Historické milníky na cestě do temnoty

Konzervativci jsou lidé spíše pesimisticky založení. Nevěří, že lidé jsou přirozeně dobří. Sekulární pravičáci mají své darwinistické modely chování a křesťané zase říkají, že přirozenost člověka je sice dobrá, ale narušená Prvotním hříchem. Na drunou stranu to neznamená, že všechno je špatně, ani to není důvod k zoufalému lomení rukama.

Spíše se nabízí otázka, jak jsme se do takového svrabu vůbec dostali?

Odpověď vychází z křesťanského pohledu na svět. Křesťanská civilizace, která už de facto zanikla, bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Křesťanství byl motor, který vybudoval naši civilizaci a jeho úpadek je to, co ji nyní přivádí ke dnu. Tento fakt uznávají i někteří (ti moudřejší) sekularisté.

Moderna

Liberalismus, kapitalismus, osvícenství, průmyslová revoluce, socialismus, marxismus, to všechno jsou různé aspekty moderny. Moderna je historické období, které se víceméně kryje s novověkem, ale také výraz označující určité paradigma. Paradigma rozchodu se vším starým a přežilým, což v očích osvícenců a jejich pokračovatelů bylo především křesťanství, jeho morálka a jím vytvořený společenský systém.

Nominalismus

Konzervativní autoři jako R. M. Weaver považují nominalismus za jeden z kořenů moderny, v tomto případě moderní filozofie. William z Ockhamu, který byl průkopníkem nominalismu, žil na přelomu 13. a 14. století, tedy ještě za vrcholného středověku. William je považován za otce moderní epistemologie a tzv. Occamova břitva se jmenuje po něm.

Spor, který nominalisté vedli s realisty, se týkal universalia ante rem vs universalia post rem. Pro našince asi esoterická záležitost, ale ve skutečnosti jde o důležitou otázku s přesahem do oblasti etiky.

Nominalismus tvrdí, že univerzálie čili obecniny nemají vlastní existenci a jsou to pouhé nálepky, které člověk dává věcem. Metafyzický realismus vycházející z Platóna a Aristotela na to odpovídá, že obecniny mají vlastní existenci, která předchází a v jistém smyslu předurčuje podobu a charakter hmotných věcí, hmotného světa. Pokud mají pravdu realisté, pak má realita normativní charakter, což je v souladu s křesťanskou morálkou, podle které lze etické normy poznávat nejen ze Zjevení (Desatero), ale také je lze rozumem odvodit z viditelné reality.

Nominalismus může vést k takovým výstřelkům, jakým je Humeovo popření kauzality. A přijme-li nominalismus jako svou základní filozofii celá společnost nebo alespoň její elity, nevyhnutelně to vyústí v relativizaci všech rozdílů, stírání nebo bagatelizování všech odlišností a neschopnost rozeznávat dobro a zlo.

Protestantismus

Dalším důležitým milníkem na cestě k moderně byl protestantismus.

Jeho zakladatelem byl Martin Luther. Luther měl mnoho předchůdců, mezi něž patří i náš Jan Hus. K jeho pokračovatelům se řadí Jan Kalvín z Ženevy nebo Thomas Cranmer v Anglii.

Když hovoříme o Anglii, někdo se domnívá, že u zrodu protestantismu stála sexuální žádostivost. Něco na tom je, neboť Luther se oženil s bývalou jeptiškou a Anglie odpadla od pravé víry poté, co její vládce Jindřich VIII. nedosáhl u papeže anulace manželství se svou neplodnou španělskou manželkou.

Kladný vztah k rozvodu je jen jedním z mnoha teologických omylů protestantismu, byť tento zhoubný postoj začal nést plody až ve 20. století, tedy o několik století později. Mezi další protestantské hereze patří změna významu mše svaté, kdy už nadále nešlo o oběť, nýbrž o pouhou účast na poslední večeři Páně. Z toho vyplývá, že protestanti většinou nevěří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, nýbrž pouze v duchovní nebo vůbec ne. Člověk je spasen pouze vírou a nikoliv vírou a dobrými skutky. Dalším principem je sola scriptura, tedy že pouze Písmo je zdrojem křesťanského učení a nikoliv Písmo, tradice a Magisterium. Protestanté nevzdávají žádnou zvláštní úctu Marii, matce Bohočlověka.

A za jedním z nejdůležitějších principů je také univerzální kněžství věřících. Jinými slovy protestantismus odstranil kněžství a kněžský stav jako prostředníka mezi Bohem a člověkem, čímž vydláždil cestu k politické rovnosti. Když můžeme být sami sobě knězi, proč nebýt sami sobě vládci? A tak protestantismus učinil první krok k odstranění stavovského systému, což je klíčovým bodem politického programu liberalismu.

Všimněme si také, jak dobře se filozofický nominalismus a náboženský protestantismus doplňují. Nominalismus říká, nejsou žádné obecniny, pouze v hlavě jednotlivce. Protestantismus pokračuje, nejsou kněží jako zvláštní stav, a proto jsme všichni kněží. Není žádná tradice, žádný učitelský úřad, proto jsme všichni sobě učiteli.

Vše směřuje k tomu, aby člověk sesadil Boha z trůnu a sebe dosadil na jeho místo. Ale zatím tam nejsme. Pravá víra ztrácela svoji sílu postupně a společnost má nějakou setrvačnost, zejména pokud je postavená na dobrém základě.

Absolutismus

Absolutismus zase položil základy moderního pojetí státu jako instituce, která na daném území vládne neomezenou mocí.

S koncem středověku královská moc postupně oklešťovala moc aristokracie, až ji v mnoha ohledech redukovala na pouhé tituly. To se táhlo napříč katolickými i protestantskými zeměmi. Středověké pojetí panovníka jako primus inter pares (první mezi rovnými) se změnilo na novověké L’état c’est moi (stát jsem já, Ludvík XIV.). Odtud už je jen malý krůček k uvědomnění, že panovníkem nemusí být konkrétní osoba nebo dynastie, ale třeba orgán tvořený lidem volenými zástupci. Okořeňme to dělbou moci mezi orgány zákonodárné, soudní a exekutivu a máme moderní stát jako ze škatulky.

Jeden z velkých obhájců absolutismu a vertikálního pojetí vlády byl sir Robert Filmer, syn staré, ale už ne tak dobré Anglie. V díle Patriarcha; or the Natural Power of Kings odvozuje model absolutní moci krále od rodiny, jejímž neomezeným vládcem je otec. Bůh dal veškerou moc Adamovi, přes něho přešla na Noeho a jeho syny a odtud na všechny patriarchy, kteří tím pádem vládnou božským právem nad ostatními členy domácnosti, pokrevnými i služebníky. Scholastici jako Suarez měli na věc jiný názor. Patriarcha sice vládne rodině, ale rodiny nemají žádného přirozeného vládce, mohou uznávat něčí legitimní nárok na základě dědičného práva, volby nebo tradice, ale to neznamená božské právo a existenci (teoretickou) nějakého svrchovaného vládce všech lidí, na kterého toto právo přešlo od Adama. Filmer se těšil jisté popularitě mezi moderními propagátory absolutismu (tzv. neoreakce, dnes už mrtvá), a tato kritika Filmera směřuje do jejich řad.

Je ironií osudu, že protestantská Anglie, která tak dlouho hájila svého panovníka nejen jako absolutního vládce nad poddanými, ale i jako hlavu anglikánské, tedy národní protestantské církve, se honem obrátila k parlamentarismu, jakmile na anglickém trůně usedl katolický vladař Jakub II. Stuart, který dovolil anglickým katolíkům zastávat veřejné funkce. Ironie spočívá v tom, že strach z papeženců nejprve přinutil Anglii do rukou svého krále moc kopírující práva papeže, a posléze tentýž strach je donutil přijmout Parlament jako svrchovaného ochránce víry, když se panovníkem dle dědičného práva stal katolík.

Francouzská revoluce

Zatímco středověk uchovával jednotu víry a rozumu, novověk charakterizuje jejich rozluka. Zmíněný William z Occamu byl proponentem fideismu, tedy mínění, že víra je nezávislá na rozumu. Luther tuto myšlenku také přijal, tu vidíme jednu ze spojnic mezi nominalismem a protenstantismem. Filozofové jako René Descartes redukovali aristotelovské čtyři příčiny na příčinu jedinou, materiální. Mezi ducha a hmotu, víru a rozum, duši a tělo se vkradla takřka nepřeklenutelná propast.

Víra ponechaná sama sobě tak nějak živořila a byla postupně zapomínána. Rozum mezitím soustředil své omezené schopnosti na věci pozemské, hmotu a přírodní vědy, blahobyt a společenské vědy. Sem patří Adam Smith a jeho Bohatství národů.

Jsme v době osvícenství a osvícenského racionalismu. Slovo svoboda se skloňuje ve všech pádech, na středověk se hledí jako na dobu temna a je třeba odstranit a vykořenit všechny jeho pozůstatky. Filozoficky se tak již stalo a nyní bylo třeba zapracovat na poli politickém.

Někdo musel udělat špinavou práci. Dnes tomu říkáme Francouzská revoluce. Poté už byla moderna v plném proudu. Poslední zbytky starého režimu a možná i poslední zbytky kolektivního rozumu Západu odstranila První světová válka.

Renesance a humanismus…

Na konci středověku se objevily další novinky dosud glorifikované v našich školních osnovách. O reformaci už jsem mluvil. Renesance byla znovuobjevením pohanství a pokus usmířit ho s křesťanstvím. Masakry křesťanů v pohanských arénách byly zapomenuty, rozhořel se obdiv k pohanskému umění. Křesťanský středověk znal pohanské umění, ale přistupoval k němu opatrně, protože si uvědomoval jeho přitažlivost i jeho škodlivost. Hlavní nebezpečí pohanství spočívalo v tom, že odklánělo lidskou mysl od Božích záležitostí k lidským.

Tento trend se naplno projevil v další novince, humanismu. Neboť jde především o člověka, soudruzi! Kormidlo bylo nastaveno a loď nabrala nový kurz. Středem všeho dění přestal být Bůh a stal se jím člověk. Vysloveným či nevysloveným cílem byla spása člověka a jeho vykoupení už tady na Zemi. Altruistická myšlenka, proti které ani křesťané nic nenamítají. Alespoň pokud se jim to podá formou přikázání „miluj bližního svého jako sebe samého“ a přitom se jaksi na druhou kolej odsune předcházející „miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“. Zbyla jenom horizontála kříže. Vertikála zmizela a s ní i vyváženost a řád duchovního a světského. Převrátit hierarchii hodnot ale znamená koledovat si o potíže.

…a jejich pohrobci

Skokem do 20. století.

Stojí za zmínku, že po druhé světové válce se původní ortodoxní marxismus-leninismus na Západě vtělil do levicového humanismu poté, co se pokrokový Západ zklamal ve stalinismu. Frankfurtská škola je typickým příkladem tohoto posunu směrem k humanismu. Carlsbad1819 uvádí citát z Croslandovy knihy Budoucnost socialismu, který podle něho nejlépe vystihuje humanistický charakter kulturního marxismu:

Potřebujeme nejen vyšší export a starobní důchody, ale také více kaváren pod širým nebem, světlejší a veselejší noční ulice, pozdější zavírací hodiny, více místních divadel, lepší a pohostinnější hoteliéry a restauratéry, světlejší a čistší jídelny, více hospůdek na nábřeží… lepší design nábytku a nádobí a ženských šatů…

Ikea byla založena o pár let dříve…

Je vidět, že doba skutečně pokročila, neboť mnoho marxistických či humanistických či sociálně-demokratických ideálů se uskutečnilo, počínaje kavárnami na každém rohu, konče beztřídní společností.

Shrnutí

Člověk nemusí být křesťan, aby pochopil, co se děje. Mnoho křesťanů to nechápe, zatímco někteří inteligentní sekularisté vidí, že současný trend není udržitelný. Změnit tento trend nebude jednoduché, neboť v cestě stojí mentalita moderního člověka. Je to mentalita návštěvníka nákupního centra, pro kterého je život dlouhým řetězem obchodních transakcí s občasnými reklamacemi a vrácením použitého zboží. Je to kupecká mentalita, která z reality dělá cosi snového, obrušuje její hrany, změkčuje dopadové plochy, aby zboží bylo prodejné a zákazníci se vraceli. Realita se stává skanzenem či kinem, kde moderní člověk s popcornem v ruce sleduje, jak lidé minulosti žili své opravdové životy.

EOF