Ukrajina 22. Update 10
Než se pustím do rozboru toho, co se zřejmě děje na Ukrajině, chtěl bych případného čtenáře odkázat na Salův článek. Mylně jsem se domníval, že Spojené státy pod Bidenovým vedením nemají žádnou politickou koncepci. Pravdou je, že koncepci mají: nic menšího než rozložit a oslabit své konkurenty jakýmikoliv prostředky a stát se světovým hegemonem. Je pár věcí v tomto článku, se kterými ne zcela souhlasím. Např. se domnívám, že ozbrojené síly USA nemají na to, aby ustály konvenční konflikt s Ruskem a i konflikt s Čínou by znamenal víc, než jsou USA schopny unést. Jinak je neokonský plán dává jistý smysl, ačkoliv je zjevné, že tyto lidi kromě světovlády nic dalšího nezajímá. Evropští spojenci (útok na Nord Stream) a vlastní národ ze všeho nejmíň.
Rusové zjevně mají pravdu. Toto válka se vede na více frontách a vojenský konflikt je pouze její malá část.
Militaria
Nejprve se ještě jendou vrátím k dlouho očekávané ukrajinské protiofenzívě. Její výsledky jsou smíšené. Ale i relativní úspěchy Ukrajiny jsou překvapivé vzhledem k dosavadnímu průběhu SMO. Nicméně nyní vyplouvají na povrch informace, které vysvětlují ukrajinská vítězství i pomalý průběh SMO, zejména v srpnu. Tedy za předpokladu, že jsou pravdivé.
Média jsou plná ukrajinských úspěchů a Češi už žertují o tom, jak si budou s Polskem dělit Kaliningrad založený Přemyslem Otakerem. Autor tohoto blogu považuje za střízlivější hodnocení profesionálů jako major Scott Ritter, zaměstnanec CIA Larry Johnson v důchodu, plukovník Douglas Mcgregor, případně Andrei Martyanov.[1] Podle nich se ruské ozbrojené síly se ukrajinským útokem vyrovnaly dobře, neboť spořádaně ustoupily s malými ztrátami na životech i materiálu, zato útočníkům způsobily ztráty obrovské. Nicméně faktem zůstává, že Ukrajinci udělali větší průlom na severu a několik menších na jihu a dobyli tak zpátky alespoň malou část ztracených území. Není pravděpodobné, že by Rusové nevěděli o chystaném protiútoku. Proč se tedy řádně nepřipravili?
Důvody pro to nejsou ani tak vojenské jako spíše politické. Co se vlastně dělo během posledních měsíců? Zatímco ukrajinské velení nechávalo nezkušené odvedence usmažit v Donbasu ruským dělostřelectvem, na západě Ukrajiny se pod dohledem NATO budovaly ukrajinské úderné síly. To v zásadě změnilo charakter speciální vojenské operace (SMO), ale ruské politické vedení nereagovalo, ačkoliv vojenské velení, konkrétně generál Lapin či Surovikin požadovali navýšení počtu vojáků. Proč?
Plány, plány, plány
Původní plán, myslím, byl vystrašit Ukrajince, aby se vzdali svého úmyslu zaútočit na DPR a LNR. Ukrajinci se však nezalekli a tak se Ruské síly stáhly od Kyjeva a začal plán B, tedy mlýnek na maso, tzn. pomalé dobývání jižního Donbasu, především Mariupolu a pomalá likvidace ukrajinské armády zakopané v Donbasu. Demilitarizace a denacifikace. To se díky převaze ve vzduchu dařilo, i když byly ruské síly vůči ukrajinským v menšině. Jenže to šlo pomalu a finanční a materiální pomoc zemí NATO Ukrajině prodlužovala agónii. Začalo se hrát o čas. Navíc někdy v srpnu zúčastněným ruským jednotkám (nemluvím nyní o vojácích LNR a DPR) vypršel kontrakt. Není mi úplně jasné, jak funguje ruská profesionální armáda, ale faktem je, že během srpna se počet ruských vojáků snížil z 80 000 na asi 55 000. To nestačí na udržení tak dlouhé fronty, ani ve spolupráci s luganskými a doněckými milicemi. A tak v září čerstvé ukrajinské jednotky se zahraničními žoldáky z USA, Británie a Polska zaútočily v chersonském a charkovském směru. Rusové se zjevně rozhodli stáhnout své jednotky z Izia do chersonské oblasti, a proto tato protiofenzíva skončila pro Ukrajince katastroficky. Ukrajinci nedosáhli téměř ničeho, zatímco na bojišti zůstalo mnoho mrtvých a nekonečné zástupy zraněných putovaly do vnitrozemí. To ovšem znamenalo, že u Charkova zůstala jen slabá ruská obrana, která se začala stahovat, takže Ukrajinci prošli jako nůž máslem. Vítězství ovšem získalo trpkou příchuť, neboť na postupujících ukrajinských jednotkách pracovalo ruské letectvo a dělostřelectvo a tisíce ukrajinských vojáků (a zahraničních žoldáků) zůstalo na bitevním poli.
To vše si ruské politické vedení uvědomovalo už dlouho předtím a řešilo problém, jak oficiálně rozšířit rozsah SMO. Připojením Luganska, Doněcka, Chersonu a Záporoží k Ruské federaci budou mít dostatečný mandát k použití vojenské moci v plném rozsahu, neboť Ukrajina bude v přímém válečném konfliktu s matičkou Rusí. Plán C, upgrade SMO na něco zásadnějšího, např. protiteroristickou operaci. Ale bez mezinárodní podpory to udělat nemohli. Proto musel Putin na jaře odmítnout požadavky Surovikina a Lapina. Nejprve se ruské diplomacii pod vedením Lavrova podařilo zamezit izolaci Ruska. Globální Jih a hlavní asijští hráči jsou vůči Rusku neutrální nebo s ním přímo spolupracují. Podpora separatistických tendencí je ovšem choulostivá záležitost, zejména v očích Číny, která má problém a ten se nazývá Tchajwan, což USA nedávno Číně dost hlasitě připomněly.[2] Rusko muselo přesvědčit ostatní velké hráče na šachovnici, že je obětí, což jim další a další vlny stupidních sankcí a nepřiměřeně vyostřená rétorika evropských zemí usnadnila. A mezitím se potichu připravovalo referendum a vyhlášení mobilizace.
Referendum
Hlasování pod namířeným samopalem je západní propaganda šířená německou ministryní zahraničí Annalenou Baerbock.[3] Referendum asi nebylo úplně košer. Nedovedu si představit třeba to, že by někdo vedl kampaň za setrvání Donbasu jako součásti Ukrajiny. Ale celkem vzato si myslím, že výsledky referenda odpovídají náladám tamějšího obyvatelstva.
Následovala mobilizace asi 300 000 branců s předchozí vojenskou zkušeností do ruské armády. Nálada ruského obyvatelstva je vcelku krvežíznivá. Rusové chtějí vyřešit ukrajinský problém jednou provždy.[4]
Připojení čtyř oblastí k Ruské federaci postavilo Západ před dilema: buď jít do otevřeného konfliktu s Ruskem s nejistými vyhlídkami (už jsem zmínil, že nevěřím ve vojenské vítětství sil NATO) nebo z celého podniku vycouvat. Spojené státy, režisér celého představení, se rozhodly pro cestu chytré horákyně. Verbálně nechtějí NATO zatáhnout do otevřené války a korigují provokace Zelenského a jeho družiny. Reálně ovšem konflikt eskalují nejen dodávkami dalších zbraní a vojenského materiálu, ale přímou účastí Pentagonu při plánování akcí, průzkumu a shromažďování informací o pohybu a rozmístění ruských jednotek a možná i přímou účastí důstojníků NATO jako žoldnéřů.
Spěchají s ofenzívou ze dvou důvodů. Chtějí využít dočasné nepřítomnosti ruských jednotek a zkalit radost z připojení k matičce Rusi. Tento konflikt je zvláštní tím, že NATO často usiluje především o optický efekt a teprve ve druhém sledu o reálný dopad. Vojáci jsou spotřební zboží. Je jedno kolik jich padne (odhadem stovky, někdy i tisíc denně) při opakujících se ofenzívách, průlom je třeba provést za každou cenu. Naopak Rusové své vojáky šetří. Ustupují a přitom nepříteli působí těžké ztráty. Nicméně tuto taktiku nelze používat do nekonečna. Ztratí-li klíčová místa, např. Cherson, bude to pro rusko kampaň skutečný problém a vzhledem k hodně emocionálnímu vnímání konfliktu těžká rána pro ruskou morálku. Myslím, že si NATO realisticky uvědomuje, že Ukrajina nemá šanci, pokud Rusko nasadí dostatečné síly, k čemuž ruské úsilí směřuje. Proto je pro ně optika důležitá, neboť může vést k pádu Putina. Pád Putinovy vlády je cílem zahraniční politiky USA a k tomuto cíli použijou všech dostupných prostředků. A nemyslím tím jenom obětování jedné nejmenované východoevropské země a výkvět jejího mládí.
Plynovody
Na pravicovém Twitteru je téměř jednomyslný souhlas, že za útokem na Nord Stream 1 a 2 stojí Spojené státy. Klasické qui bono připouští jen málo alternativ a vyšetřování bez účasti Ruska bude nedůvěryhodné. Nedává smysl, aby Rusko vyhodilo do povětří svůj vlastní plynovod, do kterého investovalo hromadu peněz a ze kterého mělo zisk. Byly to Spojené státy, kdo považoval Nord Stream dlouhodobě za problém. Je dlouhodobým cílem zabránit užší spolupráci Německa s Ruskem. Američtí politici jako Victoria Nuland či, těsně před vpádem Ruska na Ukrajinu, Joe Biden se veřejně vyjádřili, že tento problém tak či onak vyřeší. Americké námořnictvo je přítomno na Baltu atd.
Třeba Čína by také připadala v úvahu, aby odstranila evropského konkurenta ze soutěže o ruský plyn. Jenže Čína je daleko a její motivace není příliš silná za situace, kdy se Evropa víceméně dobrovolně vzdává levného ruského plynu navzdory všem obtížím, které z toho plynou.
Před rokem bych se zdráhal uvěřit, že to byly Spojené státy, kdo zaútočil na vlastního věrného spojence.[5] Nyní jsou mé pochybnosti mnohem menší. Případnému skeptikovi znovu doporučuji článek odkazovaný v úvodu tohoto textu.
Putinova řeč
Vraťme se ještě k připojení čtyř ukrajinských regionů. Vladimir Putin přednesl k této události řeč.
Tato řeč je významná tím, že se novocar jako první z významných představitelů Ruska vyhraňuje vůči evropskému dědictví a vidí Rusko jako svébytnou kulturu, která nepatří do Evropy, nýbrž má svůj vlastní osud a budoucnost. To před ním žádný ruský lídr neudělal, všichni, včetně Lenina a Stalina, viděli Rusko jako součást Evropy. Evropu a celý Západ vidí jako hrabivé mocnosti, které chtějí zničit Rusko, aby se dostaly k jeho nerostnému bohatství. To přineslo devastaci Ruska za vlády Jelcina v devadesátých letech minulého století. A nachází další historické paralely v evropském kolonialismu, jež potvrzuje staletí trvající rusofobie.
Mám dost závažné výhrady proti Putinovu pojetí historie. Rusko není v žádném případě nevinnou obětí evropského expanzionismu. V době konsolidace moderních evropských států v 17. a 18. století Ruská říše vesele expandovala na východ, napodobujíce expanzi dalších evropských národů v ostatních částech světa. Podotýkám, že na kolonialismu nevidím nic zásadně špatného, je to otázka dobrého a špatného vládnutí. Dalo by se dokonce argumentovat, že kolonie byly pro mnohé mateřské země spíš břemenem než ziskem, což ovšem není případ Ruska. Ruská (sovětská) expanze do Evropy ve 20. století byla horší. Díky agresivní sovětské politice dnes v Pobaltí žije početná ruská enkláva, která tam dříve nebyla, a tato enkláva představovala za sovětských časů vládnoucí třídu, neboť kádry pro přední politická i ekonomická místa se rekrutovaly z řad etnických Rusů. Okupaci Maďarska a Československa ani nemusím zmiňovat. Pak je tu Suvorovova teze o přípravách Sovětského svazu na okupaci Evropy, před kterou nás zachránila operace Barbarossa, tedy napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941. Tato teze není obecně přijímaná, ale má své zastánce.
V dobách centralizace moderního ruského státu v 16. a 17. století probíhal tentýž proces po celé Evropě. Takto se po Vestfálském míru zrodily národní státy. Středověk něco takového neznal, v té době je obtížné hovořit o státu vůbec. Historikové sice hovoří např. o českém státu v 10. století, ale to lze považovat za projekci současného myšlení na tehdejší dobu. Je možné se dohadovat o tom, že tento proces a samotná myšlenka národního státu vedly k celé řadě problémů, které máme dnes, ale to je debata spíš do hodin politické filozofie.
Vraťme se zpátky k novocarovi. Je jasné, že nešlo o přednášku z historie, nýbrž o pokus získat na svou stranu obyvatele globálního Jihu, kteří „trpěli“ pod evropskou koloniální nadvládou. Říká jim, podívejte se, jak s námi ti Evropané zacházejí. Nepřipomíná vám to něco? Ano, chtějí si nás podmanit, protože my k nim nepatříme, nejsme stejní jako oni. A Putinovo Rusko se skutečně snaží. Tam, kde Evropané a Američané diktují podmínky, Rusové uzavírají smlouvy o vzájemném obchodu a spolupráci. PMC Wagner, ruské soukromé vojenské jednotky, vcelku úspěšně pomáhají středoafrickým státům v boji proti islámskému terorismu. Copak si ti lidé asi řeknou?
Hloupé euroamerické elity ve své nadutosti dávají novocarovi za pravdu každým svým činem a každým svým vyjádřením. A Putin otevřeně hovoří o tom, že západní elity vedou svou svatou válku nejen proti Rusům a Rusku, ale i proti vlastnímu obyvatelstvu. Co na to řekneme my, Evropané?[6]
EOF