Postní postřehy

Nastalo období postu, čas dát do pořádku duši i tělo. Snažím se tedy vyhýbat internetu, co to jde, ale zvířátkům a pohádkám člověk prostě neuteče.

Podivudhodní domácí mazlíčci

Kolega mi ukazoval obligátní video s chlapíkem, který doma chová velkou kočkovitou šelmu, pantera nebo pumu. Kolik takových už jsem viděl? Lidé a lvice, pumy a často medvědi, nemluvě o velkých hadech a dalších potvorách. Vždycky mi to připadalo ujeté a říkal jsem si, že takoví lidé nemohou být úplně normální. Ale možná je v tom něco víc. Napadlo mne, že to může být pozůstatek nebo připomínka Ráje, kde divoké šelmy byly ještě krotké, nelovily a neživily se masem.

Na současné Zemi není nic dokonalé, ale je vidět, že láska zmůže hodně. Třeba žít s divokou šelmou pod jednou střechou. Snad je to skutečně prchavý a nedokonalý odraz prvního světa, světa před Pádem, světa, kde panovala harmonie a kde naši předkové panovali nad divokými zvířaty.

Pád člověka zkazil i celý svět přírody. Příčinou Pádu bylo, že naši prarodičové dali přednost nižším žádostem před vedením rozumu a vůle. Díky tomu je dnes pro nás těžké ovládat svou nižší přirozenost. Ani nižší tvorové nás už neposlouchají a dokonce nám, jako naše nižší přirozenost, mohou být i nebezpeční.

Postní doba před nás staví nesnadný úkol upřít své nižší přirozenosti předměty jejích oblíbených žádostí a tím jí vykázat místo, jež jí náleží. Jak s oblibou říkává p. Ripperger, odnaučit se starému zvyku trvá zhruba 3 týdny a vybudovat nový také 3 týdny. To je dohromady přibližně délka postní doby. Bůh zjevně dobře zná své tvory. Avšak postní doba má také připomínat náš pobyt v Ráji, kde jsme ještě nejedli maso, jen rostlinou stravu. Proto se maso v postní době vynechává. Tak to, myslím, chápou ve východních církvích.

Teologická zajímavost

Sledovali jsme s dětmi klasickou pohádku S čerty nejsou žerty. Tato pohádka je v mnoha ohledech vyjímečná. Mimo herecké obsazení (Nárožný, Heřmánek, Kemr a další) a dialogy s hláškami, které dávno zlidověly („Spadlo ti to, Máchale. Asi vítr.“ :-), obsahuje např. skvělou (na svou dobu) skupinovou bojovou scénou, což oceňují i pánové Borek a Zdenál. Vladimír Dlouhý tu vůbec má mnoho akčních scén, šermuje, jezdí na koni atd. Na českou pohádku netypické.

Je zajímavé, že spravedlnost v českých pohádkách (nejen?) z dob komunismu zajišťuje peklo. V této jsou nástrojem spravedlnosti pekelné váhy, kde hříšníci klesají pod tíhou vlastních hříchů. To je samozřejmě teologicky nesprávné, ale chápu, že cokoli bližšího pravdě by nebylo politicky průchozí. Chybí tu totiž nebe jako odměna pro ctnostné a Bůh jako spravedlivý a milosrdný soudce.

Za pozitivní však považuju 2 věci. Jednak autoři vidí spravedlnost, v té době spravedlnost komunistickou, jako nutné zlo a za druhé vidí spravedlnost nadpřirozenou, byť pekelnou, jako jediné řešení pozemských nespravedlností. Zejména to druhé ukazuje, že (alespoň tehdy) v nás ještě nevymřelo dětské povědomí o skutečném stavu věcí, ač našemu dospělému rozumu bylo nadpřirozeno upíráno.

Dnes je to v některých ohledech lepší, v jiných horší. Jak napsal Solženicyn, sice máme svobodný přístup k náboženství, ale naše vlastní autocenzura je často horší než centrální cenzura bolševická, takže se k některým informacím dostáváme hůř, ač je máme na dosah ruky. A přiznejme si, naše náboženství nikdy nebylo úplně „in“ a dnešní svět je vůči němu ještě nepřátelštější. Skoro se mi chce parafrázovat von Clausewitze, že „svoboda znamená potírání náboženství jinými prostředky“.

EOF