Mýtus demokracie bez přívlastku
Tento text vznikl počátkem roku 2019.
Toto má být blog o všem možném, co se týká nedávno zaniklého světa křesťanské civilizace. Kde začít? Třeba u politické filozofie. Ta je jedním z těch nudných, případně citlivých témat, kterým se lidé (dle mých zkušeností) při konverzaci vyhýbají. Nejspíš oprávněně, protože jen málo věcí dokáže rozdělovat lidi jako politické otázky. V tomto případě jde spíš o vyjasnění pojmů, což většinou vášně nebudí. Spíš naopak, takže nečíst před spaním.
Kdo mě zná, patrně ví nebo tuší, že nejsem přítelem politického směru či ideologie zvané liberalismus. Tato vadná ideologie je bohužel v základech západních politických systémů a její principy jsou považovány za univerzální pokrokové hodnoty, které osvícený Západ přinesl světu. Do analýzy liberalismu se pustím jindy, ale stojí za zmínku, že když se liberální principy jako svoboda slova, shromažďování či náboženství staly univerzálními etickými principy, pojem „liberalismus“ byl vytlačen pojmem „demokracie“ a jeho význam se poněkud zúžil, případně měnil podle potřeby. Článek Hany Lipovské toto žonglování s pojmy dobře ilustruje, proto ho uvádím jako svého druhu úvod do svých úvah o liberalismu.
Autorka dává do protikladu stávající liberální demokracii s demokracií většinovou.
Demokracie je vládou lidu, liberální demokracie je nadvládou zájmových skupin bezskrupulózně prosazujících zájmy části proti zájmům celku.
A proto…
…skutečný demokrat nemůže být liberálním demokratem, nechce-li principy pravé demokracie bez přívlastku zradit.
To jsou poměrně abstraktní vyjádření, teprve z dalšího textu vyplývá, že autorka je patrně euroskeptik a nacionalista klausovského ražení, neboť se odvolává na manifest Obrana demokracie před liberální demokracií vydaný Institutem Václava Klause.
Nutno podotknout, že na euroskepticismu není nic neliberálního, euroskeptikem může být liberál i neliberál. Nacionalismus je politický směr, který má poměrně dlouhou liberální historii. Buržoazní nacionalismus či národní liberalismus pomohl v 19. století ke zničení původního stavovského systému. Každý nacionalista je proto liberál, alespoň do jisté míry.
Matení pojmů
Právě toto matení pojmů je první věcí, která se mi nelíbí. Liberalismus není jen to, co nyní vychází z Bruselu (či Washingtonu). Není to jen politická korektnost a další projevy toho, co mnozí nazývají kulturním marxismem. Liberalismus má dlouhou historii, která sahá k Johnu Lockeovi, americkým Otcům zakladatelům či Francouzské revoluci. Klausův oblíbenec Hayek byl liberál, sám Václav Klaus je liberálem také a nepochybuji, že i paní Lipovská, stejně jako mnozí jiní ekonomové.
Liberalismus má mnoho podob. To, co prosazuje současná levice na Západě, je jednou z nich a většinou se označuje jako levicový liberalismus. A co dnes známe jako konzervatismus, je ve skutečnosti liberalismus pravicový. Je zavádějící, aby se lidé jako Václav Klaus označovali za konzervativce, byť zastávají některé konzervativní postoje. První liberálové, advokáti tzv. klasického liberalismu, také zastávali mnohé konzervativní, až reakční postoje, které současné liberály levicového i pravicového ražení pohoršují. Např. někteří ze zakladatelů americké republiky vlastnili otroky. Přesto byli považováni za liberály.
Demokracie bez přívlastku neexistuje
Dalším dokladem toho, že autorka je liberál, je její obrana demokracie, kterou nazývá demokracií bez přívlastku. Liberálové většinou jsou zastánci demokracie.
Žádná demokracie bez přívlastku neexistuje. Za posledních 200 let kráčely liberalismus a demokracie ruku v ruce. Demokracie nahradila monarchii, protože se zdála být formou vlády, která nejlépe zosobňuje principy liberalismu: svobodu a rovnost. Ale demokracie je pouhý mechanismus výběru těch, kteří pak nesou na svých bedrech břemeno vlády. Neexistuje ve vakuu. Musí se odehrávat v nějakém rámci, který říká, co je dobré a co ne. Tento rámec poskytuje liberalismus se svým univerzálním hlasovacím právem, svobodou slova, shromažďování, náboženství atd. Nemyslím si, že paní Lipovská chce demokracii, která se těchto liberálních principů zříká. Nemyslím, že by toužila po starověké řecké demokracii s absencí volebního práva pro ženy, osobní svobody a dalších výdobytků liberalismu.
Demokracií bez přívlastku se tedy s největší pravděpodobností rozumí liberální demokracie v rámci národního státu.
Vláda menšiny
Poslední věc, kterou je třeba uvést na pravou míru, je tvrzení, že existuje něco takového jako vláda většiny.
Vláda je vždycky nutně menšinová v tom smyslu, že malá skupina lidí vládne velké skupině lidí. Vládnoucí malá skupina je do značné míry také zájmovou skupinou, tzn. mezi těmito lidmi musí panovat alespoň základní shoda v tom, jakou politiku budou prosazovat a jakou nikoliv.
Vláda nacionalistů je proto také vládou zájmové skupiny, která prosazuje to, co považuje za dobré, tj. nacionalistické principy a představy. To není a priori špatně, dokonce to může být lepší alternativa k současné diktatuře politické korektnosti, kterou prosazuje EU (osobně si to nemyslím), ale těžko to lze považovat za vládu většiny a těžko lze mluvit o zájmech celku. Nacionalista totiž chápe celek jinak než euroliberál a zájmy celku hájí oba — alespoň ve svých vlastních představách. Nakolik se tyto představy shodují s realitou, je zas jiná otázka.
Strhující závěr
Je chvályhodné, že se v mainstreamovém deníku objevil článek zpochybňující liberalismus. Svědčí to o jistém posunu politického myšlení mainstreamu doprava. Nicméně při bližším zkoumání se ukázalo, že autorce jde pouze o downgrade na „Liberalismus 1.0“ čili nacionalismus, protože chápe, a to je třeba ocenit, že současný „Liberalismus 2.0“ nevede k ničemu dobrému. Jenže hra zvaná „EU vs národní státy“ je pseudoproblém, protože liberalismus samotný zůstává netknutý a nedotknutelný, a to už mě tolik netěší.
EOF