Date: 2021-03-14 20:00:00
From: rpt@desudoli.cz
Subject: Systema
To: dalnopis@desudoli.cz
Tags: válka náboženství spiritualita
Desc: Moderní ruský bojový styl vytvořený armádou pro vojenské účely.

Systema

Mezi roky 2007 a 2013 jsem se střídavě věnoval a nevěnoval (spíš nevěnoval) ruskému bojovému stylu s názvem Systema. Navzdory mínění nejrůznějších internetových „odborníků“ na to, co funguje nebo nefunguje na ulici, se nejedná o bullshido, ačkoliv chápu, že některé aspekty Systemy se tak mohou jevit. Přes občasné odkazy na starodávné kořeny jde o systém vytvořený pro vojenské účely na vědeckých základech. Jeho hlubším aspektům jsem do nedávna nerozumněl, ale protože Giuseppe Filotto není jenom spisovatel, nýbrž i instruktor Systemy, v něčem jsem si udělal jasno.

Propouštění

Systema se dostala do mého hledáčku někdy v roce 2007, kdy jsme s některými kung-fu bratry dospěli k názoru, že principy tchaj-ťi jsou sice v pořádku, ale realistické uplatnění toho, co jsme se učili, v nedohlednu. Měl jsem za sebou, kromě tchaj-ťi, 5 let aikidó a krátké zkušenosti s několika čínskými styly. Už se nepamatuju, jak jsme se o Systemě dozvěděli, mám dojem, že na webu bojovaumeni.cz, odkud vedla cesta na zahraniční weby. Zejména videa s Vladimirem Vasilievem nás přesvědčila, že tu je něco neobyčejného. Brzy jsme zjistili, že v České kotlince vyučuje tomuto slovutnému umění jistý David Sýkora z Brna. Domluvili jsme termín a zanedlouho už jsme byli na cestě do Brna.

Jedním z hlavních principů Systemy je relaxace a propouštění, o kterých ještě bude řeč později. Obojí nám nebylo neznámé, ale cvičení v ruském stylu jsou méně formální. Problémy přišly při budování fyzické a psychologické kondice. Na to jsme nebyli připraveni, ale nebyli jsme zdaleka jediní. Údery na solar nevoněly ani urostlému karatistovi. Tehdy jsme příliš nerozumněli účelu těchto cvičení, není to věc, kterou lze pochopit během několika tréninků, které jsme v Brně absolvovali. A tak se stalo, že jsme nakonec propustili i samotnou Systemu.

Měl jsem rozběhnuté ještě jiné aktivity, které jsem v té době považoval za důležitější, ale k Systemě jsem se později vrátil. Alespoň na čas, než jsem začal studovat šerm. Stále mi chybělo hlubší pochopení základních myšlenek, na kterých je založena. A chyběly mi zkušenosti, abych ocenil, jaký klenot reálného umění boje na východě stvořili. Také ukotvení Ryabkovi Systemy v ruském pravoslavném křesťanství mi jako tehdejšímu agnostikovi moc nevonělo. Nu, od té doby uplynulo spousta vody.

Laskavý čtenář musí prominout jisté žonglování s (možná neznámými) termíny. Vše bude řádně vysvětleno.

Asie blízká i vzdálená

Z jistých, nejen filozofických, důvodů jsem se nemohl a nechtěl věnovat tvrdým, kontaktním bojovým uměním jako karate nebo kung-fu, ačkoliv karate jsem v mládí alespoň zkusil. Ovlivněn akčními filmy osmdesátých let, považoval jsem Asii za kolébku bojových umění a chtěl jsem dělat něco asijského. Když jsem viděl aikidó v akci v podání Stevena Seagala, věděl jsem, že to je ono. O tom jsem se už zmiňoval. Lákalo mě jung-čchun (známé spíš svým anglickým přepisem wing-chun) a tchaj-ťi čchüan, které jsem se posléze rozhodl studovat, konkrétně styl Jang, jak ho učil v USA prof. Čeng Man-čching. Viděl jsem styčné body mezi japonským aikidó a čínským tchaj-ťi čchüan.

Co mají společné? Ve zkratce, nespoléhají se na fyzické kvality cvičence, sílu a rychlost, ani na brilantní zvládnutí techniky, nýbrž na měkkou sílu a naslouchání. Rychlost je výsadou mládí a konfrontace vyžaduje víc než techniku. Dobrá tělesná struktura, měkkost a schopnost „číst“ situaci jsou kvality, které člověk může mít do pozdního věku, neomezují se pouze na zápolení a vůbec se vyznačují zdravějším přístupem k životu. Být tvrďák vypadá dobře na filmovém plátně, nikoliv v reálném životě.

Jakkoli zdravé jsou principy tzv. měkkých nebo vnitřních bojových umění, problém je, že výuka a praxe na Západě je něco jako nedělní škola v porovnání se skutečným studiem. Tchaj-ťi dneška není totéž tchaj-ťi, které se učil pradědeček Jang Lu-čchan. Současné tchaj-ťi je vykastrované a zbavené bojové stránky a s tím se vytratily i veškeré benefity, kvůli kterým lidé tchaj-ťi cvičí: zdraví, dlouhověkost, duševní vyrovnanost. Jeho principy jsou reálné, ale nelze si je osvojit v nerealistických podmínkách. Aikidó nikdy nebylo všestranné bojové umění. Kdo tvrdí, že atemi jsou realistické úderové techniky, neví, co mluví. Kromě toho je asijský přístup na můj vkus příliš formální, zahrnující přehananý respekt, až uctívání zakladatelů a předků dané linie.[1] Pohyby jsou přizpůsobené stavbě těla Asiatů, nízké postoje, prapodivné pozice těla, napodobování zvířat apod. Před konverzí jsem to neřešil, ale dnes si myslím, že v je v tom určitá idolatrie, počínaje zmíněným napodobováním zvířat a konče uctíváním linií předků. Pokud nejsou příběhy o létajících bojovnících pouhými báchorkami, pak další pravděpodobné vysvětlení je působení padlých andělů. Cvičení čchi-kung a práce s „energií“ obecně má blízko k paranormálním jevům a navazování kontaktů s něčím, co si do života raději pouštět nechceme. Lidé, kteří dlouhodobě a zaníceně praktikují východní bojová umění, mi občas přišli jako podivíni. Jejich mentalita jakoby se vzdalovala od běžné, evropské.

Z těchto a dalších důvodů nejsem velkým zastáncem východních bojových umění. V sofistikovaných primitivech jsem se zabýval tím, že Evropa má vlastní tradice, byť je musela znovu objevit. Rusko je sice na periferii Evropy, ale Systema, ať už Ryabkova křesťanská nebo Kadočnikova více vědecky a mechanicky pojatá, je produktem evropské kultury a myšlení, praktická, flexibilní a přitom zachovává podobného ducha jako zmíněné asijské styly.

Neuromapy

Když se člověk učí nějakým pohybovým aktivitám, vytváří tzv. brainmaps, které zde překládám jako neuromapy, což jsou v podstatě neurologické stavy mozku. Čím lepší člověk je v dané pohybové aktivitě, tím propracovanější neuromapa. Podle Filotta, který se jinak od malička věnoval karate a je držitelem 2. danu v Shotokan Karate-Do, systema rozvíjí na základnější neuromapy než ostatní bojová umění. Např. neuromapy pohybů karate budou znamenat lepší ovládání končetin, které vede k lepším úderům a kopům. Systema vytváří lepší pohybové mapy obecně, velmi zhruba řečeno. Mění základní pohybové vzorce. V jistém smyslu je systema umění pohybu. Díky tomu se ji člověk i rychleji učí, což je u bojového stylu vyvinutého pro armádní účely velká výhoda.[2]

Uveďme několik příkladů neuromap, které zmiňuje Filotto.

Neuromapa uvolněnosti, kde se student snaží zůstat ve stavu relaxace při zvyšující se zátěži. Jde o celkový neurologický přístup, nikoliv pouze na jednotlivé skupiny svalů. Výsledkem je:

Neuromapa svalové izolace znamená používání pouze těch svalů, které jsou pro daný úkon potřebné.

Neuromapa rychlého přepínání svalů znamená zatnout uvolněný sval nebo uvolnit zatnutý sval v co nejkratším čase. Pozitivní efekty:

Neuromapa změny rychlosti a rytmu je nejdůležitější z hlediska boje. Bojovník, který umí tohle a neovládá předešlé dovednosti, bude mít výhodu nad tím, kdo zaostává v budování této neuromapy. To lze pozorovat v ringu. Výsledkem je:

Psychokybernetika

Psychokybernetika se zabývá tím, jak infromace ovlivňují naši osobnosti i naší biologii. Změnou vlastního sebeobrazu dojde k měřitelné změně ve fyziologické výkonosti, v biologické části naší osobnosti. Informaci, která změnu způsobí, lze předávat verbálně. To je důvod, proč bylo vyprávění příběhů vždy důležitou součástí nejen předávání vědomostí, ale i nutnou podmínkou změny a nasměrování člověka, jenž je vzděláván. A na druhou stranu, jaký vliv mají mechanická, fyzická cvičení na tělo, emoce a psychologickou stránku člověka.

Člověk reaguje nejen na obsah sdělovaného (7%), ale hlavně na řeč těla (55%) a na hlas (38%). Řeč těla obnáší dotyk, vnímání záměru, opakování, hlas znamená tonalitu, rytmus a intenzitu. Proto je kontakt s instruktorem nezastupitelný.

Dr. Peter Gariaev, ruský vědec, o kterém ještě bude řeč později, zjistil, že DNA reaguje na mluvené slovo. To je fenomenální objev, který ukazuje, že naše realita je mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá.

Trochu drsnější je historka, kterou vyprávěl Filottův instruktor a spolupracovník Uldis Veismanis o vojákovi, který nebyl schopen při tréninku se ani jednou přitáhnout. To se moc nelíbilo jeho spolubojovníkům z jednotky, takže ho jedné noci vytáhli z postele a dávali mu nakládačku tak dlouho, dokud neudělal osm přítahů. Léta nebyl schopen udělat ani jeden přítah a během jediné noci jich dokázal udělat osm! Během pár hodin člověku nanarostou svaly gorilího samce, zato se pod tíhou bolesti a strachu změnil jeho sebeobraz. Není to přístup hodný následování v civilním životě, ale armáda je trochu jiný případ.

Průpravná cvičení, posilovací a dechová vedou:

Jak bylo řečeno, tělesná cvičení se promítají do mentální oblasti. Obzvláště to platí pro cvičení zaměřená na šlachy a vazy, protože k jejich rozvoji je nutná výdrž. Při tomto procesu dochází k léčbě starých zranění, uvolnění nepohyblivých částí apod. Východní BU to znají také, proto se tam cvičí dlouhé stání v postojích.

K tomu Filotto poznamenává, že ruský způsob je přežít a přitom splnit úkol. To někdy vyžaduje určitou formu „podvádění“. Když mám udělat 50 kliků, nemůžu se zničit na prvních pěti, takže musím hledat způsoby, jak tělu ulevit, jak si přitom odpočinout.

Michail Ryabko

Průpravná cvičení systemy nevytváří nějakou hrozivou muskulaturu. Ač jsem tam potkal svalovce, většina vrcholných exponentů nebo první generace, chcete-li, nevypadá nijak nebezpečně. Nejlepším příkladem je Michail Ryabko, malý, zavalitý, vypadá jako medvídek. Na ulici nepoznáte mistra systemy podle ničeho. Systémácké pohyby nejsou nijak strojené, mají punc přirozenosti, nenápadnosti. Když někdo bojuje, těžko se i pozná, že jde o systemu (spousta Vasilievových videí na mě dělala ten dojem — boxuje, dělá judo?). Možná proto údery a kopy systemy nebudí v autonomním systému těla varovné reakce. I když úder není nijak zvlášť rychlý, oponent jakoby reagoval opožděně.

Byla dokonce vypracována studie, kterou Filotto zmiňuje, protože se jí sám zúčastnil. Tam se ukázalo, že na údery boxera či kickboxera reagovali obránci mnohem dříve než na údery „systemáka“, včetně zkušených borců (studie zkoumala bojové umělce různých úrovní dovednosti, od začátečníků po velmi pokročilé).

Systema učí reagovat na útok instinktivně a nevědomky. Tělo má dokonalou schopnost propočítat množství proměnných, daleko větší, než kdybychom se o to pokoušeli vědomě. Má-li člověk situaci pod kontrolou, nemusí útočníkovi nijak zvlášť ublížit.

Systema prostě vypadá jakoby nic a přitom jde o komplexní, propracovaný systém s údery, kopy, zápasem, boj s nožem, trénink se střelnými zbraněmi, prostě všechno, co moderní ozbrojené složky potřebují pro svou práci.

Přijímání úderů

Při úderu na tělo se člověk snaží zůstat uvolněný, zachovat správné dýchání, vydechovat při dopadu. To mi dělalo velké problémy. Nejde o návyk na bolest, ale o správnou práci s dechem a relaxaci těla a mysli, zejména místa, kam úder směřuje. Pro pokročilejšího studenta systemy jsou údery na tělo podružné.

Zatnutí či zpevnění břišního svalstva ochrání jen do určité úrovně, pak může i uškodit. Na druhou stranu to neznamená, že je břicho jenom povolené. S dopadajícím úderem lze pracovat různě, např. uvolněním, výdechem a pak správně načasovaným rychlým zpevněním lze ublížit útočníkově zápěstí nebo paži.

Relaxace může vést k časové dilataci (natažení času). Filotto uvádí vlastní zkušenost s tímto fenoménem, ale já si vzpomněl, jak Roger Federer, svého času světová jednička v tenise, popisoval stavy, kdy viděl přilétající míček jako velkou zpomalenou kouli, takže „měl čas“ připravit odvetný úder. Záměrně píšu „měl čas“ v uvozovkách, protože z pohledu vnějšího diváka míček letěl normální rychlostí přes 100 km/h. Je otázka nakolik je časová dilatace produktem „zrychlení“ mysli nebo reálný lokální fenomén související s Einsteinovou teorií relativity. Filotto v této knize i v předchozí práci Tvář na Marsu upozorňuje na práci ruského fyzika Kozyreva, který ukázal, že čas není skalár, tedy jednorozměrná veličina ubíhající jedním směrem, ale že je v něm přítomna vlastnost otáčení, spirály a že je možné s ním do určité míry manipulovat. Možná, že moje předchozí rozlišení mysl vs. reálný fenomén není zcela správné, protože musí být reálná souvislost mezi myslí a tělem, duší a tělem, formou a látkou v jedné substanci (použiju-li aristotelovské termíny), nikoliv descartovské dvě substance nemající nic společného, odkud pramení veškeré filozofické problémy s materialismem. Kozyrev a Gariaev nyní vlastně oklikou přicházejí na to, že lidský intelekt je přímo napojený na fyzickou realitu, něco co Aristoteles předpokládal a kde Descartes později vytvořil nepřekonatelnou bariéru.

Některé strategie či témata:

Uvolněná mysl bez starostí má větší schopnost „odložit“ i vážné tělesné zranění na pozdější dobu, když už je bezpečné dovolit fyzickému zranění, aby ovlivnilo fungování těla, a dokončit úkol. Tělo může i s vážným zraněním fungovat jakoby se nic nestalo. Filotto uvádí vlastní zkušenost s přetrženou achilovkou, kdy necítil zvláštní bolest a normálně dokončil trénink. Věděl k čemu došlo, ale k jeho vlastnímu překvapení mohl i nadále fungovat. Opět platí, že přežít je důležitější než zvítězit, což je opakující se téma ruské školy.

Zápas

Zápas zahrnuje boj na zemi, škrcení, porazy, páky. Podívejme se na několik principů.

Osvobození se ze škrcení, od pák a zámků, pomocí relaxace indukcí. Relaxace indukcí je fenomén, kdy obránce zachovávající uvolněnost tělesnou, mentální i emocionální nějakým způsobem přenese tento stav na protivníka, čímž se vytvoří nepatrný prostor, kudy může uniknout.

Bolest je další užitečný pomocník. Pomáhá si uvědomovat hranice poškození kloubů (např. při pákách), která bývá dál, než si myslíme. To nakonec vede k lepšímu ovládání paniky.

Dobrá tělesná struktura a integrita dává při zápasu výhodu, např. vzpřímenou hlavu bývá méně snadné chytit „do kravaty“, naopak útočník sám přitom ztrácí rovnováhu a stává se snadnější kořistí. V oponentovi se snažíme jeho strukturu „zbourat“, dostat ho na zem nebo nějaké nevýhodné, nestabilní polohy. Hledáme napětí v útočníkovi, které umožní ho porazit. Dost často najdeme tuto práci pod hlavičkou biomechanika. Ilustrativní jsou v tomto ohledu videa s českým instruktorem Andrejem Karafou.

Dechová cvičení

Dech je patrně nedůležitější a nejzákladnější součást ruské školy. Už jsem se o něm zmiňoval v souvislosti s údery a se zápasem. V tomto je systema dle mého soudu zcela unikátní, alespoň nevím o jiném BU, kde by práce s dechem hrála tak klíčovou roli. Relaxace se zdůrazňovala v aikidó i v čínských stylech, které jsem dělal, ale na dech se důraz příliš nekladl. V józe a čchi-kungu se dechová cvičení provádí, ale za jiným účelem, resp. za jiným celkovým účelem, protože ten bezprostřední účel je patrně stejný, dostat pod alespoň částečnou kontrolu autonomní nervový systém. Ten má na starosti tělesné funkce, ke kterým nemá vědomá vůle přístup. Příkladem takového ovládání těla budiž Wim Hof, který se prostřednictvím kontroly dechu (podle vlastního tvrzení) dopracoval ke schopnosti chodit polonahý ve vysokohorských podmínkách, uplavat pod ledem 150 m apod.

Z pohledu systemy je dech klíčem k relaxaci, větší výdrži a vyrovnanější mysli pod tlakem. Cílem je zachovat plynulý, nepřerušovaný, neexaltovaný cyklus dechu za všech podmínek. Dech není mechanický proces, je to fyziologický proces, proto se hovoří o tom dýchat do různých částí těla, např. do nohy, ačkoliv mechanicky se tam dech samozřejmě dostat nemůže. Fyziologicky však lze směřovat dech, cítění, lepší prokrvení do určitého místa nebo míst v těle, jimž běžně nevěnujeme pozornost, případně pod tlakem kontrolu a uvědomování v těchto místech ztratíme vlivem tunelového efektu. Soustředěním na dech, vydechováním napětí ze zatížených, unavených míst můžeme získat několik okamžikou navíc než unavený sval přestane fungovat. Můžeme zapojit jiné svaly či šlachy, které zatíženému místu uleví. Můžeme zkrotit narůstající paniku, která člověk ještě víc vysílí atd.

Cviky, na které jsou dechová cvičení navázána, jsou obyčejné dřepy, kliky, lehsedy a zvedání nohou v leže na zemi. Dechová cvičení v pohybu se dělají při obyčejné chůzi nebo běhu. Nádech a výdech se při dané fázi pohybu střídají, aby nedošlo k navázání dechu na nějaký konkrétní pohyb a dech musí pohyb vést, tzn. začíná o trochu dřív a končí o trochu později. Chceme, aby se fyzická aktivita stala dechovou aktivitou. To je kardinální princip.

Případného zájemce odkazuju na knihu Let’s every breath a DVD Systema breathing od Vladimira Vasilieva.

Šestý smysl

Sedmá kapitola Filottova magnum opus na téma ruské školy se týká věcí obskurních, které mnozí budou považovat za výmysly nebo fantasmagorie chorého mozku. Nicméně jeden z důvodů, které zaujaly jednoho z mých kung-fu soudruhů k systemě, bylo video Beyond physical, kde Ryabko a další uspává oponenty mávnutím ruky, hází lidma bez dotyku apod. Jedno z prvním videí systemy, která jsem já sám viděl, byla předváděčka systemy s Alexandrem Lavrovem, který ukazoval, kromě zajímavých způsobů, jak odzbrojit člověka s kalašnikovem, také práci bez dotyku. Vysoký, ale nesmírně hubený, až vychrtlý, ruský důstojník udělal pohyb rukou ve vzduchu (zhruba v polovině odkazovaného videa) a dva útočníci se svalili jak zralé hrušky. Magie?[3]

Podle Ryabka a dalších se jedná o zcela přirozený fenomén vyžadující velkou citlivost a pozorovací schopnosti a patrně souvisí s hypnózou. Lze se ho naučit a Beyond physical ukazuje jak. V podstatě jde o to přesně načasovanými pohyby narušit plynulost pohybu člověka takovým způsobem, že ztratí rovnováhu a upadne. Uspávání je pak ukázka bleskové hypnózy, která je experimentálně potvrzená. Filotto sám se hypnózou dlouho zabýval a nabyl nikoliv skromných zkušeností. Hypnóza není něco, co bych jako katolický křesťan doporučoval dělat, neboť hranice mezi normálním a paranormálním je zde daleko prostupnější a nebezpečí spojená se zkoumáním paranormálního jsou značná vzhledem k tomu, že padlí andělé mají na Zemi nikoliv nepatrná privilegia. Také pro reálný boj nejsou tyto schopnosti nezbytné a jsou spíš třešničkou na dortu získanou dlouholetým tréninkem, nikoliv něco, co by mělo být cílem tréninku. Zdaleka ne všichni jsou náchylní k tomu snadno upadnout do hypnotického stavu a pokoušet se uspat nějakým hypnotickým pohybem ozbrojeného stokilového útočníka nemusí být úplně dobrý nápad.[4]

Ale zpátky k šestému smyslu. Právě zde Filotto upozorňuje na práci Gariaeva a Kozyreva, aby čtenáře přesvědčil, že se nejedná o mámení smyslů nebo podvody, ale že realita je skutečně zajímavější než suchopárné teorie úzkoprsého mainstreamu. Následně uvádí mnoho historek z vlastního života a praxe ochrany osob, kde hrál roli šestý smysl, vnímání vnitřního stavu druhých lidí, vnitřní ticho, které člověk zneviditelní pro okolí, ačkoliv je fyzicky normálně přítomen, což je zajímavá schopnost při sledování osob nebo naopak, když je člověk sledován nepřátelskými osobami. Tyto schopnosti, které lze nazvat subtilní kontrolou nad situací, se trénují u speciální jednotek nejen bývalého Sovětského svazu, ale patrně i dalších zemí. Práce Gariaeva a dalších jsou utajeny pro vojeské účely. Už jsem psal o tom, jak moc se liší naše konvenční vědecké poznání od toho utajovaného, vojenského. Možná, že už dávno máme technologie jako antigravitace, jen se o tom prostě obecně neví. Filotto, jakožto autor Tváře na Marsu, je o tom přesvědčen.

Mentalisté typu Derrena Browna[5] ukazují na televizních obrazovkách, jak relativně snadno lze manipulovat s lidským vědomím, pamětí, sebeobrazem, myšlenkovými pochody atd. Gustav Meyrink, autor okultních románů z počátku 20. století, v jedné povídce uvádí, jak jistý člověk implantoval do mysli lidí „komplexy“. Freudiánská psychologie byla v té době v plenkách a Meyrink používajíc jeden z jejích termínů zřejmě pochopil, že nejde o žádnou novinku, ale fenomén, který okultisté znali odedávna, byť nehovořili o lidském nevědomí či podvědomí. Křesťanství učí, že člověk je nejnižší z rozumových tvorů a jeho schopnost intelektuálně chápat a rozumět je omezená jeho tělesností. Andělé a démoni takto omezení nejsou a mnohem lépe chápou podstatu věcí nebo následky určitých rozhodnutí. Proto sv. Pavel a další zdůrazňovali křesťanské umrtvování těla, tedy nikoliv sebeubližování, ale podřízení těla vyšším schopnostem intelektu a vůle. Tělo je součástí tohoto padlého fyzického světa, jemuž vládne kníže temnot a proto tělo může být za určitých okolností (hřích) přístupné nečistým silám. Intelekt a vůle jim přístupné být nemohou, ale tělesné žádosti ovlivňují intelekt a vůli a mohou je zcela zatemnit. Nejen démoni, ale i druzí lidé pokoušejí člověka, někteří vědomě za účelem jeho poklesnutí a zničení.

Je tedy nepravděpodobné, že by manipulovatelnost člověka a mysli člověka unikla těm, kteří studují válečná umění. Zejména agenti cvičení k infiltraci v cizím prostředí potřebují o těchto věcech minimálně vědět bez ohledu na to, zda nad nimi běžný polovzdělaný ignorant jenom mávne rukou. Podobně v makro měřítku se teoretizuje o válečnictví páté generace (5th generation warfare), které zahrnuje sofistikované útoky na nepřátelskou ekonomiku, morálku, kulturu a náboženství, tedy nejen na fyzické, ale taky na emocionální a mentální zdroje nepřátelského národa. Není patrně náhoda, že teorii válečnictví páté generace rozvinuli dva čínští důsojníci. Zřejmě jde o strategii, kterou Čína uplatňuje vůči Spojeným státům, takže čínská vláda podporuje finančně i jinak všechno, co jakýmkoliv způsobem rozkládá americký národ a jeho hodnoty. Nevypadá to jako válka, nikdo by v tom válku nehledal, ale je to válka, což pozná oko zběhlé ve strategii.

Náboženství a okultismus

Tím se dostáváme k paranormálním jevům, které mohou ale nemusí souviset se systemou, a k náboženské stránce systemy. Filotto uvádí několik jednoduchých cvičení, pomocí kterých se lze velmi rychle naučit vidět auru, rozpoznávat barvu hmatem nebo předvídat budoucí události. Jak už bylo řečeno, katolík nemůže s klidným srdcem schvalovat či dokonce doporučovat zkoumání okultního světa a paranormálních jevů. Písmo věci jako věštění a další zapovídá silnými výrazy. Nicméně Filottovi se dostalo schopnosti vidět auru a dalších, aniž by po tom nějak extra toužil nebo to chtěl. Jak sám říká, jeho prakticky orientovaná inženýrská mysl si musela zvykat na věci, o kterých si dřív myslel, že jsou důsledkem duševní poruchy. Ve vybudovaném šestém smyslu, tedy schopnosti vnímat okolí, jeho atmosféru, nebezpečí a za určitých i budoucí události, viděl zejména jejich praktický účel. Praktický pro studenta válečných umění a někoho, kdo pracuje v tomto oboru. Dle jeho teorie, která vychází z práce zmíněných ruských vědců a dalších lidí, jde o schopnost těla manipulovat s vlastnostmi času a prostoru.[6]

Nemyslím si, že by Filotto doporučoval výše zmíněná cvičení na vidění aury atd. jako katolický křesťan, kterým je dnes. Tehdy byl něčím, co sám nazval agnostickým křesťanem. Tento termín je rozporný a Filotto nyní sám přiznává svůj omyl. Na druhou stranu chápu, proč tento termín zvolil, protože jsem krátce po sobě četl všechny knihy, které napsal v průběhu 25 let a je na nich vidět jeho myšlenkový vývoj od ateistického liberála ke katolickému tradicionalistovi, vývoj, který jsem sám prodělal, ačkoliv zdaleka nejsem tak inteligentní, zvídavý a důsledný. Termín agnostický křesťan odpovídal té části jeho vývoje, kdy viděl určitá pozitiva křesťanství, uznával existenci vyšší moci, ale nebyl schopen přijmout dogmata a církev stále chápal jako nepřítele skutečné duchovnosti.

Ačkoliv si nemyslím, že je zakódované v DNA systemy jako pro armádu vyvinutého a na vědeckých poznatcích postavenho bojového stylu, náboženství může být součástí systemy. Systema plukovníka Ryabka a jeho žáků je nábožensky orientovaná, ačkoliv instruktoři svým studentům náboženství nevnucují, ale na druhou stranu ani neskrývají. Ateista může docela pohodlně studovat systemu, aniž by musel přijmout nějaká náboženská dogmata. Proto říkám, že náboženství není zakódované v DNA systemy. Systema Alexeje Kadočnikova, další velká škola systemy, náboženský rozměr postrádá úplně. Jde zřejmě o rozdíl v osobnostech hlavních instruktorů, Ryabko je pravoslavný křesťan, Kadočnikov je patrně ateista a racionalista, jeho přístup je víc inženýrský. Ryabko říká, že jeho systema má velmi staré kořeny a její dechová cvičení vycházejí z mystické tradice hésychasmu, kde se používaly k dosažení stavu klidu, kdy (dle Řehoře z Nyssy) se lze oddávat zření neviditelných skutečností a být osvícen nevýslovným světlem. Nejvýznamnějším představitelem této tradice je Řehoř Palama, jehož učení o rozlišování mezi Božskou esencí a Božskými nestvořenými energiemi, tzv. palamismus, je hereze. Tak či onak student systemy nemusí být palamistou, nemusí být pravoslavným křesťanem a nemusí být křesťanem vůbec. Ruská škola je v prvé řadě velice praktické učení, ale pokročilí studenti a lidé, kteří jsou součástí ozbrojených složek, mohou si mohou v určitou chvíli začít klást filozofické, náboženské a duchovní otázky, podobně jako japonští samurajové praktikující zen za účelem dosažení klidu mysli, aby jejich umění neselhalo v extrémních okamžicích bitvy, kdy jde o život.

Michaila Ryabka jsem slyšel na různých videích mnohokrát opakovat, jak důležité je být dobrým člověkem. Chápu to tak, že hříšníci a zlí lidé nemají šanci proniknout do hlubších tajemství systemy. Dobrota vede ke klidu a jasnosti a klid a jasnost umožňují vnímat realitu takovou, jaká je, a adekvátně reagovat. Narozdíl od zenu a bušidó systema nevytváří stoiky, kteří se hrnou na smrt ve službě svému pánovi, preferuje život před smrtí, podporuje dobrou mysl a radost ze života, pohybu, učí člověka překonávat překážky inteligentním způsobem, aby se vyhnul zranění a byl dobrým a užitečným člověkem pro své blízké a svou vlast. Ač se mi na něm mnohé líbí, neuznávám pravoslaví. Přes všechny dobré a tradiční prvky je to schizmatická a heretická sekta s odlišným a nesprávným chápáním Boha a neschopná přijmout prvenství Říma, což podle mého soudu byl hlavní důvod, proč ke schizmatu vůbec došlo.

Závěrem

Přesto v sobě mají pánové Vasiliev a Ryabko (a další instruktoři zejména z té první generace) něco, co odděluje ruskou školu od plejády ostatních bojových umění. Možná je to tím, že prošli skutečným bojem, a proto jsou opravdovější než spousta instruktorů jiných škol. Nevím to jistě. Jejich přístup mi připadá jako zlatá střední cesta mezi nemohoucností měkkých stylů a rigiditou těch tvrdých. Je také mnohem bližší mentalitě Evropana než asijské školy, více praktická a méně formální, včetně vztahů s instruktory. Také fyzicky mi připadá přirozenější pro stavbu těla Evropana než podivné, pokroucené pozice východoasijských stylů. Bojuj vzpřímeně jako muž, ne skrčeně jako opice nebo jiná zvířata, je jejich heslo v narážce na napodobování zvířat v Šaolinu a jinde. Také rovnováha mezi „neničit se“ a „nelitovat se“ (oblíbené do not feel sorry for yourself Vladimira Vasilieva) je něco, co bych vypíchl jako pozitivum.

Poslední věc související se sofistikovanými primitivy. Před mnoha lety jsem byl na předváděčce ringen, středověkého zápasu. Měl jsem příležitost pohovořit si s instruktorem a řeč přišla i na systemu. Podle onoho instruktora, jehož jméno jsem už zapomněl, se mnohé rekonstruované techniky středověkého zápasu a systemy podobají, což na místě demonstroval. Petr Matoušek z Olomouce, přední učitel ringen u nás, který kromě ringen studoval i asijská BU a systemu má na věc podobný názor.

Pokud případný mladší čtenář hledá, jaké bojové umění cvičit a má ve svém okolí nějakého instruktora systemy, nechť ho navštíví a udělá si obrázek. Je poměrně důležité zvolit správného instruktora, možná důležitější než vyhovující styl. To je téma na samostatný text a také Filotto věnuje výběru instruktora celou devátou kapitolu. Je-li tedy systema to pravé BU, zajdi za nejbližším instruktorem a posuď, zda něco umí a zda je schopen to naučit. Pokud ti nakope zadek a ukáže, jak to udělal, je to ten pravý. Nemusí to být vyloženě mistr světa amoleta, ale musí aspoň trochu vědět, co dělá. Ještě lepší je zúčastnit se nějakého semináře. Tam bývají ti lepší instruktoři i lepší žáci, od kterých se lze něco naučit, i kdyby ve tvém okolí žádný instruktor nebyl. Videa na youtube nebo DVD jsou poslední a poněkud zoufalá možnost, ale i ty pro začátek stačí. Zejména nyní, v době koronaviru.

EOF