Svoboda slova

Deplatforming amerického prezidenta, tj. smazání jeho twitterového účtu a kanálu na Youtube, a vymazání Parleru[1] ze serverů Amazonu do jisté míry završily dlouhodobé snahy Silicon Valley o vytlačení Republikánů a jakéhokoliv pravicového myšlení z veřejné sféry. Jak se těžiště veřejné diskuze a sociálního dění přesouvá do virtuálního světa, roste i moc amerických technologických gigantů. To je problém, neboť rozlišování na soukromé a veřejné přestává platit u organizací, jež překročili určitou velikost, jak tvrdí Alexander Macris, autor tohoto článku.

Soukromá totalita

Jak omezit svobodu slova v zemi, která si říká země svobody?

Svobodu slova Američanům zajišťuje první dodatek ústavy. Původně se vztahoval pouze na federální vládu, ale později se začal uplatňovat i v rámci jednotlivých států Unie. Tato svoboda se samozřejmě vztahuje pouze na vyjadřování názorů, zejména politických názorů, včetně těch „nenávistných“. Nevztahuje se na pokřik „hoří!“ v plném divadle, pomluvy, vydírání apod. Také se ale nevztahuje na soukromé subjekty. Jinými slovy ve vlastní firmě či na vlastním pozemku si můžu nejen říkat, co mi slina přinese na jazyk, ale mohu bránit ostatním, aby říkali (a dělali) cokoliv, co se mi nezamlouvá. Takový je obecný princip.

Právě tudy vede cesta k vynucení názorové uniformity, aniž by byl porušen první dodatek ústavy. Cenzuru zajišťují soukromé organizace a zdaleka to nekončí u technologických gigantů ze Silicon Valley. A také to neznamená, že by toto jednání bylo zcela dobrovolné. Jak ukazuje Macris, existují nařízení, která činí organizace, zaměstnavatele zodpovědné za jednání svých členů a zaměstnanců. Tímto způsobem si stát nepřímo vynucuje souhlas s oficiální politikou.

Domnívám se, že bez předchozího ideologického proškolení na amerických univerzitách a neustálého upevňování ve víře působením mainstreamových médií by konsensus potlačování všeho konzervativního nebyl tak rozšířený.

Svobodná diskuze

Svobodná diskuze je hodnota, která se na první pohled zdá být solidní a pro společnost a její rozvoj zdravá a nutná. Lidé, kteří si cení svobody a považují ji za důležitou hodnotu, by měli dovolit svobodu slova. Ba co víc, svoboda slova by neměla být daná pouze zákonem, měla by být důležitou kulturní hodnotou. To alespoň tvrdí Jason Richwine z magazínu Quilette a dodává:

Jestliže reagujeme na názory, které se nám nelíbí, měli bychom si položit otázku, „je moje reakce nesouhlasná nebo útočná? Snažím se přesvědčit nebo umlčet?“

Nikterak nepopírám pozitiva svobodné diskuze. Tvrdím pouze, že tato svoboda (jako každá svoboda) má určité hranice a ne, nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, protože taková definice je dostatečně elastická na to, aby se dala natahovat do nekonečna.[2] A také tvrdím, že svobodná diskuze nemůže být univerzálním politickým principem. Blogger píšící pod pseudonymem Bonald velice výstižně popisuje proč, ale zatím ještě nechme mluvit Richwinea:

Uznávat svobodu slova ale samozřejmě neznamená, že každý společenský aspekt musí být neutrální. Pro-choice organizace nemusí najímat pro-life zaměstnance, když nechce, ani bychom se neměli cítit povinni sdružovat se s nepohodlnými osobami v našem soukromém životě.

Nejen nemusí, nemůže být neutrální, alespoň ne dlouho. Cthulhu plave stále doleva, jak si mnozí všimli. Pokud jde o USA, skoro každá organizace, státní agentura a akademická či filantropická instituce uznává hodnoty jako „inkluzivita“ a „diverzita“. Čím to je? Tady se dostáváme k jádru věci, které Bonald dle mého soudu popsal natolik výstižně, že budu citovat:

Dostali jsme se do této situace díky taktice liberálů zvané „motte and bailey“. Řekněme, že se váš šachový klub nestará o to, zda je člověk homo nebo hetero. Může jít o politiku inkluzivity nebo může jít o prostý nezájem. Jakmile se ale přihlásí k inkluzivitě, homosexuálové se zde musí cítit dobře, což znamená, že všichni členové, o kterých je známo, že jsou konzervativní křesťané, musí být vyloučeni a ostatní musí podstoupit školení na rozpoznání mikroagresí a implicitních předsudků. Nakonec se ukáže, že šachový klub vůbec není neutrální, pokud jde o sexuální politiku. Nemusí to mít vliv na každodenní fungování, ale podpora homosexuality se zde stala základní hodnotou, přinejmenším jakmile půjdou „tlustý do tenkejch“.

To samozřejmě souvisí s politickou teorií liberalismu. Politika je debata o obecném dobru, a aby fungovala, musí existovat pravidla etikety a procedurální pravidla. Pak věci zůstanou racionální a civilní. Tato pravidla mají být údajně neutrální. Jsou podmínkou, aby se člověk mohl účastnit veřejného života, a všechna rozumná názorová uskupení by je měla uznávat. Jakmile se tak stane, ukáže se, že v tomto hlídaném prostoru není o čem debatovat, protože — světe, div se! — pravidla účasti na veřejném životě zároveň diktují odpovědi na všechny politické otázky. Být „tolerantní“ a vyhýbat se „nenávisti“ vyžaduje souhlas se všemi politickými požadavky liberálů. Ve skutečnosti tato pravidla vůbec nejsou neutrální.

Slavná svoboda slova je od samého začátku vykleštěná, neboť neutralita veřejného prostoru, ve kterém se má svobodná debata odehrávat, je pouze předstíraná. Jako princip je svoboda slova stejně absurdní jako výkřik, „moje pravidla nikoho neomezují!“ nebo komunistické „svoboda jako poznaná nutnost“. Jako strategický nástroj v boji o moc je ovšem neocenitelná, neboť vytváří politicky nestabilní prostředí.

Nejde o novou zkušenost, nový poznatek, je to neustále se opakující téma liberalismu. Nigel Carlsbad se zabývá otázkou selhání restaurace Bourbonů a dochází k závěru, že liberální ústava Ludvíka XVIII. způsobila rychle se prohlubující krizi zakončenou Červencovou revolucí roku 1830. Trocha republikanismu (zhruba 80 tisíc volitelů v zemi čítající asi 32 milionů obyvatel), velmi svobodný a mocný tisk s populární kulturou ne nepodobnou té současné smetly vlažný pokus nastolit staré pořádky.

Závěrem

Svoboda slova je moderní vynález. Nikdy v historii neexistovala, alespoň ne ve veřejném prostoru. Středověké univerzity dovolovaly diskutovat o hraničních tématech, ale hereze mezi laiky nebyly trpěny. Proto je s podivem, že mnozí na (nejen) americké pravici dlouhodobě usilují o zachování free speech. Chtějí zachovat právě tu instituci, která je do současné šlamastyky dostala.

Leninovi přísloveční užiteční idioti, většinou konzervativci, středopraví liberálové, případně umírnění levicoví liberálové, samozřejmě věří ve svobodu slova, ale myslím si, že ti uvědomělejší a radikálnější vždycky věděli, že požadavek svobody slova (a stejně tak náboženství, shromažďování atd.) slouží jako prostředek k uchopení moci, nikoliv cíl sám o sobě. Proto současná americká liberální levice nemá nejmenší skrupule potlačovat nepohodlné konzervativní a obecně pravicové názory jako nelegitimní, nedemokratické, rasistické, nenávistné atd. Vědí, že jim to projde.

EOF