Lesk a bída pravicového Substacku

Substack

Twitter je vulgární platforma. Lidé obdaření rozumem a citem ji buď opustili, jako můj oblíbený blogger Nigel T. Carlsbad, jenž zřejmě opustil psaní nadobro, nebo přesunuli těžiště své práce na Substack. Je to pochopitelné, tato nová platforma má vhodnější formát kombinující psanou formu s podcasty a nyní i videology, dá se monetizovat a zatím tam panuje vcelku svobodné ovzduší.

Je otázka, jak dlouho svobodné ovzduší vydrží, neboť jsem nedávno zaznamenal povyk ohledně skupinky levicových autorů, kteří právě zahájili hon na fašisty. Když se ukázalo, že fašisté jaksi nejsou přítomni, předefinovali fašismus (či nacismus?) na vše, co je anti-woke. Protože stále více normies si uvědomuje, že wokeness je v podstatě slaboduchý způsob nahlížení na svět, což oslabuje beztak retardovaný potenciál této ideologie, jsem zvědav, jak tato aféra dopadne.[1] Pokud se pravicoví substackeři ubrání, bude to znamenat jisté vítězství.

Pro čtenáře znamená Substack konec bezplatné konzumace publikovaného materiálu, což je nevýhoda i výhoda zároveň.[2] Výhoda spočívá v tom, že si člověk musí dobře vybírat, za co utratí své těžce vydělané peníze. Na druhou stranu je tam stále spousta volně dostupného materiálu a i ti, co se psaním snaží uživit či přiživit, sem tam dají něco bezplatného k dobru.

Asi není třeba zdůrazňovat, že Substack zrovna není ukázkový příklad jednoduchého webu ve stylu internetové kontrarevoluce. Co se dá dělat. Such is the nature of the beast.

Bělošský nacionalismus

Substack ovšem není předmětem tohoto textu. Poslední dobou jsem zaznamenal jisté kontroverze mezi různými proudy pravicového smýšlení. Nejde o nic nového, dokonce už jsem o jedné z kontroverzí psal.

Již dříve zmiňovaný substacker Kruptos vyjádřil názor, že whiteness je téměř prázdný termín, který zanechává velmi mělkou představu o identitě člověka. Naproti tomu protestant holandského původu (Kruptova identita) vyjadřuje mnohem konkrétněji, kdo člověk skutečně je. Nutno dodat, že Kruptos se řadí spíš k náboženské pravici, nevidí politické řešení současné situace jako schůdné a věří v budování paralelních komunit.

Scott Greer naopak považuje bělošství za zcela jasnou a nepochybnou známku identity, přinejmenším v americkém kontextu. Američan, ani třeba Virgiňan (obyvatel Virginie) neříká o původu tohoto člověka vůbec nic, protože i v rámci Virginie může jít o bílého farmáře, jehož předkové zde obdělávají půdu po staletí nebo indického programátora. Greer podporuje Donalda Trumpa a věří v politické řešení současné situace, tedy návrat k Americe osmdesátých let.

Myslím, že Greer má v této debatě navrch. Spojené státy jsou země, kde díky nomádskému způsobu života velké části obyvatel (Greer zmiňuje, že průměrný Američan se stěhuje 11x za život) je rasa určujícím faktorem, jakého původu a kulturního prostředí člověk je. Jinými slovy, kým je. Být potomkem holandských protestanstských přistěhovalců neznamená v moderní Americe vůbec nic. Vždyť Kruptos je Kanaďan a neumí holandsky. Greer nepovažuje ani evropský původ, ani náboženství za reálnou identitu. Americký černoch nemá o své identitě pochybnosti — je prostě černoch.

Mohl bych namítnout, že já jsem taky běloch a že to o mé identitě mnoho neříká, když nepřidám, že jsem Čech. V tom má Kruptos pravdu, ale jeho argument vychází v americkém prostředí naprázdno. Greer mu vyčítá rasovou slepotu, typickou pro liberály. Myslím si, že Kruptos ve svých úvahách vychází spíš z toho, jak by zámořský svět měl vypadat, než jak skutečně vypadá. Jinými slovy on už je trochu napřed ve svých paralelních komunitách. A má pravdu v tom, že zbytek světa takhle normálně funguje. Jenže Amerika nikoliv.

Co je identita?

To nás přivádí k problému, co identita vlastně je. Odpověď, že identita je daná společnou historií, jazykem, geografií a genetikou, je samozřejmě správná, ale nepostihuje dostatečně způsob, jakým moderna rozleptala nejen tento pojem, ale i realitu, kterou má označovat.

Spojené státy jsou v tomto ohledu vskutku avantgardou. „Tavící kotlík“ rozložil dílčí identity a vytvořil identitu novou, ovšem nikoliv na stejném principu. Ať se to Greerovi líbí nebo ne, americká identita má v sobě hodně z „proposition nation“, a proto je pokroková. Je umělá, nikoliv přirozená.

Liberálové se chovají logicky. Jestliže se smísili přistěhovalci různých evopských národů, proč by se nesmísili přistěhovalci různých ras a nevytvořili tak rasu novou, čistě americkou, nebo v konečném důsledku rasu světovou. Bude to trvat déle, ale výsledek bude stejný. Trvat na zachování rasové identity bělošství není americké. Sám Greer jinde ohrnuje nos nad neustálými náboženskými a národnostními půtkami malých a bezvýznamných balkánských národů, Srbů, Chorvatů a Bosňáků, které zřejmě považuje za malicherné. Proč by měla být barva kůže konečnou zastávkou na cestě od Babylónské věže zpátky kupředu, do bodu Omega, ráje tentokrát komunistického, reprezentovaného novým člověkem, novou rasou?

Identitář na tomto místě argumentuje s pomocí genetiky a sociologie.[3] Tyto dvě rasy jsou ke společnému soužití dostatečně kompatibilní a tyto zase nejsou, protože ten a ten genetický faktor a statistiky kriminality. Přestože se tyto úvahy opírají o reálná fakta, dostává se zde na vratkou půdu rasové teorie a stává se snadným terčem levice a jejího tažení proti všudypřítomnému nacismu.

Imagine there are no countries…
Imagine all the people living for today.

Evropa je na tom stejně, jenom o krok pozadu. Je zde pokus vytvořit novou, evropskou identitu, která má negovat národnostní rozdíly, navzdory snaze přesvědčit nás o opaku. Volný pohyb pracovní síly a přistěhovalecká politika má nejen vyhladit cestu ke korporátnímu snižování nákladů na mzdy a vyřešit problém budoucnosti důchodového pojištění, ale také rozředit (oni by řekli obohatit) genofond jednotlivých národů. Kultura už je víceméně jednotná, americká popkultura (pakultura?). Oblékání a kuchyně jsou všude stejné a i ve své různorodosti je všechno „Made in China“. Historie se přepisuje také všude stejně, digitalizované památky jsou či budou příslušným způsobem editovány. Jazyk přestane hrát roli díky technologiím, v tomto případě mobilním překladačům. Vítejte ve Spojených státech evropských. Avantgardě nového světového řádu, ještě papežštější než sám papež (rozuměj Spojené státy), kde se jezdí v elektrických autech a lidé pracují pouze korporátu nebo v NGO.

Levice tedy vidí identitu ve stavu neustálého fluxu, zatímco pravice by ji chtěla zafixovat v aktuálním stavu. Ačkoli národy nemají stejnou existenci jako jednotlivci, přesto identita není tak fluidní, za jakou ji má levice.

Impérium je nepřítel

Identitářská, nacionalistická pravice identifikovala nepřítele. Je jím Impérium. Impéria jsou hroby národů a liberální impérium, GAE či ZOG, chcete-li, není vyjímkou. Jako bych slyšel starého, dobrého Havlíčka Borovského a oblíbený habsburský „žalář národů“.

Jedním ze způsobů, jak Impérium podrývá národní myšlenku, je podpora lokálních, dílčích identit. Určitě se dají najít historické příklady takové nespravedlnosti, ale poukázat lze i na opačný problém, potlačování lokálních identit ve jménu národní myšlenky. Vzpomeňme, nacionalismus byl Liberalismus 1.0. Ve jménu pokroku a národa bylo sjednoceno Německo a Itálie. Suverénní německá knížectví a italská království přežily tlaky ze strany „žaláře národů“ a dalších starých říší, zato podlehly nacionalistickému blouznění. Nové říše se brzy střetly v první mechanizované válce, kde jasně vyvstala potřeba vytvořit říši ještě větší a vykolíkovat prostor pro říši úplně největší. Tak vzniklo OSN.

Tím nechci říct, že kritika impérií je úplně bez obsahu. Historie však je o něco komplikovanější. Zmiňoval jsem už posledně, že říše patří do struktury autority a že světové křesťanské impérium bylo nedílnou součástí středověkých politických úvah. Viz Dantova podpora císařské straně ve sporu s papeženci.[4]

Kde nás celé toto drama zanechává?

Rasa, národnost, genetické dispozice, kultura, jazyk, historie jsou akcidenty. Mohou se měnit, ale nemohou úplně zmizet. Ať už to dopadne jakkoliv, přinejmenším jedna forma vždycky bude. Pravděpodobně však více forem, různá proroctví zmiňují zánik mnoha národů, ale také zmiňují dobře známé národy, které mají zůstat zachovány. Vzhledem k tomu, že vliv na tyto věci má podle všeho i podnebí a životní prostředí, nikdy patrně nebude jedna uniformní rasa, jeden národ, jeden jazyk.

Ovšem způsob, jakým je dnes s těmito podstatnými akcidenty manipulováno, není dobrý. Buduje se tu umělý konstrukt, který má určitý cíl, účel. Nemusí jít o jediný účel, např. snížení celosvětové populace či vytvoření otrocké sociální struktury, která má učinit obscénně bohaté jedince ještě bohatšími. V minulém příspěvku se filozofovalo o cílech zla a jejich důvodech.

A zase ty potraty

Scott Greer a Josiah Lippincott, oba na straně sekulární, nacionalistické pravice, vcelku přesně předpověděli selhání konzervativních politiků, kteří svou kampaň založili na pro-life, v lokálních volbách. Greer se držel zpátky, ale Lippincott nešetřil pro-life hnutí, ani konzervativce, ani rozhodnutí Ústavního soudu ohledně případu Roe vs Wade, o kterém jsem zde už psal.

Ústavní soud neudělal nic jiného, než že vrátil otázku potratů do pravomoci jednotlivých států. To je dobré v každém případě. Cokoliv lze udělat v tomto směru, je dobré. Nikoliv z politických důvodů nebo pro politické cíle, ale pro dobro samotné.

Že to neznamená recept na úspěch republikánské politické gardy? Je jasné, že ve zdegenerované společnosti je politika propagující pro-life snadným terčem levice hrající na emoce voličů především ženského pohlaví. Proč tuto strategii Republikáni zvolili?

Odpověď patrně zní, aby se vyhnuli otázce identity, protože to je skutečná otázka, která Američany v tuto chvíli nejvíc pálí, a to na obou stranách barikády. Tradiční republikánská agenda nízkých daní, malý stát a svoboda podnikání, už nikoho nezajímá. Nacionalismus je však stále tabu a Donald Trump stále persona non-grata. A tak Republikáni absolvovali svou další graciézní prohru.

Nicméně toto je další zóna napětí mezi sekulární a náboženskou pravicí.

Konzervatismus v Americe

Kruptos také přišel s tvrzením, že konzervatismus v Americe nikdy neexistoval. To je zajisté pravdivé tvrzení a v mých starších článcích jsem dost možná tento názor vyslovil také. Kruptos nazývá americký konzervatismus ekonomickým liberalismem a nový liberalismus, progresivismus, sociálním liberalismem. Jsou to výstižná označení, ale ač formálně správná, jsou tak nějak mimo realitu. V současném světě žádný skutečný konzervatismus neexistuje, americký bělošský nacionalismus a religiózně založené proudy pravice je všechno, co dnes máme k dispozici.

Kruptos není nezajímavý teoretik. Zaujalo mě jeho pojetí vztahu technologií a tradičních společností, které převzal od francouzského filozofa jménem Jacques Ellul. Podobně jako James Burnham, autor teze o managerialismu nahrazujícím skutečné vlastnictví, Ellul začínal v marxistickém táboře, aby se později stal křesťanem. Christopher Lasch, autor The Culture of Narcissism byl další takový konvertita, který se stal prudkým kritikem všeho, čeho byl dříve zastáncem. Mám dojem, že pohled těchto konvertitů není právě z důvodu jejich konverze zcela střízlivý.

Kruptos sice není konvertita, ale jako protestant a jako filozof je příliš ve vleku moderních filozofií. Např. nevěří v objektivní pravdu. Demonstrovat první principy je podle něj nemožné. Scholastika je tím pádem pasé a věc minulosti. A tak se v jeho podání jednoduché věci stávají zbytečně složitými a skutečné komplikované věci naopak zjednodušenými.

Závěr

Musím konstatovat, že mi chybí Nigel T. Carlsbad. Schopnost tohoto samozvaného archiváře legitimistické myšlenky hrabat se ve starých foliantech a produkovat sáhodlouhé eseje o konzervativních myslitelích minulosti je fenomenální. Ale nejen to. Decentně se rozloučil s Moldbugem, protože viděl problémy s jeho filozofií. Ostře útočil na neoreakci, která se tvářila jako ten konečně správně pojatý konzervatismus. Přitom byl nakloněn praktickému nacionalismu Scotta Greera, ač legitimismus a nacionalismus nejsou úplně kompatibilní. Bral prostě věci za správný konec v teoretické i praktické rovině. Ale hlavně jsem tak nějak viděl cíl jeho snah. Takže jeho pokus přivést zpět na výsluní pravicového myšlení šedou Eminenci konzervatismu, Karla Ludwiga von Haller, dokonale završil jeho dílo. Alespoň v mých očích.

Naproti tomu současný pravicový Substack jakoby recykloval omyly minulosti (moldbugismus) nebo řeší problémy, které nejsou na pořadu dne, jako jak se stát novou aristokracií (obdoba neoreakčního „be worthy“), nebo řeší, že Amerika nikdy nebyla skutečně konzervativní. Greerův pragmatický přístup strčí do kapsy většinu z těchto dle mého soudu bezzubých, byť ne nezajímavých úvah. Kruptos kritizuje koncepty a plánování jako příklady „technologického“ myšlení, aby pak velice opatrně, vědom si nebezpečí popření vlastní filozofie, načrtával, jak by mohly (měli?) tyto paralelní struktury fungovat.

Mluvíce o paralelních strukturách, našel jsem na Substacku kanál člověka, který se snaží napomáhat obnově benediktýnské duchovnosti a dělá mimo jiné promotion mnichům, kteří v dnešní italské Norcii, místě Benediktova narození, usilují o obnovu klášterního společenství v benediktýnské tradici. Pokud někdy dojde k obnově či vybudování paralelních společenství, budou to právě taková společenství z reálného světa. Benediktýni už to jednou udělali! Benedikt z Nursie je považován za otce západní civilizace právě z toho důvodu. Chcete obnovit západní civilizaci? Podpořit vznik paralelního systému? Podpořte benediktýny, podpořte FSSP (Bratrstvo sv. Petra) či další tradiční skupiny.

Bůh není tradicionalista, ani konzerativec. Bůh se zajímá o Boha a tím pádem o každého, kdo se zajímá o Boha. To znamená především o svatost a o světce. Potřebujeme světce a Milost, která proudí skrze ně. Politická filozofie a politická akce má své místo, ale nemůže nijak nahradit Milost.

Tolik mé poněkud nesouvislé adventní stížnosti na dění v pravicových intelektuálních kruzích.

EOF