Postliberalismus

Sargon of Akkad má dobrý článek o mylných předpokladech liberalismu na lotuseaters.com.

Sám jsem o liberalismu psal hlavně kriticky, ale můj pohled se od té doby posunul jinam. Ne, v mých očích nedošlo k rehabilitaci liberalismu jako politické filozofie. Spíše jsem došel k poznání, že současný systém má s liberalismem, jak vznikl a rozvíjel se v 18. a 19. století, jen málo společného. Nemám nic proti tomu nazývat naše nepřátele liberály (v angličtině zní libs či shitlibs lépe), ale zároveň člověk nesmí ztrácet ze zřetele, že to dávno nejsou lidé, co v 19. století bojovali proti privilegiím šlechty a duchovních.

Pod vlivem Carlsbadovy konceptuální historie jsem přehodnotil své přesvědčení, že ideje mají následky a díky tomu jsem opustil oblíbený tradicionalistický narativ o šikmé ploše, po které jsme se dostali od středověkého nominalismu, přes protestantismus, osvícenství, liberalismus až k moderní ideologii wokeismu čili politické korektnosti. Fašismus a komunismus nejsou bratranci liberalismu, nýbrž soupeříci ideologie, které liberalismus nahradily nebo se o to pokusily.

Konceptuální historie učí, že šikmá plocha vadných filozofií, které plynule a nutně přecházejí jedna v druhou, je chiméra vzniklá v očích pozorovatele, jenž rád vidí souvislosti, které nejsou, neboť chybně abstrahuje ideje od historického kontextu, okolností, za kterých vznikly, a významu, který měly pro naše předky. Je to podobný intelektuální hřích, kterého se dopouštějí liberálové se svým předpokladem univerzálního člověka, o kterém mluví Sargon, a který je také pouhou abstrakcí, již v realitě nenajdeme.

Jinými slovy jsem se stal postliberálem, podobně jako Sargon. Sargon správně pojmenovává nepravdivé předpoklady, ze kterých liberalismus vychází a které uspíšily konec liberalismu.

Nesprávné předpoklady

Nyní si tyto omyly liberalismu v rychlosti projdeme.

1. Prvním z nich je člověk ve stavu přirozenosti, který údajně předchází sociálního člověka, společenského tvora, o němž mluvil Aristoteles. Je to stav, kdy se lidé údajně starali o své potřeby a mezi sebou se příliš nestýkali. Takový stav nikdy neexistoval a mnozí z dřívějších teoretiků liberalismu přiznávají, že jde spíše o myšlenkový konstrukt než o realitu. Není mi zcela jasné, jak mohli považovat za reálně platné závěry, které z tohoto nesprávného konstruktu vyvodili. Nevadí, osvícenství bylo pouhou pocitovou reakcí na suchý, karteziánský racionalismus.

2. Protože ve stavu přirozenosti neexistují sociální hierarchie, jsou si všichni lidé rovni. Jde o sociální rovnost, liberálové nikdy netvrdili, že se lidé od sebe neliší. Někdo je silnější, jiný slabší, někdo chytřejší, další hloupý. Podle nich však nejsou rozdíly mezi lidmi natolik diametrální, aby tvořily reálný základ společenských vrstev. Nezapomeňme, že liberálové útočili na výsady šlechty a duchovních, které viděli jako zcela arbitrární a tudíž nespravedlivé.

3. Dalších chybným předpokladem je již zmíněná idea univerzálního člověka. Už staří liberálové považovali většinu rozdílů mezi národy za produkt výchovy, zvyků a sociálních institucí. Z toho vyvodili, že existuje cosi jako Platónova univerzální forma člověka jako bytosti se čtyřmi končetinami, společnými potřebami výživy, bezpečí atd., která zůstane, když odečteme kulturou dané artefakty. Ve finále tedy není rozdíl mezi Aboridžincem a Angličanem. Tato představa je chybná, neboť jednou z lidskýcho potřeb je potřeba být obklopen dalšími lidskými bystostmi. Žádná z nich není univerzálním člověkem. Všechny jsou utvářeny časem, místem a kulturou, a proto mají různé hodnoty, atributy a chtějí jiné věci.

4. Čtvrtý chybný předpoklad je člověk jako nepopsaný list. To znamená, že naše veškeré pozání vychází ze zkušenosti a reflexe této zkušenosti schopnostmi naší mysli. Moderní věda, ale i křesťanská teologie nás ujišuje, že tomu tak není. Navíc je tato myšlenka v rozporu s liberální doktrínou o vrozené lidské dobrotě.

5. Pátý a poslední chybná myšlenka je o rovnosti příležitostí. Ta se v zásadě nijak neliší od rovnosti příjmů, kterou požadují komunisté. Liberálové mohou namítnout, že rovností příležitostí je myšlena rovnost procesu či bychom to mohli nazvat rovností před zákonem, pokud zákon budeme chápat v širším smyslu. To je chvályhodná myšlenka, ale redukujeme-li liberalismus pouze na ni, pak se liberalismus stává pouhým požadavkem obecné spravedlnosti.

Konec liberalismu

Je snadné vidět, jak je liberál starého typu zranitelný vůči výpadům komunistů a dalších radikálních levičáků. Progresivci mohou vždy poukazovat na nedostatečnou spravedlnost procesní rovnosti a požadovat radikálnější rovnost příležitostí či příjmů. Výsledkem je třídní boj, politická korektnost a další levicové výstřelky.

Progresivec, komunista, socialista či sociální demokrat, ti všichni jsou v jistém smyslu konzistentnější liberálové. Ale to, že je liberální ideologie zranitelná vůči útoku radikálů, neznamená, že jde o jedno a totéž nebo že se první nutně transformuje v druhé.

Carlsbad ve svém článku Why postliberalism failed ukazuje, jak původní liberalismus podlehl v praktické politice.

Liberalismus měl buržoazní kořeny a tehdejší buržoazie se vyznačovala šetrností a spořivostí, sexuální zdrženlivostí a stoicismem. Buržoazní hodnoty na úrovni vlády jsou zlatý standard, vyrovnaný rozpočet, ochrana vlastnických práv (s vyjímkou šlechty a kléru) a vynucování sexuální morálky. Liberální stát byl policejní stát, ale nikoliv v tom smyslu, co si pod tím představujeme dnes. Spíš to bylo něco jako welfare state s policejní mocí. Komunita krmila žebráky, ale nutila je pracovat. Pokud neměla prostředky na péči o ně, vyhnala je za hranice regionu. Neexistovalo právo na sociální pomoc, promiskuita, svobodné matky a nemanželské děti se nepodporovaly. Tím se budovola morálka komunity.

Původní liberalismus byl do jisté míry reakcí na revoluci prováděnou shora. neboť mnohde hájil místní práva před legislativními změnami vrchnosti. Bránil změnám, neboť ochraňoval vlastnická práva a místní zvyky s nimi spojené. To byla původní občanská práva, prohloubení a rozšíření starých svobod (W. E. Gladstone).

Filozofická podstata liberalismu je problematická, jak bylo uvedeno výše, ale právní stránka liberalismu má mnohem jasnější kontury: reprezentativní konstituční vláda podřízená zákonu čili tzv. právní stát. Národ se skládá z občanů a všichni jsou podřízeni jedinému právnímu řádu. Legislativa má navrch nad exekutivou. Změny v právu musí probíhat skrze řádný proces. Soudy jsou nezávislé.

Tento stav se nepodařilo udržet. Policejní moc se z nástroje na udržování pořádku a ochranu majetku stala prostředkem prosazování sociálního inženýtství. Od míru a pořádku se přešlo k „obecnému dobru“. Exekutiva se prosazovala na úkor legislativy a ukrajovala z nezávislosti soudů.

Jak se rozšiřovalo volební právo, demokracie začala pohlcovat liberalismus. Masové volby zničily elitní, takřka klubovou atmosféru voleb v rámci omezeného volebního práva. Původním cílem reprezentace nebylo zastupovat občany, nýbrž zvolit nejtalentovanější část národa. To skončilo s nástupem univerzálního volebního práva.

Militantní demokracie bylo to, co pohřbilo poslední zbytky liberalismu. Militantní demokracie vyřešila liberální paradox[1] postupným okleštěním procesních postupů, rovnosti před zákonem, nezávislosti soudů atd. Vznikla po první světové válce jako reakce proti izolacionismu amerických liberálů a akcelerovala během tzv. brown scare, protifašistické hysterie před a během druhé světové války. Po válce radikálové pokračovali takřka neomezeným budováním svých progresivních vizí, sociálních programů, pečovatelského státu atd. Tyto věci nahradily negativní práva a ochranu soukromého majetku starého liberalismu.

A malá poznámka na závěr, neoliberalismus nikdy neexistoval. Poválečná éra je jedno kontinuální období budování sociální demokracie.

Dědictví liberalismu

Původní liberalismus nikdy neměl v úmyslu zacházet takhle daleko. Nekonzistentní filozofická povaha a nestabilní politická a právní vize způsobily, že se dlouho neudržel. Také napáchal hodně zla. Vyvlastnění majetků (a výsad) šlechty, kléru a monarchie. Podpora svobody tisku, shromažďování a náboženství vytvořily už ve své době, tedy před 100 až 150 lety v některých oblastech Evropy společenskou situaci velmi podobnou té naší.

Přesto Sargon zůstává liberálem. V čistě teoretické rovině zůstává nekonzistentní, ale v politické praxi je tento postoj docela dobře použitelný. Návrat k liberálním hodnotám 19. století sice nehrozí, ale každý krok tímto směrem oddaluje zánik a totální průšvih. Liberalismus je svým prosazování buržoazních hodnot v podstatě zcela reakcionářský.

Svého času jsem byl velmi kritický také k libertariánství a oprávněně. Libertariánství a zejména anarchokapitalismus nejsou zrovna konzistentní systémy, ale jako politická a polemická síla se mohou hodit. Stejně tak nejsem nacionalista, ale nacionalismus se ukazuje jako užitečný nástroj, jenž dokáže vzdorovat globalismu, wokeismu a politické korektnosti. Další takový nástroj je populismus. Proč nepodporovat populistické lídry, pokud vzdorují agendě globhomo? Proč nehlasovat pro liberální politiky, pokud brzdí rozlet radikálů?

V době postliberální nedává smysl útočit proti liberalismu a myslet si, že bojujeme proti tomu, co je ve skutečnosti postliberální režim.

EOF