Čínská bojová umění

Pokračujeme ve zkoumání asijských bojových umění, tentokrát čínských nej-ťia a waj-ťia. Nepíšu tyto řádky, abych těmto věcem dělal promotion. Z duchovního hlediska mohou být stejně nebezpečné jako jóga, ačkoliv jsem z úst exorcistů zatím neslyšel o případech démonického vlivu u těchto lidí. To však neznamená, že nejsou. A ti, co jsem poznal, byli trochu divní, což je sice subjektivní hodnocení, ale může něco znamenat :-)

Obzvláště tzv. vnitřní bojová umění jsou spojována s taoistickou alchymií, což je z křesťanského hlediska velmi problematické. Otec Verlinde, autor knihy Z ašramu do kláštera, hovořil o nebezpečích toho, čemu se často říká „práce s energií“, se kterou získal zkušenost, když po odchodu od gurua Transcendentální meditace upadl do další duchovní pasti, léčení energií a dalšími alternativními metodami. Není náhoda, že se zpovědní zrcadlo ptá (mimo jiné), zda kajícník necvičil bojová umění dálného východu. Na druhou stranu mohou být v těchto věcech jisté nuance, jak ukazuje příběh Mela Gibsona, o němž bude řeč na konci.

Varuji případného čtenáře, neboť jsem sám strávil mnoho let tréninkem čínských BU, ač mě „energetické“ fenomény zajímaly o něco méně než „mechanismus“ vnitřních stylů. S démonickými vlivy jsem se přímo nesetkal, pokud mezi ně nepočítáme fakt, že tyto aktivity po dlouhou dobu pravděpodobně bránily mému obrácení. Když už ničím jiným, tak ztrátou času honbou za stíny, které možná mají reálný základ, ale ve srovnání s Pravdou a časem života, který nelze vrátit, jsou to stále jenom stíny.

Čeština umožňuje lepší fonetický přepis čínských výrazů než oficiální pinyin, proto se snažím používat českou transkripci. Neručím ovšem za úplnou správnost, protože ChatGPT dělal chyby, které jsem dokonce i já byl schopen rozpoznat, a děkoval mi, že jsem ho opravil.[1] Anglický přepis čínských jmen ponechávám pouze u žijících mistrů, aby se snadněji vyhledávali na internetu. Zkratka BU samozřejmě znamená bojová umění, jak laskavý čtenář zajisté již ráčil poznat.

Vymezení pojmů

Pokud mluvíme o čínských bojových uměních, narazíme často na dělení na tvrdé a měkké nebo vnější a vnitřní styly.[2] Mám za to, že mimo Čínu se toto dělení nevyskytuje. Dokonce i v Číně samotné se toto dělení používá tím méně, čím víc se dostáváme na jih. Dost možná v tomto dělení hraje jistou roli čínské vlastenectví.

Někteří lidé totiž tvrdí, že se pojem „vnitřní“, nej-ťia, vztahuje na práci s vědomím, energií, případně vnitřními svalovými skupinami a tyto prvky hrají roli přinejmenším u těch nejznámějších vnitřních stylů. Jiní zase říkají, že tento pojem ukazuje na souvislost s taoistickým centrem Wu-tang. Taoismus je, narozdíl od budhismu, tradiční čínská filozofie, odtud vnitřní, tj. národní bojová umění. Zatímco šao-lin, považovaný za vnější bojové umění, waj-ťia, založené na síle a rychlosti, se pojí s budhismem, tedy náboženstvím „západu“ — rozuměj Indie. Možná jde jen o různé aspekty téhož, což by bylo spíše typické pro čínskou kulturu a filozofii.

Za tuto moderní klasifikaci je podle Wikipedie zodpovědný mistr Sun Lu-tang, který studoval všechny 3 hlavní vnitřní styly: sing-i, pa-kua-čang a tchaj-ťi čchüan a o kterém ještě bude řeč. Určitě není první, kdo toto dělení použil, první zmínky o něm jdou snad do 16. nebo 17. století. Mistr Sun vyjmenoval hlavní kritéria vnitřních stylů:

• důraz na mysl při vedení uvolněného těla jako páky oproti používání síly;
• vnitřní rozvoj, cirkulaci a používání čchi, životní síly klasické čínské filozofie;
• aplikace principů tao-ťin, čchi-kung a nej-kung, psycho-fyzických meditačních cvičení vycházejících z taoismu a tradiční čínské medicíny.

Problém s touto klasifikací spočívá v tom, že i mnoho tzv. vnějších stylů obsahuje prvky vnitřních cvičení, čchi-kung a meditace, např. Jung-čchun.[3] Další jihočínské styly se tomuto dělení patrně také vzpírají. I samotný šao-lin, vůči kterému se toto dělení vymezuje, takové principy, přístupy a cvičení obsahuje, jak uvidíme dále. Na druhou stranu i některá nečínská BU, např. aikido je považováno za vnitřní styl, což je spíše projekce Zápaďanů. V Japonsku se s tímto dělením nesetkáte.

Z hlediska klasifikace je tedy reálná situace zřejmě daleko složitější, ale nepochybuji o tom, že Sun Lu-tang vycházel z vlastního, hlubokého chápání problematiky, byť u něho mohly sehrát svou roli i vlastenecké city. Pro naše účely budu používat pojem nej-ťia či vnitřní styly ve vztahu k „neatletickému“ užívání naší tělesné schránky.

Sun Lu-tang

Sun Lu-tang, po němž je pojmenován Sun, jeden z hlavních stylů tchaj-ťi čchüan, byl docela zajímavou osobností a jeho příběh dokresluje chápání pojmu nej-ťia či vnitřní styl.

Sun Lu-tang měl docela pohnuté dětství, neboť jeho otec se zadlužil, zkrachoval, zemřel a rodina zchudla. Jako dítě málem spáchal sebevraždu poté, co utekl z domu, kde pracoval. Došlo totiž k incidentu se synem a synovcem majitele, kterého v souboji udeřil tak silně, že se pozvracel.[4] Naštěstí dobří lidé provaz odřízli a štěstěna se obrátila. Dostalo se mu vzdělání a dobré výuky bojových umění.

Nejprve studoval sing-i čchüan u Li Kchaj-jüana. Zřejmě byl talentovaným studentem, protože ho Li záhy neměl co naučit a poslal ho ke svému vlastnímu učiteli sing-i jménem Kuo Jun-šen, jenž byl tehdy proslulým mistrem tohoto stylu. Celý první rok nedělal nic jiného, jen stál v základním postoji. Důvody a benefity tohoto přístupu budou vysvětleny později. Studoval u něho nějakých 8 až 9 let a naučil se celý systém.

Když Kuo naučil Suna vše, co uměl, doporučil mu, aby šel studovat pa-kua čang k Čeng Ting-chua. Právě Čeng mu později dal jméno Lu-tang, cosi jako „cesta do místa moudrosti“ (od rodičů dostal jméno Fu-kuan, Sun je samozřejmě jméno rodové). Stalo se tak poté, co porazil vyzyvatele, jenž předtím porazil starší Čengovy studenty. V té době opět u Čenga nedělal první rok nic jiného, než chození v kruhu, což je v pa-kua čang cvičení typické pro začátečníky. Čeng rozpoznal jeho talent, když viděl, jak rychle pochopil podstatu jeho stylu a naučil ho celý systém.

V té době Sun také pochopil, že I-ťing neboli Kniha proměn vysvětluje nejen pa-kua čang čili dlaň osmi trigramů, ale i celé sing-i, což znamená forma mysli.

Sun studoval jako poslední tchaj-ťi čchüan, tedy pěst „velkého předělu“ poté, co se vracel z cest do hor Wu-tang a jiných míst, kde studoval taoismus a taoistická cvičení (vnitřní alchymie). Učil se od Chao, jednoho z žáků linie legendárního Yang Lu-čana, zvaného také Jang Wu-ti, Jang neporazitelný. Chao onemocněl, Sun mu pomáhal se zotavit a Chao ho za odměnu vyučoval tchaj-ťi čchüan. Sun už nebyl nejmladší, ale styl pochopil poměrně rychle, patrně díky svému přirozenému talentu a předchozí zkušenosti s sing-i a pa-kua. Vytvořil styl Sun, který byl uznán ostatními liniemi tchaj-ťi čchüan jako legitimní.

Sun Lu-tang ovšem neudělal, co mnoho borců před ním. Nezačal vyučovat úzký okruh žáků, ani nezačal pracovat v branži osobní ochrany, což tehdy patrně byl stále dobře placený džob. Místo toho se snažil rozšířit své umění mezi široké masy nejen jako prostředek k sebeobraně, ale i k pevnému zdraví. Takže díky němu dnes známe na Západě taiji jako cvičení pro zdraví, jako čínskou jógu, ze které se vytratily bojové aplikace.

Abych nebyl nespravedlivý, není to zdaleka jenom jeho (pochybná) zásluha. Nicméně byl propagátorem vnitřních stylů jako projektu taoistické filozofie a alchymie, jako prostředku upevnění zdraví a prodloužení života. Vidím tento vývoj jako problematický z mnoha důvodů, o kterých bude řeč později.

Vnitřní styly

Pojednejme krátce o 3 „kanonických“ vnitřních stylech, které Sun Lutang studoval.

Sing-i neboli forma mysli je nejstarší z těchto 3 stylů s kořeny v 11. století, možná dříve. Je to spíše vojenský styl a vychází z principů boje s kopím. Bojovník se pohybuje víceméně po přímé linii. Má 5 základních pohybů souvisejících s 5 prvky taoistické filozofie a 5 hlavními orgány lidského těla. Podle teorie vede trénink sing-i k otevírání drah energie čchi, což má vést k tomu, že pohyb (tělo) snadněji následuje záměr (mysl), což vyjadřuje rčení, že duch (záměr) vede čchi (energii) a pohyb následuje. Odtud forma mysli. Je to velmi přímočarý a dopředný styl, působící výbušným dojmem.

Pa-ku čang je jakoby protipól sing-i, neboť upřednostňuje kruhový, spirálový a kroutivý pohyb. Základem je chůze v kruhu, ze které celý systém vychází. Student se vlastně učí obcházet překážku, soupeřovu obranu. Mezi základní cvičení také patří 8 dlaní, pohyby s návaznosti na 8 základních trigramů taoistické filozofie opět souvisejících s tělesnými orgány. Jsou to pohyby, které do chůze v kruhu vnášejí změny, přesměrování.

Tchaj-ťi čchüan, pěst „velkého předělu“, je dnes patrně nejrozšířenější z vnitřních stylů a možná nejrozšířenějším čínským stylem vůbec.[5] Ale také nejvíce rozmělněným či vzdáleným od svých kořenů. Připomeňme si, Jang Lu-čan, zakladatel stylu Jang tchaj-ťi čchüan, měl přízvisko „neporazitelný“. Neznám nikoho, kdo cvičí tchaj-ťi a o kom by se dnes dalo říci totéž. Hlavním principem tchaj-ťi čchüan je nastavit protivníkovi vlastní prázdnotu tam, kde má plnost a uplatnit svou plnost tam, kde má prázdnotu. Jako v symbolu tchaj-ťi, který obsahuje neustálou proměnu protikladů jin & jang. Prostředkem k tomu je měkkost. Styl Čchen tchaj-ťi obsahuje prvky výbušných pohybů, zatímco styl Jang tchaj-ťi klade důraz na plynulost a měkkost. Proto se forma cvičí velmi pomalu. Patrně to reflektovalo přesun tchaj-ťi z drsnějšího prostředí vesnice Čchen do uhlazenějšího prostředí císařského paláce, kde působil Jang. Styl Sun neznám, ale viděl jsem formu, jak ji cvičila vnučka Sun Lu-tanga a připomíná spíš styl Jang, vyšší postoje a plynulost pohybu.

Aspekty pohybu

Nemohu říci, jak Sun Lu-tang skloubil tchaj-ťi, pa-kua a sing-i. On sám k tomu říká, že tyto styly opravdu pochopil skrze Knihu proměn a zdá se, že v praxi do jisté míry zjednodušil jejich formy (sestavy).

Mé znalosti taoistické alchymie a čínské medicíny nejsou hluboké, ale mohu poukázat na určité aspekty tělesných cvičení s nimi spojené, aby čtenář získal určitou představu, co obnáší cvičit to, čemu se říká vnitřní styly.

Základem je tan-tchien, bod či oblast nacházející se uprostřed těla v oblasti podbřišku. Tento bod má význam v akupunktuře, ale také se v těchto místech nachází těžiště hmoty lidského těla s připaženýma rukama. Těžiště je bodem rovnováhy, místo, odkud je snadnější ovládat i nejvzdálenější části těla. Proto je tan-tchien (Japonci by řekli „hara“) zdrojem a východiskem koordinovaného pohybu těla. Pokud při pohybu zaměříme svůj vnitřní (svalový) smysl do tohoto místa, náš pohyb začne být vyváženější, uvolněnější a spotřebuje méně energie, kterou tělo nemusí spotřebovat na vyvažování „divokého“ pohybu. Taoisté mluví o tom, že „mysl srdce“ sestoupí do tan-tchienu a přisuzují tomuto procesu mnoho benefitů z hlediska skladování a cirkulace energie čchi, zklidnění mysli (meditace). Je obtížné říci, co přesně je tím míněno v pojmech západního chápání lidského těla, pokud vůbec máme pro tyto věci název. Ovšem současná medicína vychází z materialismu, což je chybná filozofie, takže jsem si vcelku jistý, že nenahlíží na lidské tělo správným způsobem.

Další pojem je kua. V podstatě se jedná o třísla a kyčle. Uvolněním a otevřením třísel dojde k volnému pohybu v rozsahu daném možnostmi kyčelního kloubů a okolních šlach a vazů. K jejich otevření slouží nejen strečink, ale hlavně stání v pozicích, nejčastěji v ma-pu, tedy v postoji jezdce na koni. Tento postoje je velmi prospěšný také pro kolenní klouby a mnoho lidí si díky němu pomohlo od problémů s koleny. Skutečným cílem je ale rozvoj tang, což je cosi jako most, který vznikne otevřením (či zavřením) kua a vytáčením kolen ven (v ma-pu). Správným zapojení šlach a vazů na vnitřní straně nohou vznikne tang, tedy struktura, na které může tělo spočívat volně a tím pádem dobře svádět sílu soupeře mimo vitální cíle nebo skrz tělo „do země“.

Dlouhé stání v nehybné pozici jako ma-pu způsobuje, že se svaly unaví a práci musí převzít šlachy a vazy, jejichž úkolem není pohyb, nýbrž držení kostí v určité pozici. Rozvoj šlach je prý dobrý pro dlouhověkost a pevné zdraví. Dalším důsledkem dlouhého stání v pozicích je prohloubený vnitřní tělesný či svalový smysl, jenž vede k vnitřnímu propojení různých svalových partií a následně k tomu, co se označuje jako vnitřní síla. Navenek je tělo zdánlivě nehybné nebo provádí nějaký pomalý, jednoduchý pohyb, ale uvnitř probíhá aktivita, tan-tchien je v neustálém kruhovém, osmičkovém či spirálovém pohybu, který se promítá do periferií. Nemám teď na mysli energii čchi, i když ta je podle taoistické teorie také v pohybu, vedená myslí, ale spíše malé pohyby velkých svalových struktur blízkých středu, které mají za následek velké pohyby malých svalů na periferii těla. To je možná, co se doopravdy děje. Bůh v lidském těle vytvořil vskutku nesmírně sofistikovaný nástroj, který se většina z nás nenaučí používat ani za celý svůj život. Ale ať si z toho nikdo nedělá těžkou hlavu — většinou jsme k tomu ani nebyli povoláni.

Trup uvolněně spočívá na mostu tvořeném nohama a je s nimi propojen. Měkkost a uvolněnost jsou důležité pilíře čínských vnitřních BU. Tělo by nemělo být rigidní a zaťaté, ale živoucí a relaxované. To se dnes zdá být obnošená vesta, ale nebývalo tomu tak vždy. A je pořád spousta studentů BU, co vám řeknou, že měkkost a uvolněnost do boje nepatří. Opak je pravdou. Nejde ovšem o nějakou spící malátnost nebo zhroucenost, nýbrž o přiměřenou bdělost, dobrou kosterní strukturu a tělo připravené na všechno, ovšem nezapojené do ničeho. Uvolněnost může dosáhnout až směšných úrovní, protože se člověk musí naučit „odpojit“ periferie, aby přes ně protivník neovládl střed. Tím se už dotýkáme aspektů interakce. Ale i z hlediska aplikace síly hraje uvolněnost roli. Jsou způsoby, jak generovat sílu, aniž by se člověk uchýlil k práci svalů na končetinách či přesněji nadměrné práci svalů na končetinách.

Tělo je také „zakulacené“. Horní a dolní polovina těla jsou propojené, čehož se dosáhne podsazenou pánví. Trup tím získá tvar želvy, což opět umožňuje nechat projít sílu soupeře do země, případně sílu dolní poloviny těla promítnout do soupeře.

Kupodivu dech nehraje v čínských vnitřních BU takovou roli jako třeba v ruské škole. Alespoň v těch, co jsem cvičil. Snad proto, aby protivník podle dechu nepoznal, co se chystáte udělat. Jsou cvičení čchi-kungu nebo meditace, kde se používají dechové vzorce, ale s tím jsem moc nepracoval. V šao-linu se dech také používá. Obecně se dýchá do tan-tchienu, nadechuje se při expanzi, pohybu směrem ven a vydechuje při kontrakci, pohybu směrem dovnitř. To je to nejjednodušší cvičení a kdo se kdy vydýchával po náročném výkonu či běhu, tak se možná nadechoval s pohybem rukou nad hlavu a vydechoval s pohybem rukou dolů. To jsme dělávali jako děti při tělocviku a pochybuju, že byl náš učitel tělocviku mistrem čchi-kungu.

Čínská BU mají velmi propracovanou metodiku. Začíná se stáním v pozicích, pak se cvičí jednoduché pohyby jako např. kruhová chůze v pa-kua a pak se cvičí formy, sestavy, tedy předem dané sekvence pohybů. Pro většinu neznalých lidí je tchaj-ťi čchüan forma. Forma je ve skutečnosti cosi jako zásobárna technik a stejně jako u japonských BU jeden pohyb funguje jako obecný princip, jak se vypořádat s určitým typem útoků ať už úderů, úchopů nebo kopů. Forma je také posilovacím cvičením — cvičení dlouhé formy stylu Jang může trvat až 30 minut, což je pořádná fuška.[6] A z hlediska taoistické alchymie jsou pohyby formy uspořádány tak, aby maximalizovaly cirkulaci čchi důležitými tělesnými orgány. Teprve po zvládnutí toho všeho je žákovi dovoleno účastnit se formálních sparingů (v tchaj-ťi je to tuej-šou, tlačící ruce) a nakonec volných sparingů bez rezistence a s rezistencí. Cílem je přetvořit a pozvednout „neotesaný“ způsob, jakým se žák přirozeně pohybuje, než se pustí do interakce s protivníkem, protože tam se učí celou řadu dalších dovedností, které vyžadují proměněnou mechaniku pohybu. Tak to alespoň bylo dřív, ale moderní učitelé museli hodně slevit ze svých zásad.

Na jedné straně je to nesmírně pečlivý postup, který člověka rozebere takříkajíc na prvočinitele a znovu poskládá dohromady. Na straně druhé je to postup velmi zdlouhavý, vyžadující velkou pokoru na straně žáka a trpělivost učitele. Výsledkem může být buď velký fighter nebo, častěji, diletant. V kontrastu k tomu západní box lze také pilovat celý život, ale schopnost postavit se člověk získá mnohem rychleji.

Jsem také skeptický, pokud jde o taoistickou alchymii a její vliv na zdraví a dlouhověkost. Žádný z proslulých mistrů vnitřních stylů se nedožil nijak zvlášť vysokého věku, ač jsem ochoten věřit tomu, že si díky celoživotnímu tréninku uchovali pohyblivost až do konce života. Ale to i člověk, který běhá nebo jezdí na kole, pokud to příliš nepřehání. Fantastické historky jsou většinou jenom historky, což nevylučuje vyjímky. Je také možné, že taoismus byl k danému stylu připojen až později, aby dodal zdání serióznosti a vezl se na vlně národní hrdosti. Kdo ví?

Ale je tu jeden aspekt, který považuju za realistický, aspekt zdravovědy. Dnes se bojuje v ringu, bojovník se na místo dopraví autem, odboxuje si pár kol a zase jede domů. O jeho rány se postará doktor. Za starých časů se cestovalo pěšky nebo koňmo, pak se šlo do bitvy, kde člověk mohl utržit zranění a dále bojovat. Cesta zpět byla zase po svých, možná divočinou a nehostinnými kraji. Doktoři nikde. Proto si myslím, že zdravotní aspekty, uvolněnost a živost těla hrály významnou roli. Cílem umění nebylo jenom porazit protivníka, ale uzdravovat a zachovat sebe sama, své vlastní tělo. Odtud trénink šlach, vnitřní síly apod., neboť svaly lze rozvíjet jen do určitého věku. Tento aspekt hraje důležitou roli i v ruské škole, neboť jde o vojenský styl. A psal jsem o tom v souvislosti s Yagyu Shingan Ryu.

Aspekty interakce

Když se bavíme o interakci, mluvíme o fightingu, o boji. V podstatě nic z toho, co bylo řečno v předešlé kapitole, není pro fighting zas tak důležité. Boj je pro nás přirozený jako dýchání, i když jsme se v tomto ohledu nijak neškolili.[7] Proto není třeba tělo pro boj nějak zvlášť připravovat, zejména je-li člověk mladý a ve formě. Fyzická kondice je rozhodující. To poznal i Sun Lu-tang, když ho Kuo nechal běžet za koněm, aby poznal, zda na to má. Teprve pak ho přijal za žáka.

Protože je fighting interakce, učit se bojovat znamená učit se určitým interakčním dovednostem. Dovednost ublížit znamená překonat obranu protivníka, dostat se mu na tělo, případně získat jeho končetinu a teprve pak je možné něco udělat. A ideálně přitom sám zůstat v bezpečí. Jak bylo řečeno, tohle víme intuitivně a děláme přirozeně. Větší síla překoná menší, vyšší rychlost překoná nižší. Vnější, tvrdá BU proto rozvíjí sílu a rychlost a vnitřní BU hledají způsob, jak protivníka překonat, aniž by člověk byl silnější nebo rychlejší. Jsou taktické postupy, principy a jiné způsoby generování síly a jejich projekce do soupeře. Tady si člověk s přirozenými reakcemi nevystačí, proto je nutné předtím naučit se své tělo, svou pozornost, svaly, energii používat jiným způsobem, což vyžaduje dlouhý čas. Vnitřní vnější, tvrdé, měkké se tu ovšem prolíná, neboť i např. šao-lin zná a používá tyto věci.

V tchaj-ťi čchüan je základním nástrojem pro získání interaktivních dovedností tuej-šou, tlačící ruce. Tuej-šou učí senzitivitu vůči záměrům protivníka — skrze dotyk lze vnímat jeho záměr dřív, než si ho uvědomí on sám. Proto existuje rčení, že je bitva rozhodnuta, jakmile se meče poprvé skříží.

Když má protivník dobrou strukturu, naše síla ho stále může proniknout, uvolníme-li se „do něho“. V tchaj-ťi se hovoří o vykořenění, v ruské škole o indukci, přenesení vlastní uvolněnosti na protivníka, což vytvoří prostor pro manipulaci s ním. Jak už jsem říkal, zná tento aspekt i šao-lin.

Dalším rysem typickým pro čínské kung-fu je kruhový pohyb. Dokonce i zdánlivě přímočaré pohyby sing-i čchüan v sobě skrývají kruhové dráhy. Odtud zdánlivě podivné pohyby, jakoby mávání rukama ve formách daného stylu. Jin a jang se tu vyskytují současně, jedna ruka chrání druhou, útočící ruku. Dlaně jsou často otevřené, prsty pokrčené, což umožňuje škrábat, trhat nebo chytat. Podsazená pánev dovoluje vykopnout vysoko. Úder se provádí na krátkou vzdálenost, nejlépe z dotyku samotného. Bojovník s přilepí na soupeře, následuje a neutralizuje jeho pohyb a udeří přímo z dotyku.

Trénink práce s tan-tchien, středem těla, by měl vést nejen ke koordinovanému pohybu končetin, ale k tomu, že se trup samotný stane „končetinou“. Tato končetina je díky své mase vždy silnější než končetiny protivníka. Trup pohlcuje sílu protivníka a zároveň projektuje sílu generovanou spodní částí těla, velkými svalovými skupinami zadní části stehen a zadku a převádí se pasem do rukou. Bojovník se přilepí a následuje protivníka. V rukou není nic, všechno je trup, všechno je v trupu. Dotkne-li se soupeř ruky, dotýká se trupu.

Forma, sestava je způsob boje či techniky boje. Bojuj, jako bys cvičil sestavu. Po boji bys neměl být zadýchaný, zrudlý, jinak to neděláš dobře. A naopak, cvič formu, jako když bojuješ. Musíš být schopen provádět pohyby formy, i když ti někdo drží ruku. Jakoby tam nebyl. To jsou moudra George Xu, mistra tchaj-ťi, sing-i a lan-šu.

Z vesnice do císařského paláce a do západních velkoměst

Už je to dávno, co jsem opustil kung-fu milieu, takže nevím, zda je tchaj-ťi stále tak populární. Možná ne tolik, na druhou stranu hodně z alternativy 90tých let se dnes stalo mainstreamem. Kurzy jógy jsou pomalu v každé vesnici. Divil bych se, kdyby si tchaj-ťi na svém písečku nevedlo obdobně.

Každopádně rozšíření tchaj-ťi na Západě vedlo k jeho devalvaci. Málokdo dokáže něco z toho, co bylo uvedeno v předchozí kapitole. Málokdo ovládá bojové tchaj-ťi. Většina lidí ho cvičí kvůli domnělým či skutečným zdravotním benefitům, někteří ze zvědavosti nebo touhy ovládnout čchi a dosáhnout „vyšších“ duchovních úrovní, rozšířeného vědomí a mnohého dalšího, co slibuje New Age.

Netřeba dodávat, že na Západě jsou hlavní hnací silou peníze. I když lidé mají opravdovou touhu naučit se určitému umění, západní životní styl nedovoluje ani žákovi, ani učiteli rozvíjet své umění do skutečné hloubky. Čest vyjímkám. Většinou se žák i učitel musí nějak živit a práce za účelem živobytí pohltí většinu dostupného času. Pokud se učitel chce živit předáváním svého umění, musí neustále nabírat žáky, protože úbytek je tak 90%. Tzn. musí se věnovat rozvoji svého podnikání. Vím to, protože jsem sám po nějakou dobu vyučoval. Ač jsem to nedělal pro peníze, bylo to obtížné.

Měl jsem amerického učitele, který za mlada trénoval 8 hodin denně a dělal pouze příležitostné práce, aby mohl většinu svého času věnovat tréninku. Protože byl i nesmírně talentovaný, stal se z něho skutečný fenomén. Jiný se zase stal mnichem v taoistickém klášteře na Tchaj-wanu a tím byl jeho čas daný. Ale to jsou spíše vyjímky potvrzující pravidlo.

Když jsem se učil já, dělali jsme spoustu věcí špatně. Moji učitelé většinou nebyli moc dobří. Potkal jsem 2 autentické učitele a dnes mohu říci: nezáleží na stylu, záleží na učiteli. Opět mluvím z vlastní zkušenosti průměrného žáka a diletantského instruktora.

Budu se opakovat, ale dnes, díky Youtube, je situace lepší. Mnoho informací, které za našich časů bylo skoro nemožné získat, je nyní veřejně dostupných. Čínští mistři vyučují svému umění na Patreonu. Nemyslím, že se tím zvýší počet dobrých žáků, ale získají aspoň nějaké, i když často ne čínské. Nevím jak dnes, ale před 20 lety byla situace taková, že se mladí Číňané nechtěli učit starým uměním nebo to nechtěli dělat starým způsobem. Nemyslím si, že je to dnes lepší. Stát celý rok v pozici ma-pu je dnes nemyslitelné. Konzumní mentalita převládla i v Asii.

Šao-lin

Studium tradičního bojového umění je skutečně vyhrazeno jenom úzké skupině lidí. Čili je to velmi špatný podnikatelský plán. Vztah učitele a žáka je velmi osobní a vždy a všude bude jen pár žáků, kteří s mistrem navážou užší vztah. Už jsem o tom mluvil a je to patrně ta nejcenější věc, kterou člověk může v této oblasti reality zakusit. Několik kung-fu bratrů se pod vedením zkušeného kung-fu otce snaží zdokonalit v umění, přiblížit se ideálu, stát se ideálem, nakolik je to v lidských silách.

To považuju za vznešený cíl, i když to už pro mne dávno není cesta. A znovu říkám, že nedoporučuju nikomu, aby se touto cestou vydával. Je však třeba vzdát čest tam, kde je třeba.

Dosud jsem se hodně zabýval nej-ťia, kriticky i s obdivem. Je však třeba ztratit pár slov o šao-linu, tzv. waj-ťia, údajně tvrdém a vnějším stylu.

Nikdy jsem tento styl necvičil, ani jsem s ním nepřišel do styku, takže teď budu mluvit o tom, co jsem viděl na Youtube. A podle všeho je šao-lin velice čínský. Co jsem říkal výše o kruhových pohybech, platí pro šao-lin také. Znají také měkké techniky, čchi, provádějí čchi-kung, tedy nej-ťia. K tomu síla, rychlost, pružnost, akrobacie čili waj-ťia.

Velice všestraný rozvoj přirozených vlastností člověka, řekl bych, neboť učitel zdůrazňuje na jedné straně extrémní uvolněnost, na druhé maximální tvrdost, zaťatost. Učil jsem se vnitřní styly, kde se zdůrazňovala měkkost a uvolněnost za všech okolností, takže tento přístup by mému tehdejšímu já přišel jako schizofrenní, ale dnes ho považuju za rozumný a vyvážený.

Šao-linský čchi-kung se zabývá především soustředěním pozornosti, svalového smyslu do těla, na nejmenší změny v těle. Necítíme-li čchi, pracujeme nejprve s představami. Jakmile si čchi, která je podle šao-lina kolem nás i v nás, uvědomíme, opustíme představy a všechny další pomůcky, které máme. Dalo by se říci, že přítomný pobyt naší mysli v těle, činí naše tělo více živoucím a reakceschopným. Koneckonců i podle Aristotela je substance člověka úzkým propojením duše a těla.

Z kláštera Šao-lin pocházejí známé čchi-kungové sestavy i-ťin-ťing (o přeměně svalů a šlach) a pa-tuan-ťin (osm kusů brokátu).

Šao-linské sestavy pro boj se provádějí ve velmi nízkých postojích a jsou velmi tvrdé a výbušné. Síla vychází z principu uzavření a následného otevření, přitažení příslušných končetin k tělu s následným vystřelením vpřed. Šao-linské styly se nazývají podle zvířat, zřejmě postihují nějaký základní pohyb typický pro dané zvíře. Jsou to drak, had, tygr, leopard a jeřáb.

Musím říci, že se mi vemi líbilo, co jsem viděl a slyšel v těchto videích. Budhismus je sice falešné náboženství, ale ve srovnání s taoismem je méně obskurní, méně ezoterický, přímější a celkově vzdušnější. Podle mého skromného mínění budhismus nezná nadpřirozeno a to je hlavní problém této filozofie. Budhistické satori, osvícení je stav, který je zcela v říši přirozeného. Kdyby neexistovalo nadpřirozené, skutečné transcendentno, budhismus by patrně byl dobrou volbou. Avšak přirozená realita má svůj původ v nadpřirozené a tím pádem je budhismus ztráta času.

Nicméně to neznamená, že mnich, se kterým dělal Jesse Enkamp alias Karate Nerd rozhovor, mistr Shi Heng Yi, nemá v mnoha ohledech pravdu. Když mluvil o změně vztahu k bolesti, která je denním chlebem mnicha a zároveň studenta bojových umění, bylo vidět, že mluví z hluboké osobní zkušenosti a draze zaplacené moudrosti. Totéž, když mluvil o vytčeném cíli, cestě k němu a neuhýbání z této cesty. To je třeba věc, která mě chyběla a dodnes chybí. A to je také věc, kde se protíná zkušenost východního a západního mnišství. Disciplína, oběť a bolest, vyvážené jednoduchostí řeholního života a okamžiky milosti přirozeného nebo nadpřirozeného původu. Tady ale také podobnost končí.

Padla otázka, proč se mniši náboženství, které hovoří o soucitu s trpícími bytostmi, věnují bojovému umění, tedy ubližování lidem? Mnichova odpověď se opět vyznačuje praktickým selským rozumem, dalo by se říci. Protože síla se vždycky hodí.

Co učí mladého novice, když k nim přijde? Jako první se učí uvědomovat si své tělo, jeho jednotlivé části v prostoru. Opět velmi praktická věc, zejména dnes, kdy mobilní telefony z lidí a hlavně dětí dělají „hlavu na kolečkách“. To je základ pro jakoukoliv, nejen bojovou, interakci.

Pod vedením mistra Shi Heng Yi je, zdá se mi, radost studovat. Alespoň na mne působil velmi pozitivním dojmem. Možná je to tím, že prožil dětství v Německu, takže je poevropštělým Číňanem. Sám řekl, že jeho projekt, Shaolin Temple Europe, je pokus předat východní moudrost a sílu Evropanům způsobem, kterému můžeme rozumět.

Říkal taky mnoho věcí, se kterými nemohu souhlasit, a propojení studia BU s náboženským prožíváním budhismu v řeholním životě dělá z Shaolin Temple Europe pro křesťana no-go zone.

Taoismus

Jak jsem řekl, taoismus je dosti obskurní a ezoterický v porovnání s budhismem.[8] Budhismus v podání šao-linského mnicha mi připadá vzdušnější a přímočařejší a přiměřenější. Není divu, že si Čína drží oba přístupy, protože navzájem kompenzují své nedostatky. Kdybych měl volit, asi bych dnes volil šao-lin a budhismus před nej-ťia a taoismem.

Taoismus spolu s konfucianismem jsou původní čínské filozofie. Vznikl pár set let před Kristem. Za zakladatele je považován Starý mudrc, Lao-c', který údajně sepsal Tao-te-ťing, známou Knihu o tao a ctnosti. Jistý pravoslavný mnich napsal k této knize komentář, kde poměrně přesvědčivě dává do souvislosti tao a Krista. Podle něho čekal Lao-c' v předpeklí na Kristův příchod, neboť byl jedním z mála ctnostných pohanů .[9] Myslím, že není jediný. Jezuité shledali podobné paralely, pokud mě paměť neklame.

Domnívám se, že taoismus je rozmělněním původní čínské filozofie a tradiční čínské medicíny, které mají původ ve spisech o Žlutém císaři, mýtickém vládci čínského dávnověku. Čína není jediná kultura, jejíž starší památky se zdají být dokonalejší než novější. Něco podobného se tvrdí i o Egyptě.

Např. je pro Čínu pry typické uctívání předků, ale starší čínské náboženství zná koncept Boha Otce, kterému říkali Šang-ti. Spis o něm dokonce začíná podobnými slovy jako Starý zákon. Čínské záznamy se bez přerušení táhnou hluboko do minulosti, až do doby krátce po Potopě, tedy cca 2500 let před Kristem. Po 2000 let se nic moc nemění, pak přichází taoismus se svým polyteismem a ezoterickými praktikami, podobnými józe. Mám jistou teorii o ztrátě hlubšího poznání díky Potopě a dalšímu v dobách následující, což vedlo k postupnému úpadku starověkých kultur. Možná je čínská medicína pozůstatkem takového původního vědění. Jakého typu mohla být předpotopní civilizace? Jakým věděním nebo technologiemi vládla? Pokud vůbec nějakými, pak musely být velmi odlišné od našich. Tradiční čínská medicína je založena na analogiích, korespondencích, známých také z okultních filozofií našich končin. Je to přístup v mnoha ohledech odlišný od toho, čemu říkáme věda. Je takový přístup realistický? Je možné alternativní poznání?

O nutnosti revize současného poznání se chci rozepsat jindy, proto v tuto chvíli zanechme spekulací. Nicméně to, k čemu směřuji, je otázka, zda lze z taoistického učení něco rehabilitovat. Možná to, co taoismus předchází? A hlavně, co lze rehabilitovat z taoistické praxe? Tedy z tao-jin, čchi-kungu, nej-kungu apod.? To jsou otázky na samostatný text.

Rád bych skončil historkou, která ukazuje, že bez ohledu na taoistickou teorii se taoistická praxe ukazuje ve vzácných případech jako velmi reálná a zajímavá.

Mel Gibson a mistr čchi-kungu

Následující historku vyprávěl Mel Gibson v rozhovoru s Joe Roganem.

Mel byl na léčení jater u mistra čchi-kungu v Šanghaji. Byl to původně doktor alopatické medicíny, ale pak začal studovat nej-kung starodávné sekty Mo-paj, která praktikuje kultivaci čchi. Jmenuje se John Cheng a není moc ochoten sdílet svá tajemství se světem.

Herec, který je mimochodem tradičním katolíkem, k němu docházel na léčení. Při jednom sezení se stalo, že ho léčitel zvedl několik palců nad zem, ovšem bez dotyku a na dálku! Gibson byl samozřejmě šokován a dostal strach, zda se nejedná o démonický vliv. Zašel tedy k tradičnímu jezuitskému knězi, popsal mu celou událost a ptal se, zda nejde o nějaký démonický vliv. Ten se ho na oplátku zeptal, zda je vyléčen. Mel odpověděl, že ano. Kněz mu na to řekl, že tyto věci jsou v moci lidí i bez přičinění padlých andělů a že se nemusí obávat.

Obavám Mela Gibsona vcelku rozumím. Něco takového se člověku nestane každý den. A jezuitova odpověď určitě neplatí plošně, vzhledem ke zkušenostem zmíněného p. Verlindeho. Ale odpověď je to zajímavá. Kde jsou podle tohoto kněze hranice lidských možností?

Na jiném videu se podařilo zachytit některé „kousky“ tohoto léčitele předtím, než se stáhl a přestal komunikovat do éteru. Lidé, co s ním točili toto video, ho naštvali tím, že ho zveřejnili. Dokázal rozsvítit diodu nebo zapálit noviny holou rukou. Když vyzval lidi, aby mu sáhli na tan-tchien, okamžitě rukou ucukli, jako z dosahu rozpáleného tělesa.

Sekta Mo-paj je prý známá tím, že praktikuje nejprve kultivaci studené čchi a následně horké čchi. Popsané fenomény rozhodně odpovídají tomu druhému. Nicméně John Cheng je především léčitel. Pouhým pohledem prý dokáže obsáhnout auru člověka, vidí jeho energetické dráhy a body a problémy s nimi spojené. Díky tomu dovede léčit a „vidět“ průběh uzdravování.

Osobně jsem to nikdy nezkoušel, ale vidět auru prý není zas tak obtížné. Zakusit energii čchi také není obtížné. Tedy pokud to je energie — mluvím o vyvolání pocitů energie v rukou apod. Soustředěním pozornosti, cítění do rukou je skutečně možné poměrně snadno vyvolat různé pocity, jakoby elektřiny. To může být důsledek zaměření mysli do dané části těla a reakcí těla na toto soustředění, ale když s tím dokážete rozsvítit žárovku a la Akumulátor 1, což jsem nezkoušel a nepochybuji, že by mi to nešlo, je možné konstatovat, že čchi má cosi společného s elektřinou.

Závěr

Nuže, je mnoho věcí mezi nebem a zemí. Snad tato poslední historka zpestřila jinak nudné povídání o obskurní čínské kulturistice.

Tento text je pro mě cosi jako rozloučení s světem tradičních čínských BU a těšilo mě, že jsem se do něho mohl zase na chviličku ponořit. Ale nastal čas dát chlapům v podivných pyžamech sbohem, odebrat se nyní na kutě a zítra pokračovat dál v cestě, kterou už kráčím. Nečekají nás světlé zítřky a je třeba být na té správné straně, až začne bitva. Neškodí, aby člověk znal něco z umění boje a zachoval si pokud možno sílu a kondici. To se hodí. Nicméně přes čínská bojová umění už pro mne cesta nevede.

Rád bych se však podíval na to, zda je možné něco zachránit. Někdy příště.

EOF