Řečník Solženicyn

Neúnavný bojovník proti šílenému duchu doby, W. M. Briggs upozornil na prorockou řeč Alexandra Solženicyna, pronesenou v roce 1978 na Harvardu. Jako literární ignorant jsem samozřejmě neměl o tomto vizionářském projevu ani potuchy.

Slavného ruského spisovatele není třeba představovat. Proč je obdivován a zatracován, ponecháme stranou. Anglický text a video s českými titulky zde:

Vřele doporučuji také komentář k určitým pasážím projevu, jehož autorem je profesor filozofie dr. Peter Kreeft.

Kreeftův komentář je obzvlášť zajímavý, neboť byl na události osobně přítomen a zachycuje reakci amerických liberálů.

Kolonie

Na konci své úvahy o snadném nabytí a vzdání se kolonií vypouští Solženicyn tuto prorockou bombu.

Relations with the former colonial world now have switched to the opposite extreme and the Western world often exhibits an excess of obsequiousness, but it is difficult yet to estimate the size of the bill which former colonial countries will present to the West and it is difficult to predict whether the surrender not only of its last colonies, but of everything it owns, will be sufficient for the West to clear this account.[1]

Uvažoval už tehdy Solženicyn o tom, že logickým koncem sebemrskačství Západu je jeho kolonizace bývalými koloniemi? A přitom se nemůžeme zbavit svého pocitu nadřazenosti, neboť ve své touze po morální čistotě musíme být stále avantgardou lidstva. Rozdíl je v tom, že Západ po světě už nešíří zprávu dobrou, evangelium, nýbrž samé špatné, počínaje konzumní mentalitou, konče svobodou k perverzi.

Ztráta odvahy

V následující části hovoří Solženicyn o ztrátě odvahy západních elit. Odedávna známka začátku konce. Dokonce zmiňuje nedostatek mužnosti, tolik skloňovaný současnou intelektuální pravicí.

V očích západního intelektuála je zženštilost patrně projevem evolučního směřování k vyššímu vědomí. Jak jinak lze dosáhnout světa bez válek, po němž liberální srdce tak touží? Kolikrát jsme slyšeli, že více žen v politice bude znamenat méně válek.

Bohatství

Solženicyn je filozof schopný rozkrýt fatální slabinu liberální politické ekonomie jednou větou, když konstatuje, že technologický a společenský pokrok přinesl spolu s bohatstvím neochotu k oběti, v krajním případě oběti vlastního života při obraně vlastní země.

Even biology tells us that a high degree of habitual well-being is not advantageous to a living organism.[2]

Svoboda

Moderní Západ ukazuje, že zlo má ve svobodné společnosti lepší podmínky pro život než dobro. Neomezená svoboda vede k podkopávání úsilí osob s dobrými úmysly, ale vyčnívajících z davu.

Na straně druhé plodí svoboda dekadenci, když odmítá v lidech omezovat to, co by omezeno být mělo. Např. volné šíření pornografie neprospívá nikomu, zejména ne dětem.

A proč ne? Humanistická myšlenka stojí koneckonců na předpokladu, že v sobě člověk nenese žádné zlo. Později se dostanu k tomu, jak Solženicyn mistrně jednou větou odkáže humanismus do říše omylů.

Média

Solženicynova analýza médií na Západě a jejich srovnání s [komunistickým] Východem je opět bezchybná.

Nejprve si všímá, že pravdivost a přesnost zpráv je nepodstatná. Důležité je dodržet literu zákona (aby někdo nevysoudil majlant!). Pak je tu spěch, který nutí zůstávat na povrchu a nedovoluje dobrat se podstaty událostí a rozkrýt skutečné příčiny věcí.

Ne, skutečně nemusíme o všem vědět:

Far greater in value is the forfeited right of people not to know, not to have their divine souls stuffed with gossip, nonsense, vain talk. A person who works and leads a meaningful life has no need for this excessive and burdening flow of information.[3]

Že nikým nevolená média (jako bych slyšel Václava Klause hovořit o EU) mají větší moc než legislativa, exekutiva a soudnictví dohromady, není zas tak objevné. Solženicyn však navíc nachází paralelu mezi politicky danou unifikací médií na Východě a stejným fenoménem na Západě, ovšem z jiných příčin:

One discovers a common trend of preferences within the Western press as a whole (the spirit of the time), generally accepted patterns of judgment, and maybe common corporate interests, the sum effect being not competition but unification. Unrestrained freedom exists for the press, but not for the readership, because newspapers mostly transmit in a forceful and emphatic way those opinions which do not too openly contradict their own and that general trend.[4]

Mistr tesař

Má se stát západní způsob života modelem pro země Východu? Solženicyn odpovídá jednoznačně, že nikoliv. Produkuje totiž slabé a nevýrazné charaktery, zatímco utrpení pod východními diktaturami probouzí v lidech cosi lepšího, silnějšího a zajímavějšího.

Tady se sám Solženicyn stává příliš velkým optimistou. Pokud v nás utrpení komunismu probudilo něco lepšího, o čemž pochybuju (v jednotlivcích snad, nikoliv však kolektivně), velice rychle to z nás po revoluci spadlo. Nejprve se objevila hrubá a sobecká stránka, ale postupně jsme vyměkli, abychom se dnes stali stejnými měkkými bloby, které Solženicyn kritizuje.

Není sporu, že západní životní styl není dobrým vzorem pro nikoho. Bohužel obyvatelstvo východních zemí bylo až příliš dychtivé tento životní styl přijmout, včetně pisatele těchto řádek, a dnes je už příliš pozdě.

Vietnam

Pokud si chcete znepřátelit americké intelektuály, řekněte jim, že americké protiválečné hnutí zradilo národy východní Asie a napomohlo k jejich genocidě. Přesně to udělal Solženicyn a velice rychle upadl v nemilost. Ale patrně má pravdu. I náš Rio Preisner napsal, že válku ve Vietnamu Americe prohrál americký tisk.

Ale proč velká a bohatá Amerika prohrála v malém a chudém Vietnamu?

Ztráta vůle

Odpověď na předchozí otázku. Co dodat?

Humanismus

Kořeny současného stavu vidí Solženicyn v humanismu, který přišel na scénu spolu s Renesancí. Humanismus odsunul Boha na druhou kolej a na jeho místo postavil člověka a jeho [materiální] potřeby. Vyšší a zároveň subtilnější hodnoty byly přehlíženy, alespoň v kontextu státu a společenského systému. Amerika byla sice založena jako země svobody, kde každý má právo na hledání vlastního štěstí, ale v kontextu náboženské odpovědnosti: křesťanských hodnot milosrdenství a oběti.

Karel Marx kdysi napsal, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Tohle západní intelektuál nejspíš pochopí, ostatně své socialistické preference většinou nijak neskrývá. Ani pro pravicové myslitele nic z toho není žádná novinka.

Pak ale přichází geniální hřebíček do rakve humanismu:

If, as claimed by humanism, man were born only to be happy, he would not be born to die. Since his body is doomed to death, his task on earth evidently must be more spiritual…[5]

Kdyby se člověk narodil jen, aby byl šťasten, nerodil by se, aby umřel. Proto musí být jeho úkol na zemi spirituálnější povahy. To je, vážení, odsunutí humanismu na smetiště dějin jednou větou.

Závěr

Vidět dopředu je skutečným literátům vlastní. Snad proto je literatura nejvyšší formou umění a poezie nejvyšší formou literatury. Slovo a stvoření spolu rezonují. Solženicynovi jako nadanému autorovi se podařilo nahlédnout do budoucnosti. Snad se mi to povedlo ukázat, i když jsem vynechal spoustu subtilnějších kritik. Znovu doporučuju Kreeftův komentář. Je mnohem inteligentnější než tento ubohý pokus zde.

EOF