Ukrajina 22. Update 9

Aktuální události na Ukrajině si zaslouží komentář, neboť Ukrajina se konečně odhodlala k protiofenzívě. Spekuluje se, že jde o akci, kterou prosadila prezidentská kancelář proti vůli vrchního velení. Důvodem prý byla obava, že Ukrajina ztratí podporu Západu, pokud nepředvede svým věřitelům alespoň nějaký úspěch. Je pravda, že západní publikum bylo zklamané, že se dlouho slibovaná protiofenzíva stále nekoná. Příliš tomuto narativu nevěřím, protože Ukrajina zjevně neudělá nic bez vědomí a svolení NATO. Protiofenzíva se odehrává na dvou frontách a jsem přesvědčen, že její plány vznikly v Pentagonu.

Cherson

První útok s poměrně velkou vojenskou silou byl veden na jihu ve směru města Cherson. Účastnily se ho desítky tisíc ukrajinských rezerv trénovaných a vybavených NATO. Tento útok narazil na rozhodný ruský odpor a byl přesvědčivě odražen s velkými ztrátami na straně Ukrajiny. Důvody této porážky jsou dané plochým terénem, nedostatkem letecké podpory a možná i špatnou taktikou. Územní zisky naprosto bezvýznamné.

Pokud by vše skončilo tady, zatímco ruské síly pomalu čistí prostor kolem opevněné Avdějevky a probourávají se obranými liniemi bachmutské oblasti, mluvil bych o velkém ruském vítězství. Situace ovšem nyní není tak jednoznačná kvůli událostem na severu.

Charkov

Druhý útok s menšími silami někde mezi 9 až 15 tisíci muži byl veden jako obrněná pěst v charkovské oblasti směrem na Izium. Tento útok byl mnohem úspěšnější, neboť ukrajinské jednotky prošly ruskou obranou jako nůž máslem. Ruským jednotkám se podařilo víceméně spořádaně ustoupit za řeku Oskol, ale opustily pracně dobytá území, včetně samotného Izia. Není to naprostý debakl z důvodů, které uvedu dále, ale ani za mák nevěřím zprávě vojenského experta, na kterou odkazovalo ruské Ministerstvo obrany, že jde o pokus rozprostřít ukrajinský útok, tím ho rozmělnit a nakonec rozdrtit. To je zjevná kravina a nebylo to poprvé, co se ruské MO podobným způsobem blamovalo. Rusové prostě informační válku neumějí.

Důsledky

Vzniklá situace má dvě roviny: vojenskou a politickou.

Z vojenského hlediska byl spořádaný ústup Rusů s malými ztrátami na životech, s většími, ale nikoliv citelnými ztrátami na materiálu, a s cílem vytvořit novou frontu na řece Oskol za daných okolností rozumný počin. Na straně Ukrajiny jsou hlášeny poměrně velké ztráty, asi 4 až 8 000 mužů zabitých či zraněných, což však zatím neohrožuje bojeschopnost útočných jednotek. To je výsledek převahy Ruska ve vzduchu. Pokud Rusové udrží chladnou hlavu, patrně útok zastaví a přitom zlikvidují další podstatnou část ukrajinské armády. Nezapomínejme, demilitarizace je jeden z deklarovaných cílů ruské speciální vojenské operace.

Rusové si ovšem musí položit několik zásadních otázek. Ukrajinská fronta je dlouhá jako vzdálenost mezi Berlínem a Londýnem. Charkovská oblast zjevně neměla dostetečně komplexní obranu. Nabízí se otázka, zda rozsah speciální vojenské operace není příliš malý za současných okolností, kdy jde o víceméně otevřený konflikt s NATO. Dále se nabízí otázka, zda Rusové věděli o koncentraci ukrajinských sil, a pokud ano, proč nereagovali. Je možné, že v svých operačních plánech pro tento případ počítali s rychlým ústupem a následnou další reakcí. To je možné, nicméně je taková strategie v rozporu s jejich politickými prohlášeními.

Další problém, který vyšel najevo, je určitá nejednotnost ruských sil a milicí LPR a DPR. Alexander Merkouris několikrát upozorňoval na to, že milice či spíše politické vedení obou separatistických republik má značný vliv na průběh vojenské operace a je schopno určovat priority. Ačkoliv ze strategického hlediska lze považovat průlom u Bachmutu za nejdůležitější, neboť tak padne druhá ukrajinská obranná linie, kvůli ostřelování Doněcku se těžiště ruských aktivit přesunulo na jih, k Avdějevce, odkud Ukrajinci Doněck bombardují. V tomto smyslu dávají ukrajinské útoky na civilisty smysl, jakkoliv zvrácený. Na druhou stranu je nutné říci, že boj muže proti muži obstarává především pěchota LPR a DPR, pak teprve Wagnerův orchestr a Čečenci. Jsou to tedy jejich lidé, členové jejich rodin, kdo umírá v Doněcku. Rusko poskytuje dělostřelectvo, letectvo, plánování, komunikaci a logistiku.

Politický rozměr má ovšem příchuť daleko trpčí. Rusko tvrdí: tam, kde jsme, tam taky zůstaneme. Nyní se ukázalo, že mluví do větru. Rusové sice evakuují civilisty podle svých možností, ale nevyhnutelně ti, kdo podporovali Rusko a zůstali, budou ukrajinskými ozbrojenci tvrdě perzekuováni. Už se objevují zprávy o popravách a pronásledování. Ruská ochrana se tak jeví jako diskutabilní a samotní ruští občané jsou děním na frontě pobouřeni a chtějí, aby padaly hlavy. Zatímco sankce Rusy spíše sjednotily (v tomto ohledu je současné blokování vstupu ruských občanů do zemí Schengenu naprosto zcestné), další nejednoznačný vývoj ukrajinské operace může skutečně vést k pádu vlády, což je přesně to, co způsobuje mokré sny lídrů Západu. V ruské části telegramu to prý skutečně vře a u toho mála, co jsem četl, mě překvapila přehnaně poraženecká nálada, jakoby ukrajinské tanky byly před Moskvou. Tady emoce jednoznačně vítězí nad rozumem, neboť jak jsem říkal, z vojenského hlediska není situace zas tak zlá. Rusko ale zjevně nemá prostor pro další chyby.

Mezitím Ukrajina zaplavuje média obrázky z míst, která údajně či reálně obsadili, a techniky, kterou údajně či reálně Rusové při ústupu nechali na bojišti. Nyní je otázka, zda budou schopnni získaná území udržet, a hlavně zda se jim podaří úspěch někde zopakovat. Pokud ne, celá ta velká sláva přijde vniveč. V celkovém měřítku vojenské operace totiž nejde o zas tak velký úspěch. Jejich ztráty jsou velké, ale Ukrajinci zjevně nešetří životy svých vojáků. Nyní je totiž jasné, proč celou dobu posílali nedostatečně vycvičené rekruty do mlýnku na maso v Donbasu. Získávali tak čas pro plnohodnotný výcvik a vybavení čerstvých oddílů s pomocí poradců NATO, zejména Američanů a Britů. Toto jsou jednotky, které provedly útok na Izium. Někteří proruští komentátoři se domnívají, že to je to poslední, co Ukrajina má, ale nevím, odkud berou takovou jistotu. Když omlouvali pomalý postup Ruska tím, že Rusové mají dostatek času, vyjádřil jsem jistý skepticismus, ačkoliv jsem netušil, kde by mohl vzniknout problém. Nyní už to víme.

Další úvahy

Fascinuje mě tvrzení, že Rusům nelze věřit, protože nás od roku 1968 okupovali a protože nám nyní uzavřeli plynový kohoutek.

Trocha historie.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa se odehrál před 50 lety. Stejně tak bychom mohli považovat za nespolehlivé Německo nebo Velkou Británii kvůli okupaci a zaprodání spojence v roce 1938.

Zajímavější je nedávná historie v souvislosti s plynem. Alexander Merkouris měl nedávno na toto téma dlouhý monolog. Evropa vyráběla a stále ještě v menší míře vyrábí elektřinu z uhlí. Vlastní zdroje uhlí má, ale těžba i spalování uhlí zatěžuje životní prostředí i zdraví horníků. Jako alternativa se jevila v sedmdesátých letech jaderná energie, nicméně tehdejší hnutí proti rozmisťování amerických nukleárních hlavic mělo spadeno i na jadernou energii. Plyn se začal jevit jako politicky, ekonomicky i ekologicky přijatelná alternativa ve chvíli, kdy se Zelení dostali do vlády Gerharda Schrödera. Ten se obrátil na Rusko a začal fungovat Nordstream 1. Následně se vybudoval Nordstream 2, ale nikdy nebyl spuštěn, neboť s k moci dostala Angela Merkelová a zřejmě nechtěla prohlubovat německou závislost na ruském plynu. Zelení v té době byli na dně a na výsluní se dostala extrémní levice. Pak přišla Fukušima, změnil se postoj německé veřejnosti vůči jaderné energii a Zelení byli zpět ve hře. Angela Merkelová tedy změnila názor a začala zavírat jaderné elektrárny. Proto se obrátila na Rusko, přestože rok předtím podporovala protiruské sankce. Rusové nechtěli prodávat plyn do EU, chtěli stavět plynovod někam do Turecka, ale Merkelová přemluvila Putina. Měli rozhovor za zavřenými dveřmi, bez záznamu. Putin mluví německy a Merkelová rusky. Nevíme, na čem se přesně dohodli, co mu vlastně Merkelová slíbila, ale Merkouris považuje za pravděpodobné, že šlo o pomoc s implementací dohod z Minsku. To se nestalo.

Byli to tedy Evropané, kdo přišel za Ruskem. I země, které předstíraly, že nekupují ruský plyn, to tajně dělaly. Naše závislost na Rusku je tedy větší, než si současné elity připouští. Bude proto mnohem složitější ho nahradit LNG. Problém Evropy je, že se zde politická rozhodnutí neslučují s ekonomickými.

V současnosti Evropa zablokovala ruské rezervy, stíhá Rusko celou řadou sankcí, včetně pokusu blokovat přístup ruských občanů do Evropy, dodává zbraně na Ukrajinu, a přitom všem očekává, že Rusko bude i nadále dodávat plyn? Je mi líto, vážení, ale Putin není idiot (narozdíl od hlav evropských zemí) a s EU měl až neuvěřitelnou míru trpělivosti.

Politickou rovinu ukrajinské krize výborně pojal ve své přednášce John Laughland z Fóra pro demokracii. Zhruba před 10 lety jsem byl na jeho pražské přednášce pořádané v rámci akce Hovory na pravici a byla vynikající, takže jeho pohled na věc neberu na lehkou váhu. Ale kdo chce i nadále věřit naivnímu narativu o zlém autoritářském Rusku, nevinné Ukrajině a spravedlivě rozhořčené svobodné a demokratické Evropě, nechť se radši nedívá.

EOF