Ukrajina 23. Impérium vrací úder

Rozbor událostí na Ukrajině se už dávno změnil na rozbor dění v Rusku a dnes expandujeme na rozbor dění ve Spojených státech. Ukrajina nikoho nezajímá, podstatné je, co dělají velcí hráči. Je to pouhý nástroj sloužící k tomu, aby v nás budil požadované emoce. Musíte litovat nebohou Ukrajinu a je žádoucí nenávidět Rusko, protože ruští barbaři napichují nemluvňata v inkubátorech na bajonety nebo nějaký podobný nesmysl.

Ukrajinská protiofenzíva

Bez ohledu na to, zda posloucháme ukrajinskou (oficiální média) či ruskou propagandu (Rusku nakloněná alternativní média), jisté je, že ukrajinská protiofenzíva nedosáhla a patrně ani nedosáhne ničeho podstatného.

Zbývá jen otázka, zda dojde k ruské ofenzívě, která by vedla k jednoznačnému ruskému vítězství, podobně jako za Druhé světové války. Vůle k něčemu takovému není patrná. Nevidíme žádné přípravy, mobilizaci, dokonce ani rétoriku. Nic! Rusko prý vede existenční válku se Západem, ale přitom jeho představitelé zůstávají pozoruhodně klidní a nečinní.

Divnoválka má zřejmě zcela jiný účel.

Zrada a pomsta

Nebylo o čem psát, protože se víceméně nic podstatného v Rusku nedělo. Prigožinova vražda to změnila. Bez ohled na to, jak dopadne vyšetřování, o kterém prezident Putin dopředu(!) prohlásil, že bude trvat dlouho, můžeme s jistotou říci, že šlo o vraždu. Náhody typu spadlo letadlo, které shodou okolností neslo na palubě celé vedení PMC Wagner, včetně Prigožina (manažer) a Utkina (mozek) a dalších, se prostě nedějou.

Kdo vraždu spáchal? V prvé řadě je třeba si položit klasickou otázku cui bono? Podle různých komentátorů jsou různé scénáře, ale některé můžeme rovnou vyloučit jako nepravděpodobné. Spojené státy neměly důvod Prigožina zabíjet, neboť ukázal slabost současného ruského vedení v plné parádě. Ukrajinci měli o něco víc důvodů, ale i jim byl Prigožin v současné chvíli užitečnější živý. Ostatně pokud by byla šance hodit tento incident na nepřítele, Kreml by se jí jistě s vervou chopil, jako v případě vraždy Duginovy dcery.

Pravděpodobnější je, že jde o vnitřní záležitost. Na ruské straně je mnoho papalášů s neukojenou nenávistí vůči Prigožinovi, zejména po pochodu PMC Wagner na Moskvu, jenž zastihl celý Kreml s kalhotami pod koleny. Tuvanský mafián Šojgu, toho času ministr obrany RF, s opilcem Gerasimovem, momentálně náčelníkem generálního štábu, se nabízí jako první možnost. To byli Prigožinovi osobní nepřátelé a nelze podceňovat asiatskou touhu po pomstě.

Jako pravděpodobnější kandidát se jeví sám Putin. Červnové události nejvíce poškodili jeho osobní pověst, ale zejména pověst a pozici celého Kremlu. Najednou bylo celému světu jasné, že moc kremelské kliky je vratká, spojencům i nepřátelům. Putin nejprve označil Prigožina za zrádce a hned potom ho nechal volně se pohybovat po celé Ruské federaci, ačkoli měl sedět na zadku v Lukašenkově Bělorusku. Ruští patrioti jako RIA Kaťuša sice tvrdí, že Prigožin a Putin si byli blízcí, že Prigožin nějakým způsobem s Putinem spolupracoval a že se jedná o další úder liberálních sil v Kremlu, vedle protlačení povinné digitální měny, sběru biometrických údajů, digitalizaci školství a další klausschwabovské agendy, proti které tito lidé zatím beznadějně bojují. Pravděpodobnější se zdá, že úder nařídil Putin sám, aby ukázal, že Kreml tak snadno neodpouští a má stále dostatek zubů, aby věci dotáhl, kam potřebuje, a navíce se vyhnul ozbrojenému konfliktu s Wagnerovci. To si alespoň myslí George Szamuely z The Gaggles.

Nejsem o tom zcela přesvědčen. Tato taktika spíše potvrzuje slabost Kremlu a představuje další krok na sestupu Ruska do pekla rozpadu země a občanské války. Jde o to, jak budou tento krok interpretovat různé kliky usilující o převzetí moci v Rusku. Porovnejme s šestým lednem v USA. Moc tamější elity je natolik konsolidovaná, že pokojné shromáždění neozbrojených voličů šikanuje prostřednictvím policejního a soudního systému, tedy standardními prostředky, už třetím rokem a nikdo nesmí proti tomuto flagrantnímu porušování práv amerických občanů ani hlesnout. Naproti tomu v Rusku se vzbouřila soukromá armáda. Kreml reagoval tím, že uchácholil Prigožina úplatky a pak udeřil po mafiánském způsobu. Kdo zde drží moc ve svých rukou pevněji, mám-li se držet neoreakční myšlenky o zajištěné moci? Zajisté ne Kreml.

Uvidíme, jak se bude situace dále vyvíjet. Podle dosavadních událostí to vypadá, že má Kreml zájem na nějaké formě pokořujícího příměří na Ukrajině. Proto dochází k odstranění každého, kdo má nějaký vliv a mohl by apelovat na ruský patriotismus, hlavně v armádě. Strelkov obviněný z extrémismu byl pouhý blogger, čistky patriotů v armádě nebo v záloze jsou podle všeho důležitější. Kreml si je vědom, že armáda není na jejich straně a podle Rola usiluje o rozklad ozbrojených sil RF nejen kvůli ziskům plynoucím z korupce, ale také za účelem oslabení nejvlastenečtější organizace v zemi. Opět se nabízí paralela se Spojenými státy, kde je bojeschopnost americké armády položena na ideologický oltář diverzity za účelem upevnění politické moci Demokratické strany.

Odstranění Strelkova možná nebylo strategicky tak důležité, ale má pozitivní vedlejší efekt: ostatní známí bloggeři, jako Alexandr Dugin, který se už vzpamatoval ze smrti své dcery a začal znovu psát, se najednou vyjadřují opatrně a velice zaobaleně. Už minule jsem mluvil o tom, že vlastenečtí komentátoři jsko Carský kříž či RIA Kaťuša používají osvědčenou rétoriku „car nedělá nikdy nic špatně, za všechno mohou jeho poradci.“ Nejsem si jist, nakolik věří tomu, že Putin je osamělý bojovník za silné a jednotné Rusko mezi liberálními a/nebo oportunistickými kremelskými vlky. Hodně to připomíná důvěru americké pravice v populistickou revoltu Donalda Trumpa.

Nakonec pár slov o Prigožinovi. Vzpoura PMC Wagner trvala zhruba 24 hodin. Mnohé známé osobnosti zvolily vyčkávací postoj. Tito lidé zjevně předpokládali, že má Prigožin šanci. Kremlu se však podařilo Prigožina něčím uplatit a celá akce byla odvolána. Těžko říci, o co šlo, ale mohlo to souviset s jeho politickými ambicemi. Prigožin porušil mnohá tabu ruského mocenského statu quo, aby se dostal mezi elitu země, což mohl být další důvod pro jeho odstranění.

Pochodu na Moskvu prý velel přímo Dmitrij Utkin, vojenský velitel a mozek za PMC Wagner, bývalý důstojník GRU a patriot (zřejmě pohanského ražení). Utkin byl velmi schopný velitel, který si uměl spočítat své šance na úspěch. Pokud velel celé akci osobně, vsadil bych na to, že měla naději na úspěch a že nešlo o Prigožinův bluff. Zřejmě pak jako dobrý voják Prigožina poslechl, ale bylo by velmi zajímavé si poslechnout, co o Prigožinově zradě soudil. Na druhou stranu oba zřejmě slepě důvěřovali Putinovu slovu, jinak by nenastoupili všichni najednou do stejného letadla.

Spojené státy

Výše uvedené úvahy staví Rusko do velmi nelichotivého světla a zdánlivě to potvrzuje narativ oficiálních médií. Pokud pravda zapadá do oficiálního narativu, média se ji nebojí říci. To z nich ovšem nedělá čacké obránce pravdy proti zvůli moci. Domnívá-li se někdo, že stále žijeme ve svobodném světě, kde kmáni mají reálný vliv na politické dění ve svobodných volbách, kde existuje vláda zákona, je dodržována ústava atd., takovému člověku není pomoci. Systém dosud nemá tendenci kontrolovat úplně všechno, ale v podstatných věcech nenechává nic náhodě.

Důvodem, proč Donald Trump v roce 2016 vyhrál prezidentské volby v USA, bylo to, že Demokraté podcenili přípravu. Mitt Romney, poslední republikánský kandidát a soupeř Baracka Obamy, byl taková katastrofa, že zřejmě usnuli na vavřínech a začali snít o dosazení první ženy do Oválné pracovny, Hillary Clinton. Trump je vrátil zpátky na zem a v roce 2020 už neponechali náhodě nic. Přestože Donald byl velmi pravděpodobně zvolen většinou občanů do úřadu, na americkém trůně sedí od té doby neštěstí jménem Joe Biden.

K volebním podvodům došlo nejen na lokální úrovni a při elektronickém hlasování, ale také změnou volebních pravidel u států, ve kterých se rozhoduje o vítězství kandidáta. Když ostatní státy zpochybnily tento postup u ústavního soudu, SCOTUS to smetl ze stolu, že jde o vnitřní záležitost jednotlivých států. Přitom ústavní soud byl ustanoven právě za účelem řešení sporů mezi jednotlivými státy Unie a rozhodně nešlo o vnitřní věc států, proti nimž byla žaloba vznesena. Federální volby nejsou vnitřní záležistostí států Unie. Nebyla však vůle se tím zabývat. Taková byla realita voleb 2020.

Trump slíbil, že se vrátí v roce 2024. A skutečně, opět je republikánským kandidátem č. 1. Ani Ron De Santis, guvernér Floridy není Trumpovi zdatným soupeřem. Joe Biden je prakticky senilní a jeho působení v úřadě učiněná katastrofa, takže těžko očekávat, že by proti Trumpovi obstál. Bude tedy Trump čtyřicátým sedmým prezidentem Spojených států?

Pokud by Spojené státy byly svobodná a demokratická země, vsadil bych na něj slušný obnos. Volby 2020 a následné Covidové restrikce však jasně ukázaly, že americká vládnoucí třída má jiné priority než dodržovat principy, na kterých byla jejich země založena. Nyní se rozhodli odstranit obávaného populistického kandidáta dřív, než k volbám vůbec dojde. Trump čelí dvěma obviněním na federální a dvěma na státní úrovni. Obvinění jsou samozřejmě zcestná a směšná a jde o zjevný pokus o odstranění politického kandidáta, který na této úrovni nemá obdoby.

Opět platí, že teprve uvidíme, jak celá věc dopadne. Už teď lze ale říci, že kauzy budou Trumpa stát obrovské množství peněz, času, osobní energie i politického kapitálu. To poslední je sporné a zjevná neférovost a zaujatost žalobců i soudců může Trumpovi politicky prospět. I lidé, co by jinak Trumpa nevolili, mohou dospět k názoru, že nechtějí, aby jim někdo diktoval, koho smí nebo nesmí volit. Neztotožňuju se s tímto názorem, ale jde o legitimní námitku.

Politická filozofie

Zakladatel jediného skutečně racionálního směru v politické filozofii, kontrarevolucionář politických věd a jejich obnovitel, Karl-Ludwig von Haller říká, že kdo může beztrestně zabít krále, je skutečným vládcem země. Amerika, jakou jsme znali, americký politický systém sloužící jako vzor liberální demokracie po celém světě, je patrně mrtev. S jistotou to budeme vědět, pokud bude Trump odsouzen, omezen nebo znevýhodněn ve své kandidatuře. Ale to už bude pozdě.

Ono je pozdě už nyní a také není nic, co bychom my zde, v české kotlince mohli udělat, abychom tomu zabránili. Ostatně máme svých starostí dost, především se současnou vládou, které víc leží na srdci projekty globálních elit, jako zničení Ruska, přechod na zelenou energii apod., než prosperita vlastního obyvatelstva. Nemám přehled, jaká frakce se zde dostala k moci pod rouškou boje proti Babišovi, ale řekl bych, že je horší než ta babišovská.

Není z čeho vybírat a nemáme mnoho možností. Jako kmáni nemáme nic než množství. Nemáme znalosti, ani inteligenci, zdroje, ani organizaci. Ale může se objevit populistický lídr. Toho elity vždy nenávidí, protože se ho bojí. Vědí, že bychom je umlátili čepicema.

Ale nemusí to tak být a vždycky to tak nebylo. My potřebujeme své vládce, stejně jako oni potřebují nás. Být buřič, revolucionář nebo populista není dobré. Ne v normálně fungující zemi. My bohužel v takové zemi nežijeme. Proto je přes všechny problémy trumpovský populismus to nejlepší, co je k dispozici, alespoň pro Američany. Jen doufám, že tentokrát Trump pochopí, že stará Amerika, Amerika, kterou znal, je už mrtvá. Tedy pokud dostane ještě jednu šanci překročit Rubikon, o čemž nejsem zcela přesvědčen.

U nás není žádný Trump v dohledu a ti, kterým zbylo něco selského rozumu (např. Klaus, Pollert, Šmucler) se stále upínají k demokracii, svobodě slova, občanským právům. Tahle politická filozofie nikdy nefungovala a Haller vysvětluje proč. Tyto staré dobré časy se nevrátí, protože nikdy nebyly.

Ruští patrioti, alespoň ti, které občas čtu, to mají v tomto směru lépe srovnané. U nich zase převládá myšlenka všemocného národního státu v rukou skutečných vlastenců, ideálně pod vládou cara. Dále myšlenka ruského kolektivismu a pravoslaví jako státního náboženství. Je to dáno opozicí vůči vlastní, často protiruské oligarchii a opozicí vůči západním vlivům, konkrétně liberální demokracii, individualismu a ideji malého státu, lokalismu, libertariánství apod. Problém je v tom, že ruský stát je v rukou jejich nepřátel a protože je, jako všechny moderní státy, skutečně všemocný, zavádí všechno to, proti čemu oni (i my) bojují. Jejich tradiční forma vlády je skutečně centralizovanější, ale uspořádání společnosti nebylo zas tak vzdálené od staré Evropy. Individualismus vs. kolektivismus je falešná dichotomie. Oba termíny popisují sociální poušť, která vznikla po rozpadu tradičních společenských struktur, neboť nikde není člověk víc sám, než uprostřed davu.

Podstatné je přestat vkládat naděje do politického řešení naší situace, protože ta má hlubší duchovní kořeny. Máme takové vládce, jaké si zasluhujeme. Každou nedělní mši se modlíme za naše vládce, aby se moudře rozhodovali k blahu národa. To je patrně to nejlepší, co můžeme dělat z dlouhodobého hlediska, ale zdaleka to nestačí. Aby naše modlitby měly váhu, je třeba se obrátit a pracovat na vlastní svatosti. Studovat a hledat pravdu, volit ve volbách menší zlo, mluvit s lidmi a sdílet informace. Slovy klasika, „a to je tak všechno, co můžeme.“ Když se to vezme kolem a kolem, není to zase tak málo.

EOF