Násilí je základ politiky
Čtení, přemýšlení a psaní nyní nepatří mezi priority. Proto bylo na tomto blogu po dlouhou dobu ticho, ale to neznamená, že se vůbec nic nedělo. Dnes se budu zabývat otázkami politické filozofie a historie.
Smrt konzervatismu
Rád bych se považoval za konzervativce. Jenže jsem čím dál tím víc přesvědčen, že je tato pozice nejen neudržitelná, ale v podstatě nepřátelská, neboť se nachází na druhé straně barikády. Je známkou této doby, že se rozdíly stále více vyostřují. Přesně podle Kristova, "nepřinesl jsem plášť, nýbrž meč." To platí v rovině politické i náboženské.
Proto přestávám mít trpělivost s některými (falešnými? zbabělými?) disidenty nebo respektovanými mainstreamovými konzervativci (Václav Klaus), kteří si stěžují na to, že současný režim není dostatečně demokratický a že se musíme ke skutečné demokracii, demokracii bez přívlastku, vrátit.
Demokracie vs diktatura
Samozřejmě, že současný režim je demokratický! Na Západě, u nás nebo kdekoliv na planetě. Již Platon věděl, že demokracie není stabilní forma vlády, brzy se zvrhne v oligarchii mnoha a ta zase ve tyranii jednoho, dnes bychom řekli diktátora.
Někteří tento vývoj očekávali od Donalda Trumpa, ale jeho rétorika a činy se arci liší. Trump je boomer, co nemá na takové věci žaludek. ani weltanschauung. Je postavou z osmdesátých let, éry Ronalda Reagana, a taková je i jeho politika. Ač to vypadá, že deportace se začínají rozjíždět (alespoň podle některých komentátorů), jeho podřízenost zájmům Izraele z něj činí poněkud nešťastnou figuru. Skalní sionisté, kterých bohužel není málo, možná plesají, ale střízlivě uvažující Američan by si měl uvědomit, že hlasování v tzv. demokratických volbách žádoucí změnu nepřinese.
Volební hlas ostatně znamená méně než náhodný šum. O výsledku voleb rozhodují vlastníci médií a další lidé, kteří tím či oním způsobem utvářejí veřejné mínění, a o budoucí politice země se rozhoduje v think-tancích financovaných stejnými, nejčastěji židovskými magnáty. Vládnoucí oligarchie používá demokratické volby k posvěcení zákulisních machinací.
Zkorumpovaná oligarchie
Případ Epstein a jeho nedávné odložení pro nedostatek důkazů svědčí o tom, že se tito lidé buď zcela přestali obávat reakce veřejnosti, anebo pověstný pohár přetekl, protože zločinů bylo už příliš mnoho na to, aby se ututlat. Každopádně není pochyb o tom, že je současná vládnoucí třída nanejvýš zdegenerovaná a současný systém nejzkorumpovanější, jaký naše země poznaly.
Dobrá zpráva je, že se tento systém chvěje v základech. Podpora Izraele se v USA propadá. Mladší ročníky konvertují k tradičním formám křesťanství a zajímají se o silné politické figury jako Adolf Hitler, Benito Mussolini, Fracisco Franco, Corneliu Codreanu, Oswald Mosley nebo Gabriel Garcia Moreno. To znamená, že prohlédli lži, kterými nás krmili po desítky let, pochopili, že globalismus, komunismus nebo sionismus pocházejí ze stejného zdroje, a hledají vzory, které v minulosti alespoň na čas zastavily rozpínání bolševismu a omezili židovskou moc ve vlastních zemích. A proto FBI nyní řeší situaci sbližování white boys s tradičním katolicismem.
Co je totalitarismus?
Přesvědčený liberál samozřejmě namítne, že zmíněné politické osobnosti byly buď diktátoři toho nejhoršího druhu nebo na tuto pozici aspirovali. Svírali obyvatelstvo svých zemí v okovech totalitarismu, jenž nebyl lepší než než ten komunistický.
Dle mého soudu je totalitarismus pojem bez reálného obsahu. Je to novotvar, který má označovat všechny režimy, které nejsou liberální. Liberalismus je pokrytecký. Liberálové nemohou prostě říci, že komunismus nebo fašismus jsou neliberální režimy. Musí vymyslet novou morální kategorii, totalitarismus, aby z ideologické nekompatibility udělali morální nedostatek.
Obrátím-li to, pak mohu říci, že z mého pohledu je totalitní liberalismus, neboť zakazuje a dovoluje věci, které jsou v rozporu s mým světonázorem. Jinými slovy režim, který se mi nelíbí, je totalitní nebo autoritativní. Politická osobnost, kterou neuznávám, je populista či despota.
Zastánci liberální demokracie usilují o zaškatulkování ostatních forem vlády jako totalitních, tj. nesvobodných, aby jejich zastánce učinili nehodnými účasti na politickém životě. Tím předem vytyčují prostor, o čem se smí debatovat a o čem nikoliv. Tolik k údajné svobodě v našich demokratických republikách.
Pokrytectví liberalismu
Pokrytectví liberálů spočívá v tom, že libaralismus vnímají jako metapozici. Jedině jejich systém je schopen usmířit veškeré protiklady, protože nevynucuje žádný morální framework, kromě „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda tvoje.“ Všechny ostatní systémy, konzervatismus, fašismus, komunismus, vynucují nějaká objektivní dobra, čímž útočí na svobodu těch, kdo v tato dobra nebo morální rámec, ze kterého vycházejí, nevěří, a proto tyto sytémy nemohou být spravedlivé, ani svobodné. V jejich terminologii to znamená totalitní.
Obyčejní Liberálové nevidí nebo odmítají vidět, že jejich zlaté pravidlo je jen dalším morálním frameworkem a liší se od ostatních pouze v tom, jaké hodnoty vynucuje a jaké lidi zavírá do vězení. Pokrokovější liberálové, socialisté, komunisté, toto chápou velice dobře, a proto vcelku bezostyšně mluví o likvidaci nás, nedostatečně pokrokových mužiků.
Strach z fašismu
Fašismus funguje na jiném základě. Dává rovnítko mezi stát a národ. Bez státu je národ pouhé stádo, roztroušený lid. Řekl bych, že toto docela dobře reflektuje realitu. Po zhroucení středověkého patchworku principalit, dominií, biskupství, knížectví, království, svobodných měst apod., které dohromady tvořily křesťanskou Evropu, a po zrušení stavů, společenských vrstev, které fungovaly jako prostředník mezi jednotlivcem a státem, jsme se všichni stali třetím stavem, v moderní mluvě národem. Všichni jsme se stali občany čili veřejností. Ve skutečnosti však neorganizovanou tlupou, stádem. Fašismus chtěl toto změnit. Uvědomovali si, že nemohou vzkřísit minulost, ale můžou společenskému životu vtisknout strukturu v rámci nově vzniklých sociálních skutečností (kapitalisté, proletariát atd.), aby zabránili šíření marxistického třídního boje a docílili spolupráce mezi znesvářenými skupinami v rámci křesťanských hodnot a národní identity. O něco podobného dnes usilují sociální demokraté v rámci liberalismu, který však tyto snahy limituje a svádí na scestí. Fašisté zajisté neudělali vše dobře, ale jejich experiment byl poměrně úspěšný, alespoň do chvíle, než přišla válka.
Proto se liberálové, globalisté, současné vládnoucí struktury tolik bojí všeho, co zavání národní myšlenkou, fašismem nebo národním socialismem. To je pro našince nápověda, že v těchto režimech bylo něco pro nás cenného. Pokud by nějaký podobný systém, novodobá platonská diktatura, byl jen trochu důsledný v prosazování svých myšlenek, spousta lukrativních byznysů by skončila, mnoho mocných lidí by přišlo o svůj vliv (a patrně i svobodu a možná i život) a mnoho retardovaných společenských a politických experimentů by přes noc skončilo na smetišti dějin.
Druhý důvod, proč se všichni bojí fašistů, je ten, že fašisté jsou ochotní něco dělat. Všichni ostatní, zejména konzervativci jenom mlátí prázdnou slámu, zatímco mediální pozornost se bleskurychle přesouvá na nové téma. Viz nedávný pochod španělských nacionalistů proti severoafrickým migrantům v Ceutě.[1]
Historická vsuvka
Báječný nový svět odstartoval v plné parádě po Druhé světové válce. Byla nějaká šance, aby tento důležitý milník dějin skončil s jiným výsledkem? Možná ano, pokud by se podařilo to, o co usilovala všechna fašistická hnutí: zničit komunismus nebo aspoň zastavit komunistickou expanzi. To nás přivádí k důležité otázce, proč USA a Velká Británie podpořily Sovětský svaz proti Německu a nikoliv naopak?
Nejprve si musíme uvědomit, že komunismus skutečně byl největší hrozbou 20. století. Tak velkou, že před ní varovala samotná Matka Boží v portugalské Fatimě roku 1917, pár měsíců před vypuknutím bolševické revoluce. Strašlivé zločiny bolševiků v Rusku, v podstatě genocida ruského obyvatelstva, nebyly v meziválečném období na Západě tajemstvím, přinejmenším pro odpovědná místa. Komunisté byli aktivní a pokusili se o převrat v Bavorsku[2] a později ve Španělsku, kde přerostl v občanskou válku. Oba pokusy byly potlačeny vojenskou mocí, což komunisty sice zdrželo, ale nezastavilo. Se zázemím v SSSR bylo jen otázkou času, než se bezbožecký komunismus rozšíří po celém světě.
Fašistické režimy vznikly jako protiváha tohoto neblahého vývoje. Jako reakce imunitního systému už nikoli zdravého těla Evropy na šíření zhoubné nemoci zvané marxismus.
Počátkem čtyřicátých let stály Stalinovy jednotky na hranicích, aby zaplavily Evropu. Přesto Britové a Američané podpořili Stalina proti Hitlerovi a ne naopak, jak by velela prostá logika, pokud je cílem zastavení komunismu. Proč Churchill a jeho klika tolik usilovali o válku s Německem?
Dnes už víme, že Churchill byl zadlužený a jistí důležití lidé přišli s nabídkou, která se neodmítá. Na oplátku měl vyvolat válku s Německem. Churchill se stal bohatým mužem and the rest is history. Hitler nebyl blázen a jeho ambice nesměřovaly na západ. Téměř prosil, aby britská vláda zachovala chladnou hlavu. Byla to britská bojechtivost, která donutila Německo obsadit Norsko a Francii dříve, než se stanou britskými základnami.
Ani tak válka s Německem nedává valný smysl. Pokud by USA a UK podpořili Hitlera v jeho úderu na Moskvu, komunismus by dnes byl pouhou zašlou vzpomínkou.
Možné námitky
Nemyslím, že nacismus byl horší než komunismus, ale i kdyby byly všechny údajné nacistické zločiny skutečné a nikoliv dílem spojenecké propagandy, pořád blednou proti tomu, co napáchali bolševici v Rusku a jinde.
Kdyby cílem bylo machiavellistické "rozděl a panuj!", Spojenci by podpořili Sověty, když vyhrávali Němci, a pak Němce, když vyhrávali Sověti. Podobným způsobem zasahovala Anglie do kontinentální politiky po mnoho staletí. Spojenci však otevřeli druhou frontu a osud Německa byl zpečetěn. Cílem zjevně byla totální anihilace středoevropské mocnosti, dílo započaté za První světové války a dovedené k úspěšnému konci porážkou Hitlera. I za cenu expanze komunismu do poloviny Evropy!
Byly si snad atlantické mocnosti jisté, že po pacifikaci Německa zvládnou komunistický blok stejně snadno? Nepředpokládali, že by se komunismus mohl rozšířit do Asie? Vítězství nad Hitlerem se jeví jako čím dál absurdnější. Francovu Španělsku, ve kterém dodnes všichni vidí fašistickou diktatury, bylo dovoleno zůstat neutrální, později dokonce součástí západního bloku až do Francovy smrti v roce 1975. Něco tu není v pořádku.
Investice?
Částečný smysl začne celé toto absurdní divadlo dávat, když si uvědomíme, že bolševická revoluce v Rusku byla financována z Wall Streetu a že americké firmy měly v bolševickém státě ekonomické zájmy. Nicméně ani to není dostatečné vysvětlení. Jsou silnější motivy než ekonomický zájem. EU obětovala ekonomické zájmy velkých firem, aby dostala Rusko na kolena a způsobila pád Putinovy vlády.
Ideologie?
Ve hře není ani ideologie, ačkoliv věřím, že ideologická složka často hraje větší roli než ekonomická. Nicméně nepřítel se neváže na jedinou ideologii. Ideologie mu slouží jako pouhá zástěrka, zároveň však zprostředkovávají vhled do jeho zvrácené mysli a díky tomu vidíme alespoň kontury spirituální války, která tu už dlouho probíhá. Dává proto smysl zabývat se logikou vládnoucích ideologií.
Jak už bylo řečeno, z liberálního pohledu je fašistická ideologie totalitní a patří do jednoho pytle s komunismem. Z pohledu politické filozofie vycházející z katolického světonázoru[3] se fašismus jeví jako pokus o oživení vlády Krista Krále v podmínkách moderní doby, moderního státu. Obnovit ancien régime je zřejmě nemožné, takže třetí cesta je nutnost. Katolická sociální nauka nedává přesný návod, pouze principy a vodítka. Korporatismus, fašismus či národní socialismus byly pokusy, jak uvést tyto principy do praxe. Nedokonalé pokusy, ale přesto úspěsné. Tak úspěšné, že bylo třeba je potřít mečem, než se rozšíří po světě jako oheň.
Tak to aspoň museli vnímat lidé, kteří by raději viděli celý svět ve spárech komunismu, než aby národy budovaly svou duchovní, společenskou i ekonomickou prosperitu nezávisle na jistých nadnárodních finančních institucích. Jejich současní spirituální potomci raději utopí zbytky evropské civilizace v bahně invaze uprchlíků ze zemí třetího světa zlikvidovaných v rámci podpory něčeho, co lze nazvat "Lebensraum" státu Izrael.[4]
Transcendentní kořeny
Evropská civilizace je samozřejmě synonymem civilizace křesťanské, jejímž největším „zločinem“, alespoň v očích stejné sorty lidí, byl export křesťanství do všech koutů světa.
Kdo jsou tito lidé? Zjevně nikdo, komu by šlo o blaho národů. Nemají vlast, zato mají pána a tento pán vede soukromou válku proti všemu dobrému, pravdivému a krásnému. Jeho pěšáky jsou revolucionáři, kteří vždy nacházejí dostatek důvodů, aby nenáviděli vše evropské čili křesťanské. Jeho kaprály členové tajných spolků a zednářských lóží. Jeho kapitány jsou finanční magnáti, často židovkého původu. Jejich ideologií cokoliv, co se hodí, zejména sionismus a komunismus. A jejich cílem je pomsta:
- za to, že Kristus satanovi odňal vládu nad národy, které se misionářům podařilo pokřtít,
- za ztrátu vlastního státu, území a 2000 let trvající diasporu v důsledku ukřižování Krista, k němuž vyprovokovali římskou okupační moc židovští farizejové a jimi vyburcovaná lůza,
- nemalou roli hraje i závist, neboť vedlejším produktem Kristova světla bylo světlo svobody a prosperity, které závidí všechny děti tmy,
- proto bylo nutné zničit zdroj, ze kterého Kristovo světlo proudilo do světa, katolickou církev, a její sídlo, Evropu.
Toto jsou spirituální kořeny krize 2 světových válek, které zlikvidovaly evropskou civilizaci. Evropa není genetika. Evropa stojí a padá s křesťanstvím. Křesťanství ji vybudovalo a jeho absence ji zničila. Z jejího popela vzešel Brave New World.
Konečným dobytím citadely byl Druhý vatikánský koncil, jenž dal, alespoň podle tradicionalistické kritiky, vzniknout novému náboženství vzdáleně připomínající katolicismus.
Citadela padla a nastalo druhé období temna, ale boj ještě neskončil. Tradiční katolicismus se přestěhoval do katakomb, odkud vzešel, a národy se pomalu probouzejí do reality báječného nového světa a ptají se, kdo za to může.
Je mi jasné, že mnoho mnoha uším toto zní jako fantastická historka. Já osobně mám zase problém věřit ve staletí trvající spiknutí řízené pouhými lidskými hráči. Také nevěřím ve slepé síly historie či evoluce. Ani setrvačnost institucí a synergie blbců nevysvětluje pozorované fenomény beze zbytku. Inteligentní design je zjevný v říši stvoření i v plánu ničení. Za plánem, jehož uskutečnění trvá celé generace, musí být inteligence a vůle přesahující běžný lidský život, V tomto případě zlá inteligence a zlá vůle.
- » Monstra
A co dál?
Protože bitva zuří v prvé řadě v duchovní rovině, potřebujeme spirituální ochranu. Potřebujeme pevnější svazek se Stvořitelem. Ten nám současná „nice“ verze katolicismu nenabídne. Proto se mladí obracejí ke katolické tradici, případně k pravoslaví. To druhé považuju za slepou uličku. Stejně jako Rusko i pravoslavná církev je papírovým tygrem, který pro záchranu evropské civilizace nemůže nic udělat a ani o to nejeví zájem.[5]
Evropu vybudovaly benediktýnské kláštery, a proto potřebujeme nový monasticismus, jenž kdysi býval laickým hnutím křesťanů toužících žít radikální život v Kristu. Nečekejme záchranu od kleriků, ani od těch tradičních.
Také potřebujeme novou moc, která bude tyto zárodky světla podporovat a chránit, aby nesly své ovoce. Hitler dával miliony říšských marek na stavbu kostelů v rámci tzv. pozitivního křesťanství, které bylo jedním z programových bodů NSDAP. Nevěřím v čistě politické řešení krize, ale obnova musí mít i politický rozměr, neboť řád a spravedlnost se udržují mocí a křivda a nespravedlnost se trestá mečem. Pravá církev musí mít světské rameno, o které se může opřít.
Násilí funguje
Což nás přivádí k poslední části a základnímu tématu tohoto textu: násilí funguje. Je základem moci. Influencer má vliv, diktátor, politik či úředník má moc. Když ve Hře o trůny vysvětloval plešatý mnich královně, že informace je moc, Cersei zavolala své vojáky a poručila jim na místě ho zabít. To je skutečná moc! Kdo má moc, může perzekuovat nebo, není-li zbytí, zabít toho, kdo nespolupracuje.
Liberálové toto nazývají tyranií, což je od nich jen další pokrytectví, neboť neváhají použít stejných prostředků, kdykoliv to považují za nutné. O tom už byla řeč.
Libertariáni si stěžují, že moderní stát využívá metod zastrašování, vybírání výpalného a zabití, což je běžný modus operandi mafie. A mají pravdu. Historicky tajné služby spolupracovaly s mafií už za druhé světové války v rámci operace Underworld a po válce se tato spolupráce jenom prohloubila. Ostatně CIA, založená 1947, byla polomafiánskou organizací a často sloužila zájmům mezinárodního bankovního kartelu. Pod kontrolu amerického Kongresu se dostala až v roce 1975.
V metodě problém není. Legitimní moc by měla usilovat o spravedlnost a obecné dobro, v tom se liší od mafie. Není pravda, že konkrétní náplň těchto pojmů je ryze subjektivní, jak tvrdí liberálové. Naopak morální pravidla jsou objektivní, Bohem stanovená a závazná pro všechny. To neznamená, že je vždy snadné říci, kudy vede hranice mezi spravedlností a křivdou nebo v čem obecné dobro za daných okolností spočívá. Obtíže však nevylučují objektivitu.
Na druhou stranu objektivní morální pravidla znamenají, že lidské zákony, které nejsou v souladu s těmito pravidly, nejsou jen špatnými zákony. Ve skutečnosti nejsou vůbec žádnými zákony a tím pádem nikoho nezavazují. Tomu zde na Západě říkáme vláda zákona a v tom se lišíme od orientálních despocií, kde je zákonem přání despoty.
Mít dobré zákony v souladu s Božím zákonem a přirozeným právem samo o sobě nestačí. Je potřeba je také vynucovat. Současné demokracie jsou typické tím, že vynucují spoustu nesmyslných pravidel, zatímco jsou laxní ve vynucování těch důležitých. Jinými slovy rezignují na svou autoritu.
Vynucování vyžaduje násilí. Jakákoliv konstrukce vlády, která se snaží obejít problém násilí, je z principu nefunkční. Násilí ve jménu spravedlnosti je privilegiem vlády a všech, kdo bojují proti křivdám a nespravedlnosti. Mafie samotná vznikla ve 12. století na Sicílii jako svého druhu povstalecké hnutí proti francouzské okupační moci. Díky ní se Sicílie a celá jižní Itálie dostala pod spravedlivější vládu španělských králů.
Posun
Pravidelnější čtenáře možná překvapí jistý posun v myšlení tohoto bloggera. Nestal jsem se fašistou, hlásím se ke katolickému integralismu, ale dospěl jsem k názoru, že pozice myslitelů jako E. Michael Jones je neudržitelná. EMJ dobře identifikuje judaismus a jeho moderní ideologické výhonky jako nepřítele, ale jeho trvání na čistě náboženských kořenech identity není v souladu s realitou. Identita existuje, bílá identita také. Není náhoda, že mnozí katoličtí reakcionáři podporovali fašismus, a není náhoda, že Vatikán uzavřel s fašistickými dikaturami konkordát. Všichni v nich viděli obrannou hráz proti internacionalismu a marxismu.
Bělošský nacionalismus je možná specifikem Spojených států, ale v Evropě se evropská (bělošská) identita rychle stává realitou také a považuju ji za nutnou, pokud chceme uchovat naše dědictví. Mussolini před 100 lety mluvil o zachování životaschopnosti středomořské a zaalpské árijské rasy. Přestože předválečné chápání rasy považuju za příliš materialistické, Mussolini (a samozřejmě Hitler a další) se z dnešního pohledu jeví jako proroci, neboť současným problémem není jen životaschopnost, ale samotné přežití evropské rasy, evropských národů a evropské křesťanské civilizace.[6]
Nepřestávám být monarchistou, ale nevidím žádný realistický způsob, jak vrátit Evropu k této formě vlády a nevidím ani žádnou aristokracii, která by se této úlohy mohla chopit. Čím déle bezvládí trvá, tím realističtější se zdá být nutnost vybudování aristokracie nové, nezatížené minulým selháním.[7]
Nevím, jak se zbavit moderního totalitního státu a modernity jako takové. Netuším, jak vykázat technologie ovládající náš život do patřičných mezí. Vím, že duch vládne nad hmotou a že nám chybí vyšší princip. Nutnost však velí využít nástrojů, které jsou k dispozici a nestavět vzdušné zámky na zelené louce. Planý idealismus není vyšším principem. Proto myslím, že diktatura jako moderní, poněkud pokřivený obraz staré monarchie, je nevyhnutelná a v podstatě jediná možná cesta kupředu. Naše budoucnost je v rukou diktátora a modlím se za to, aby tento diktátor měl správný vztah k pravému náboženství. Pak snad bude maličká šance, že autorita bude znovu využívána jaksepatří, i když pochybuji, že zůstane uvnitř mantinelů jí vymezených Přirozeným zákonem. A věřím v růst vědomí, že jsme nebyli stvořeni, abychom konzumovali a žili ze dne na den, ale abychom vybudovali něco vyššího. Říká se tomu civilizace.
EOF