Ilumináti nebo byrokrati?

Je tomu 3 roky, co jsem spustil své webové stránky, projekt internetové kontrarevoluce, jehož cílem je technologická samostatnost. Tento blogpost lze považovat za svého druhu shrnutí s tématem blogu souvisejících politických úvah, i když to původně nebylo cílem. Střípky informací, o které zakopnu, do sebe někdy zapadnou.

Jedno ze zajímavých témat, o které jsem se zde několikrát otřel, je otázka, zda jsme se stali obětí spiknutí světových bankéřů, židovských magnátů nebo zednářských tajných společností. Jsou indicie, které tuto teorii podporují, neboť ukazují oslavovanou západní demokracii v trochu jiném světle.

Stopa vede do zákulisí

Nedávno dělal Tucker Carlson rozhovor z člověkem, který někdy roce 2007 nebo 2008 zveřejnil informaci, že vykouřil kokain(?) s Barackem Obamou a pak vykouřil i samotného Obamu. Zajímavé je, že tato pro někoho jistě pikantní historka o kandidátovi na úřad prezidenta tehdejší média nijak nezaujala a tisková konference upadla v zapomnění, dokud ji nevyhrabal Tucker.

Ne, tento blok se nemění v bulvární plátek a zdegenerované aktivity politické smetánky mne nezajímají. Není ani jisté, zda je historka pravdivá. Proč by mu Obama, tehdy už veřejně činná a své ambice neskrývající osoba, říkal své jméno? Za významný však považuju fakt, že se o to média nezajímala. Obama byl prezident, o kterém (a na kterého) se toho moc nevědělo. Jakoby kolem něho chodila média po špičkách. Profesor konstitučního práva, který o konstituci nemluvil. Působil jako senátor, ale neměl za sebou masivní a dlouhou politickou kariéru. Ta odstartovala v roce 1997 zvolením do senátu státu Illinois. Za 12 let poté už seděl v Oválné pracovně. To je hodně hvězdn politická kariéra. Přeháním hodně, když řeknu, že byl vybrán? Bývalý satanista Zachary King tvrdí, že se už v roce 1994 dozvěděl od jistých osob, že se Obama jednou stane americkým prezidentem.

Zdá se, že o tom, kdo se stane prezidentem nejmocnější země světa, rozhodují jisté mocné osoby a úkolem voličů je toto rozhodnutí potvrdit. Omezuje se tento fenomén pouze na Spojené státy? Zcela jistě nikoliv. Všimli jste si pohledných mladých progresivních političek ve vládách Evropy i vzdáleného Nového Zélandu? Sanna Marin, dnes již bývalá finská premiérka, známá svými „pařbami“, se prý nechala zaměstnat v Institutu Tonyho Blaira, bývalého labouristického PM Spojeného království. Pak je tu fanatická zastánkyně proticovidových opatření, nyní už také bývalá premiérka Nového Zélandu, Jacinda Ardern. Nebo Kaja Kallas, estonská premiérka. Nedávno i Lotyšsko dostalo hot chick za premiérku. A nezapomeňme na „oblíbenou“ zelenou političku a ministryni zahraničí(!) Německa Annalenu Baerbock. Ženy prázdných, ale politicky korektních frází. Ženy bojující vždy na té správné straně barikády, působící jako prodloužená ruka Demokratické strany v širém světě. Byly také vybrány? Vsadil bych na to svůj oblíbený notebook Lenovo.

Nic z toho samozřejmě nutně neznamená, že světová nebo alespoň západní politika je řízená z nějaké zednářské lóže nebo kanceláře bankovního giganta nebo že Velký Žid tahá někde za drátky. Ale nelze to ani zcela vyloučit. Konspirace samozřejmě existují. Otázka je, jak efektivní jsou v pokusu ovládat svět. Kdo někdy řídil alespoň malou skupinu lidí, ví své.

Jeden systém vládne všem

Anarchisté komunistického i libertariánského zaměření a všelijací freedom fighters hovoří o „systému“. Ten do konspiračního smýšlení přidává další rozměr: určitou nevyhnutelnost chování přizpůsobivých vyplývající z nastavených pravidel nebo vlastností reality jako takové. Pravidla jsou nastavena tak, aby se masy pokud možno nebouřily. Systém určuje hodnoty, nastavuje pravidla a způsob jejich vynucování, vychovává nové elity atd.

Je otřepanou pravdou politické filozofie, že vláda minority je norma, dokonce i v demokraciích. Znamená to, že (nejen) západnímu zemím vládne organizovaná síť lidí, kteří nutně nemusí patřit k jedné (tajné) organizaci, ale sdílejí určité zájmy a určitý pohled na svět. Tak to vždycky bylo a vždycky bude.

Anarchisté mají v tomto ohledu pravdu. Existuje určitý systém, v němž je všem připsána nějaká úloha a plnění této úlohy vynucováno. Svobodné i totalitní společnosti mají systém, postavený na donucování jemném či tvrdém. I tajné společnosti takový systém potřebují, aby na něm mohly parazitovat. Problém s anarchisty je v tom, že pro ně je každý systém špatný a utlačovatelský. Oni nejsou schopni činit žádná další rozlišení. Proto ani nejsou schopni zodpovědět otázku, proč je ten současný systém špatný. Ne, že by se nepokoušeli, ale jejich mentální ukotvení v „bezsystémových“ utopiích jim brání rozlišovat mezi dobrým a špatným systémem. Pro ně je špatný prostě proto, že je to „systém“.

A tak je na jedné straně stát absolutní zlo, které je třeba odstranit. Na straně druhé je absolutní zlo soukromé vlastnictví, jehož důsledkem jsou hamižné korporace a konzumní společnost. Tak nějak lze ve zkratce charakterizovat politickou filozofii anarchokapitalismu a anarchosocialismu (či komunismu). V obojím je kousek pravdy, ale redukcionistické myšlení produkuje nebezpečně jednoduché odpovědi.

Sociální technologie?

Anarchisté předpokládají, že systém jde „zbourat“, čímž se uvolní místo pro skutečnou svobodu. Pokud je ale systém součástí reality, pokud je podřízenost přímo součástí naší bytosti, součástí přirozeného zákona, jak se říká ve scholastice, pak je bourání systému zbytečná snaha působící zbytečné utrpení mnoha lidem.

Když na pravicové intelektuální nebe přiletěla kometa jménem neoreakce, sociální technologie byl jedním z termínů, jimiž se oháněli. Třeba náboženství je sociální technologie, jejímž účelem je zasadit společenský řád do širšího přírodního a kosmického rámce. Nikdy jsem ten výraz neměl rád. Připadal mi nevhodný, ale nedovedl jsem přesně říci proč. Konstatoval jsem pouze, že náboženství není něco, co zavedete shora, jako nákup výrobní linky do firmy. Náboženství sice plní funkci, kterou mu neoreakce připisovala, ale děje se to jaksi mimochodem, a proto ho nelze „zavést“. Vzniká zdola, organicky a prorůstá společností, až ji změní svými hodnotami a zplodí nový společenský řád. To je úplně jiný proces než zavádění.

Navíc neoreakce a v tomto ohledu patrně většina sociálních vědců vůbec nepracuje s faktem, že by náboženství mohlo být pravdivé, což z něj dělá mnohem víc než pouhý nástroj na ovládání mas (je-li dotyčný marxista) nebo nástroj dávající společenskému řádu smysl a význam (je-li dotyčný pravičák). Mimochodem, oba pohledy jsou rubem a lícem téže mince. Ano, nábožensví hraje společenskou úlohu, což dokládá existence přirozeného a organického řádu ve spojení s náboženstvím falešným a nepravdivým, jako v Asii. Asijská náboženství jsou mixem pravdy a lži, neboť jedním z důležitých prvků náboženství je vrozená lidská touha dobrat se pravdy. Proto vzniká zdola a neplánovaně a jeho společenská funkce je cosi jako vedlejší efekt.

I náboženství je součástí přirozeného zákona, a proto není snadno přístupný manipulacím. Paradoxně řád nelze naplánovat, ale zas takový paradox to není, protože řád je prostě součástí reality.

Podezřelá neutralita

Odděleně od těchto úvah jsem se zaobíral myšlenkou, zda jsou technologie morálně neutrální. Na první pohled se zdá, že ano. Technologie je neutrální a jenom cíl, ke kterému se používá, je dobrý nebo špatný. Úplně jsem s tímto závěrem nesouhlasil a Uncle Ted přidal další rozměr, špatné jsou škálovatelné technologie kvůli závislosti na faktorech, které člověk nemůže ovládat. Ale ani Uncle Ted, ač byl blízko, nedokázal jasně pojmenovat, jak souvisí jeho kritika škálovatelných technologií a psychologická kritika levicového smýšlení.

Problém je v tom, že jsem pojem „sociální technologie“ považoval za obrazný, mající se skutečnými technologiemi typu internet nebo automobil jen abstraktní souvislost. Ale nejde o pouhou analogii, souvislost mezi nimi je přímá. Spojuje je určité nastavení lidské mysli, určitý přístup, který by se dal nazvat inženýrský či technokratický. Jde o mindset, který se v našich končinách a hlavách zabydlel v 17. století a kulminuje právě nyní.

Problém k řešení

Je možné, že náboženské války 16. a 17. století způsobily jistou únavu z náboženství nebo daly osvícencům záminku, aby tuto únavu vštípily evropským intelektuálním kruhům, odkud prosákla do širších vrstev společnosti, neboť možná nebyly čistě náboženské v tom smyslu, v jakém to chápeme dnes. Ať už to bylo jakkoliv, faktem je, že odstartovala karteziánská revoluce.[1]

Do módy se dostala věda postavená do protikladu vůči náboženství, a s ní určitý typ myšlení, který přistupuje ke světu a dění v něm jako k problému, který je třeba řešit, a to tím, že se rozloží na jednoduché části. Z toho se odvodí, jak věc funguje. Pak se stanoví postup efektivněji dosahující kýženého efektu. Vznikne automat.

Dnešní automatické linky jsou včerejší manufaktury, kde méně kvalifikované pracovní síly vytvářely částečný produkt, méně náročný na čas a dovednosti. Stejný mechanismus, stejné uvažování můžeme nalézt za moderní automatickou výrobou, kde se kvalifikací rozumí schopnost vykonávat předem dané úkony a nikoliv dovednost v původním smyslu.

Tato strategie se ukázala jako nesmírně úspěšná. Dala nám technologickou civilizaci se vším dobrým, co obnáší. Ale také se vším špatným. Technokratický mindset sice řeší problémy, ale také je vytváří a my nemůžeme mít jedno bez druhého. Existuje práh a my ho překročili už dávno, kdy technologie přestanou sloužit člověku, nýbrž člověk technologiím. Kdy se tento inženýrský mindset stane jediným modem operandi, ve kterém dokáže náš intelekt fungovat.

Liberalismus

Možná se to stalo ve chvíli, kdy jsme jako praví vědecko-techničtí revolucionáři aplikovali svá jednoduchá mechanická řešení na společnost a její uspořádání a zavrhli jsme moudrost předků jako primitivní. Pokračování prvotního hříchu ve sféře politické.

A tak se stalo, že existující společenské instituce, vazby a vrstvy byly strženy ve jménu svobody a rovnosti a od stolu byla vyprojektována nová politická skutečnost, politický národ jako entita obdařená obecnou vůlí, skládající se z politicky uvědomělých a rovnocenných jednotlivců, jejichž kolektivní akce při volbách je vyjádřením této obecné vůle.

Kanadský autor jménem Kruptos argumentuje, že jedním z prvních příkladů této racionální konstrukce společnosti je americká ústava.

Přeneseme-li se do současnosti, vidíme síť vládních institucí, nevládních organizací a firem navázaných na obě předchozí, jejichž společným znakem je byrokratický a technokratický přístup (synonyma) a které žijou vlastním životem. Jsou rezistentní i vůči tlaku volených politiků, jejichž volební období uteče vždy příliš rychle na to, aby dosáhli skutečných změn. Nemluvě o tom, že většina z nich je beztak produktem systému, přesněji řečeno jeho součásti zvané politické strany, a nemá žádný zájem na jakékoliv změně.

Obávám se, že i reálná politická vůle a plán něco měnit, případně provést revoluci povede jen k mírně odlišné variantě „systému“, neboť vychází ze stejného způsobu myšlení.

Synergie těchto institucí působí jako obrovská všezahrnující konspirace. Na druhou stranu také platí, že toto všechno nevylučuje skutečnou konspiraci. Osobně se přikláním spíše ke konspiraci duchovní, přesně vystižené ve filmu Nefarious, aniž bych zavrhoval konspirace světské.

Duchovní pustina

Mluvíce o duchu.

Jak už bylo řečeno, nemůžeme mít dobré plody karteziánské revoluce bez těch špatných. Proto ani nelze vymyslet lepší technologii, která eliminuje negativa té současné při zachování jejích pozitivních rysů. Každá nová a údajně lepší technologie sebou přináší nové a ještě horší vedlejší účinky.

Zmíněný Kruptos také tvrdí, že řecká filozofie dospěla do bodu, kdy mohla vyprodukovat podobnou technologickou civilizaci, jakou máme my, ale Řekové se tím směrem nevydali. Možná si uvědomili důsledky z toho plynoucí pro jejich styl života, jehož cílem byla osobní dokonalost, fyzická i duchovní.

Dnes můžeme říci, že měli pravdu. Současnost je duchovní pustina, ač materiálně žijeme v dostatku. Mluvím o tom na tomto blogu pořád dokola. Doba technologická je totalitní, zasahuje do všech oblastí života. Racionální přístup nedává prostor ničemu jinému. Společensky je sice jednotlivec a jeho autonomie vynášena na piedestal, ale reálně je všechno masové, včetně myšlení, pravidelně natahovaného na Prokrustovo lože ideové uniformity.

Ale z hlediska moderny je to jedno, protože emoce má prvenství. Pocity určují, co je pravda. Techniky manipulace emocemi jsou velmi mocné, takže uniformita skrze ně je zajištěna. Covid i ukrajinská krize ukázaly, že byrokratické instituce mají řešení vždy po ruce a aplikují ho bez nejmenších skrupulí a ohledů na údajnou svobodu a práva občanů. Dokonce i církev či spíše její část jakoby podlehla zeitgeistu, a razí cestu jakéhosi mělkého, nenáročného duchovna, přičemž opatrně obchází cokoliv tradičního, protože to je příliš radikální.

Není divu, že mnozí hledají spirituální zkušenost v asijských náboženstvích nebo novodobých kultech New Age. I tak je to zkušenost často neautentická, protože vybraná na internetu jako zážitkový kurz a zaplacená platební kartou. Náboženství a spiritualita jsou dnes v podstatě terapeutická záležitost, něco mezi doplňkem stravy a pobytem v lázních. Hodně jsem tu psal o nebezpečích jógy, kterou většina lidí považuje za způsob, jak zrelaxovat nebo se pořádně zapotit a zbavit se přebytečných kalorií. Proto na to lidé prostě kašlou a hledají útěchu či vyžití v podobně neautentických cestovních zážitcích nebo na hudebních festivalech a podobných radovánkách, kde člověk může na chvíli zapomenout v alkoholovém deliriu, že se v pondělí vrátí zpátky do kanceláře plníc roli nahraditelného kolečka v dobře promazaném soukolí mašinérie moderních výrobních a společenských institucí.

Podobně marné je hledat politickou alternativu ve volebních programech politických stran, které jsou, jak už bylo řečeno, součástí systému, a pokud se náhodou nacházejí mimo Overtonovo okno, beztak vycházejí ze stejného myšlenkového rámce a jejich případné plány na reformu připomínají vytloukání klínu klínem.

Cesta ven?

Jedním z podstatných negativních dopadů inženýrského myšlení je odstranění osobní zodpovědnosti.[2] Něco selhalo? Pojďme zavést systémové opatření, které tomu napříště zabrání. Jinými slovy, skutečnou příčinou je, že jsme dosud nenalezli idální systém a konečné řešení čili Endlösung, chcete-li. Všecko má přece řešení, nebo ne?

Podle Řeků osobní mistrovství překračuje techniku. Osobní setkání s Bohem překračuje techniku. Ani láska není otázkou techniky. Nic dobrého není otázkou techniky. Dobrá vláda není otázkou optimální distribuce rozpočtových prostředků. Středověcí vladaři nechávali psát manuály pro své syny, jak dobře vládnout. Podle nich je vláda věc, která mimo jiné vyžaduje osobní ctnosti a mistrovství.

Programování je přímo ukázkový případ inženýrského přístupu, neboť programování je v podstatě řešení úloh v umělém prostředí zdrojového kódu, více či méně vzdáleného od přímých instrukcí hardwaru. Přesto myslím, že mistr programátor je ten, kdo zůstává co nejblíž hardwaru, vytváří nástroje přímo pro uživatele a neprogramuje abstraktní Matrixy, ve kterých lidé zůstávají zakletí jako v náhradních realitách, kde je virtuální roboti vysávají a připravují o soukromí a identitu, aby se síť byrokratických institucí mohla lépe starat o jejich „dobro“. Nebo kde LLM řadí slova za sebe na základě algoritmů pravděpodobnosti aplikovaných na text vytvořený skutečnými lidmi a toto nazývá inteligencí.

Systém je ze všech dosud uvedených důvodů nereformovatelný. Řekl bych, že i jeho tvůrci, Ilumináti nebo kdokoliv, kdo si myslí, že ho stvořil a jemu vládne, jsou ve skutečnosti jednou z obětí.

Je z toho všeho nějaká cesta ven?

Mnozí, včetně zmíněného Krupta, navrhují budovat paralelní společenské struktury či komunity, založené na osobních vztazích a odpovědnosti. Snad je možné, aby něco takového vzniklo organicky a bez plánování, bez revoluce, prostě jen tak, z nutnosti uniknout z okolního šílenství, aniž by to bylo absorbováno nepřátelským prostředím. Osobně však nevěřím, že se něco takového uskuteční, alespoň ne v rozsahu, aby se paralelní struktura stala vyzyvatelem současného systému. Peripetie trumpismu či kanadských truckerů ukazují jasně, jak powers-that-be dovedou s odpadlíky zatočit.

Pravděpodobnější je, že se liberální systém zhroutí a v nastalé krizi zemřou miliony, možná miliardy lidí. Ti, co přežijou, však budou čelit stejnému strašidlu, neboť se nachází v hlavě a nikdo z nás si nedokáže představit skutečně alternativní režim, kde se už neobjevuje žádná z hlav liberální Hydry.

Proroctví

Křesťané vědí, jak to skončí a co tomu bude předcházet. Jen nevíme, kdy to bude.

Z různých proroctví vyplývá, že má přijít krize, velká krize, při níž spousta lidí patrně zahyne. Po ní nastané období míru. Doba, kdy bude spousta věcí uvedena do pořádku, mocnosti pekelné opět spoutány na řetěz a pravé náboženství zažije nový rozkvět. Ale lidé opět poleví a staré problémy se začnou vracet. Nevím, co to bude za problémy, ale vůbec bych se nedivil, kdyby jejich příčinou byl technokratický mindset z důvodů popsaných v předchozích odstavcích.

Nic z uvedeného není záminkou k tomu složit ruce do klína a oddávat se černým myšlenkám. Právě naopak, my toužíme po setkání s Pánem vesmíru, pro nás je to událost s potenciálně dobrým koncem. V sázce je naše osobní spása a spása našich blízkých. Bez ohledu na úspěchy či neúspěchy našich vnějších aktivit, vnitřní svatost je to, na čem záleží. To je pole, na kterém můžeme všichni pracovat každý den, který nám ještě zbývá.

Jedním z efektů zvnitřnění ctností a zapuzení neřestí může být právě vybudování alternativních komunit, ostrůvků světla v temném vesmíru, o kterých hovoří Kruptos a další intelektuálové. Ale je to pořád jen vedlejší důsledek, podobně jako u funkcí v LISPu ;-)

EOF