo ve všeobecnou rovnost, jak ji propagoval (a propaguje) liberalismus. V oblasti duchovní to byl protestantismus, který odmítal církevní hierarchii, odmítal zvláštní důstojnost kněžského úřadu jako prostředníka mezi Kristem a křesťanem, propagoval všeobecné kněžství (každý je svým vlastním knězem) a neuznával jinou autoritu než Písmo svaté (doktrína sola scriptura).

Navíc detaily z historie revolučních vln 1820, 1830 a 1848, které zničily starý řád, jsou pro cíle a ospravedlnění mnohých kauz současné „extrémní pravice“ zničující.

Jeden z problémů pravice je zapomětlivost. Je chyba, že se nečtou staré knihy. Věci, které nefungovaly před 150 lety nebudou fungovat ani dnes. Carlsbad si vytkl za cíl připomenout, co bylo zapomenuto.

A konečně, cílem tohoto blogu je přinést do popředí kontrarevoluční, feudální a aristokratické myšlenky a použít je ke kritice moderní pravice a moderny obecně. Někdy bude třeba se uchýlit k druhotným zdrojům, extrapolaci a filozofickým úvahám, ale většinou je k dispozici dostatečné množství primárního materiálu. Doporučení „číst staré knihy“ jsem si vzal k srdci, což je něco, co není v neoreakčních kruzích příliš často k vidění.

Carlsbad v tomto ohledu rozhodně nezahálel. Sdílím jeho výhrady vůči nové pravici, neboť nemoc zvaná moderna se netýká jenom levice. Pravice, konzervatismus, reakce a další hnutí vznikly jako reakce na pokusy zničit všechno dobré, pravdivé a krásné. Reakce, která měla konzervovat, chránit, obnovovat, ale nepodařilo se. Možná marný boj v padlém světě, ale stojí za to ho vybojovat. Z mnoha důvodů.

EOF