Krize aikidó
Neměl jsem vůbec v úmyslu o tomto tématu psát, protože japonské bojové umění aikidó je na okraji mého zájmu o bojová umění (BU), i když jsem kdysi býval jeho nadšeným studentem. Studoval jsem aikidó nějakých 5 let, než mne zlákala čínská BU.
Japonsko
Od té doby chovám obdiv k japonské kultuře. Chvíli jsem dokonce studoval japonštinu pod vedením jistého Tomia Okamury. Záhy jsem zjistil, že na japonštinu nemám čas, ani vlohy. Mám rád anime a dodnes občas sleduju samurajské filmy a seriály. V tomto ohledu mohu doporučit Youtube kanál Samurai vs Shinobi. Japonská kultura, alespoň ta tradiční, v sobě snoubí estetickou čistotu a jednoduchost. Japonci sice převzali čínské vlivy, ale dovedli je k dokonalosti a výsledek je v mnoha ohledech unikátní.
Japonci zřejmě mají v národní povaze usilování o dokonalost, což se projevilo i na bojovém umění, o němž zde bude řeč.
Aikidó
Aikidó je velice kontroverzní BU a zdá se mi, že prožívá jakousi existenciální krizi. Na jedné straně je spousta kritiků z řad kompetitivních BU, BJJ zápasníků, boxerů, thaiboxerů, kickboxerů a dalších. Podle nich je aikidó v lepším případě neúčinné [ve sportovním kontextu], v tom horším bullshido a jeho zakladatel, Morihei Ueshiba, fake. Na straně druhé jsou lidé, kteří kolem aikidó vybudovali takřka kultovní atmosféru dokonalého a zároveň duchovního BU, které je tak sofistikované, že ho kritici prostě a jednoduše nechápou.
Aikidó je poměrně rozšířené BU a úroveň cvičenců a často ani učitelů není mnohdy příliš vysoká, navzdory tomu, že aikidó má páskový systém, podobně jako karate a další japonská umění. Kritika je v mnoha ohledech oprávněná: nemá soutěže, nemá sparring, neobsahuje údery a kopy. Aikidó, to jsou v podstatě páky, porazy a hody, které v kompetitivním prostředí příliš neobstojí. Jak uvidíme později, není neobvyklé, že černý pás (1. dan a výše) v reálném boji neobstojí nebo prostě aikidó nepoužije. Youtube kanál @EnglishMartialArts propagující grappling historický i současný kdysi hodnotil BU podle různých kritéřií na stupnici 1 až 10. Aikidó dostalo vysoké body z hlediska estetiky, ale z hlediska praktičnosti pouze 1 bod. Je tedy aikidó pouze estetická záležitost? Jakási jóga v pohybu?
Steven Seagal
Steven Seagal nebyl jediný důvod, proč jsem začal aikidó studovat. Četl jsem o něm už za komunismu v knížce Karate od Vojtěch Levského, protože se v té době u nás aikidó necvičilo (boom nastal až po revoluci), studium bylo odloženo ad acta a vrátil jsem se k němu až jako dospělý, ovlivněný filmovým aikidó Stevena Seagala. O Seagalovi kolují barvité historky, patrně smyšlené, ale jeho aikidó vypadá dobře. Z toho automaticky neplyne, že byl Seagal dobrý bojovník. Na druhou stranu mít dojo v Japonsku není jednoduché, zejména ne pro bělocha, neboť ti musí v Japonsku čelit výzvám více než místní. Takže Seagal možná byl nejen dobrý aikidista, ale i obstojný bojovník. Ve svých pozdějších filmech začal používat prvky jiných BU, nejspíš Jeet Kune Do.[1] Seagal tedy o účinnosti aikidó jako umění boje nikoho příliš nepřesvědčí.
Morihei Uešiba
Musíme tedy rovnou ke zdroji, jímž je Morihei Uešiba, zakladatel aikidó, zvaný také Ó-sensei.[2] Traduje se o něm, že byl vynikající bojovník, ale také o něm koluje množství značně fantastických historek. Morihei studoval mnoho japonských BU, mezi nimi také daitó-rjú džu-džutsu, staré samurajské umění, u mistra Takedy, z něhož aikidó vychází. S Takedou se později rozešel (byl to prý dost obtížný typ) a protože měl náboženské sklony a stal se členem sekty Ómoto-kjó. Se členy této sekty se dostal do Číny.
Prý tam hledali ztracené město Shambhala, ale každopádně tam Morihei měl mystický zážitek, který ovlivnil i jeho dráhu bojového umělce. V nějakém údolí si na Japonce počíhali čínské úřady a členové sekty se ocitli v křížové palbě. Morihei prý dopředu viděl jakési záblesky světla, které mu ukazovaly, kudy kulky v následující chvíli poletí, takže se jim dokázal vyhnout. Zachránil své druhy, ale čínské úřady je přesto zatkly a poslaly zpět do Japonska. Tato zkušenost zdaleka nebyla ojedinělá. Ó-sensei dokázal převídat směr útoku, takže vyzyvatelé vždy útočili do prázdna. Jeho schopnost vyhnout se útoku byla považována za mystickou, tradovalo se, že se umí „přemístit“. Ueshiba prý dokonce vyhlásil, že kdokoli ho překvapí, od něho automaticky dostane nejvyšší stupeň. Zjevně si svými schopnostmi byl velice jist.
Aikidó jako systém odlišný od daitó-rjú bylo založeno dávno před válkou, ale jméno dostalo až po válce. Slovo „dó“ znamená cestu či metodu. Pojem „aiki“ je komplikovanější. Doslova znamená „harmonie energie“, ale je to termín, který může mít více významů. Navíc Morihei prý prohlásil, že jeho „aiki“ je odlišné od jiných významů.
Podle Ueshiby „aiki“ není technika, kterou člověk vítězí v boji. Spíš je to metoda, jak se boji vyhnout, protože cílem aikidó je spojit všechny lidi do jedné velké lidské rodiny.[3]
Moderní skeptiky to ovšem nepřesvědčí. Morihei je dávno mrtev, obrazový materiál kusý a jeho sektářství a mysticismus podezřelé. Oddaní žáci přece dovedou historky o svém mistrovi řádně nafouknout, že?
Co mne tak nadchlo?
Sám jsem se stal skeptikem. Aikidó je přinejlepším nekompletní umění a to mi smysl nedávalo. Proč by Morihei dával dohromady něco tak polovičatého? Nedávno jsem však na Youtube narazil na kanál amerického učitele aikidó, jehož jméno je Christopher Hein. V jeho podání aikidó najednou začalo smysl dávat.
Sensei Hein je jedním z těch, kdo se jako černý pás dostal do bitky. Později si uvědomil, že při boji nepoužil žádnou techniku aikidó. To vzbudilo jeho pochybnosti a začal studovat další systémy: box, BJJ, šerm, HEMA a střelbu. Systémy beze zbraní i se zbraněmi, aby obsáhl celou lidskou zkušenost s bojem.
Opět se mu povrdilo, že při sparringu techniky aikidó vůbec nepoužívá. Teprve při volném šermu se aikidó najednou spontánně objevilo. Techniky, které nadriloval během dlouhých let strávených v dojo a které v jiných situacích ležely ladem.
V tu chvíli dostalo aikidó smysl. Pochopil, že je aikidó koncipováno jako boj se zbraněmi, ať už proti ozbrojeným nebo neozbrojeným protivníkům. To ovšem není velký objev, všichni jsme věděli, že aikidó vychází z boje se zbraněmi, ale chápali jsme to tak, že zakladatel „přeložil“ boj se zbraní do technik boje beze zbraní. Problém je v tom, že holýma rukama se nebojuje jako se zbraněmi. Z tohoto úhlu pohledu jsou útoky ukeho (útočník) nerealistické, až stupidní. Pokud je ale chápeme jako útok se zbraní, mečem, nožem nebo tyčí, případně, a to je možná důležitější, jako ukeho reakce na náš pokus tasit či sekat, najednou dávají smysl.
I tak se tyto formy mohou jevit jako vysoce ritualizované. Kanonické techniky jako ikkjó, nikjó, sankjó a další, tedy kontrola lokte a různé páky na zápěstí či předloktí, jejichž cílem je víceméně opět kontrola, jsou výsledkem destilace celé škály pohybů do jednoho principu. Student by měl v rámci tréninkové praxe tyto pohyby znovu objevit a tím je přijmout za své. Ale tato ritualizace má i další, možná hlubší důvod: boj proti více protivníkům. Prostředkem ke zvládnutí více protivníků je zbraň, která umožňuje udržet odstup (vzdálenost) a vyřídit útočníka jedním úderem. I když obránce zbraň nemá, musí použít stejnou taktiku, odmítat boj s jednotlivými útočníky, jejich útok pokud možno rychle neutralizovat, protože další útok se blíží. Aikidó v tomto ohledu nabízí širokou škálu manévrů a technik odhození.
Pokud tuto koncepci aikidó promítneme i do boje beze zbraně proti jedinému útočníkovi, což je sportovní zápas, pak se jako úplně základním principem aikidó skutečně zdá být princip „nebojování“ čili „aiki“. Snažíme se vyhnout konfliktu s protivníkem tím, že kontrolujeme jeho pohyb. To zaprvé vyžaduje udržování vzdálenosti. Protivník je nucen použít velký, dlouhý pohyb, aby tuto vzdálenost překonal.[4] Velký pohyb dává čas a prostor pro kontrolu nebo další ústup. Proto je aikidó pohybově velmi náročné umění. A zadruhé to vyžaduje uhnout protivníkovi z cesty a získat lepší pozici. Ideální pozice je za jeho zády, kde nám nic nehrozí a máme ho pod kontrolou. Abychom tyto 2 podmínky udrželi, musíme být před protivníkem mentálně napřed, což je tím pádem podmínka třetí. Vzpomeňme na Ueshibovy záblesky světla a jak Ueshiba nabízel mistrovský stupeň tomu, kdo ho překvapí!
Ideální boj je ten, ve kterém nemusíme bojovat. Boj totiž znamená měření sil s protivníkem, kterým je ve většině případů někdo, kdo má v některém ohledu převahu. Konfrontace většinou začíná ve verbální rovině a čím víc získává na intenzitě, tím více se přesouvá do roviny fyzické. Vzdálenost se začíná zkracovat, fyzická síla dominuje. Proto je vrcholem fyzické konfrontace grappling, zápas, boj na nulovou vzdálenost, případně na zemi. Z důvodů výše uvedených aikidó prakticky nemá grappling, nemá techniky boje na zemi. Snaží se vyplnit prostor mezi verbální konfrontací a počátkem konfrontace fyzické. Cílem technik znehybnění a odhození je udržet si vzdálenost, kontrolu a tím pádem vlastní svobodu. Výsledkem je prostor pro deeskalaci, únik, příchod pomoci zvenčí, pokud to situace umožňuje.
Možná to není zcela zřejmé, ale problém převahy řeší všechna bojová umění. Většinou se (správně) předpokládá, že útočník má převahu, jinak by nejspíš neútočil. Jde o převahu v síle, rychlosti, zdatnosti (výdrž) a technických dovednostech (ty jsou nejméně důležité). Většina BU řeší tuto disparitu upgradem fyzických schopností studenta. Odtud silový trénink, trénink rychlosti atd. I tzv. vnitřní BU hledají převahu, proto se zaměřují na různé způsoby generování síly sofistikovaným využitím principů fyziky (páka, váha těla apod.), případně rozvíjením určitého potenciálu, který naše těla mají, ale není běžně či s vědomým úsilím využíván (fascia, čchi, mentální usebranost).[5] Kompletní systém pamatuje na zdravovědu a počítám se stárnutím studenta, takže nespoléhá pouze na svalovou tenzi a výbušnou rychlost. Ovšem jen málo systémů je skutečně univerzálních, např. BJJ je výborné pro boj na zemi, ale bude méně vhodné proti útoku více protivníků. BJJ je také hodně silové a těžko se mu aktivně věnovat do pozdního věku, narozdíl např. od šermu.[6]
Aikidó sice není kompletní BU, ale vyplňuje poměrně unikátní místo, které mnohé jiné, více konfrontační, styly ignorují. Na škále konfrontace je tímto prostorem přechod ze slovní konfrontace k fyzické. Umožňuje trénink do relativně pozdního věku a myslím, že v rodině bojových umění zaujímá důstojnou pozici. Avšak nelze od něj očekávat něco, co mu nebylo dáno do vínku. Nikdy jsem řádně nedocenil, jak moc Moriheie ovlivnila válka a nakolik se kvůli svým náboženským názorům a zkušenostem stal pacifistou. To je zřejmě důvod, proč aikidó rezignuje na úderové techniky i grappling.
Chystám se vrátit k aikidó?
Přiznám se, že mě to pokouší, ale nejspíš ne. Chvíle okouzlení už jsou dávno pryč, duchovní zázemí tohoto umění (jóga v pohybu) je problematické, praxe hlubokého klanění zakladateli je nepřípustná a nejsem si jist, zda bych to ještě fyzicky zvládl, byť se v nějakém dódžó nejspíš najde kroužek gerontů, co mají lámání rekordů dávno za sebou. Jedinou výhodou je, že je dnes aikidó dostupné takřka v každém větším městě.
- » Systema
Aikidó má skutečně velmi rozvinutou estetickou stránku, ať už jde o dódžó, oblečení i pohyb samotný. Typické dědictví japonského ducha. Jako pohybové umění je nedostižné. Ale z praktických důvodů považuju za lepší trénink ruské systemy, která obsahuje podobné principy, ale je mnohem kompletnějším BU.
EOF