Rusofobie

Kolektivní reakce Západu na ruskou operaci na Ukrajině byla až překvapivě nenávistná. Nenávistná nedospělým způsobem. Navíc od lidí, kteří se jinak rádi honosí svou tolerancí.

Schizma

RT odvysílali pořad, ve kterém se snaží zmapovat animozitu proti Rusům až do časů schizmatu mezi Západem a Východem. Tato teze se zdá být problematická z mnoha důvodů. Jednak to původně bylo schizma mezi latinským Západem a byzantským Východem. Rusko v tom nehrálo roli. Schizma do jisté míry Rusko izolovalo, ale to ještě není důvod k nenávisti. Ne větší než třeba k muslimskému Turecku, které po staletí okupovalo část východní Evropy a ohrožovalo křesťanstvo.

Nezní to příliš pravděpodobně a autoři by se museli mnohem víc snažit, aby doložili tak hluboké kořeny. Co napsal ten či onen aristokrat na cestách či v diplomaticých službách, nestačí.

Frustrace

Gonzalo Lira se domnívá, že jde o uvolnění dlouho potlačované frustrace Evropanů, které vládnoucí ideologie nutí, aby nekritizovali zjevné problémy nejrůznějších etnických skupin. Tohle mi zpočátku přišlo zajímavé, ale nevysvětluje to dostatečně, proč zrovna Rusové. Arabové a další etnika páchají horší věci a podobně prudké reakce se nedočkali. Naopak je zde tendence omlvouvat či zamlčovat jejich zločiny. Navíc, jak podotknul Alexander Merkouris, se tento iracionální projev opakuje po desetiletích a jeho kořeny klade do 19. století.

Aristokratická slepá ulička

Podobně je třeba odmítnout tezi, že na vině je podvědomý odpor vůči Rusům, protože vyhladili vlastní aristokracii, a to brutálním způsobem. Tuto myšlenku nadhodil Larry Johnson, který tak projevil typicky americkou nedůvěru vůči (nikým nevolené) aristokracii. Martyanov i Merkouris, kteří by měli být v tomto ohledu lépe informováni, jí do jisté míry přitakali. Martyanov uvedl příklad jistého emigranta, bělogvardějce, který nenáviděl nejen komunisty, ale Rusy vůbec, ač byl sám Rus.

Nesouhlasím. Něco podobného udělali za revoluce Francouzi, byť možná ne tak důsledně, a podobné reakce ze strany ostatích evropských národů se nedočkali. Navíc eropská aristokracie či stará buržoazie jsou jako politická síla dávno mrtvé. Příslušníci evropské šlechty dnes většinou náleží k moderním politickým směrům. Pochybuji, že by měli takový vliv na národní podvědomí, pokud něco takového vůbec existuje.

Velmoc

Jako pravděpodobnější se jeví myšlenka, že Rusko je poslední evropská skutečná mocnost. Obyvatelé některých evropských zemí, které ještě nedávno bývaly mocnostmi, mohou tuto pozici Rusům závidět. To může mít reálný základ.

Rusko je velká země s obrovským nerostným bohatstvím. To může vzbuzovat jistou závist a touhu.

Kromě toho všechny evropské mocnosti, které se ocitly ve válce s Ruskem, nakonec prohrály. Tato historická paměť může bolet.

Východní Evropa

Historická paměť je zcela legitimní a věrohodná příčina. V tomto ohledu má ovšem nejlepší důvody východní a střední Evropa, které zažily na vlastní kůži sovětský teror.

Polsko válčilo s Ruskem po staletí a tady nepřátelství prohlubuje ještě rozdíl ve víře.

V našich končinách je důvod také jasný: 40 let komunismu a 22 let okupace.

Německo prohrálo válku poměrně nedávno, takže jistá animozita je nasnadě, ale věc komplikuje ideologie, která v Německu tehdy vládla a ke které současní Němci nemají vřelý vztah.

U Fracie a dál na západ, především u Spojených států je mnohem těžší pochopit důvody jejich iracionálního jednání. Napoleonské války jsou už dávná minulost a USA v přímé konfrontaci se SSSR nikdy nebyly.

Soutěž a propaganda

Myslím, že není třeba Rusům přiznávat nějaké zvláštní místo v historii nenávisti.

Pro národy přirozené nenávidět jiné národy, zejména sousedy, se kterými má dotyčný národ historické zkušenosti a se kterými soutěží o území a zdroje. Češi nenávidí Němce, Angličani Francouze, Poláci Rusy atd. Ani moderní výchova k toleranci tento instinkt snadno nepotlačí.

Díky komunismu představovalo Rusko po desítky let hrozbu, dokonce hrozbu jaderné války. Na to lidi jen tak nezapomenou. Rusko, které nyní úspěšně asporuje na pozici světové velmoci, mnoha lidem připomíná starý Sovětský svaz. Ukrajina, která byla prezentována jako nevinná oběť, směřující do EU, dělá z Ruska agresora proti Evropě a hodnotám, které údajně vyznává.

To už se dostáváme do sféry propagandy. Je těžké říci, jaké hodnoty současná Evropa vlastně vyznává. Křesťanské hodnoty to nejsou, dokonce ani ty osvícenecké. Podle všeho jsou to antihodnoty, k nimž patří obelhávání vlastních obyvatel. Lhaní o tom, co se děje na Ukrajině, zřejmě překonává covidovou propagandu. Ale není to jenom toto.

Vzhledem k jistým známkám náboženského obrození a celkového přístupu Ruska k otázkám vzdělání, skutečné ekonomiky a vojenství, možná nebudu příliš přehánět, když řeknu, že to nejlepší z evropské kultury a civilizace se stěhuje na východ.

Úroveň

Důvodem, proč se nenávist k Rusku projevuje až infantilním způsobem (zákaz písmene „Z“, přejmenování Ruské zmrzliny na Zmrzlinu od mrazíka s ukrajinskou vlajkou, zákaz ruských autorů atd.) je fakt, že dnešní lidé nemají úroveň a mnohem víc se chovají jako stádo.

Už jsem to asi někde říkal, ale opakování je matkou moudrosti: koho chtějí bohové zničit, toho nejprve připraví o rozum.

Druhá strana mince

Ovšem ani Rusko není bez problému.

Jejich pohrdlivý postoj vůči Západu je pochopitelný. Zejména když si uvědomili, že Západ je papírový tygr.

Narativ, jímž ospravedlňují vojenskou operaci, se ukazuje jako víceméně pravdivý. Na Ukrajině skutečně jsou nacistické živly, které prorostly do vládních kruhů i armády. Rétorika boje proti nacismu Rusům umožňuje vyvolat historické vzpomínky na jejich neslavnější období, Druhou světovou válku.

Jenže pro Rusko není netypické jít do extrému. Pod záminkou denacifikace se mohou pustit do osvobozování celé Evropy, jako to už udělali v minulosti ve východní Evropě.

Tento narativ reflektuje jistý mesianistický rys ruské povahy. Sakerův článek, jinak velmi dobrý a v mnoha ohledech pravdivý, tento rys nevědomky prozrazuje. Jde o to, že Rusové vidí Západ jako do určité míry věčného nepřítele, který se je snaží zničit už od doby, kdy Alexandr Něvský porazil Řád německých rytířů a tím víceméně zastavil jejich expanzi na východ. Rusofobie je podle tohoto narativu něco, co má Západ v sobě a od čeho ho nakonec budou muset osvobodit.

U výše zmíněného Sakera se tento mesianistický rys promítá do názoru, že bez Západu bude všem národům lépe v novém multipolárním světě lépe. Takový názor poněkud ignoruje historické skutečnosti, ale má určitý duchovní či prorocký rozměr, o kterém se chci zmínit.

Kniha The Barbarian Bible je pokus nastínit budoucí dramatické okolnosti, za kterých se pravoslaví znovu spojí s katolickou církví. Podle autora by se to mohlo stát ve chvíli, kdy ruské tanky projdou Evropou jako nůž máslem a moskevský patriarcha sesadí římského papeže, aby se v tu chvíli obrátil a přijal jeho tiáru. To je spíše fikce, jejíž výstřední autor občas píše pro web Williama Briggse, nicméně aktuální události proměnily části této fikce ve skutečnost.

I tak bych to bral na lehkou váhu, kdybych nenarazil na katolickou tradici (nejsem si jist, zda je to slovo skutečně na místě), která tvrdí, že Rusko sehraje jistou úlohu na konci časů. Možná se ta doba již blíží, tak uvidíme.

EOF