Date: 2020-11-15 21:00:00
From: rpt@desudoli.cz
Subject: Žido-křesťanská civilizace
To: dalnopis@desudoli.cz
Tags: náboženství politika
Desc: Moderní novotvar a poznávací znamení „cuckservativce“.

Žido-křesťanská civilizace

Občas se mluví o tzv. žido-křesťanské civilizaci nebo o žido-křesťanských hodnotách. Tento pojem je součástí slovníku hlavně amerických konzervativců, ale sem tam se objeví i v našem mediálním a politickém rybníčku. Jde o zavádějící termín, který vnáší zmatek do otázky kulturních základů Západu.

Společné hodnoty?

Existují určitá základní morální pravidla, nutně sdílená všemi civilizacemi, kreré dosáhly jisté úrovně. Téměř všechny lidské společnosti zakazovaly a zakazují vraždu, cizoložství či krádež. Téměř všechny lidské společnosti se starají o zestárlé a pěstují pohostinnost a přívětivost. V Abolition of Man C. S. Lewis hovoří o Tao života. Evidentně zde opět narážíme na lidskou přirozenost, ze které vyplývá potřeba omezení jednotlivců pro obecné dobro společenství.

Social Pathologist dále hovoří o tom, že všechna abrahámovská náboženství, křesťanství, judaismus a islám sdílejí tyto základní hodnoty, sdílejí dokonce i společnou tradici, Starý zákon. Přesto nemluvíme o žido-křesťansko-islámské civilizaci či hodnotách. Všichni vědí, že islám byl a je vůči křesťanství nepřátelský. O něco méně se hovoří o nepřátelství judaismu vůči křesťanství.

Proti všem

Sami Židé vždy považovali křesťanství, tedy učení Ježíše Krista, za radikálně odlišné od židovství. Křesťanská etika nebyla etikou židovskou. Social Pathologist dále cituje Strausse, který vidí křesťanství v opozici k judaismu a islámu:

Pro křesťana je posvátnou doktrínou zjevená teologie; pro Žida a muslima je posvátnou doktrínou primárně právní interpretace Božského zákona (talmud a fiqh).

Rozdíl je ve filozofii, která byla ve středověkém křesťanství integrální součástí výuky studenta ve svaté doktríně. V židovských a islámských společnostech takové výsadní postavení neměla, byla více soukromou záležitostí. V tomto ohledu byl status filozofie podobný tomu ve starověkém Řecku. Útok moderní filozofie proti starověké a středověké filozofii byl z tohoto důvodu, dle Strausse, úspěšný, neboť ta byla díky svému statusu brána vážněji, což v konečném důsledku vedlo k moderním teologickým, filozofickým i politickým problémům.

Proto by bylo patrně správnější hovořit o žido-islámské etice než o žido-křesťanské. Sami Židé žádnou žido-křesťanskou tradici neuznávají a pokud se vůbec k tomuto termínu uchylují, pak jen pro krátkodobý politický užitek, který přináší (podpora USA Izraeli).

Zkrátka a dobře, přinejmenším do nedávna, řekněme do roku 1918, byla evropská civilizace křesťanskou civilizací, křesťanství dalo Evropě její unikátní charakter, položilo základy její kultury a moci. Křesťanství ve smyslu určitého pojetí pravdy, zjevení a filozofie, které je odlišné od pojetí židovského či islámského.

Kachna

[JMSmith] uvádí, že termín „žido-křesťanský“ vznikl ve čtyřicátých letech, kdy Židé pocítili náhlou touhu připojit se k Západnímu klubu. A nijak ho nešetří:

Nic takového jako žido-křesťanské hodnoty nemůže existovat, neboť Židé odmítají nejvyšší křesťanskou hodnotu, kterou je Kristus.

Můžeme zajít až tak daleko, že termín žido-křesťanské hodnoty nazveme novinářskou kachnou, která má sloužit především k odbožštění Krista a proměnu křesťanství v čistě etický systém. Ovšem rozpouštěcí síla této kachny se poněkud neutralizuje, když dojde na doktríny, které jsou čistě židovské. Dodávám, že tato kachna také slouží k tomu, aby smířila křesťany s faktem, že v současnosti dostávají většinu morální, politické i teologické instruktáže od Židů věrných svému židovství. Přitom respekt, který Židé cítí k učitelské autoritě pravověrných křesťanů, zůstává stejně malý, jako vždy byl.

To vše naznačuje, že moderní žido-křesťanství je křesťanství upravené tak, aby bylo akceptovatelné pro Židy. Ovšem bez obdobných úprav na straně judaismu. Vskutku, základním pravidlem žido-křesťanského kondominia se zdá být to, že křesťané musí o Židech mluvit hezky, zatímco Židé mohou obdařit křesťany sžíravou kritikou.

Bastardi

Před rokem 1940 se termín „žido-křesťanský“ používal k označení sekt pokřtěných Židů, např. Ebionitů či Nazarenů, které krátce existovali na počátku křesťanství a které uznávali Ježíše jako Mesiáše, ale nadále dodržovali Mojžíšův zákon a stranili se ranné církve. Odmítali Trojici a popírali Kristovo božství. Uvažovali o něm podobným způsobem, jako později muslimové. Tyto sekty byly nakonec zničeny ortodoxními Židy, kteří považovali Ježíše za nejhoršího z rouhačů a patrně ze svých synagog vyhnali každého, kdo by o něm ztratil dobré slovo. Židovské modlitby dodnes obsahují požadavek, aby Jahve zničil tyto „heretiky“.

Tady bychom mohli celou věc uzavřít s tím, že termín „žido-křesťanský“ je nesmyslný a nechat neokonzervativce dál mlátit prázdnou slámu.

Žido-protestantismus

Jenže se svou troškou do mlýna přišel i Walter Devereux.

Ten připomíná, že dnes už nežijeme v křesťanské civilizaci a základem současné civilizace není tradice křesťanská, přinejmenším ne ve smyslu církevních otců a koncilů.

Základy moderního západu jsou protestantské. Jedním z charakteristických rysů Reformace je požidovštění křesťanství. Protestanté odstranili kněžství, nevěří v přítomnost Krista v eucharistii, zrušili svátosti, vyřadili některé knihy Starého zákona, přestali používat starší a přesnější Septuagintu a při překladu konzultovali mnohem mladší (10. století) židovské zdroje reagující na křesťanství. Proto můžeme mluvit o judaizaci, požidovštění křesťanství.

Amerika, která je tváří současného Západu, stojí na třech myšlenkových proudech: puritánský kalvinismus, neideologický pragmatismus reprezentovaný středoatlantickým obchodníkem bez ideologického zakotvení a osvícenský republikanismus. Všechny tři jsou ovlivněné židovským myšlením a židovskými herezemi.

Katolická církev stála ještě v 19. století pevně a bránila se proti množícím se herezím. Teprve po dvou světových válkách, ze kterých vzešly protestantské (rozuměj požidovštělé) Spojené státy a bezbožecký Sovětský svaz jako světové velmoci, se podařilo zlomit odpor katolické církve, jež následně vyhlásila aggiornamento na Druhém vatikánském koncilu.

Termín „žido-křesťanství“ se objevil právě v této době, kdy se protestantům konečně podařilo reformovat církev a holocaust se začal zneužívat k politickému a finančnímu vydírání Západu. Můžeme proto hovořit o žido-křesťanství či antikřesťanství, které imituje řád ve snaze ho svrhnout. Tolik Devereux.

Závěr

Pokud má pojem „žido-křesťanství“ vůbec nějaký obsah, pak nemá nic společného ani s křesťanstvím, ani s judaismem. V praxi jde nejspíš o lokální úchylku americké konzervativní politiky. Nejlepší je vůbec ho nepoužívat.

EOF