Ukrajina 23. Blackpill

Už několikrát, naposledy minule jsem vyjádřil jisté pochybnosti, zda na ruské straně funguje všechno, jak má. Dosud jsem přijímal až příliš nekriticky tvrzení jisté části internetu, která v Rusku vidí úspěšného vyzyvatele globohomo elit. Do jisté míry to také odpovídá skutečnosti, což potvrzuje snaha západních politruků přepsat historii a vymazat vše ruské z našeho povědomí. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Nastal čas se podívat na méně lichotivá hodnocení Ruska a jeho výkonu zejména na poli vnitropolitickém. A to přes nedávné vítězství Wagnerovců v Bachmutu.

Prigožin

Jevgenij Prigožin, majitel PMC Wagner je barvitá figura. Není vojenským velitelem, je spíše manažerem. Najímá lidi, stará se o dodávky. A má velký problém s Ministerstvem obrany Ruské federace (MORF).

Několik týdnů před dobytím Bachmutu zveřejnil Prigožin video, na kterém byly zachyceny mrtvoly zabitých členů jeho organizace. Na tomto videu obvinil MORF, že nedodávají dostatečné množství munice, což negativně ovlivňuje bojeschopnost jeho jednotek a způsobuje zbytečná úmrtí. Kadyrov, o kterém nyní není moc slyšet, Prigožina za ukazování padlých vojáků odsoudil, i když připustil, že i Čečenci měli jisté obtíže s MORF. Možná až příliš melodramatické gesto, ale nebylo to poprvé, co si Prigožin stěžoval. V únoru proběhla podobná aféra, do které se údajně vložil Putin a situaci vyžehlil. Tentokrát Prigožin vyhrožoval stažením Wagnerovců z Bachmutu, na což reagoval Kadyrov tím, že Čečenci jsou připraveni PMC Wagner zastoupit. Nevím jistě, co se stalo dál, ale Prigožin dostal k ruce Surovikina i munici a muzikanti dokončili svou práci v Bachmutu.

Domníval jsem se, že buď Prigožin skrývá nějaký průšvih, např. příliš vysoké ztráty nebo má MORF skutečně máslo na hlavě. Padla také domněnka o Prigožinově snaze vstoupit do vysoké ruské politiky. Pokud je to pravda, jde o příliš křiklavý pokus o nastartování politické kariéry.

Další vtipnou epizodou byly Teixeirou zveřejněné tajné americké dokumenty, kde je údajně líčena dohoda mezi Zelenským a Prigožinem. Tento okatý způsob, jak diskreditovat Zelenského i Prigožina, nebral ovšem nikdo vážně. Dokonce ani já ne.

A pak přišlo Prigožinovo interview. Merkouris a Didact se o něm zmínili, ale jen okrajově, přičemž zcela vynechali ty nejdůležitější části. Ano, Prigožin uvedl, že ztráty PMC byly asi 20 000 mrtvých, z toho 10 000 bývalých vězňů. Ztráty Ukajinců přes 50 000 KIA. To je pozoruhodný výkon, neboť běžný poměr ztrát obránce vs útočník je 1:3, zatímco zde to bylo naopak. Prigožin rozhodně nešetří chválou na své vojáky a tvrdí, že 80% jeho ztrát bylo v důsledku problémů s dodávkami munice. Na druhou stranu to není 14:1, jak tvrdí Scott Ritter, který o Prigožinově interview taktně mlčí. Podle Prigožina bylo v říjnu loňského roku rozhodnuto, že se z Bachmutu stane mlýnek na maso, tzn. že Wagnerovci zabijou co nejvíc vojáků UA a Rusové získají čas na výcvik odvedenců.

To podstatné jsou ovšem jeho stížnosti na zoufalý stav Ruské federace, přesněji řečeno jejích elit. Je známo, že děti Putina a Lavrova žijou na Západě. Méně znám je rozmařilý život potomstva kremlinských činovníků obecně, s vyjímkou Peskova, jehož syn bojoval v řadách PMC Wagner a zlatá mládež jím za to opovrhuje. Prigožin se rozhovořil o dluzích kremlinských elit vůči ukrajinským oligarchům a následné neschopnosti Ruska něco podniknout proti osm let trvajícímu terorizování donbaského obyvatelstva kyjevskou vládou. Pustil se také nevybíravě do ruské armády, kterou považuje za víceméně neschopnou či přinejmenším řízenou a dušenou neschopnými byrokraty. Šojgu je podle něj arogantní zmetek, který rád ponižuje ostatní a jehož děti kroutí zadkem v Emirátech. Ani šéfa generálního štábu Gerasimova nijak nešetřil. Bylo pro mne jistým překvapením, když Gerasimov přebral velení po Surovikinovi, který zachránil zadek ruské armádě u Chersonu. Ale spokojil jsem se s vysvětlením, že Rusové přeci jen povýšili SMO na něco většího a tak bude velet větší šajba. Po interview s Prigožinem a Ciganovem, o kterém bude řeč za chvíli, se toto jeví v trochu jiném světle. Status SMO se oficiálně nezměnil. A pokud mají oba pravdu, Šojgu a Gerasimov jenom nechtějí, aby se jim situace vymkla z rukou a ruská armáda náhodou nezačala podávat výkon, který se od ní očekává. Vojensky to Prigožin moc růžově nevidí. V lepším případě se Západ unaví, Čína donutí obě strany k jednacímu stolu a dojde k zabetonování současných územních zisků a ztrát. V tom horším Ukrajina zahájí slibovanou protiofenzívu a dobyde zpět Krym a vše ostatní.

Zní to nesmyslně? Zanedlouho bude objasněno. Dle mého soudu Prigožin svůj pesimismus ohledně vojenského výsledku poněkud přehání, ale popis vnitropolitické situace v Rusku za Poměrně považuju za poměrně přesný, neboť ho potvrzuje i Ciganov. Jediná osoba, kterou Prigožin nekritizuje, je Vladimir Putin.

Ciganov

Andrej Ciganov je novinář a ruský konzervativní patriot. Rolo Slavskiy s ním nedávno dělal interview. Je to tentýž blogger, co zveřejnil anglicky psaný výtah z Prigožinova interview, ze kterého jsem čerpal informace pro předchozí sekci. Rolo je na můj vkus až příliš blackpilled a navíc zřejmě má zálibu v esoterice, nicméně jeho analýzy mi otevřely nové pohledy na do té doby záhadné ruské počínání.

Podívejme se tedy, co o tamější vnitropolitické situaci může říci Ciganov jako patriot konzervativního smýšlení a bojovník proti nesmyslným proticovidovým opatřením, včetně nucené vakcinace. Zní to povědomě? Jak uvidíme dál, situace v Rusku se v mnoha ohledech příliš neliší od situace v Evropě či USA. On a jeho organizace také vede právní kampaň proti liberálním silám v Rusku a stojí spolu s poslancem Vitalijem Milonovem za známým ruským zákonem proti LGBT propagandě, který osvícený Západ tak nelibě nese.

Ciganov rozlišuje mezi ruským národem a jeho elitami (vláda, média, akademie), které mají sklon k liberalismu, k západnímu myšlení a díky tomu mnozí z nich opustili Rusko po zahájení SMO. Jedním z nich je i současný premiér Mišustin, který se snaží zavádět digitalizace ve stejném duchu jako na Západě (podle Klause Schwaba) a obklopuje se experty vychovávanými v západním duchu. Ciganov ale vidí odchod liberálů na Západ a západní sankce vůči Rusku jako požehnání. Vláda se nyní bude muset více opírat o patrioty a díky tomu se vláda v Rusku vrátí víc do rukou Rusů. Došlo už i ke změnám v nižších kádrech ruských elit, ale zatím žádná na vyšší, federální úrovni. Také vítá aktivismus obyčejných lidí, kteří posílají pomoc na frontu, což staví nečinné elity do špatného světla. A chválí Putina za využití nově otevřeného manévrovacího prostoru. Cítí, že kulturní rozvrat v Rusku bude nadále probíhat s mnohem většími obtížemi než před rokem. Na druhou stranu ti, co rozhodují o věcech, tak dlouho přijímali instrukce ze Západu, že neví, co mají nyní dělat.

Ciganov dále mluví o přítomnosti tureckých agentů ve vládě, kteří také pracují pro Londýn. Ti importují neruské migranty do země, aby Rusy demograficky nahradili. V tomto ohledu se Rusko neliší od Západu, neboť naše i jejich elity mají stejné vzdělání. Ačkoliv je Turecko vůči Rusku nepřátelské a jejich agenti pracují v Gruzii a okolních „stánech“, ruští oligarchové dělají byznys v Turecku a tím pádem je nyní Rusko s Tureckem zadobře a buduje tam Turk Stream do Evropy.

Ve vládě je mnoho zrádců a také mnoho idiotů, přičemž není snadné je rozlišit. Ciganov vidí jisté pozitivní změny v armádě díky válce, ale civilní vláda má jistou setrvačnost, která je automaticky táhne na Západ. Za určitý problém považuje fakt, že se ruské vládní kruhy nepokoušejí spojit s konzervativci na Západě. Uvádí to jako příklad zmíněné politické setrvačnosti, neschopnosti přijít s novou ideologickou linií. Kdyby se Rusko více stavělo do role obránce tradičních hodnot, našlo by na Západě mnohem víc přátel.

Následně se Rolo ptá na Židy a zda o nich chce Ciganov mluvit, na což Ciganov reaguje tím, že je v Rusku svoboda slova. Překvápko!

Rozhovor se posléze stočí k válce. K vítězství je potřeba vést válku doopravdy, ne SMO. Ukrajina není skutečným nepřítelem a (nejen) podle Ciganova jde o válku občanskou. Nepřítelem jsou satanské Západní elity. Je zcela nelogické dodávat plyn na Západ, který ho obratem prodá na Ukrajinu. Je to, jako kdyby Stalin během války živil Hitlerovu armádu. A proč se omezujeme na Ukrajinu, když základnou pro válku je Polsko? Je třeba donutit Američany ustoupit, aby svět poznal, že USA nebudou podporovat své spojence až k nukleárnímu rozuzlení konfliktu. V očích nepřítele vypadáme nerozhodní.

Inteview pak končí seznamem těch, kdo by měli podle Ciganova odstoupit. Na tomto seznamu jsou významná jména jako Nabiulina, Šojgu či Gerasimov.

Dmitrij Babič

Jde další ruský historik a analytik. Náhodou jsem se dostal k rozhovoru s americkým novinářem Peterem Lavellem, který žije v Moskvě a mimo jiné má vlastní show na RT. Tento rozhovor je zveřejněn na Locals kanálu The Gaggles.

Babič se dotýká mnoha témat, i když hlavním je Prigožinův rozhovor. Přiklání se k názoru, že Prigožinovým cílem je hlavně varovat, že vše není tak růžové, jak tvrdí RT a další. Proto podle Babiče poněkud přehání. Nicméně nevylučuje ani jeho politické ambice.

Moderní Západ je naprosto slaboduchý. Němci v roce 1917 využili vnitropolitických problémů v Rusku, podpořili Lenina, ale nechali mu volnou ruku, což vedlo k revoluci. Západ stále jen křičí, jak je Rusko špatné a když si přečtou Prigožinovo interview, chápou to jako ruskou slabost a volají po agresivnějším postupu. S tím souhlasím. Už dlouho si myslím, že kdyby Západ postupoval umírněně, možná by se jim podařilo, aby Rusové sami způsobili pád Putinovy vlády. Namísto toho agresivní moralistický přístup Západu, sankce vůči obyčejným Rusům, to vše vedlo k utvrzení podpory Putina. Rusko dnes není ideologický stát, je to stát personální a jak se zmínil Ciganov, Rusové narozdíl od Američanů jsou lid velkého státu.

Babič vidí situaci na Západě jako nikoli nepodobnou rannému stádiu bolševické revoluce v Rusku. Zatímco situace ve východní Evropě, hlavně v Polsku se podobá spíše předválečnému Německu, nese rysy ranného národního socialismu. Liberalismus má tendenci degenerovat v nějakou formu totalitního socialismu. To tvrdil už Eric Voegelin.

Část rozhovoru byla věnována další rozporuplné postavě, jíž je Igor Strelkov stojící v čele Klubu rozzlobených patriotů. Strelkov je v současné době znám jako patriot a nelítostný kritik současné ruské vlády. Blogger Rolo Slavskiy je vcelku nadšeným podporovatelem Strelkova, ale Babičovo líčení Strelkovovy minulosti ukazuje spíše na člověka velmi sebestředného, který se buď neustále politicky hledá (v lepším případě) nebo pokaždé jinak politicky profiluje (v tom horším), aby získal pozornost veřejnosti, což je to jediné, oč skutečně usiluje. Strelkov ale není zcela mimo. Jeho 39 otázek představuje legitimní obavy o stav ruské armády.

Což mě přivádí k poslednímu tématu rozhovoru, jímž je situace na Ukrajině. Babič nevidí situaci tak černě jako Prigožin či Strelkov, ale ani tak růžově jako RT nebo alternativní média a blogosféra typu The Duran, Andrej Martyanov či plukovník Mcgregor. Obě strany, Rusko i Ukrajina, nyní čekají, jak dopadne ukrajinská protiofenzíva, pokud skutečně začne. Bude-li odražena, Rusové patrně přejdou do protiútoku. Boj o poslední obrannou linii Slavjansk-Kramatorsk bude patrně těžší než boje o Bachmut, ale pak je cesta volná. Ukrajinskou stepí prošla německá armáda jako nůž máslem. Krym je přirozená pevnost, jeho dobytí není příliš pravděpodobné. Útok na přemostění mezi Ruskem a Krymem, tedy na Melitopol může být jednodušší, ale těžko udržitelné vzhledem k přítomosti a naprosté dominanci ruského námořnictva v Černém moři.

Závěr

Co si z toho všeho vzít?

Především to, že jsem se zřejmě mýlil, když jsem příliš spoléhal analýzy Merkourise, Didacta a dalších z této skupiny. Nemyslím si, že jsou jejich analýzy špatné. Jsou rozhodně lepší než zpravodajství mainstreamových médií. Ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že nedokážou přesvědčivě vysvětlit určité, pro Rusko nelichotivé skutečnosti a že patrně ignorují důležité události. Jejich kritika Západu je zcela namístě, ale to neznamená, že druhá strana, v tomto případě Čína a Rusko nemají vlastní problémy. Odtud také jejich přehnaný optimismus ohledně multipolarity.

Ciganov není jediný, kdo načrtává paralely mezi stavem současného Ruska a Západu. Obě části světa čelí migraci a nahrazení původního obyvatelstva migranty. Obě mají liberální elity propagující kulturu smrti, jako to nazval Jan Pavel II. Část ruských elit se snaží z tohoto sevření vymanit, ale druhá část naopak slouží jako pátá kolona. To se projevuje vojenskou nerozhodností na Ukrajině, jakoby si ruští liberálové chtěli nechat otevřená zadní vrátka po jednání se Západem. Z toho důvodu je ruská vzpoura proti globalismu na ostří nože.

My, konzervativci, bychom neměli automaticky brát ruskou vládu jako svého spojence, ani souhlasit s našimi liberály, že jde o nepřítele č. 1. Spíše bychom měli hledat společnou řeč s tamějšími patrioty a konzervativci bojujícími za návrat křesťanské civilizace. A pokusit se narovnat ideologicky pokřivené vidění reality, které zde panuje.

EOF