Ukrajina 23. Melancholie

V mnoha ohledech si nemohu na nic stěžovat: jsem zdráv, mám práci, rodinu, žiju na poklidném místě v zemi, kde není válka, ani nedostatek. Alespoň zatím. Jiní, a není jich málo, jsou na tom podstatně hůř.

Přesto se při pohledu na svět nedovedu ubránit určité melancholii. Vidím, celou řadu potíží a nevidím z nich cestu ven. Bez bolesti a utrpení. Jako bychom vpluli do obrovského černého chřtánu. Když na to upozorním, ostatní řeknou: „Kde? Nic nevidím.“ a jdou si po svých. Nevidí, protože ten černý chřtán je všude kolem jako černá tma, zakrytá světly velkoměsta a věcmi, na něž toto světlo dopadá. Bližší zakrývá vzdálenější, ale vzdálené už není daleko.

Temné osmdesátky

Mluvím o virtuální realitě, která je nám stavěna před oči. Je jako cibule. Sloupnete jednu vrstvu lži a objeví se další lež. Lež je ďáblovou zbraní hromadného ničení. A pravda je natolik otřesná, že se mnohým nepravda stává útočištěm před bolestí pravdy.

Kolik z toho, co víme o světě, je vlastně pravda? Když jsem byl kluk, děsily mě filmové příběhy, kde bezmocný hlavní hrdina rozplétá nějaké temné tajemství, do kterého jsou zapletení mocní tohoto světa snažící se pravdu ututlat. Pokud příběhy měly šťastný konec, bylo jím zveřejnění celé špíny a následné potrestání viníků. Pokud neměly, hrdina v lepším případě dosáhl pouze dílčího úspěchu, rozkrytí pouhé epizody ve zločinném podhoubí. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla takto temná. Přes všechen doom & gloom byli tehdejší umělci poměrně naivní. Zveřejnit nestačí. Často lidé nechtějí znát pravdu nebo se paralelně vypustí hromada lží a v nich se pravda nakonec rozmělní a ztratí jako prášek na bolest hlavy.

Sametová

V sedmdesátých a osmdesátých letech zaplatili někteří čestní italští novináři a jiní lidé životem za své snahy zjistit pravdu. Byla to doba temných her tajných služeb, mafie, ultrapravicových organizací, levicových teroristů a zednářských lóží. Za mořem na tom nebyli lépe. Dodnes není jasné pozadí atentátu na JFK, ačkoliv z vraždy jeho bratra jasně plyne, že jím patrně nebyl Lee Harvey Oswald. Někdo velmi nechtěl, aby se Robert Kennedy stal prezidentem a posvítil si z titulu svého úřadu na bratrovu vraždu. Jako zaalpský a zámořský národ jsme se podivovali nad tím, co se ve slunné Itálii a svobodné Americe děje. Ale i my máme svůj vlastní folkór.

Přestože jsem zvonil klíči na Václavském náměstí, oficiální historie sametové revoluce je zcela jistě pohádka pro nezasvěcené. Podobně jako Euromajdan v Kyjevě. Existuje samozřejmě celá hromada konspiračních teorií, např. Dolejšího @em Analýza 17. listopadu nebo víceméně oficiální, ale zapomenutá konspiračka, film z produkce Filipa Renče s názvem Polojasno. Renč zde považuje za šedou eminenci revolučního kvasu tehdejšího šéfa StB, generála Aloise Lorence.

Myslím, že o naší „spontánní“ sametové revoluci bylo rozhodnuto kdesi za kremelskou zdí. Cílem byla konvergence Východu a Západu. Východ se měl stát trochu západnějším a Západ trochu východnějším. Po Brežněvově smrti rozjel celý proces Andropov a dokončil Gorbačov. U nás pak zmatený komunistický parlament jednomyslně odhlasoval známého a dalo by se říci hýčkaného disidenta Václava Havla prezidentem Československa. Vzpomínám si, že necelý rok předtím, ještě za bolševika, uvedla komunistická ČST dokument o českých disidentech, v němž se Havel objevil. Náhoda? Nebo jsme byli připravováni na změnu a měli jsme se seznámit s jejími protagonisty? Dnešní disidenti mohou vyprávět o tom, jak často se dostanou do státních televizí a hlavního vysílacího času. Šance je prakticky nulová, pokud režim nechce.

Ostatně, věděli jsme, že to praskne. Viselo to ve vzduchu! Nespokojenost rostla každým dnem, nebo byla posilována. Takové věci se málokdy dějou samy od sebe. A taky se leccos proslýchalo! Myslím, že jsme byli připravováni. Ve všeobecné euforii, když to prasklo, se dala snadno prodat myšlenka velkorysosti vůči bolševikovi (nebudeme přece jako oni!) a moc přešla hladce do jiných rukou. Nedošlo k žádnému krveprolití a na pouličním osvětlení nevisel žádný komunista. Po bezbolestném předání moci následovaly majetkové přesuny. Západní oligarchie žádala svůj díl.

Jelcin

Nakonec přišel na řadu Sovětský svaz, kde už byla komunistická mocenská struktura oslabena Gorbačovovými reformami. V roce 1991 proběhl Jelcinův puč a Gorbačov šel, jak se říká, od válu.

SSSR byla mnohonárodnostní země a mnohé národy se začaly hlásit o politickou samostatnost. Některým to vyšlo, jiným nikoliv. Takto vznikla Ukrajina, stát, který nikdy neexistoval a jehož velká část, Donbas, vždy náležela Rusku. Tedy až do doby, kdy se Lenin rozhodl oslabit ruský nacionalismus tím, že v rámci Sovětského svazu stvořil Ukrajinskou sovětskou republiku. Paradoxní je, že rozpad Sovětského svazu neiniciovalo osamostatnění periferií, jak tomu bývá u slábnoucích říší. Bylo to centrum, tedy Rusko, čímž paradoxně oslabilo své budoucí nároky na to dostat nově vzniké státy, např. Ukrajinu, zpět pod svá křídla.

V devadesátých letech běžel v televizi dokument Rudá střecha o žalostném (ne)fungování ruské společnosti v této době. Je to doba, na kterou Rusové dodnes neradi vzpomínají. Doba ponížení, chudoby, rozkrádání a hlavně ustanovené oligarchické nadvlády. Ta ovšem trvá dodnes, stejně jako kriša. Balanc moci je křehký a rigidní zároveň. Změny jsou téměř vyloučené. Proto se Prigožin a ti, co za ním stojí, jen těžko hlásí o svůj díl. Kdosi trefně poznamenal, že Rusko není stát, ke kterému je přisátá oligarchie, je to oligarchie s připojeným státem. Myslím, že vládnoucí garnitura jednoho dne prostě padne a pak se stane jedna ze dvou věcí: po krátkém bezvládí se moci chopí garnitura nová, nebo se Rusko rozpadne na menší celky, které budou válčit mezi sebou.

Obvinil jsem Západ z hlouposti za jeho politiku vůči Rusku, protože těžce dopadá na naše kapsy. Ale patrně jsem se mýlil. Naši vládci jsou chytří a možná správně vystihli čas slabosti Ruska. Na nás jim nezáleží, podstatné je dostat se k ruskému bohatství, hlavně nerostnému. Putin stárne a jeho klika slábne. Prigožinův pochod na Moskvu ukázal právě to. Pokud jde o předání moci, v tomto ohledu je ruský režim skutečně slabý. Kdyby byl Putin opravdovým (novo)carem, prostě by určil dědice a nikdo by neřekl ani popel. Ale takhle oligarchie nefunguje. Mimo jiné i proto, že se navenek tváří jako demokracie.

„Oligarchizaci“ neunikly ani ostatní postsovětské republiky. Kdo si myslí, že je Ukrajina majákem svobody a demokracie, tak musel spadnout naznak. Ukrajina je pouze země, kde se všeobecného rozkrádání účastní některé významné americké rodiny, jako Bidenovci, takže má zvláštní mediální status. Spousta obyčejných lidí je obětována, aby tito lidé nepřišli o své příjmy. Stejný osud se chystá pro mnohem bohatší Rusko, které zajisté už v moci oligarchů je, ale jsou tu západní čekatelé, kteří si chtějí urvat svůj díl.

A kdo myslí, že zde, na tolik oslavovaném svobodném Západě, je to jiné, patrně kouká na jinou pohádku.

Putin

S Putinovým nástupem se leccos zlepšilo, ale ne natolik, aby byla oligarchie pokořena. Putin nevládne proti oligarchii, vládne s oligarchií. Ekonomická oligarchie tvoří jednu část ruských elit, tu druhou tvoří siloviki tedy cosi jako protějšek amerického deep state.

Lídři Sovětského svazu očekávali v rámci konvergence určitou reciprocitu, zřejmě v podílu na moci a začlenění od existujících struktur. Globalisté ovládající Spojené státy se však rozhodli, že dohodu není třeba ctít a rozhodli s vzít si vše. NATO se začalo posouvat na východ.

Tady zřejmě nastává okamžik, kdy se Putin začal stavět na zadní. Alespoň na oko. Bylo to patrně kolem roku 2008, kdy se začalo mluvit o přijetí Ukrajiny do NATO. Zdá se však, že přinejmenším část ruských elit se nikdy nevzdala myšlenky Go West! Nemluvím o liberálech, Navalném a jeho příznivcích financovaných západními penězi. Mluvím, ač je to možná překvapivé, o současném Kremlu.

Ruské elity, oligarchové atd., nejsou zase tak ruské, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sergej Šojgu, jeden z nejzkorumpovanějších oligarchů, je Tuvan, mnoho dalších jsou Židé. Navíc, stejně jako zde, na Západě, oligarchům na národnosti nesejde. Oni mají domov všude a mnohem víc nenávidí nás, obyčejné kmány, kteří nepatří do jejich okruhu, bez ohledu na národnost. Jsou to svým způsobem Farizeové.

Patrioti

Zde se hodně mluví o perzekuované ruské liberální opozici, o uvězněném předáku opozice Navalném, o nikom jiném. Ale tito lidé nejsou opozice v pravém smyslu. Jsou to ruští Demokrati, zatímco Kreml jsou ruští Republikáni. Aby to bylo ještě komplikovanější, Kreml sám není monolit ovládaný jediným mužem. Naopak, skládá se z různých klik a frakcí, více či méně liberálních. Zůstaname-li u jednoduchého dělení, pak jediný rozdíl mezi Navalného oligarchií a Putinovou oligarchií je ten, že Navalný by vše odevzdal západním oligarchům bez ptaní, zatímco Putin by chtěl, aby byly dodrženy původní dohody z osmdesátých let.[1]

Skutečnou opozicí jsou ruští patrioti. Stejně jako MAGA příznivci v USA, jsou tito naprostá persona non grata. Nedostanou se do státních médií, skoro nikdo se o nich a jejich akcích nedozví. Jsou často pronásledováni FSB, jejímž úkolem zjevně je chránit nikoliv bezpečnost občanů Ruské federace, nýbrž udržet politický status quo současné oligarchie.

Patrioti jsou často lidé pravoslavného vyznání. O projektu Katyusha jsem tu už mluvil. Jiným takovým projektem je Carský kříž. Patrioti bojují za ruský lid a křesťanské hodnoty. Pořádají různé akce, mapují nepřehledné mocenské oligarchické struktury, jejich napojení na organizovaný zločin, informují o zatčených či zmizelých osobách, předtím bojovali proti covidovým opatřením, nyní proti digitalizaci státní správy, organizují sbírky pro vojáky na frontě atd. To všechno přes šikanu ze strany FSB či gangů z podsvětí. V Rusku samotném i v Donbasu.

Ve skutečnosti v Rusku funguje svoboda slova docela dobře, ne o moc hůř než na Zápaě. Zmínění patrioti jsou sice ignorováni, ale přes všechnu šikanu většina jejich outletů normálně funguje. Díky válce na Ukrajině si dokonce polepšili, protože Kreml se nyní víceméně hlásí k národní myšlence a křesťanskému tradicionalismu. Potřebuje nějakou opozici vůči agresívní a zvrácené západní ideologii genderu. Zatímco u nás se lidé dostávají k soudu za „ruskou propagandu“.

Ale pozor, určitá část kremelského režimu spolupracuje s „váženými kolegy“ ze Západu v oblasti zdravotnictví (covidismus, genderismus) a zavádění digitálních ID. Proti obojímu patrioti hořce bojují a ptají se, jak je něco takového možné v době existenční války se Západem.[2]

Bezpečnostní složky

Poněkud smutným důsledkem těchto skutečností je fakt, že z ruských bezpečnostních složek se jako jediná o ruské zájmy zasazuje GRU. PMC Wagner je dítětem GRU. Jedním z hlavních vojenských velitelů Wagnerovců je Dmitrij Utkin, člen GRU a veterán z Čečenska.

Kreml nenávidí armádu a podrýval její úsilí i v čečenské válce. Uplatit Čečence stálo a stojí obscénní peníze. Proto je Kadyrov zatím loajální a Groznyj prý vypadá jako Las Vegas, ale bez chlastu, jak podotkl Russel Bentley, americký veterán bojů v Donbasu. Čečenci se prý přišli podívat na konvoj Wagnerovců směřující na Moskvu, ale beze zbraně. Asi taky čekali, jak to dopadne. Ale to poněkud předbíhám.

Na Západě se hodně mluvilo o ruském vlivu na volby, především americké, což by mělo spadat do agendy GRU. Pokud taková kampaň skutečně probíhala, pak byla silně podfinancovaná. Ruští nacionalisté na Ukrajině nic nedostali a západní patrně také ne. Většina peněz prý skončila v televizním projektu Margarity Simonjan a v kapsách arménské mafie, jedné z nejmocnějších v Rusku. Pikantní detail: za Prigožinova tažení na Moskvu byla Simonjan nedostupná, údajně na své lodi uprostřed řeky či jezera. Další, kdo čekal, jak to dopadne.

Multikulturní ráj

Rusko při své expanzi na východ pohltilo množství názorů. Rusofilové tvrdí, že Rusové zvládají problém soužití o ostatními národy skvěle, což je další důkaz, že jediní rasisti, fašisti a supremacisti jsou běloši ze Západu, kteří nenávidí všechny a všechno a hlavně Rusy a Rusko.

Skutečnost nebude tak růžová. Po rozdělení Sovětského svazu se okamžitě vynořili separatisté, začalo docházet k etnickým tenzím, pronásledování a vraždám etnických Rusů na území těchto oblastí, např. zmíněné Tuvy. Čečensko je další taková republika a o uplácení čečenských muslimů, aby se znovu nezačali věnovat svému oblíbenému koníčku, terorismu, jsem už mluvil.

Rusko má podobný problém jako Západ, neustálý přísun migrantů za prací. Patrioti kritizují kremelský režim za tuto politiku, ve které vidí pokus o nahrazení původního ruského obyvatelstva, dle mého soudu oprávněně. Levná pracovní síla je žádaný artikl a naředění etnické homogenity dle hesla rozděl a panuj! globalistickým zájmům neškodí.

Ukrajina

Snad se mi podařilo vykreslit obrázek Ruska dostatečně kontrastní k legendám, které šíří placení propagandisté NATO nebo ruské státní televize. Bylo totiž potřeba připravit půdu pro pochopení, co se asi děje na Ukrajině a kam to všechno spěje.

Rolo Slavskiy má teorii, že SMO byla zahájena kvůli Medvedčukovi a změně režimu v Kyjevě, jak jsem o tom už mluvil. Skončila asi po měsíci a na řadu přišla divnoválka, ve které Rusko dělá všechno pro to, aby nevyhrálo. Zjevně existují mocné kliky v Kremlu, které si nepřejí, aby válka skončila nebo aby Rusko vyhrálo. Válka je velmi výnosný byznys, kde si spousta lidí přijde na hodně peněz.

Už víme, že Rusko si chtělo Donbas i Krym pronajmout. Víme také, že Porošenko nabídl Donbas Putinovi, který ho odmítl. Mnozí tvrdí, že dohody z Minsku byl v podstatě podraz na lidi z Donbasu. I anexe Krymu byla provedena tak trochu navzdory Kremlu. Proto jsou nedotknutelné strategické mosty na Ukrajině, vozí se přes ně důležité zboží živící nejednoho oligarchu v Rusku i na Ukrajině.[3]

Ukrajinský politik Medvedčuk, holedbající se kontakty na Západ i na Východ (Putin se stal kmotrem jeho vnučky) měl pověst proruského politika. Ale když za ním přišli ruští patrioti z Ukrajiny, nedostali od něj ani halíř. Takto Rusko podporovalo ruské patrioty v Donbasu! V bojích proti ukrajinské armádě prý dostala donbaská domobrana ke každému svému veliteli ještě ruský protějšek, který měl rozhodovat, kdy mohou vojáci domobrany střílet či opětovat střelbu. A ruští důstojníci jim moc často střílet nedovolovali, ani pod těžkou ukrajinskou palbou.

Kreml vyměnil nácky z Azovstalu za Medvedčuka. Tito lidé terorizovali ruské obyvatelstvo Mariupolu a v Doněcku je trest smrti. Dohodu zprostředkoval Erdogan na popud Romana Abramoviče, oligarchy a blízkého Putinova přítele. Ten prý azovské nácky svezl ve svém soukromém tryskáči a krmil je tam tiramisu. Asi tolik k denacifikaci.

Ohlédneme-li se do minulosti, zjistíme nepohodlnou skutečnost, jak nekompetentně se ruské vedení chovalo vůči Ukrajině. Původně byla Ukrajina velmi proruská. Kdyby ji tehdy Rusové zabrali, málokdo by něco namítal. Západní propaganda se rozjela na plné obrátky a Ukrajinci se začali obracet proti Rusům. Rusko nepodniklo žádnou protiakci, ponechali Rusy na Ukrajině svému osudu. Když přišel Euromajdan, vzali tito lidé věci do svých rukou a Rusko bylo v podstatě k pomoci donuceno. Ještě v tuto chvíli mohli zabrat přinejmenším Donbas bezbolestně. Putin však nechtěl.[4] Přišel Minsk 1 a Minsk 2, dohody, jež žádná ze stran nehodlala ctít. Medvedčuk byl ten, kdo na obě dohody hodně tlačil. Obyvatelé Donbasu opět ostrouhali a mezitím byli jejich civilisté ostřelováni čackou ukrajinskou armádou. Dnes jsme v situaci, kdy se oba národy upřímně nenávidí. To nelze nazvat jinak než totálním vítězstvím západní propagandy.

Věc má ale ještě temnější stráku. Vojenští velitelé doněcké a luganské milice začali mizet. Např. byl brutálně zavražděn Alexej Mozgovoj, jeden z velitelů domobrany. V jeho vraždě měl prý prsty jistý místní oligarcha a možná i generál ruské armády. Mozgovoj, pravoslavný patriot, měl totiž v úmyslu vládnout v republice jako autoritář a vytvořit konfesijní pravoslavný stát.

Nedávno zmizel generál Surovikin, patrně kvůli podpoře Prigožina, se kterým spolupracoval už v Sýrii. Nemyslím, že ho odstranili. Asi se zase brzy objeví a už bude zastávat ty správné názory. Podobně zmizel jeden pravoslavný patriot z Melitopolu, který si jako člen bezpečnostních složek chtěl posvítit na místní narkobyznys. Také se nakonec objevil. Mnoho lidí mučili ukrajinští náckové, aby je nakonec propustili kvůli nežádoucímu zájmu veřejnosti v případě vraždy. Ale jiní byli skutečně zavražděni, případně zmizeli beze stopy.

Zopakujme si to: Rusko neničí důležitou infrastrukturu, přes všechny podrazy a pašování zbraní neruší grain deal, odevzdalo Hadí ostrov, vyměnilo nácky z Azovstalu za Medvedčuka, posledních 9 měsíců se jenom brání (nutno podotknout, že úspěšně) a proslýchá se (Kissinger, Erdogan, Lukašenko a další), že se do konce roku chystá uzavření nějaké dohody. Že by kapitulace? Selhání ukrajinské protiofenzívy snad může vyjednávací pozici Ruska vylepšit, ale pokud Rusko nedobude území až ke Kyjevu a neodřízne zbytek Ukrajiny od moře, válka skončí pro Rusko neúspěchem a velmi pravděpodobně bude pokračovat v blízké či vzdálenější budoucnosti, až se Západ lépe připraví na Ruský odpor. Přeci jen všichni čekali, že se Rusko položí mnohem dřív.

Co dodat?

Takový je zhruba opravený obraz, který jsem si poskládal za poslední dny a týdny. Čerpal jsem z blogů Rolo Slavskiy, Edward Slavsquat, The Gaggles, RIA Katyusha, The Tsar's Cross. Rolo zastává extrémně negativní pohled na ukrajinský konflikt i dění v Rusku. Naopak konzervativci z Kaťuši jsou poměrně pozitivně naladěni, pokud jde o ruské válečné dobrodružství. Je třeba říci, že navzdory tvrdé kritice různých segmentů ruské vlády, podporují Putina. Zřejmě se řídí heslem, že car nedělá nikdy nic špatně, za všechno mohou jeho rádci. Není to úplně špatný princip. Ostatně ani Rolo není úplně anti-Putin.

Ale to je vedlejší. Kdo skutečně tuto válku prohrává jsou ukrajinští odvedenci na frontě a lidé v Donbasu. Kdo prý má na Ukrajině alespoň nějaké peníze, dokáže se odvodu vyhnout, což znamená, že v zákopech umírají chudáci.

Připojení Donbasu zpět k Rusku musí mít pro tamější obyvatele trpkou příchuť, vzhledem dosavadnímu chování Kremlu vůči nim.

Závěr

A tak na mě dopadá melacholie nad neblahým stavem světa, nad neblahým stavem naší věci, křesťanství, konzervatismu a patriotismu. Hrajou si s námi jako kočka s myší. Nevím, zda je toto finální verze příběhu. Patrně nikoliv.

V roce 2020 jsem vkládal jisté naděje v Trumpův boj proti zjevně cinknutým volbám. Po zahájení SMO jsem se po počátečním váhání přiklonil na stranu bloggerů, co vysvětlovali ruské počínání v rámci SMO jako Trumpovo počínání po prohraných volbách, tj. jako promyšlenou komplikovanou politickou hru, jejímž cílem je kolaps nepřítele. Rusko si možná nevedlo úplně špatně, ale nyní je jasné, že všechny úspěchy a neúspěchy Ruska nejsou důsledkem Putinovy geniální šachové hry, v níž obětuje jednu figuru za druhou, aby soupeře zdolal v grandiózním matovém finále.

Ne, v 5D šachy jsem úplně nevěřil, ale připadalo mi, že se Rusko dobře připravilo hlavně ekonomicky a ve vojenské oblasti se začíná chytat. Zdálo se, že to s existenční válkou myslí vážně. Nyní se zdá, že je to existenční válka především pro Putina a ruský lid. Neúspěch bude znamenat Putinův pád.

Ruští vojáci ukrajinský útok asi nakonec odrazí, jenže není mnoho důvodů se domnívat, že poté Rusko zahájí vlastní ofenzívu. Ovšem zcela tuto možnost nevylučuju. Nejsem si zcela jist, že zastánci šachové teorie chápou vojenské dění úplně špatně.

Je však Rusko v této tragické frašce na naší straně? Kreml zcela jistě ne, jak jsem se snažil ukázat, bez ohledu na úlohu, jakou hraje Vladimir Putin osobně. Jeho moc v Kremlu je závislá na mnoha proměnných, což zužuje manévrovací prostor, i kdyby měl skutečně v úmyslu stát na straně patriotů, o čemž pochybuju.

Nyní už víme, jak velký podvod je Giorgia Meloni v Itálii, údajně pravicová nacionalistka. Tato odpůrkyně přistěhovalectví patrně zaznamená rekord v počtu přistěhovalců, neboť přistěhovaleckou politiku ještě víc uvolnila. Naši vládci zjevně mají všechno a všechny pod kontrolou. Jsou o několik tahů napřed, zatímco my se v labyrintu lží chytáme sebemenšího náznaku stébélka, které se v zápětí předvídatelně trhá.

Pro mne další důvod nevkládat žádné naděje v lidské síly. Moderna začala jako vzpoura proti Bohu s tím, že si údajně dovedeme poradit sami. Myslím, že Bůh nás v téhle žumpě nechá koupat, abychom s konečnou platností pochopili, že bez Něho nesvedeme nic.

EOF