Stará škola

Tupé zírání na pohyblivé obrázky je určitou formou relaxace. Sice jsem se nejprve pídil po konkrétní informaci, ale nakonec jsem se přistihl, že tupě zírám na něco úplně jiného, co mne však přimělo znovu zaostřit pozornost.

Jesse Enkamp je karateka, student tradičního karate z Okinawy. Kromě toho také pohledný mladík, co jezdí po světě a točí videa se slovutnými mistry bojových umění, škol sebeobrany apod. Jedno z posledních videí je, dle mého skromného úsudku, opravdové terno. Jde o jeho trénink se senseiem Perem Erikssonem.

BU v době internetu

Žijeme ve zvláštní době, kdy se díky Youtube prastará a do nedávna pečlivě utajovaná bojová umění (dále BU) stávají veřejným majetkem celého světa. Ninjutsu nebo samurajská bojová umění se stala svého času fenoménem díky japonské a americké béčkové kinematografii. Následně vzrostla poptávka po tajemných bojových stylech dálného východu, kterou se snažilo uspokojit mnoho falešných a pár skutečných mistrů. Např. podvodník Frank Dux, jehož příběh zpopularizoval film Bloodsport z roku 1985, jenž zase vystřelil na oběžnou dráhu hvězdu jménem Jean-Claude van Damme. Turnaj v Hong-kongu ve skutečnosti nevyhrál Frank Dux, ale jistý Peter Ralston, jehož osobně znám a považuju za opravdového mistra. Dnes se člověk díky internetu dozví o všem všechno, podvodníci jsou usvědčeni a diletanti odhaleni.

Je možné na vlastní oči vidět určitý styl, systém či učitele předtím, než vkročíme do jeho dojo. Je možné se seznámit se zkušenostmi jiných lidí. Je možné sdílet zkušenosti s kolegy odjinud, snadněji se setkávat atd. Díky videu lze dávat lekce přes internet.

Na druhou stranu se BU stává recenzovaným produktem, který se dá koupit na trhu jako auto nebo pračka. Video nenahradí osobní kontakt a instrukce, neboť studium umění boje je celoživotním úsilím o zdokonalování ve společnosti lidí, kteří sledují stejný ideál. A to nejde s marketingovou mentalitou úplně dohromady. Občas je nutné se prokousávat hromadou neužitečných informací, komentáři diletantů, klávesnicových bojovníčků, trolů nebo zabedněnců s omezenými představami. Flame wars jsou na denním pořádku jako všude jinde.

Tento pelmel je tak trochu jako bažina, na jejíž hladině se občas objeví leknín (nebo lotos, táhne-li vás srdce na východ) a právě o takovém leknínu bude následují text. Nejprve chci ale zdůraznit, že internetové dění kolem BU vnímám přes všechny vady na kráse pozitivně. Koneckonců skutečné dění se odehrává na planši, na tatami nebo v ringu.

Yagyu Shingan Ryu

K ninjutsu se ještě vrátím, ale hlavně se chci věnovat jinému starému samurajskému umění, Yagyu Shingan Ryu. Slovo „ryu“ znamená škola, „koryu“ znamená stará škola, tedy tradiční bojové umění. Dříve to býval výcvik předávaný v rámci určitého samurajského rodu, pečlivě utajovaný před okolním světem. Protože jde o starou školu, jde o kompletní systém. Obsahuje tedy nejen studium boje beze zbraně, ale i boj kopím, halapartnou, tyčí a samozřejmě mečem, iaijutsu (umění tasit) a kenjutsu (šerm).

Jak už bylo řečeno, Jesse narazil na švédského učitele jménem Per Eriksson, který studoval v Japonsku a vyučuje styl Yagyu Shingan Ryu ve Švédsku a Švýcarsku. Jsem dnes pouhý příležitostný šermíř a i když jsem v minulosti studoval některá východní bojová umění, nedosáhl jsem nijak vysoké úrovně. Vyjadřuji se tedy jen s nepatrnou autoritou, když říkám, že jde o nadprůměrného učitele.

Sensei Per Eriksson totiž dovede nejen předvést, ale i srozumitelně vysvětlit, co je míněno „vnitřní“ prací. Tedy jak správně pracovat se svou vnitřní strukturou, jak si ji udržet i v pohybu. Struktura je základ pevnosti a zároveň uvolněnosti. Vede ke schopnosti subtilní manipulace s protivníkem. Bylo vidět, že sensei Eriksson má strukturu velmi dobrou a navíc je schopen ji vidět u svých žáků, což z něho dělá dobrého učitele.

Techniky, které škola vyučuje prostřednictvím formálních pohybů zvaných kata a vykonávaných samostatně nebo v kooperaci s partnerem, jsou do značné míry univerzální v tom smyslu, že fungují proti úchopu i úderu a podle všeho i při práci s tyčovými zbraněmi a mečem. To je, řekl bych, typický rys umění určených pro skutečnou válku. Úder kopím, mečem nebo pěstí vychází ze stejného principu, stejné biomechaniky, stejného vnitřního pohybu a jen mírně odlišného vnějšího pohybu. Tato univerzálnost a jednoduchost je něco, s čím se lze setkat i v evropských bojových uměních. O vnitřních pohybech, energii apod. se v evropských historických bojových uměních nemluví, ale snaha ujednotit pohyb pro různé účely tu přirozeně byla. Válka je velmi praktické podnikání a udělat z lidí vojáky pokud možno rychle není nijak jednoduché.

Co sensei Per Eriksson ukazoval, o čem a jak hovořil, se mi velmi líbilo. Učitelé, kteří zcela nerozumí zdánlivě květnatému vyjadřování Asiatů používající různé přírodní příměry (jako v tomto případě přirovnání ke stromu) nebo termíny z východních „fluidních“ filosofií, z Tao-te-ťingu apod., takové řeči považují za filosofování starců, duchovní nebo mravní řečičky těch, kdo sice zasluhují respekt, ale už dávno neumí dělat sekanou. Není tomu tak. Jde o ryze praktické pokyny, pokud tomu člověk rozumí. A Per Eriksson tomu zjevně rozumí.

Trolové

Nahlédl jsem do komentářů pod Jesseho videem a trvalo o něco déle než jinde doskrolovat až k trolům, ale jsou tam. Lidé, kteří se vždy nevyhnutelně objeví, aby poučili ostatní, že tohle by „na ulici“ nebo v nějakém MMA zápasu nikdy nefungovalo, že sensei je příliš otevřený a v reálu by hned dostal „tečku“. Nebo že netrénují proti rezistentnímu protivníkovi a tím pádem jim to nikdy fungovat nebude.

Poslední námitka má realistický základ. Realistický trénink musí v určitém okamžiku přidat sparing a boj proti nespolupracujícímu protivníkovi. V tomto případě ovšem narazili na špatného chlapa, protože sensei má zároveň černý pás v BJJ (brazilské jiu-jitsu) a to je na soutěžích v MMA hojně zastoupeno. Navíc se na téma pressure testingu docela rozpovídal. Možná v očekávání podobných reakcí.

Staré styly, jako tento, byly stvořené pro válku a techniky, které se tam vyučují, mají sloužit k vyřazení protivníka z boje, což obnáší smrt nebo těžké ublížení na těle. Proto nelze tyto techniky zkoušet v nekontrolovaném cvičném boji, aniž by hrozilo zmrzačení partnera.

Na druhou stranu bez volného zápasu se nikdy nerozvinou určité dovednosti, které bojovník potřebuje. V tom mají kritici pravdu. Takže jak z toho ven?

Wrestling

Chlapík, co provozuje kanál @EnglishMartialArts, tvrdí, že evropští šermíři středověku a raného novověku všichni studovali nějakou formu zápasu před nebo souběžně se studiem boje se zbraněmi. Zápas člověku dá dovednosti, biomechaniku, sílu a kořeny, které bohatě využije i v šermu. Tak se stává nutnou, ale nikoliv postačující podmínkou při utváření dobrého šermíře.

Totéž platí i pro bojová umění starých samurajů. Podle jednoho komentáře pěstovali cvičenci školy Yagyu Shingan zápas podobný sumo. V různých oblastech prý existovaly různé formy zápasu, podobně jako v Evropě řecko-římský, catch-as-catch-can a jiné lidové formy zápasu. Tyto aktivity jsou zásadní pro funkčnost stylu. Nejen tohoto, ale i dalších, včetně karate, jehož moderní formu Jesse Enkamp často kritizuje. Koneckonců Bubishi, kniha popisující ranný styl okinawského karate, obsahuje z valné části zápasnické chvaty. Jinými slovy tradiční bojová umění byla to, čemu dnes říkáme MMA, Mixed Martial Arts. Bez této zkušenosti jsou katy a podobné formy pohybu pouhým estetickým projevem, bez reálné funčnosti v boji.

Dr. Kacem a ninjutsu

Studium těchto starých, málo známých stylů přitahuje spíš intelektuály. Sensei Per Eriksson vyučuje historii, religionistiku a sociální vědy. Podobný případ je Francouz dr. Kacem Zoughari, japanolog, historik.

Dr. Kacem je žákem mnoha japonským mistrů zabývajících se ninjutsu, včetně Hatsumiho, senseie s fialovými vlasy, nicméně velmi zdatného a populárního na Západě. Na Kacema jsem narazil před nějakým časem a je potěšení naslouchat jeho výkladům. Jeho znalosti středověkého Japonska jsou fenomenální a pomohl mi poopravit si obrázek nindži, zdeformovaný americkou béčkovou kinematografií.

Jaký byl styl výuky ve středověkém Japonsku? Rozhodně jiný než dnes nebo dokonce než v 19. století. Moderní styly, včetně těch z 19. století, už reflektují setkání se zápaďany. Mimochodem, toto ovlivnění je oboustranné. Např. vysoké kopy nebyly součástí karate, dokud Francouzi nepředvedli v Japonsku svůj národní styl kickboxu zvaný savate. Zakladatel moderního karate přidal vysoké kopy po setkání s Evropany.

Středověký japonský učitel musel mít v prvé řadě obrovskou důvěru k žákovi, neboť žák mohl učitele zabít pomocí technik, které se naučil. Důvěra byla v té době nedostatkovým zbožím. Jednalo se zhruba o 200 až 300 let neustálých válek a rozbrojů, které ukončilo až období Tokugawa, jímž také skončil zlatý věk samurajů. Vztah učitel a žák musel být v té době velmi úzký a osobní a učitel měl jen několik studentů. Ti se patrně rekrutovali z okruhu rodiny nebo lidí, kteří žili na hradě.

Forma byla také jiná. Postoje byly nižší a tělo se natáčelo hodně profilem, aby se co nejvíc zmenšila zásahová plocha. To známe i z evropských škol. Učili se na obě strany. Zbroj byla těžká, omezovala pohyb a nízký postoj zaručoval v takové zbroji lepší rovnováhu. Upadnout v brnění znamenalo jistou smrt. Forma následuje funkci, takže ruce byly vždy natažené, aby zbraň dosahovala co nejdál. To je pro končetiny velmi namáhavé, takže člověk musí najít způsob, jak více zapojit velké svaly zad a hrudníku, ideálně jak propojit svalové struktury přes „core“ až do nohou a do země. To není jednoduché a vyžaduje určitou vnitřní práci.

Mistři nic nezapisovali, leda když se dožili vysokého věku a zajímali se o literární umění nebo náboženství. A nezapisovali běžné a známé věci, proto se jejich styl může jevit jako obskurní. Pouze znalec je schopen porozumět, co míní.

Učení se předávalo osobně, kopírováním a pochopením. Kdo pochopil, jinými slovy kdo učinil určitý průlom v chápání pohybů a techniky, rozvinul vlastní styl. Kdo ne, tak jenom slepě opakoval, co se naučil, což je případ mnohých učitelů dneška. Jak říká dr. Kacem, studium nikdy nekončí, není žádné konečné dosažení, pouze průlomy.

Od kiai k aiki

Zpátky k Yagyu Shingan. Jedna z věcí, které se zdá být typická pro tento styl, je close-quarters combat čili boj zblízka. Takříkajíc tělo na tělo, využívajíc údery loktů, předloktí i trupu. Kontakt umožňuje číst protivníka, nulová vzdálenost naopak znemožňuje kopy a dlouhé údery a naopak nahrává zápasnickým technikám. To považuju za velmi užitečné z praktického hlediska.

Sensei Per Eriksson mluvil o kiai a aiki. Kdo cvičil karate, zná kiai jako výkřik při útoku, který na jednu stranu pomáhá odvést pozornost protivníka a na druhou pomáhá s vlastní biomechanikou a dýcháním. Sensei zde vysvětluje kiai jako širší pojem, zahrnující kultivaci vlastního těla a energie, která má vést ke sladění, sjednocení různých částí těla čili aiki za účelem generování co největší síly. Koncept aiki je ústřední koncept aikido. Mimochodem Morihei Uyeshiba, zakladatel moderního aikido, studoval Yagyu Shingan, stejně jako Jigoro Kano, zakladatel moderního judo.

Aiki je koncept přesahující jednoznačnou definici. Nemusí se týkat jen vlastního těla, ale i interakce s protivníkem. Sensei Shirakawa, japonský mistr aikido, definuje aiki následujícím způsobem:

Sladění rychlosti a směru síly s protivníkem do takové míry, že se protivník dostane pod naši kontrolu.

Jde o více než jen fyzický aspekt věci, jde o sladění a kontrolu záměru protivníka. Slovo „záměr“ se zde nepoužívá v úplně stejném významu, jak ho chápeme my. Sensei Shirakawa tu naráží na „metafyzické“ fenomény v bojových uměních. Zdánlivě nemožné věci, které jsou někdy, spíše vzácně, k vidění a sensei Shirakawa zdůrazňuje, že nefungujou s každým. Už jsem o něčem takovém psal zde.

Zdá se, že někteří lidé jsou natolik citliví, že reagují už na záměr oponenta nějakým podvědomým způsobem, čímž dochází k fenoménům uspání, hození bez dotyku, manipulaci s „energií“ apod. To je jedno z možných vysvětlení.

Ale nechci pojem aiki redukovat na nějaké obskurní fenomény. Dle mého soudu jde o reálnou věc, jen obtížně dosažitelnou právě proto, že vyžaduje jednak sladění částí vlastního těla a to následně s pohybem protivníka nebo dokonci s vícero protivníky za účelem získání kontroly. Protože nejsme pouhá těla, musí se aiki nakonec dotýkat i duší nebo spojnice těla s duší. Nevím, jak to přesně popsat v termínech aristotelské filosofie.

Poznámky na závěr

Ne, nehodlám se věnovat studiu Yagyu Shingan Ryu. Jako křesťan to nepovažuju za vhodné, protože tato škola je dle mého soudu úzce spojena s některými aspekty falešných náboženství Japonska, budhismu a šintoismu. Není dobré se zaobírat „energií“ a ani není dobré se příliš zaobírat vlastním tělem.

Ale tady je do určité míry šedá zóna. Uvažujeme-li o BU z hlediska funkčnosti, pak na prvním místě jsou dovednosti týkající se interakce, tedy vnější věci: rozvoj síly, vnější koordinace a rovnováhy, redukce stresu, čtení protivníka, techniky atd. Teprve později by měly přijít na řadu aspekty vnitřní koordinace, ale stále z čistě funkčního hlediska. Nevím, zda máme zde na západě vhodnou terminologii pro tyto věci. Pokud ne, bylo by dobré ji rozvinout.

Pokud někomu nevyhovuje nic z toho, co vzniklo v našem kulturním okruhu, a ohlíží se po Asii, mohu doporučit filipínská BU. Jde z valné části o zbraňové systémy, orientované čistě prakticky. Připadají mi přirozenější v tom smyslu, že postrádají japonský formalismus a pokud je mi známo, není tam nějaké náboženské nebo filosofické spojení. Mnozí učitelé sebeobrany vycházejí z filipínských systémů (viz odkaz níže). A navíc jsou Filipíny křesťanská země.

Nicméně chovám ke starým japonským školám respekt. Je to nejen živoucí historie, ale i estetika a funkčnost. Líbí se mi japonská dojo, jejich architektura a atmosféra. Je to fascinující svět. Jsem však poněkud rozpačitý, pokud jde o evropské žáky těchto škol. I k nim chovám respekt a klaním se vážnosti a zápalu, s jakým studují a šíří japonská BU. Uvědomují si však, že sebou z Japonska přivezli i kus tamější kultury? Je pro Evropana normální, aby seděl v seize a tleskal na vyhánění duchů? Jsme opravdu tak vykořenění, že musíme vytvářet ostrůvky jiných kultur v našem světě? Nejsem si jist, zda jde o pozitivní fenomén.

EOF