Cthulhu je postava z románu H. P. Lovecrafta The Call of Cthulhu. Cthulhu je materiální, ale nadlidská bytost, démon, jehož uctívání vede ke společenskému rozkladu a degeneraci. Pro americkou dissident right je Cthulhu obrazem progresivní levice, jejíž politika vede ke stejným výsledkům.

Tento text vznikl někdy v roce 2018, když jsem chystal poněkud jiný formát tohoto blogu. Můj pohled na tyto otázky se za tu dobu příliš nezměnil, a proto ho uvádím jen s malými úpravami.

Občanská demokracie

Po sametové revoluci nastala úplná epidemie občanské demokracie. Z trosek Občanského fóra se vynořily přinejmenším tři občansko-demokratické subjekty: Občanská demokratická aliance, Občanská demokratická strana a Občanské hnutí. ODA a ODS byly tehdy považovány za pravicovější, OH spíš za stranu středu. Všichni jsme tehdy byli demokraté, nesnášeli jsme komunisty a levici obecně. Tak jsme se instinktivně stali pravičáky a volili ODS nebo ODA.

Termín „občanská“ je u nás kódový termín pro liberální pravici. Alternativou by měla být pravice křesťanská, tedy konzervativní: KDS (později se sloučila s ODS) nebo Lidovci. Jenže na to je česká společnost příliš antikřesťanská a tyto strany naopak málo křestanské. Proto se ustálilo vnímání ODS a ODA jako stran skutečně pravicových a KDS, KDU-ČSL (ale také sekulární OH) jako stran středu. Především ODS s Václavem Klausem v čele byla hrází proti levici představovanou komunisty a později Sociálními demokraty. Tak jsme to tehdy vnímali.

Tento pohled posilovala i vyhraněná rétorika Klause a Zemana. Vzpomeňme na „mobilisaci“ proti možnému úspěchu ČSSD ve volbách či Zemanovy bonmoty o „spálené zemi“ v souvislosti s předchozí čtyřletou vládou pravice. Nicméně v praktické politice se jejich styl vládnutí příliš nelišil. Privatizace se pomalu stala minulostí, před námi byl vstup do EU, takže jsme mohli vzhlížet k zářivé budoucnosti, která nás čeká. Zlatá devadesátá léta!

Havel vs. Klaus

Duel Klaus vs. Zeman byl spor na úrovni praktické politiky. Měl svůj ideologický rozměr — demokratická politika jako zápas mezi pravicí a levicí — ale ten byl spíš součástí předvolebního folklóru a rétoriky. V kauze Havel vs. Klaus se jednalo o hlubší ideologické rozdíly refletující dění na americké politické scéně. Něco, čemu se v USA říká culture wars, tedy kulturní válka.

Pro spoustu lidí jsou pojmy pravice a levice jen synonyma pro kapitalismus a socialismus. Za demokratické éry můžeme hovořit o liberálním kapitalismu a sociální demokracii. V kauze Havel vs. Klaus lze linku socialismus vs. kapitalismus vystopovat také, ale tyto pojmy zde mají poněkud jiný význam, než jim běžně přisuzujeme. Nejde jen o svobodné podnikání vs solidarita, důchody a bezplatné zdravotnictví. V kulturní válce jde o střet tradičních konzervativních hodnot s hodnotami progresivními, liberálními.

Spor Havel vs. Klaus lze také chápat jako spor rozdílných osobností či temperamentů. Případně jako pokus hlavy státu (Havel) vměšovat se do vládní politiky (Klaus) víc, než jí přísluší. Tedy pokračování modelu, který fungoval už za První republiky. To všechno bylo také ve hře, ale podstatné jsou ideologické rozdíly a ty patrně nejlépe reflektovaly odlišné postoje obou politiků k EU: eurooptimismus VH a euroskepticismus VK.

Ideologické rozdíly

Zatímco Klaus ve svém pojetí člověka vychází z ekonomického modelu jednotlivce maximalizujícího své zájmy, Havel přisuzuje jednotlivci odpovědnost vůči společenství, v němž žije. Klausovo pojetí svobody je negativní ve smyslu svobody od útlaku, naopak Havel se hlásí k pozitivním svobodám spočívajícím v rovnosti šancí. Klaus odmítá mluvit o obecně sdílených hodnotách a uznává jen hodnoty individuální, Havel si bez sdílených hodnot nedokáže lidské společenství vůbec představit. Proto Klaus také odmítá velké společenské vize, v nichž spatřuje ohrožení individuálních svobod, a Havel naopak věří, že takové vize mohou měnit svět k lepšímu. Klausova demokracie je dána institucemi a mechanismy, v nichž se pohybují političtí profesionálové, v Havlově pojetí musí být tyto instituce a mechanismy doplňovány a korigovány přímou demokracií i občanským aktivismem. Klaus hledí na politicky aktivní občanskou společnost s nedůvěrou, pro Havla je zárukou občanského sebevědomí a solidarity. Klaus věří v malý stát, který vše, co může, přenechává trhu, Havel přisuzuje státu důležité úkoly při službě veřejnosti a zprostředkování společenských hodnot.

Drulák, Beneš, České metafory Evropy — Havel vs. Klaus, 2008

Nejsem si jist, zda s touto charakteristikou zcela souhlasím, ale jako výchozí bod postačí.

Václav Havel byl levičák. Tak ho vnímal nejen Klaus, který ho považoval za reformního komunistu, ale třeba i Margaret Thatcherová. Přesněji řečeno levicový liberál, představitel místního kavárenského liberalismu a česká obdoba amerického progresivního Demokrata. Tzn. člověk, co věří v lidská práva, v nadnárodní politické struktury a v ekonomice ve vyšší přerozdělování, státní zásahy do ekonomiky a je proti nadnárodním korporacím. Naproti tomu Václav Klaus byl spíš Republikán, tedy konzervativní liberál se vším, co k tomu patří, tj. politický nacionalista, zastánce volného trhu a smluvního přístupu v mezinárodní politice.

Ekonomicky je Havlův postoj je problémem třetích cest obecně. Když se po revoluci řešilo, co s národním hospodářstvím, ve hře byl i socialismus s lidskou tváří, tedy sen osmašedesátníků o demokratickém socialismu. A protože Havel sám byl prodemokratický a antikapitalistický, mohla se mu tato myšlenka zamlouvat. Je v tom jistý paradox, Václav Havel byl kosmopolita a globalista, který neváhal podpořit „humanitární“ bombardování nacionalistického Srbska, ale zároveň byl odpůrcem nadnárodních řetězců a koncernů, které prý chtějí českou krajinu proměnit v síť skladišť a nákupních center. Ale není v tom takový rozpor, jak se na první pohled zdá, neboť socialistická duše touží po užším, takřka feudálním sepjetí člověka s místem, pracovní rutinou a produktem, který tam vytváří vlastníma rukama. Na druhou stranu právě Havel díky tomu, že se nepovažoval za znalce v oblasti ekonomiky, umožnil vzestup Václava Klause.

Václav Klaus byl a je zapřisáhlým odpůrcem třetích cest. S globálním kapitalismem nic nenaděláme, naopak potřebujeme jejich peníze na investice, takže je do země vpustit musíme. Nicméně chceme mít politicky silný stát, který bude rozhodovat o svých vlastních záležitostech. Začlenění do nadnárodních struktur (v našem případě EU a NATO) by mělo být maximálně ekonomické a minimálně politické. Odtud pozdější Klausova kritika podle něho nepřiměřeného politického posilování evropských struktur.

Ekonomicky byla Klausova představa realističtější. Zastánci třetích cest nedokážou nabídnout smysluplnou ekonomickou alternativu. Nesmíme také zapomínat, že navzdory silné ideologické rétorice byl Václav Klaus velice realistický politik. Jeho kroky v praktické politice se často odkláněli od proklamovaných principů (tzv. Opoziční smlouva je pouze jedním z příkladů). Na druhou stranu jeho politický nacionalismus mi připadá méně realistický, neboť proměna Evropy v užší politickou jednotku je podle mého soudu nevyhnutelná. Ale kdo ví, možná že by Klausova hlasitá kritika Evropské integrace měla v praktické politice úplně jinou podobu, kdyby byl premiérem v roce 2019. Koneckonců to byl právě Klaus, kdo v devadesátých letech podával přihlášku do EU.

Nicméně mi myšlenka centralizace Evropy připadá realističtější, byť integrace EU pod vlajkou levicového liberalismu do současné podoby byrokratického molocha prosazujícího antihodnoty ikluzivity a diverzity (migranti) a zelená ideologie ekologismu (snižování emisí) není něco, co by mě naplňovalo budovatelským nadšením.

Bez ohledu na tyto výstřelky je však Evropa jako Impérium, tj. politická forma zastřešující základní normy naší civilizace, nejen myslitelný, ale i dlouhodobě udržitelný projekt. Jako historický příklad může sloužit Svatá říše římská. Zda je současná EU reformovatelná nebo se bude muset strhnout a vystavět znovu, je jiná otázka. Na mezinárodní scéně však může přežít a o něčem rozhodovat pouze silná Evropa.

Dědictví aneb…

Po odchodu obou Václavů do zapomnění (či na „smetiště dějin“, abych použil oblíbenou marxistickou frázi) toto rozdělení zůstalo. Jen se z něj vytratila ideologie. Dnes můžeme v hrubých rysech hovořit o rozdělení české politiky na pražskou kavárnu vs venkovskou hospodu. Venkov volí Zemana či Okamuru, protože jejich rétorika připomíná tu Klausovu: euroskepticismus a nacionalismus. Že jí chybí stejné ideologické pozadí, jinými slovy to, že se Klaus, Zeman a Okamura na něčem shodnou, ještě neznamená, že sdílejí stejný pohled na svět, už nikoho moc nezajímá. Ideologie se scvrkly na pouhé slogany. Řekl bych, že ani kavárenští intelektuálové nejdou příliš do hloubky a spokojí se většinou s opakováním toho, co požaduje levice na Západě.

Na druhou stranu nechci kauzu „H vs K“ příliš přecenit. Mezi Demokraty a Republikány není zas tak velký rozdíl a totéž platí o českých konzervativcích, kteří se většinou shlížejí v americkém modelu. Rozhodně ji nevidím v tak eschatologických souvislostech jako bývalý šéfredaktor časopisu Reflex, později poradce prezidenta Klause a nyní šéfredaktor internetového magazínu Protiproud Petr Hájek. Ten Havlovi přisoudil nenaplněnou touhu stát se prezidentem Evropy a tím pádem i jedním z antikristů s malým „a“, kteří mají dlážit cestu pro příchod Antikrista s velkým „A“ na konci časů. Netřeba dodávat, že církev k obdobným, nepříliš učeným interpretacím Janovy Apokalypsy raději taktně mlčí.

Postklausovská léta

Nejsem vyhraněným příznivcem (ani odpůrcem) Václava Klause, ale jeho osud v české police se zdá být spojen s osudem konzervativní ideologie v Česku.

Václav Klaus byl nejprve odsunut z čela ODS a z pozice předsedy vlády na pozici prezidenta republiky. Buď se Klaus posunoval názorově stále více doprava nebo zbytek ODS stále více doleva anebo obojí. Navíc se stále jasněji ukazovalo, že česká společnost už má dost ideologicky vyhraněné rétoriky a touží pragmaticky plout s proudem, tedy doleva. Cthulhu volá a průměrný Čech nic jiného než levici nezná.

Klausův americký konzervatismus je místním elitám cizí a patrně i většině národa. V konzervativní ideologii hraje velkou roli náboženství a USA je narozdíl od ČR země, ve které hraje náboženství nezanedbatelnou úlohu. To může být jeden z mnoha důvodů, proč se zde konzervatismus příliš neuchytil (čtyřicet let reálného socialismu je další, ale to ani nemá smysl zmiňovat).

Současná ODS je zcela liberální stranou a i strany, které se označují za konzervativní (KDU-ČSL, TOP09 či OKS — Občanská konzervativní strana) zdůrazňují ze svého repertoáru také spíše liberální hodnoty. Jejich „úspěchy“ v posledních volbách (2016) jsme viděli. Levicová ČSSD, pragmatické ANO a populistická SPD Tomia Okamury je převálcovaly ve velkém stylu.

Hledá se dobro, pravda a krása

Další možný důvod, proč se konzervatismus příliš neuchytil, je ten, že při praktickém výkonu vlády není příliš velký rozdíl mezi levicovou, pravicovou nebo populistickou politikou. Všechny strany spoléhají na silný stát, silnou regulaci ekonomiky, silné sociální výdobytky (důchody, zdravotnictví). Žádná z nich nezpochybňuje demokratické zřízení, ani zavedené pořádky. A přirozeně, žádná nechce voliče naštvat příliš velkými změnami. Máme sice pluralismus, ale žádná ze stran nenabízí nic, co by ji nějak zvlášť odlišilo od ostatních. Žádná nenabízí skutečnou alternativu. Všechno je to pouhé handrkování o drobné. Připomíná to jeden starý vtip:

„Kterou stranu jsi volil?“
„Komunisty.“
„To vím, ale jaké barvy?“

Pojmy levice a pravice totiž nejsou synonyma pro socialismus a kapitalismus a navíc vztah mezi socialismem a kapitalismem není tak vyhraněně opoziční, jak nám vtloukali do hlavy nejprve marxisté za vlády bolševika a později, z opačné strany, konzervativní liberálové a liberální ekonomové za postbolševické éry.

Dalším takovým pseudoprotikladem je demokracie a totalita. Výše jsem naznačil, že naše politická scéna připomíná bolševickou Národní frontu držící stranickou linii. Ta linie se dnes nazývá politická korektnost a západní soudruzi jsou v ní opět napřed. Mluvím o semitotalitních praktikách ve Spojených státech, Velké Británii i jinde: fenomén SJW, novodobé hony na čarodějnice rasismu, xenofobie, homofobie, sexismu, vyhazovy z práce a ruinování kariéry za politicky nekorektní větičky na Twitteru před 5 lety, vynucování veřejných omluv za výše zmíněné novodobé „hříchy“, kurzy senzitivity pro „hříšníky“ atd. Taková je diktatura politické korektnosti na Západě.

Tyto novinky k nám zatím ještě nedospěly, ale jak říká člověk, pro kterého pracuju: cokoliv se v Americe děje teď, bude u nás do tří let. Nebo jinak, my zatím ještě stavíme dálnice, cyklostezky a dětská hřiště. Až to všechno bude hotové, levice u nás začne zvyšovat „kvalitu života“, „senzitivitu“ a „otevřenost vůči jinakosti“ podobným způsobem jako na Západě.

Za normálních okolností by na zmíněném handrkování o drobné nebylo vůbec nic špatného, taková by praktická politika měla být, pokud je zasazená do smysluplného a morálního rámce. Jenže toto nejsou normální okolnosti, ani smysluplný a morální rámec.

Proto není vidět žádný posun od materialismu, relativismu a konzumerismu k něčemu vyššímu, vznešenějšímu a absolutnějšímu. Žádný posun k dobru, pravdě a kráse. Nejde o nedospělost naší demokracie, není to chyba, která se časem spraví. Je to vlastnost demokracie. Nebo přinejmenším vlastnost liberální demokracie, neboť oslavovaný Západ, který se tolik snažíme dohnat, na tom není o moc lépe. Změnil se režim, ale nezměnilo se paradigma. Dalo by se říci, že současná liberální demokracie je „pokračování socialismu jinými prostředky“, abych parafrázoval von Clausewitze.

Padouch na scéně

Možná není tak důležité, v čem se Havel a Klaus lišili, jako to, na čem se shodli. Oba byli demokraté a liberálové. Na tomtéž se shodnou i Republikáni a Demokraté, Toryové a Labouristé a všechny ostatní hlavní strany evropských zemí. Dokonce i většina populistických, nacionalistických a jinak extrémistických stran.

Shoda, která zde panuje, je shoda ohledně ideologie zvané liberalismus. To je vzduch, který dýcháme, mateřské mléko, které pijeme od raného dětství. To je osvícenecký základ moderního Západu, který nikdo nechce zpochybnit. Pokud tomu čtenář nevěří, mohu ho odkázat na tento projev údajného extrémisty a autoritáře Viktora Orbána, který usiluje o zavedení údajně neliberální, křesťanské demokracie. Mimochodem, jeho řeč je skvělá, kéž by u nás vládl někdo s takovým rozhledem a pevnou vizí.

Orbán správně tvrdí, že nemůže existovat něco jako křesťanská liberální demokracie. Ale jeho definice liberalismu se patrně liší od mé a podobá se více verzi ekonomky Lipovské. Co přesně je na jeho demokracie neliberálního? Jak zajistí, aby jeho systém přetrval první prohrané volby Fidesz? Mám dojem, že to vyžaduje víc než deklarovat křesťanství a křesťanský model rodiny v ústavě, ač se jedná o velké úspěchy. Jak uspěje tam, kde selhalo Salazarovo Portugalsko nebo Francovo Španělsko? Zatím jsem se nevěnoval definici pravice, ale vidím nutnost mnohem radikálnější změny. Uvidíme, třeba se mýlím a křesťanská demokracie může fungovat.

Protože v současné české společnosti vidím shodu ohledně liberalismu také, neznepokojují mě bouře na českém politickém rybníčku. Korupce a související fenomény jsou pseudoproblémy, neboť existují za každého režimu, i když demokracie je možná více náchylná. Skutečný problém je posun doleva, k hlubší liberalizaci, k novějším a záludnějším formám marxismu, což je jeden z typických rysů liberální demokracie.

EOF