Antilogos

Pojednání o těch, kdo nesmějí být kritizováni.

Minule jsem sliboval, že se hlouběji podíváme na motivaci a jednání židovské diaspory v křesťanských zemích, jak je vidí E. Michael Jones.

Následující text bude z valné části o úskalích soužití křesťanské majority a židovské minority na různých místech a v různých historických obdobích. Toto soužití bylo vždy nesnadné, protože se tu střetávaly 2 protichůdné síly: společnosti, které přijaly Ježíše Krista a národ, který ho odmítl, Logos a Antilogos. Antilogos se projevuje tím, co dr. Jones (dále jen EMJ) nazývá @em židovský revoluční duch.

Budeme-li mluvit o Židech. nemám tím na mysli rasu danou geneticky, nýbrž skupinu lidí, kteří se hlásí k talmudickému judaismu. Je to vlastně náboženské, etnické a kulturní rozlišování. Jde především o lídry této skupiny, ale také jejich následovníky a všechny, kdo je podporují. Myslím, že rasa je zavádějící v mnoha ohledech, ale v tomto případě obzvlášť, protože je spousta židovských konvertitů a o těch tu řeč není, stejně jako nemá s židovským revolučním duchem nic společného Ježíš Kristus, Jeho matka, Apoštolové a další učedníci, většinou etničtí Židé.

Je nutné mít na paměti, že neexistuje žádný nestranný a nezávislý metapohled na historii. Všechny úhly pohledu jsou takříkajíc stranické, tzn. vycházejí z nějakého světonázoru, z nějaké metafyzické zátěže, kterou si každý z nás jednotlivě neseme sebou, i když si to často ani neuvědomujeme. Předválečné generace vyrůstaly na křesťanském světonázoru, pro poválečné generace je typický evoluční „weltanschauung“. Ten v podstatě předpokládá, že příroda a tím pádem lidská společnost se vyvíjí ke stále dokonalejším formám. Liberální demokracie, která zvítězila po roce 1990 je vrcholem tohoto vývoje a její všeobecné přijetí bude znamenat konec válek a dalších forem utrpení.

Proti tomu stojí křesťanský pohled na dějiny. Podle něj spočívá význam v uskutečňování Božího plánu spásy, tedy dějinami Božího působení v lidské společnosti. Následující text tedy není nějakým manifestem antisemitismu, nýbrž popis toho, jak se v naší realitě střetávají síly dobra, pravdy a krásy na straně jedné a na straně druhé síly, které jim odporují. Co se tu odhrává, jde nad rámec kategorií jako „rasismus“, „tolerance“, „diverzita“ a další současné slogany, které ostatně jsou, jak jsem se snažil ukázat minule, produkty židovského revolučního ducha. Tedy pokud přijmeme tezi EMJ za pravdivou.[1]

Počátky

Nejprve se přesuňme do Palestiny v 1. století. Židé právě křičí: „Ukřižuj!“, Pilát Pontský si myje ruce, neboť cítí, že se tu děje něco neblahého, a Bohočlověk Ježíš Kristus končí na kříži. Chrámová opona se trhá na znamení, že stará smlouva vypršela a začíná platit nová, Nový zákon.

V náboženské oblasti to znamená, že Farizejové a pozdější rabíni talmudského judaismu, jejich dědicové, už nejsou kněží, nýbrž pouze učitelé. Podobně jako protestantští pastoři. Protestantismus má s moderním judaismem leccos společného, víc než moderní judaismus se starozákonním. Kněží, narozdíl od učitelů, mohou Bohu přinášet oběť, což je důležité, protože Bůh nepřijímá oběti od každého. Ve Starém zákoně si k tomu vybral Árona a Levity. Kristus jako nejvyšší velekněz založil církev novou, křesťanskou, tedy novou linii kněží, která se stala nositelkou starozákonní levitské (kněžské) tradice.[2]

Co se ještě změnilo? Sv. Jan integroval řeckou filozofii do křesťanství, když ztotožnil Ježíše Krista s řeckým pojmem Logos. Logos je racionální základ tohoto světa. Logos je věčný, Logos je Bůh. Díky němu dává svět smysl, můžeme mu rozumět.[3] Díky Logu se věci ve světě chovají předvídatelným způsobem, funguje to, čemu říkáme zákon příčiny a následku, funguje logika, funguje 1 + 1 = 2, tedy matematika. To všechno je řecká filozofie. Ale Logos je také druhá Božská osoba, která se vtělila. Přišla na tento svět jako Ježíš Kristus, který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen. To je starozákonní judaismus, judaismus Tóry.

Vyvolený národ odmítl Logos a tím pádem odmítl Boha, rozum a skutečnost. Důsledky tohoto činu se nesou jako ozvěna staletími až do dnešních dnů a budou trvat, dokud Židé nepřijmou Krista za svého Mesiáše. Právě tato událost je patrně důvodem, proč jsou Židé nadmíru zastoupeni v antispolečenských a utopických aktivitách všeho druhu, lichvou a pornografií počínaje, revolucemi konče.[4] Stali se protagonisty Antilogu. Původní konflikt mezi Farizeji a Ježíšem expandoval do dějinného zápasu mezi Židy a Kristem, Židy a Logem.

Jedním z důvodů, proč Židé nepřijali Krista za očekávaného Mesiáše, bylo jejich očekávání, že Mesiáš jako potomek Davida obnoví království Izraele v jeho původní velikosti. Jejich první omyl spočíval v tom, že království Boží lze vybudovat na Zemi politickými prostředky. Je to omyl, který se táhne jako zlatá nit skrze různá historická období a různá radikální hnutí, jako je protestantismus, liberalismus nebo socialismus, která na první pohled nemají s talmudským judaismem nic společného. Tento společný bod ovšem ukazuje, proč se židovský revoluční duch cítí v těchto hnutích jako doma. Zmíněný Rio Preisner to nazýval imanentizace eschatonu.

Druhý omyl spočíval v tom, že Nový Izrael je jenom pro Židy. Kristus pověřil apoštoly, aby šli a křtili všechny národy. Jsou to omyly vcelku pochopitelné, vzhledem k situaci v Palestině, tehdy okupované římskými vojsky. Nicméně pro židovský národ osudné.

Problém totiž nespočívá v politické rovině, nýbrž v porušené lidské přirozenosti a to žádná politika nespraví, spíš celou věc ještě zhorší. Proto řekl Kristus Pilátovi, že jeho království není z tohoto světa. Středověký křestan přijímal své utrpení jako součást očištění a přípravy na nebeskou slávu. Požidovštělé verze křesťanství jako luteránství, kalvinismus či puritanismus, opírajíce se o Starý zákon samotný, toužily toto utrpení ukončit prostřednictvím společenských změn. Tak po dlouhých staletích došlo k politické královraždě, z pohledu tehdejších lidí ohavného zločinu, když Oliver Cromwell nechal stít anglického krále Karla I.

Důsledky židovského revolučního ducha se často obrací proti Židům samotným. To se ukázalo velmi záhy. Jedním z prvních projevů židovského revolučního ducha bylo povstání v Masadě, které skončilo sebevraždou povstalců. Další, o něco úspěšnější, ale v konečném důsledku ještě tragičtější bylo pozdější povstání, které vedl Šimon bar Kochba. Tomu se podařilo vytlačit Římany z Palestiny, ale ti ji postupně dobyli zpět a kolem roku 70 po Kr. obklíčili Jeruzalém, dobyli ho a zničili. Z chrámu nezůstal kámen na kameni, záznamy byly zničeny a kněžská linie ukončena, ale o tom už jsme mluvili.

Nastal čas židovské diaspory. Těsně předtím, než bylo město dobyto pronikl rabín Jochanan ben Zakkai tajně do římského ležení a žádal Římany o milost a dovolení, aby mohl založit vlastní školu. Tak byly položeny základy nového judaismu vycházejícího z Talmudu, knih komentářů k Tóře. Židé se rozptýlili po tehdejším známém světě. Usadili se především v dnešním Turecku a maurském Španělsku a na obou místech si vybudovali pevné mocenské postavení. Obě země byly velmi nepřátelské ke vzmáhající se křesťanské Evropě.

Středověk

Církev tolerovala Židy i jejich náboženství, dokud jeden konvertita nepředložil Talmud římskému papeži Řehoři IX. Ten se zhrozil poté, co zjistil, jaká rouhání vůči Pánu a Jeho matce kniha obsahuje.[5] Církev Talmud odsoudila a okamžitě zahájila práci na obrácení Židů. Ti, co se neobrátili, byli nuceni odejít. Byla to velká a velmi úspěšná operace. Církev sice nikdy neschvalovala násilné konverze, ale bohužel k nim docházelo. Mnoho Židů, co se neobrátili, odešlo do východní Evropy, především do Polska, které se stalo „rájem Židů“ a v určitém období se zde nacházelo 80% světového židovstva. Tyto 2 země, Španělsko a Polsko nás nyní budou zajímat, neboť měly s židovskou minoritou největší potíže.

Formule, kterou se středověká církev ve vztahu k Židům řídila bylo Sicut Judaeis non. V podstatě šlo o to, že Židům nemá být ubližováno a naopak oni nesmějí podrývat křesťanskou kulturu. Papežství se tak vydalo zlatou střední cestou mezi 2 extrémy reprezentovanými právě Španělskem, kde násilné konverze probíhaly asi nejvíc, a Polskem, kde Židé naopak uzurpovali práva křesťanů.

Španělsko

V roce 1431 porazili Španělé sultána v bitvě u Higuerule. V této bitvě Židé bojovali na straně muslimů, jako v mnoha dalších. Španělé si nikdy nemohli být jisti, ke které straně se přidají. O 60 let později byli vyhnáni ze Španělska.

Sefardští Židé byli součástí španělské kultury, narozdíl od polských Aškenazi Židů. Vedle Polska zde byla židovská minorita nejvlivnější a jejich chování vůči křesťanům vyvolávalo hořké nálady, zejména mezi nižšími třídami. Co lidem vadilo? Židovská lichva, prodej otroků a rouhání. Za hladomoru v městě Cuenca ve 14. století si židovští lichváři účtovali 40% úrok. Také obraceli křesťany na židovství (v případě služebníků vydíráním), nutili je k přijetí obřízky a odmítnutí Krista. Židé také měli neblahý zvyk konspirovat s nepřátely státu. Např. ač za vlády Vizigótů prosperovali, přesto tajně jednali s Araby v Severní Africe o svržení vizigótské vlády a invazi islámských Berberů, což se posléze také stalo.

Za reconquisty Židé nebyli Španěly nijak perzekuováni. Dokonce dostávali opuštěné mešity, aby si z nich udělali synagogy, pod podmínkou, že nebudou škodit křesťanům a nebudou obracet křesťany na židovství, což nedodržovali. Ze všech těchto důvodů byli Židé v podezření, že chtějí zvrátit průběh reconquisty nebo ovládnout nově dobytá území nebo dokonce ovládnout Španělsko, zotročit křesťany a založit Nový Jeruzalém na Západě. To nakonec vedlo ke konci 14. století k nepokojům. Protože španělští vládci přistupovali k rostoucímu židovskému vlivu liknavě, vzali poddaní právo do svých rukou, došlo ke krveprolití a posléze i k nuceným konverzím.

Zdaleka ne všechny konverze však byly nucené a mnoho Židů se obrátilo opravdově. Po roce 1391, kdy došlo k nepokojům a útokům na Židy, vedl sv. Vincent Ferrer křížovou výpravu za obrácení Židů. Největšího úspěchu dosáhl, když se obrátil rabín Solomon ha-Levi a stal se Pavlem z Burgosu. Levi byl intelektuál znalý talmudské literatury a obrátil se nejen díky úsilí sv. Vincenta, ale také díky četbě sv. Tomáše Akvinského. Po jeho obrácení se nevraživost vůči Židům ještě zvýšila, protože potvrdil, že Židé usilují o vládu nad Španělskem.

Nucené konverze ovšem představovaly problém nejen z hlediska neuposlechnutí církevní tradice založené Řehořem Velikým, že nucené obrácení je antitezí ke křesťanské víře, ale také proto, že neodstranily a ani nemohly odstranit nedůvěru vůči Židům a jejich údajným či skutečným podvratným záměrům. Situaci ještě zhoršilo, že talmudský judaismus dovoloval Židům lhát v otázkách náboženství. To šlo proti principům ustanoveným v Knize Makabejských a také to znamenalo perzekuci vůči skutečným konvertitům a toleranci vůči lhářům. Židovští „conversos“ byli nyní nazýváni nelichotivým výrazem „Marranos“, což znamenalo „svině“. Židé byli ještě více považováni za pátou kolonu ve státě a cyničtí konvertité ještě více upevnili své pozice: téměř úplnou kontrolu nad ekonomickým životem v zemi, ve svobodných povoláních a dokonce i v církvi. Ovšem našli se lidé mezi křesťanskými politiky, kterým situace vyhovovala a využívali ji k vlastnímu obohacení.

Podíváme-li se na věc víc ze široka, dovolením vnějších obrácení při zachování vnitřního odmítnutí se španělským rabínům podařilo vytvořit národ podvracečů. Výsledkem byl demoralizující zmatek, který vlastně znamenal konec středověkého judaismu. Ten totiž nedokázal nalézt způsob, jak usmířit víru a rozum. V 17. století se rozdělil na spinozovský racionalismus jdoucí cestou rozumu a chasidismus, určitá forma kvietismu, jdoucí cestou víry. Tato část ovšem souvisí s židovskou kabalou, knihou Zohar a židovskými mesianistickými očekáváními z poloviny 17. století, což je mimo rámec tohoto textu.

Vraťme se k výbušné situaci ve Španělsku. Kolem roku 1470 bylo jasné, že nucené konverze nevyřešily španělský problém, spíš ho zhoršily. Vypukly další nepokoje proti Židům, které začínaly ohrožovat vojenskou kampaň proti Maurům. Ferdinand a Isabela se rozhodli povolat do země Inkvizici, která byla založena sv. Dominikem, aby zbavila jižní Francii albigenské hereze. V září 1480 zahájili papežskou bulou jmenovaní dominikáni vyšetřování zpráv o podvracení víry. Tak vznikla (někdo by řekl nechvalně) proslulá španělská inkvizice. Ovšem je třeba zdůraznit, že tzv. černá legenda, kterou o španělské inkvizici šířili později protestanti, se nezakládá na pravdě.

O 12 let později, poté co vyhnali ze země Maury, Ferdinand a Isabela vyhnali také Židy. Tím sice zachránili svou zemi od osudu Polska, ale problém, který nemohli vyřešit, jenom exportovali za její hranice. Zdědila ho severní Evropa a města jako Antverpy se stala ohniskem revoluční aktivity.

Protestantismus

V nově vzniklých protestantských zemích severní Evropy, v Nizozemí, Sasku, Durynsku se setkávali lidé, kteří vedli dvojí život buď jako conversos v katolickém Španělsku nebo jako prostopášní klerici, kteří už měli po krk celibátu, půstu apod. Navenek jako konvertité či dobří katolíci, uvnitř jako Židé nebo odpadlíci. Zde se mohli svobodně oddávat všemu, co předtím konali skrytě. Nebudeme příliš daleko od pravdy, když řekneme, že nikoliv odpustky, nýbrž touha po sexuálním osvobození a snadném bohatství byla skutečnou hnací silou revoluce známé jako Reformace. Připomeňme si, že Martin Luther si vzal za manželku Catherine von Bora, bývalou jeptišku z Luterány „osvobozeného“ kláštera v Sasku.

Když se na scéně objevil Luther, německá knížata vycítila šanci, jak se zmocnit církevního majetku. Začala největší lupičská operace v dějinách zvaná Reformace. Svrhněte hegemonii církve v Evropě a obohaťte se jejím majetkem.

Také anglický král Jindřich VIII., člověk neschopný krotit své vášně, byl zadlužený až po uši. Stačilo vztáhnout ruku na církevní majetek a problém byl vyřešen. Tak začala reformace v Anglii. Jindřich uloupil majetek, který kláštery hromadily po 900 let a který do značné míry sloužil i veřejným účelům. Aby anglická aristokracie spolupracovala, musel ji nejen zastrašit ale také vyplatit ukradeným církevním majetkem. Vznikla mafiánská vládnoucí třída, podobně jako v současném Rusku. Při rabování bylo mnoho cenností a i kulturního bohatství zničeno, nemluvě o 100 let trvajícím krvavém pronásledování katolíků. To byl konec @em Merry Old England.

Revoluční duch spojoval Židy a reformátory. Protestanti si rádi vypůjčovali ze Starého zákona, když potřebovali ospravedlnit své zločiny, jak už jsem zmínil v případě královraha Olivera Cromwella. Protestantismus je požidovštělé křesťanství, neboť tam Starý zákon mnohdy platí víc než Nový. Anglický puritanismus obzvlášť, neboť puritáni viděli v Židech své spojence a doufali, že anglické království se stane novým Jeruzalémem. Nechtěli nést svůj kříž, jak nabádá Kristus. Proto hledali ve Starém zákoně, kde jsou mnohem bojovnější figury, jako Jozue nebo David, který vybudoval jedno z největších království starověku. Obecně lze říci, že revoluce všeho druhu jsou vlastně jen sekularizované ideje převzaté z Bible.

Židé se přesunuli do Antverp. Z tohoto vlámského města se stalo velké komerční centrum a brzy začala rebelie proti španělské vládě podněcovaná Židy. Vévoda z Alby byl vynikající vojevůdce a dobýval jedno město rebelů za druhým. Bohužel se mu nepodařilo dobýt severní provincie a Španělsko muselo uznat jejich samostatnost. Pozitivní na tom bylo, že reformace nemohla expandovat na jih. Díky španělským zbraním a protireformačním opratřením církve. Proto bylo Španělsko a spolu s ním i Rakousko (v obou zemích vládli Habsburkové) nenáviděno celým protestantským sever, obzvláště Angličany.

Židé se z Antverp přesunuli do Amsterodamu i se svým kapitálem. Tak se Holandsko, malá přímořská země stalo disproporčně velkým hráčem na světovém poli. V dobách své největší slávy Holandsku patřilo 50 000 námořních lodí. Pro srovnání Anglie tehdy vlastnila 20 000 lodí. Podobně jako v Antverpách i zde Židé hráli příliš vysokou kartu a prohráli. Anglie porazila Holandsko v námořní válce a stala se největší námořní velmocí. Nizozemí sestupilo do druhé ligy.

Polsko

Přední osvícenský filozof Immanuel Kant měl na mysli polské Židy, když napsal následující:

Je zvláštní představit si, že je tu národ podvodníků, ale také národ obchodníků, kde většina, vázaná starobylou pověrou akceptovanou státem, ve kterém žijí, nehledá občanskou důstojnost, ale upřednostňuje těžit z této nevýhody snahou přechytračit lidi, kteří jim poskytli útočiště i sobe navzájem. V národě obchodníků, neproduktivních členů společnosti … to nemůže být jinak.

Takový byl převládající názor na Židy na konci 18. století.

Židům v Polsku byla už v roce 1251 přiznána práva, která nikde jinde v Evropě neměli. Měli dokonce vlastní autonomní právní systém. Díky tomu znala celá Evropa Polsko jako „paradisus Jedaeorum“, židovský ráj. Jakmile někde došlo k perzekuci Židů, což se ve středověku dělo, obzvláště v německých knížectvích, mnoho Židů se vydalo do Polska. Ponechali si však vlastní jazyk, jidiš a nikdy se plně neasimilovali. Většina z nich se nikdy nenaučila ani pořádně polsky, protože se s Poláky nad rámec obchodu a nedovolené sexuální aktivity příliš nestýkali, ačkoliv žili v Polsku po staletí. Byli cosi jako stát ve státě s vlastním právním systémem a soudy.

Tato autonomie vedla k intenzivnímu studiu Talmudu, což podle jednoho osvíceneckého (židovského) autora vedlo ke zvláštní formě úpadku polského Židovstva, které ve finále vedlo k zálibě v neupřímnosti a podvádění u těch vulgárnějších a sofismu a vychloubání těch ostatních. Dodejme, že studium Kabaly, gnosticko-talmudského mišmaše zase způsobilo mezi Židy v polovině 17. století nenaplněná mesiášská očekávání, což nijak nepomohlo.

Během let 1350 až 1772, kdy došlo k prvnímu rozdělení Polska, se počet židovských obyvatel v Polsku zvýšil 75krát, zatímco křesťanská populace vzrostla pouze pětinásobně. To bylo způsobeno přílivem imigrantů ze západu. V roce 1795, v době definitivního rozdělení Polska, zde žilo, jak už jsem zmínil, 80% světového Židovstva.

Zlatá doba polských Židů bylo období mezi léty 1500 a 1650. S populačním růstem rostl i židovský kapitál a spolu s ním i teritoriální expanze Polska. V roce 1634 se Polsko stalo největší evropskou zemí. Více než polovina polské populace v té době nebyli etničtí Poláci. Situace v mladém impériu spěla ke krizi, podobně jako ve starověkém Římě. Polsko bylo aristokratickou republikou, klasickou platónskou oligarchií. Bohatství se zde stále více a více soustředilo ve stále menším počtu rukou, což vedlo k rebelii nižších tříd. Nižší šlechta přícházela o své nepatrné majetky a nechávala se najmout magnáty, čímž se moc ještě více přesouvala do jejich rukou.

V roce 1633 schválil polský Sejm zákon, který šlechtě zakazoval prodávat alkohol a zapojovat se do obchodních aktivit. Bohatá i chudá šlechta si tak sice podržela politickou kontrolu nad zemí, ale ztratila kontrolu ekonomickou. Bohatá šlechta sice vlastnila zemi, ale protože nemohla obchodovat, byla nucena přenechat tuto práci židovskému národu. Vznikl systém pronájmů nemovitého majetku za hotovost zvaný „arenda“, který spravovali bohatí Židé, kteří ho dále pronajímali svým méně movitým příbuzným. Šlo nejen o hospody, mlýny či práva na vybírání různých poplatků např. na mostech, ale i o kostely (v rozporu s církevním právem). Znamenalo to, že Žid držel klíče od kostela, který otevřel pro svatby, křtiny a podobné události pouze po zaplacení nikoli nízkého poplatku.

Protože zákon byl namířen mimo jiné proti výrobě a prodeji alkoholu, spadl i tento byznys Židům do klína. Díky tomu mohli Židé snáze manipulovat cenami obilnin a propagací konzumace alkoholu zvyšovat své zisky během krátkodobých pronájmů zmíněných výše. To vedlo k chronickému opilství, snížení produktivity práce a samozřejmě zvýšené nesnášenlivosti vůči Židům, kteří byli čím dál víc vnímáni jako skupina, která neustále zneužívá slabostí majoritního obyvatelstva, aby navýšila své bohatství a moc.

Židé zde využívali stejný modus operandi jako jinde: vrazili sami sebe jako klín mezi společenské třídy většinového obyvatelstva nebo přímo do služeb státu a pomáhali těm nahoře bohatnout na těch dole. V případě Polska vznikla nesvatá aliance mezi velkými vlastníky půdy a židovským finančním kapitálem. Zároveň působili jako chladnokrevní poradci horkokrevné polské šlechty. Židovské peníze byly brzy k dispozici koruně a díky tomu mohla polská říše expandovat, především do východních stepí dnešní Ukrajiny a Běloruska, až k severnímu pobřeží Černého moře. Konec 16. a první polovina 17. století byla doba intezivní židovské kolonizace Ukrajiny. Židovští výběrčí daní zvyšovali bohatství a moc svých patronů. Malé vady na kráse v tomto oboustranně výhodném systému ovšem vyvolaly prudkou reakci.

Polská šlechta pomalu ztrácela kontrolu nad vlastní kulturou. Vláda nad polskými državavmi byla podkopávána právě těmi lidmi, jimž Poláci svěřili správu nových území a na něž spoléhali. Polští králové ignorovali největší kulturní krizi své doby, protestantskou revoltu proti katolické hegemonii v Evropě. V Polsku nebyla žádná inkvizice. Tolerantní Polsko si tak vydláždilo cestu k vlastnímu zániku. Polský král Zikmund se dokonce obklopil židy a protestanty, které Poláci trefně nazývali „položidy“, a nechal jim volnou ruku. Židé samozřejmě půjčovali králi peníze a tím ho měli pod kontrolou. Totéž platilo o šlechtě, která proto držela nad Židy ochrannou ruku, i proti kléru. Mezi magnáty se Šířil kalvinismus. Protože polský král byl jako jeden z mála v Evropě volený, Židé získali vliv i při volbě krále nového, zatímco vesele spolupracovali s Hugenoty ve Francii nebo tureckým sultánem.

Mezitím polští sedláci a především nově kolonizovaní pravoslavní kozáci, kteří se necítili být součástí polského národa, ani součástí západní katolické kultury, přestávali být ochotní situaci nadále snášet. Politická krize rostla po 80 let a reforma byla nutná. Protože polská koruna připravovala kruciátu proti Otomanské říši, kozákům byla přislíbena plná práva, snížení některých poplatků a trestů za odpor vůči výběrčím a odvolání jezuitů, kteří tlačili na pravoslavné na jižní Ukrajině, aby se podřídili autoritě Řima. Židé měli odejít s nimi. Polský Sejm zákon naneštěstí neschválil. Psal se rok 1648. Situace svou výbušností připomínala situaci ve Španělích před 150 lety, když Ferdinand a Isabela povolali Inkvizici.

Kozáci vkládali do schválení zákona velké naděje. Následovalo stejně velké zklamání, vztek a nakonec revolta, do jejíhož čela se postavil Bohdan Chmelnický. Ten měl i osobní důvody, protože ho jistý Žid podvodně připravil o majetek i manželku.

Poláci nás zaprodali jako otroky tomu proklatému plemeni Židů.

To bylo Chmelnického rčení, na které kozáci ochotně slyšeli. Ve spojení s tatarskými hordami porazili v roce 1648 polskou armádu a začalo masové plenění, loupeže a vraždy. Odhaduje se, že životem zaplatilo na 100 000 Židů. Někteří předstírali, že jsou křesťané, jiní (jako ve Španělsku) přijali křest, aby unikli hněvu kozáků. Nabízí se paralela s nepokoji ve Španělsku, ale zde nebyla žádná Inkvizice a zášť vůči Židům se rostla příliš dlouho, než aby se rychle vybila.

Chmelnického nenávist byla namířena proti Polákům a katolické církvi, i když byli sužováni stejně nespravedlivým systémem, ve stejné míře jako proti Židům. Židé tak často odkládali své separastické instinkty a spolupracovali s Poláky a naopak polská armáda, především kníže Višnoviecki, se snažili své židovské poddané chránit. Jako v případě Lvova, kde Chmelnický požadoval vydání všech Židů s příslibem, že odtáhne, což Poláci odmítli a mnoho Židů tak bylo zachráněno.

Netrvalo dlouho a polští sousedé využili nepříznivou situaci Polska a začali uždibovat z polských držav. Moskva, Prusko, Švédsko, Braniborsko a Otomanská říše si připojily území, které Polsko nyní nebylo schopno bránit. Říše přišla o 200 000 obyvatel, z poloviny Židů. Ukrajinští uniaté byli násilně obráceni na pravoslaví a polský a katolický vliv na jižní Litvu výrazně zeslábl. Polsko ještě zažilo své chvilky slávy, např. když Jan III. Sobiesky porazil Turky u Vídně, ale koncem 18. století přestalo existovat.

Lichva, obchod s otroky a ekonomika

Pár slov ke škodlivosti lichvy.

Starověcí Řekové nebo později muslimové lichvu nedovolovali a v muslimských zemích je lichva dodnes zakázaná. Muslimské banky půjčují bezúročně, požadují pouze podíl na zisku. V tomto ohledu mohamedánství předčilo křesťanství. Talmud Židům dovoloval lichvu jenom vůči Goyim, nikoliv mezi sebou. Všichni tehdy věděli nebo tušili, že lichva je zlo, které zotročuje lidi a ničí společenské vazby. Naproti tomu velké říše, především starověký Řím lichvu provozovaly, což se stalo přinejmenším jednou z příčin jejich pádu.

Středověká společnost lichvu neznala, protože církev odsuzuje půjčování peněz za úrok. Středověká ekonomika byla založena na práci a, v širším smyslu, na produkci. Snad jako první v historii, neboť křesťané si uvědomovali, že práce je zdrojem hodnoty, „ora et labora“. Poddaní dlužili šlechtě práci nebo produkty této práce. Byli to benediktýni a jejich kláštery, kdo vybudoval Evropu, ekonomicky i kulturně.

Středověká aristokracie byla založená na vlastnictví půdy a válečnických ctnostech. Měla tedy půdu, ale neměla peníze. Proto si Šlechta začala půjčovat od Židů a vybírat daně v penězích. Židé na tuhle hru ochotně přistoupili, neboť jim přinášela moc a vliv. Už jsem zmiňoval, že aristokraté začali pokukovat po majetku nejbohatšího společenského hráče a tím byla katolická církev.

Období renesance bylo pro církev problematické z mnoha důvodů. Jedním z nich byla vláda hedonistického Alexandra VI., jednoho z nejhorších papežů v historii církve. Kazatel Savonarola z Florencie veřejně odsuzoval sodomii a lichvu. A protože neměl hříšného papeže zrovna v lásce, pomstychtivý Alexandr se obrátil proti němu a nepodnikl nic proti vzmáhajícímu se lichvářství. Florencie, kolébka renesance a humanismu, se tak stala průkopníkem finanční ekonomiky a ranného kapitalismu. Ostatně Cosimo di Medici, bohatý vládce Florencie, sice navenek stále křesťan, odvrhl středověký kristocentrismus a rozhodl se dělat věci po svém. Přes Florencii se do Evropy vrátily gnostické a hermetické myšlenky. Ve Florencii zesvětštělo církevní umění. Ikonografii a symbolismus nahradil realismus.[6] Nic proti Michelangelovi nebo Leonardovi, byli to skvělí umělci, kteří vytvořili něco skutečně nového. Zároveň ale nutno konstatovat, že jejich díla jsou spíše pozemská. Co získalo západní světské umění, to ztratilo západní umění sakrální.

Církev lichvu nikdy nepovolila. Teologové si sice přeli o to, co ještě lichva je a co už není, ale „lichva je OK“ nikdy nepadlo. Problém byl v tom, že díky protestantské revoluci se velká část Evropy ocitla mimo jurisdikci církve a lidé si v těchto oblastech začali dělat, co chtěli. Tak zbohatlo Holandsko. Bohatství je v protestantismu známkou Boží přízně, známkou spásy. Lichvou lze snadněji zbohatnout a tak vznikly ekonomiky založené na lichvě.[7] Jinými slovy křesťané, co se chovají ke svým bližním jako Židé. Nevím jak dnes, ale ve starších učebnicích se tomu říkalo ranný kapitalismus.

Ve středověku existovaly tzv. očistcové společnosti. Člověk mohl odkázat svou půdu církvi a ta ji poskytla ostatním věřícím, aby na ní mohli pást svůj dobytek. Ti se na oplátku museli modlit za jeho duši v očistci. To je příklad, jak církevní majetek sloužil veřejným účelům. Po reformaci se začalo se spekulací s pozemky a bohatství se pomalu soustředilo v několika málo rukou. Selský lid byl ze země vyhnán a chovaly se ovce, protože vlna byla požadována ve Florencii. Vznikl proletariát a s ním přišel socialismus. Anglie se z toho nikdy nevzpamatovala.

Kapitalismus je známka nemoci společnosti, socialismus závěrečná fáze této nemoci. Kapitalismus je predátorský systém, který se přiživuje na reálných ekonomických aktivitách. Lichva koncentruje bohatství v několika málo rukách, to už jsme viděli. Toto predátorské využívání financí funguje skrytým způsobem. Proto je tak oblíbený mezi Židy, neboť jak už bylo řečeno, vyvolený národ vcelku bezskrupulózně využívá či zneužívá slabostí hostitelské komunity.

To je jeden z důvodů, proč mnoho sefardských Židů s příjmeními jako Lopez apod. mělo, opět spíš disproporční, účast na obchodu s otroky, především v Brazílii a na Jamajce. 100 let před jejich importem do Spojených států. Holandská východoindická společnost, také z velké části vlastněná Židy, jedna z prvních globálních společností držela vlastní soukromé kolonie po světě a byl zapojena do obchodu s otroky.

Nebo na obchodu s lihovinami. V Nové Anglii ovládali Židé obchod s rumem. O Polsku už byla řeč.

Židé a moderní revoluce

Zlatá doba polských Židů skončila rozdělením Polska mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Mnoho z nich se stalo poddanými cara a odtud pramení jejich hluboká nenávist ke všemu ruskému. Ocitli se v jakémsi vakuu na hranicích se Západem. Stali se šmelináři, pašeráky a posléze revolucionáři, kteří se vzbouřili proti carovi. Když se car doslechl o hladomoru na Ukrajině, který vznikl zabavovaním pozemků zadlužených farmářů ve prospěch Židů. Car chtěl z Židů udělat farmáře, ale oni nechtěli pracovat a pozemky okamžitě prodali. Revoluční kvas se tím posílil a došlo k zavraždění cara Alexandra II.

Žádné revoluční hnutí není čisě židovské, ale Židé se jaksi nevyhnutelně dostávají do vedení takových hnutí. Když došlo k bolševické revoluci, 450 z asi 550 revolučních lídrů byli Židé. Jmenujme Zinověva nebo Lva Trockého, který se stal také duchovním otcem neokonzervatismu ve Spojených státech. Přesně toho politického směru, jehož protagonisté, z valné části také Židé ovládali a stále ovládají zahraniční politiku USA. Carskou rodinu zavraždil také Žid, prý rituálním způsobem, na příkaz agenta placeného Německem. Jakob Schiff, židovský bankéř, který stál v čele bankovní skupiny Rothschild-Warburg v Německu, přísahal, že zničí Rusko. Kolem 80% čekistů na Ukrajině byli Židé. A nežidovští bolševičtí lídři měli často za manželky Židovky. Židé se dostali do čela revoluce, protože byli neúprosní vůči goyim. Racionalizace jejich jednání byla vždy stejná: vaši lidé se nechovali hezky vůči mým předkům. Proto nenáviděli Rusy a nenáviděli křesťany. K vlastním zdaleka tak neúprosní nebyli. A proto Alexandr Solženicin napsal, že bolševická revoluce bylo dobytí ruské země [cizím elementem], nikoliv občanskou válku, a dodal, že se o tom nemluví, protože globální média jsou v rukou právě těchto lidí.

Amerika

O vřelém vztahu mezi protestanty a Židy jsem se už zmiňoval. Spojené státy založili Puritáni (víceméně), jedna ze šílenějších protestantských odnoží. Puritáni museli odejít ze staré Anglie, protože byli příliš radikální. Židé přišli do Spojených států ve větším množství až na konci 19. století, ale protože šlo o zemi, kde vládli protestanti, zemi, která se pyšnila náboženskou svobodou, byla to pro země zaslíbená.

O tom, jak si Židé vytvořili politickou a kulturní hegemonii v USA za posledních 70 let jsem psal minule.

Hegemonie je to pravé slovo, protože v celém západním světě už po desetiletí platí, že Židy nelze beztrestně kritizovat. Okamžitě se objeví nařčení s antisemitismu. V USA existují organizace jako ADL, které ihned podniknou a právní kroky a kariéry dotyčných osob jsou brzy v troskách. Dokonce ani levice, tradičně se zastávající Palestinců, si nedovolí kritizovat Židy přímo, ale vždy hovoří o Izraeli. Celá poválečná generace evangelíků vyrostla na neokonzervativní propagandě o americko-izraelského spojenectví a tito lidé jsou zcela nepřipravení a neschopní vyslechnout cokoliv, co by mohlo vrhat špatné světlo na Izrael. Už jsem tu psal o neexistujících žido-křesťanských hodnotách a o vyvrácení tohoto kočkopsa se postarali sami Židé, když několik stovek židovských organizací nedávno vyhlásilo potraty za základní hodnotu židovství.[8] Jestliže křesťanství zavrhuje potraty a pro židovství jsou základní hodnotou, jak by mohly existovat žido-křesťanské hodnoty?

Podstatné je, že Židé nemají zvláštní příslušnost k nějaké části politického spektra. Komunisté v bolševickém Rusku byli krajní levicí, neokonzervativci v USA jsou na pravici. Židé jsou vždy tam, kde je možné získat moc a vliv a jejich revoluční duch je nutí podporovat všechny radikální a protispolečenské myšlenky. Konzervativci v USA kritizují potraty, manželství sodomitů, pornografii. Liberálové kritizují americké války na Blízkém východě, Wall Street, případně export americké výroby do Číny. Skupina lidí, která je za toto všechno zodpovědná, jsou Židé, a protože neznají míru (Antilogos!), často se jim to vrací jako bumerang.

Kulturní hegemonie je také nezpochybnitelná. Židé ovládají Hollywood a ovládají Broadway. Židovští skladatelé přispěli ke zesvětštění Vánoc svými chytlavými, ale zcela světskými songy. Především ale Židé ovládají diskurz. Židé definují, co je rasismus, antisemitismus apod. Podařilo se jim překovat nacistické zločiny vůči mnoha etnickým, náboženským a jiným skupinám v holocaust, jedinečně židovské utrpení. Málokdo si dnes vzpomene, že třeba Dachau byl tábor, kde byli internováni hlavně katoličtí kněží a pravidelně se tam slavily mše svaté. Krátce po válce Spojenci ve snaze upozadit své vlastní zločiny vůči Němcům zveličovali zločiny nacistů.[9] Narativ holocaustu přišel až později, když jistý francouzský spisovatel přepsal paměti Elieho Wiesela, vynechal z nich všechny nepravosti, co Židé prováděli a vyzdvihl jejich utrpení. Od sedmdesátých let byl tento narativ posilován filmy a seriály na téma židovského utrpení za války. To se ostatně týká i naší kinematografie, která 60 či 70 let po válce stále pravidelně chrlí filmy s tematikou Druhé světové války a utrpení lidí za nacistického režimu, i když si myslím, že spíš jde o produkt stihomamu liberálů, kteří se bojí, aby ve volbách nezvítězily nacionalisté, a tak neustále musí posilovat u lidí asociaci nacionalismus = nacismus = zlo. Každopádně pokud je Žid přistižen při něčem nekalém a zahnán do kouta, stačí, když řekne, že jeho příbuzní zemřeli za holocaustu a okamžitě se mu dostává veřejného rozhřešení.

Druhý vatikánský koncil

Bohužel, katolická církev, která po staletí držela rozumný kurz proti podvratnému působení židovského elementu, po Druhém vatikánském koncilu složila zbraně a ochotně přijala židovské termíny a židovský narativ. Jedním z hlavních filosemitů byl podle EMJ Joseph Ratzinger, někdejší papež Benedikt XVI., ale ani ten neunikl kritice, když se přípomínalo, že jako náctiletý mladík pochodoval v řadách Hitlerjugend. Mnohem víc očerňován byl papež Pius XII. a dodnes je obvinován z pronacistického postoje, ačkoliv jeho přičiněním byly zachráněny stovky Židů na útěku z Reichu. Toto očerňování je, jak jinak, dílem Židů.

Co si z toho vzít?

Znovu zdůrazňuju, že výše uvedené není obžalobou židovského národa, nýbrž snaha ukázat dějinný zápas mezi Bohem a Jeho nepřáteli. Bůh patrně měl nějaký důvod, proč si vyvolil Izraelity, proč přišel na tento svět jako Žid, proč je královna nebes Židovka. Na druhou stranu ti první a nejvyšší padají nejhlouběji, jak ukazuje případ Lucifera, prvního mezi anděly a vůbec všemi tvory, který se stal Satanem. Luciferovské „non serviam“ se projevilo i na vyvoleném národě. Narozdíl od padlého anděla Lucifera mají Židé ještě šanci se obrátit a přimout Krista za svého spasitele.

Pro nás to znamená probudit se z hypnotického spánku, do kterého jsme byli uvedeni. Díky atuálním událostem v Palestině se právě toto možná začíná dít. Uvidíme.

Jsem přesvědčen, že EMJ má v mnoha ohledech pravdu. Židovský narativ a židovská kulturní hegemonie existuje. Měl jsem pochybnosti, ale před pár měsíci jsem shodou okolností poslouchal rádio a jakýsi Žid odněkud z Plzně varoval před současným nárůstem údajného antisemitismu (rozuměj kritiky izraelského útoku na Palestinu) a připomínal židovské utrpení za holocaustu. To přišlo skoro jako odpověď na moje pochybnosti. Na druhou stranu tohle není jediný problém, který máme. Problémy jsou, kamkoliv se podíváme.

Tento text vznikl na základě videí a článků EMJ, především Goy Guide to World History a The Revolutionary Jew.

EOF