Bude válka?
Po velmi dlouhé době jsem otevřel noviny, když Lidovky zveřejnily nekrolog kardinála Duky, který napsal Saša Vondra. Duka byl člověk na svém místě a nekrolog byl napsaný hezky. Nicméně Vondra neopomněl zmínit Putina a jak nás chce Rusko sežrat. Rusofobie je u bývalých disidentů je poměrně pochopitelná, i když to považuju za důvod, proč by tito lidé neměli zastávat veřejné funkce. Rusofobie je samozřejmě problém celé Evropy. Vrcholní evropští politici prý nemluví o ničem jiném a média neustále ladí náladu obyvatelstva. S tím jak Rusko na Ukrajině postupuje, Evropa sama sebe vybičovává ke stále větší nenávisti. Vstoupí evropské státy do války po boku Ukrajiny?
Je pochopitelné, že Ukrajina by si nic jiného nepřála a také dělá všechno pro to, aby se tak stalo. Politika Donalda Trumpa je nadále nečitelná a velice volatilní, jak by řekli staří alchymisté. Nicméně mnohé nasvědčuje tomu, že se snaží z války vycouvat a přenechat ji Evropě. Německý novinář Patrick Baab se domnívá, že pro Američany tato válka přestává být lukrativní a bude znamenat náklady, které Američané nechtějí platit.
Zbývá tedy Evropa a soudný člověk by řekl, že je v zájmu Evropanů, aby zkousli hořkou pilulku a ten nesmysl co nejdříve ukončili. Jenže se zdá, že Evropa chce, aby válka pokračovala a nejspíš se chystá udělat všechno pro to, aby zatáhla do války i USA. Je to pro mne poněkud nečekaný zvrat, protože cui bono mi až dosud ukazovalo na Ameriku.[1]
Putler a SSSR
Podívejme se na věc z pohledu mainstreamu. Média většinou hovoří o Putinovi, který prý chce obnovit SSSR, imperiální Rusko nebo obojí v jejich původní velikosti. Říkají to všichni, dokonce i tajné služby, ale není jisté, odkud tyto informace berou. Alespoň norský politolog Glenn Diesen to neví.
Nicméně i když to nevíme, může to být pravda. Z toho důvodu Putler bezdůvodně zaútočil na Ukrajinu. Jinými slovy za tím vším stojí pouze Putinovy velikášské choutky a jiný racionální základ neexistuje. Rusové pak jsou národ, který si kompenzuje vlastní ekonomickou chudobu a neschopnost žít v demokracii sny o národní velikosti. Nejsou na demokracii připraveni, nejsou připraveni žít v míru se sousedními národy, protože liberální demokracie znamená mír a prosperitu.
Rusové tedy podporují Putina a jeho autoritativní režim a ten má nyní volné ruce, aby mohl dát plný průchod svému šílenství. Koneckonců přece víme, že autoritativní sklony znamenají mentální defekt. A dát mladému muži do ruky zbraň a formovat v něm národnostní cítění znamená vychovávat další generaci pro válku.
Ač si nemohu odpustit jistou přezíravost, řekl bych, že je to fér popis myšlenkového světa, ve kterém se pohybují liberálové. Nicméně faktem je, že nevím, co má Putin za lubem. A je také možné, že se blíží okamžik, kdy se pro něho útok na Evropu stane nutností, ačkoliv až do této chvíle žádné takové plány neměl. Jako realistický politik však musí vzít v úvahu vyhrocenou situaci a zjevné snahy Británie, Polska a dalších států Evropy o eskalaci. Preventivní úder by ukázal, že Rusko není bezzubé a mohl by donutit duté hlavy na Západě trochu přemýšlet, než překročí další červenou čáru. Tomu se říká hezky česky self-fulfilling prophecy a hodně záleží na tom, kdo tuto válku vyhraje, protože ten bude mít to privilegium vykládat její historii.
Mainstreamový pohled však není jediný pohled na věc, ačkoliv se politici i média snaží všechny přesvědčit, že vše ostatní je pouze ruská propaganda.
Realistický pohled
Vychází z vidění světa očima prof. Johna Mearsheimera. Připomeňme si, státy jsou ve stavu anarchie a hledají způsob jak zabezpečit svou existenci, způsob života a blahobyt.
Podle tohoto scénáře se Rusko obává rozšíření NATO směrem na východ, chce bezpečnostní záruky, protože USA nedodržly sliby o nerozšiřování NATO na východ. Rozhodnutí z roku 2008 přijmout do NATO Ukrajinu je příčinou dnešního konfliktu. Ukrajina se snažila lavírovat mezi vlivem Ruska a vlivem Západu, ale po majdanském puči, za kterým stála CIA, země nabrala silně prozápadní kurz a byly potlačeny všechny snahy o východní kontakty.
Rusko reagovalo podporou separatistických sil na východě. Ty s ruskou pomocí téměr porazili ukrajinskou armádu. Dohody z Minsku Ukrajince zachránily a NATO pak začalo cvičit a vyzbrojovat ukrajinskou armádu pro budoucí konflikt s Ruskem. Rusové patrně věděli, co se děje, ale v danou chvíli se obávali západních sankcí. Čas využili k zavedení opatření, které měly snížit jejich dopad, protože věděli, že dříve či později přijdou.
Podle Jacquese Bauda, bývalého analytika švýcarské rozvědky, tvrdil Arestovič v roce 2019, že v plánu je útok na Doněck, který má vyprovokovat Rusko k akci. Ukrajinská armáda měla být dost silná, aby Rusům vzdorovala dostatečně dlouho. Západní vlády by mezitím obrátily světové veřejné mínění proti Rusku a ospravedlnily tak zavedení drtivých sankcí, které položí ruskou ekonomiku a způsobí pád Putinovy vlády.
Počátkem roku 2022 začalo ostřelování Doněcku, což Rusové pochopili jako útok na ruskojazyčné obyvatelstvo a s odvoláním na články mezinárodního práva o ochraně menšin vpadli na Ukrajinu. Podle bývalého šéfa německé armády Haralda Kujata stálo proti 170 tisícům ruských vojáků 400 tisíc vojáků Ukrajiny, vycvičených a vyzbrojených NATO. Pokud Putin není úplný blázen, cílem zjevně nebyl válečný konflikt, nýbrž „regime change“ nebo alespoň dostatečný tlak na ukrajinskou vládu, aby začala vyjednávat. To se také stalo a dohody byly v Istanbulu skoro podepsány. Evropa, konkrétně Boris Johnson, však tyto dohody potopila. Rusko následně změnilo strategii a od té doby se snaží obsadit východní, rusky mluvící část Ukrajiny a zbytek vyřadit z boje na dlouhá desetiletí.
Tento pohled sdílí většina Diesenových hostů. Pokud je to ruská propaganda, mají Rusové hodně dlouhé prsty.
Kde je pravda?
Je zjevné, který scénář považuju za racionálnější a realističtější.
Ten první zní jako ideologický blábol. Samozřejmě nelze vyloučit, že Putin má plány, jak uškodit Evropě, ale těžko uvěřit tomu, že by si dovolil to, co si Sovětský svaz nikdy nedovolil, napadnout oficiální členské země NATO. To zní jako naprosté šílenství, dokonce i za současné situace, kdy moc Spojených států upadá a Evropu ovládají loutky, které si sotva dohlédnou na špičku nosu. Nelze vyloučit, že Putin je blázen, ale není to příliš věrohodné. Spíš se zdá, že jde o narativ, který se soustředí na osobu Putina, aby bylo možné ignorovat historické skutečnosti a víceméně oprávněné bezpečnostní požadavky Ruska, do kterého 2 ze 3 velkých invazí pronikly přes Kyjev. Není nerozumné, aby Rusko jako země chtělo bezpečnostní záruky a nechtělo NATO na svých hranicích, ale Putler jako vyšinutý jedinec nemá nárok vůbec na nic, protože jedná agresivně a iracionálně z principu. Obraz Putlera je potrava pro naše emoce, které následně blokují rozum. To je podstata propagandy.
Naproti tomu druhý pohled má daleko větší oporu v realitě. Sliby Jamese Bakera o nerozšiřování NATO jsou fakt, stejně jako expanze NATO na východ a agresivita tohoto paktu. To je historie, kterou ani u nás nemohou popřít. Účast západních tajných služeb na majdanském puči potvrdily New York Times.
Proto nesmí probíhat žádná debata, neboť by lidem mohly z očí spadnout emocionální klapky a mohli by se začít ptát, o co se tu vlastně snažíme a proč. Mohli by se ptát, proč nefunguje diplomacie. Špatné zkušenosti nemá jenom (východní) Evropa s Ruskem, nýbrž také Rusko s Evropou. Společná historie není bez poskvrnky na obou stranách. V 17. století Polsko vpadlo do Ruska přes Kyjev, v 19. století Napoleon přes Bělorusko a ve 20. století Hitler opět přes Kyjev. Paranoia na straně Ruska není tedy zcela neopodstatněná.
A konečně tu je zjevný dvojí metr. Ruský vpád do sousední země je naprosto nepřípustné agresivní chování autoritativního státu, zatímco americké války v Iráku a Libyi, útoky na Sýrii a proti Iránu byly nutné a ospravedlnitelné operace? Představme si na chvíli, že by studenou válku vyhrál SSSR a v Ottawě by došlo ke komunistickému puči. Do druhého dne by hlavní město Kanady obsadilo nejméně 200 tisíc amerických vojáků a nikdo by neřekl ani popel, i kdyby se později ukázalo, že SSSR v puči prsty neměl. To je realistická politika v praxi a takto předvídatelnému jednání se dá zabránit diplomacií.
Toto jsou ve zkratce mé důvody, proč věřím spíše v realistický scénář. Všimněme si, že režim v Rusku není pro tuto debatu relevantní. Může a nemusí být autoritativní. Kdybychom si přáli jeho změnu, i tak by bylo lepší nedávat Rusku žádné záminky k rozpoutání války. I tak by bylo lepší s Ruskem obchodovat a ukazovat svou lepší tvář.[2] Není ani podstatné, jaká domnělá či skutečná zvěrstva Rusové na Ukrajině páchají. Obecně platí, že ozbrojenci se většinou nechovají k civilům v rukavičkách a čím déle válka trvá, tím více ztrácejí vojáci obou bojujících stran soudnost a lidství.
Kdo touží po krvi?
Jak bylo řečeno, EU má nyní největší zájem na pokračování konfliktu. Nebo aspoň tak vypadá. Proč?
Na prvním místě jsou zcela jistě peníze. Je tu oblíbený vojensko-průmyslový komplex a lidé, kteří ho financují. Těmto lidem by vyschly tučné příjmy. Bylo investováno mnoho miliard do Ukrajiny a za tyto peníze bylo finačníkům jistě mnohé přislíbeno. Nyní to vypadá, že trofeje v podobě východní Ukrajiny shrábne Rusko a zbytek země nikdy nebude schopen tyto dluhy zaplatit. Evropští daňoví poplatníci také nebudou chtít platit za něco, co nikdy nechtěli. Ale kdyby šli do války, mohou celý debakl ještě zachránit!
Druhá možnost je, že evropské vlády ve skutečnosti válčit nechtějí, ale potřebujou pozvednout své zkomírající ekonomiky a pokoušejí se o to investicemi do zbrojení. Aby tuto myšlenku prodaly vlastnímu obyvatelstvu, které po desetiletí krmily pohádkami o věčném míru, musí strašit Putlerem. Zbrojní průmysl už nyní kompenzuje propad německé ekonomiky, kde se podniky dříve orientované na civilní sektor, např. výrobu automobilů, začínají přeorientovávat na zbrojní průmysl. Jenže zbrojní průmysl není součástí běžné tržní ekonomiky, ceny nevznikají tržně, ale dohodou se státy. Nemusí tedy zdaleka odpovídat reálným tržním hodnotám a ekonomice to příliš nepomůže. Podíl zbrojního průmyslu na vzniku nových pracovních míst v Německu je prý zanedbatelný. Podle německého novináře Patricka Baaba Evropa ztrácí finanční půdu pod nohama i díky změně v německých zákonech, ke které došlo někdy po roce 2000. Díky tomu americké banky nyní vlastní německé firmy. Německá ekonomika je dnes v úpadku, levná ruská energie v tahu, produkce pro civilní sektor je prý v červených číslech a situaci zachraňuje zbrojní produkce.
Američané také změnili tvář německé politiky podporou progresivní strany Zelených. Před 20 lety byla Evropa ekonomicky skoro rovná Spojeným státům a snažila se dělat vlastní politiku nezávislou na zámořském hegemonovi. Ještě v roce 2003 se evropské vlády odmítly podílet na válku v Iráku. Ale tehdy byla u moci jiná sorta politiků. Od té doby se Evropa změnila. Docela Baabovi v tomto bodě věřím, protože mě vždy udivovalo, jak může být tak progresivní strana jako Zelení tak krvežíznivá, pokud jde o Rusko. Zjevně politika „regime change“ se uplatňuje nejen v zemích bývalého komunistického bloku a třetího světa. Díky tomu (ale možná je to i přirozený proces, o tom bude řeč dále) jsou dnes u moci aparátčíci, lidé s ambicemi, ale bez zkušeností z reálného života (např. byznysu), navíc s nízkou inteligencí (Kaja Kallas) a nedostatečným vzděláním. Nicméně lidé poplatní určité ideologii a jdoucí víc na ruku Američanům.
Dalším silným důvodem je zúčtování, ke kterému zajisté dojde, pokud Západ neporazí Rusko. A protože západní ekonomiky jsou rukojmím finančního systému, který je zkorumpovaný, nastane s největší pravděpodobností hyperinflace. Celý cirkus také doprovází nemalá míra korupce, finanční, morální i intelektuální. Jakmile válka skončí, spousta lidí bude muset od válu. Finanční skandály, úplatky, lhaní, cenzura a zajisté mnohem horší věci. Do toho se nikomu nechce.
Pak je tu rusofobie, jíž paradoxně nejvíc trpí ti, kdo vytrubují do světa hodnoty svobody, rovnosti a bratrství. Podle Dmitriye Polyanského, ruského vyslance u OSN, existují komunikační kanály mezi USA a Ruskem a na úrovni OSN tyto 2 velmoci dokonce spolupracují. S Evropou Rusko takové kontakty nemá. Evropa prý dokonce atakuje vlastní diplomaty, takže jsou ochotni se s Rusy bavit pouze mimo kamery a v soukromí.
Lekce z ekonomie
My zde na Západě si myslíme, že nejlépe rozumíme ekonomickým otázkám. Patrně tomu tak nebude, jak ukazuje fakt, že jsme se přepočítali, pokud jde o ekonomickou sílu Ruska. Toho Ruska, které má mít HDP velikosti Španělska a které nazývají čerpací stanicí tvářící se jako stát. Naše finanční elity doufaly, že se tato podle nás zaostalá země rychle zhroutí, ale nestalo se tak. Také už více jak 15 let slyšíme, že se položí Čína. Proč?
Čína neměla finanční krizi přinejmenším od 70tých let. Měli realitní a další krize, ale nikoliv celkovou finanční krizi, která se na Západě opakuje každých několik let. Rusko mělo díky sankcím problémy, ale překonalo je a vede si údajně docela dobře. Zjevně přeceňujeme sílu našich ekonomických a finančních nástrojů.
Vědí soudruzi na Východě něco, co my ne? Nikoliv, obě velmoci jen velmi pozorně studovaly způsob, jakým zbohatl Západ, a snaží se ho napodobit. Investují do vývoje, produkce a infrastruktury. Podobně zbohatly Spojené státy a sjednocené Německo v 19. století. Kladly důraz na produkci a národní ekonomiky, potlačily finanční oligarchie a vzepřely se britskému pojetí volného obchodu, který ruinuje národní hospodářství. Díky tomu se rychle zařadily mezi průmyslové a později i (geo)politické velmoci. Od jisté doby ale výroba na Západě klesá a nahrazuje ji finanční ekonomika. Finančníci jsou opět na koni. Výroba se přesunula do Číny a tak se zrodila asijská velmoc, která dnes ohrožuje celosvětovou politickou dominanci Spojených států.
Nechci se zde hlouběji pouštět do ekonomických otázek, ale zjevně jsme zapomněli něco, co jsme dříve znali. Dost možná válka vznikla kvůli tomu, že zdejší finanční oligarchie, která jako pijavice sužuje Západ, nemá dost dlouhé prsty, aby dosáhla na ruské nerostné bohatství (v tuto chvíli ani na to ukrajinské) a na čínský potenciál, jenž pevně drží v rukou Xi a jeho soudruzi. A vypadá to, že se jí ze spárů snaží pod Trumpovým vedením uniknout i samotné Spojené státy. Trump je sice těžko čitelný, jak už bylo řečeno, ale někteří pozorovatelé (např. Alex Krainer) vidí známky toho, že Trump usiluje obnovit americký ekonomický systém z 19. století. Jen Evropa se jaksi nekáže probudit.
Co dál?
Zdá se, že Rusko postupuje, ale válka dosud neskončila. Její prodlužování hraje do karet Evropě nebo přinejmenším určitým zájmovým skupinám, kterým jdou evropské vlády na ruku. Dokud válka trvá, může se stát cokoliv. Např. zemře Putin, což vytvoří prostor, jak mohou tito lidé získat v Rusku větší vliv a způsobit změnu režimu. Následovat bude rabování přírodního bohatství a Rusko bude použito jako klín proti Číně. Takto byla Ukrajina použita proti Rusku. Cílem je získat Eurasii a ovládat celou severní hemisféru, což prakticky znamená celý svět. To není malý cíl, takže riskovat se vyplatí.
Prot tyto lidi by bylo ideální, kdyby se boje rozšířily do Pobaltí. To by válku prodloužilo na další roky, rozdělilo ruské síly a ulevilo Ukrajině. Evropa by se mezitím dokázala dostatečně vyzbrojit a sama se do války zapojit.
Otázka je, jaké možnosti mají Rusové reálně k dispozici. Na jedné straně Rusko chápe jednání Západu jako existenční hrozbu, na straně druhé dosud žádnou otevřenou odvetnou akci proti EU neprovedlo. A země NATO překračují další a další „červené čáry“. Drží se Rusové jenom zpátky nebo se bojí na eskalace odpovědět silou? Vlády evropských států zjevně hřeší na to, že Rusko s odvetou otálí, a jsou stále odvážnější ve svých provokacích vůči jaderné velmoci. Rusko se zatím omezuje pouze na veřejné prezentace svých zbraní hromadného ničení. Pokud Rusko skutečně deterent má, válka začne, jakmile dopadne první raketa na továrny v Polsku nebo Německu.
Kritika Evropy a liberál Diesen
Glenn Diesen ve svých rozhovorech s různými lidmi neustále dokola opakuje otázku, jak mohla Evropa tak hluboko klesnout? Jak mohla dospět až k tomu, že se prakticky stala tím, proti čemu vždy bojovala? Jak se mohli v čele Evropy objevit politici bez vzdělání, rozhledu a v mnoha případech i bez mozku? Ideologové, aparatčíci a technobyrokrati bez vize, soucitu a kontaktu s realitou. Jak mohly všechny tzv. demokratické mechanismy, které nás měly chránit před špatnými vládci, takto spektakulárně selhat? A jak je možné, že si toho nikdo nevšímá?
Diesen zjevně má sympatie ke klasickému liberalismu, věří ve správnost liberálních myšlenek, v demokracii, v systém „check & balances“. Sám přiznává, že pro akademika jsou liberální myšlenky velmi lákavé, protože jsou pokrokové a zdánlivě řeší všechny problémy světa. Na druhou stranu je jedním z mála, kdo se snaží být geopolitickým ralistou. Jeho řešením se zdá být politická ekonomie 19. století, jak je načrtnuta výše.
Tento pohled mi však připadá příliš materialistický. Chybí duše, náboženství a morálka. Evropa zbankrotovala nábožensky, pak morálně a intelektuálně, což je téma, které tu rozvíjím od chvíle, kdy tento blog vznikl. Politický a ekonomický bankrot na sebe nenechá dlouho čekat. Místo skutečného křesťanství máme ideologie, většinou nějakou formu liberalismu, která slibuje lepší společnost, tedy to, co Rio Preisner nazýval imanentní eschaton, když mluvil o komunismu. Místo skutečné morálky máme farizejský narcisismus. Místo intelektuálního života máme politické školení, kde se opoziční názory nazývají ruskou propagandou či konspirační teorií a je jim upírána oficiální platforma. Považuju duchovní příčiny za hlubší a podstatnější než politickou ekonomii. Navíc si zdaleka nejsem jist, zda jsou ekonomické systémy z 19. století skutečným lékem na naše politické a ekonomické potíže, když vycházejí z podobně chybných premis jako všechno ostatní.[3]
Diesen jako kovaný liberál není schopen nahlédnout, že liberalismus byl rozporným myšlenkovým systémem od samého počátku. A jako akademik není ochoten popřát sluchu tomu, co se obyčejně nazývá konspiračními teoriemi. Nevím, do jaké míry jsou židovská, zednářská nebo iluminátská spiknutí úspěšná v dosahování svých cílů, ale jsem si jist, že taková spiknutí existují a jsou poměrně úspěšná. Všechna tato spiknutí mají duchovní či preternaturální rozměr a to politická ekonomie nedovede postihnout. Nic z toho však nevylučuje ani přirozené příčiny a přirozená selhání. Synergie blbců je v padlém světě legitimní příčina problémů.
Navzdory těmto výhradám považuju jeho kanál za oázu rozumu v poušti emocí a propagandy. Díky němu snad mnoho lidí prozřelo, že věci nemusí být takové, jak nám je předkládají. A to je na dlouhou dobu můj poslední pokus o shrnutí problému konfliktu Západu s Ruskem, neboť dokud nenastane nějaká zásadní změna, nemám k tématu více co říci.
EOF