Legitimismus

Nehodlám zde bránit monarchii. To udělali už jiní a lépe, např. Aristoteles. Považují její přednosti za dané a pokud se k nim vrátím, tak někde jinde. Chci se spíše zaobírat myšlenkou legitimismu, tedy otázkou nástupnického práva, které v evropských monarchiích většinou přecházelo na prvorozeného mužského potomka.

Setkal jsem se s názorem, že legitimismus překáží, že monarchisté, zejména v Evropě, jsou jím posedlí, což se vlastně stává překážkou nastolení monarchie se vším, co k tomu patří. Silní muži si prostě vezmou, co chtějí a donutí příslušné instituce, ve středověku hlavně církev, aby jejich vládu uznala, čímž ji legitimizují. Příkladem budiž Vilém Dobyvatel, který s hrstkou Normanů dobyl Anglii a stal se králem, neboť měl na anglický trůn jistý nárok. Nebo Pepin Krátký, otec Karla Velikého, který odstavil posledního Merovejce poté, co se domluvil s papežem, že jeho vládu posvětí, neboť stejně už fakticky vládl jako regent. Nebo Napoleon Bonaparte, který donutil papeže, aby mu vložil na hlavu císařskou korunu, jež do té doby náležela Habsburkům.

Nic z toho neudělal caudillo Francisco Franco. Španělsko se v roce 1931 stalo republikou a v roce 1936 vypukla občanská válka, když se levicoví radikálové pokusili o revoluci. Franco, tehdy generál španělské armády, proti revoluci vystoupil vojensky, porazil revoluční oddíly a ustanovil se vůdcem. Vládl od roku 1939 do své smrti v roce 1975 a po něm nastoupil na trůn opět bourbonský král Juan Carlos. Franco byl legitimista a rodu Bourbonů byl přislíben návrat na trůn ústavou z roku 1949 a i později v roce 1960. Kritika je proti Francovi vedena z toho úhlu, že namísto slabého a neschopného Juana Carlose, za jehož vlády se země dala cestu liberální demokracie, mohl založit vlastní dynastii po vzoru Pepina či Viléma.

Nemyslím si, že je tato kritika na místě ze 2 důvodů.

• Historické okolnosti tomu nepřály. Nejsem do podrobna obeznámen s Francovým životem a situací ve Španělsku před a za jeho vlády. Přesto bych se vsadil, že Franco měl co do činění se 2 skupinami: progresivci, kteří žádali liberální demokracii, a konzervativními legitimisty, kteří chtěli restaurovat Bourbony. Franco byl samozřejmě také katolík a legitimista, ale i kdyby nebyl a měl v plánu založit vlastní dynastii, nebylo by se mu to povedlo. Nepodpořili by ho ani vlastní, legitimističtí spojenci. Navíc Juan Carlos byl možná slabý vládce, ale ani zdatnějšímu vladaři by se asi nepodařilo katolickou monarchii ve Španělsku udržet. Liberálně demokratický zeitgeist byl prostě příliš silný.
• Legitimismus je naprosto normální reakce lidí, kteří nové pořádky vnímali jako absenci řádu (oprávněně) a chtěli vrátit čas o trochu zpátky. Ostatně neuplynula zas tak dlouhá doba od zrušení monarchie a případný pokus Franca založit novou dynastii by byl patrně vnímán jen jako další uzurpace. Je obtížné argumentovat proti historii, která se nestala, ale řekněme, že jsem skeptik ohledně nastolení nové vládnoucí katolické dynastie ve Španělsku, méně významné zemi svobodného a demokratického bloku, který byl ve válce (studené) proti bloku komunistickému.

Dynastie či dynastismus a legitimismus jdou ruku v ruce. Když bych se stal zítra králem, měl bych zájem na tom, aby se titul předával v rámci rodiny. Vytvořil bych tedy pravidla nástupnictví a usiloval bych, aby tato pravidla byla všeobecně respektována. Božské právo vládnout nebo nebeský mandát s tím nemají co dělat. I když Bůh dopustil, aby mizera jako já získal moc a královský titul, neznamená to, že je to pravidlo, kterým je třeba se vždy řídit. Za rohem čeká celý zástup ještě horších mizerů, kteří by v mžiku obsadili uvolněné místo a všichni by se obhajovali tím, že Bůh mě odebral má práva a dal je jim, že jim byla Nebesa nakloněná atd.

Je to prostě příliš snadná výmluva a každé předání moci by se zvrhlo ve vražedný chaos. Nástupnické právo, legitimismus tento problém řeší, protože hlavním zájmem je stabilita, nikoliv meritokracie těch nejsilnějších, což nutně neznamená nejlepších. Královský titul, statky a práva jsou majetek jako každý jiný, tedy náležící určitému rodu, s tím rozdílem, že není žádná vyšší moc, která by garantovala dodržování pravidel s ním spojených.[1]

Všechny, i úspěšné pokusy o uchvácení trůnu jsou uzurpací. U těch úspěšných došlo k jejich pozdější legitimizaci, protože prostě neexistovala reálná varianta, jak věci vrátit, z hlediska legitimního nástupnictví, k žádoucímu stavu.

Legitimismus tedy někdy musí ustoupit stranou, protože jeho tvrdohlavé uplatňování by vedlo k horšímu stavu, než jeho dočasné suspendování. Naskýtá se otázka, jak dlouho mají legitimisté čekat, než prohlásí svůj boj za ztracený? Odpovědí patrně je, dokud existuje reálná šance na prosazení práv právoplatného majitele trůnu. Ale není to příliš praktická odpověď.

Je to přes 100 let, co se naše království změnilo v republiku aktem uzurpace. Potomci vyhnaného habsburského panovníka stále žijí a mají se dobře. Mám vřelé sympatie k jejich opětovné instalaci na rakouský a český trůn, protože je to věc spravedlnosti. Na druhou stranu také vím, že jsou to političtí liberálové, kteří (alespoň navenek) schvalují status quo a podporují mnohé liberální projekty, mezi nimi zničení Putinova Ruska. Z tohoto úhlu pohledu se jejich případná restaurace nezdá být politicky prozíravá.

Proto do značné míry chápu autorovu kritiku Franca. Možná už skutečně nastal čas nabídnout trůn někomu lepšímu. Někomu, u koho je větší šance, že se osvědčí, než lpět na slepém dodržování nástupnického práva. Naštěstí toto dilema není na pořadu dne a později to možná vyřeší Prozřetelnost.

EOF