Sedevakantismus III. Reakce na zlom

Základní otázka, kterou si musíme položit, zní:

„je možné, aby církev učila omyl, nepravdu a zlo?“

Odpověď zní,

„ne, není.“

To by znamenalo, že ji brány pekelné přemohly a slib našeho Spasitele zůstal nenaplněn. Pokud se zdá, že současná církev učí omyl, nepravdu a zlo, pak to nemůže být Kristova církev. Jsou tedy jen dvě možnosti:

• to, co vypadá jako věroučný omyl, nepravda a zlo, je ve skutečnosti ortodoxie nebo
• to, co si říká katolická církev, není skutečná katolická církev.

Liberální katolíci nemají závažný problém s první možností, protože v zásadě přijímají učení modernistů, že dogmata se mohou vyvíjet a co platilo včera, nemusí už platit dneska. Rozdíly v doktríně je nevzrušují.

Druhou možnost zjevně volí sedevakantisté, kteří neuznávají pokoncilní papeže a většinu prelátů. Pro ně je skutečná církev zastíněna koncilní církví nebo spíš anticírkví.

Konzervativní skupina má horkou půdu pod nohama. Zatímco obě předchozí skupiny mají jasno a volí jednoznačnou logickou odpověď na jasně položenou otázku, konzervativci mají dilema. Hledají třetí cestu, a proto se jejich tábor rozpadá na dvě skupiny. Ti, které nazývám konzervativci, volí cestu hermeneutiky kontinuity Benedikta XVI. To znamená, že rozpor v doktríně je pouze zdánlivý a dokumenty Druhého vatikánského koncilu je třeba vykládat ve světle tradice. Tím se de facto přesouvají do tábora liberálních katolíků. Pokud lnou k důstojnější formě bohoslužby, než jsou kytarové mše a klauni, nebo dokonce k tradiční latinské mši, liší se od nich, asi jako se lišila anglikánská High Church od okolních protestantských skupin. Je to pokrytecká strategie strkání hlavy do písku a čím důslednější je Bergoglio jako modernista, tím těžší je se této strategie držet. Patří sem např. FSSP, Institut Krista Krále a Novus Ordo konzervativci, včetně mé maličkosti. Po motu proprio Tradicionis custodes je ovšem hermeneutika kontinuity v troskách a z konzervativců i tradicionalistů se stávají kryptosedevakantisté.

Poslední skupinu nazývám tradicionalisty. Ti považují modernismus liberálních katolíků za odsouzenou herezi, proti které tvrdě bojoval papež Pius X. Vědí, že doktrína se v zásadě nemůže vyvíjet, rozhodně ne ve svůj pravý opak. Zásadně chodí na tradiční latinskou mši, protože nová mše je podle nich sice platná, ale postrádá hloubku a úctu, jíž jsme povinni Spasiteli a jeho oběti. Zároveň nemohou přijmout, že by církev nebyla skutečnou církví a papež skutečným papežem. Proto volí strategii R&R, tedy recognize and resist. Tito tradicionalisté jsou nuceni neustále prosívat, cokoliv současná „církev“ v čele s jejím „papežem“ učí, aby zachovávali loajalitu pouze k tomu dobrému a odvrhli to špatné. Tábor R&R tedy uznává církevní hierarchii a její hlavu, ale vesele ignorují, cokoliv problematického z nich vypadne, stejně jako mons. Lefebvre ignoroval zákaz Jana Pavla II. světit biskupy FSSPX v roce 1988. Zároveň neváhají útočit na každého, kdo zpochybňuje autoritu nebo přímo úřad římského pontifa. Jde o přístup v zásadě schizofrenní. Nejznámějším představitelem je FSSPX.

Přístup konzervativců má alespoň logiku a je v souladu s učením církve. Jestliže toto je ta pravá a autentická církev, pak i její učení musí být pravé a autentické, jakkoliv na první pohled vypadá jako hereze. Pokud jsou totiž věřící něčím povinní vůči církvi a její hlavě, je to poslušnost, což je jedna ze známek univerzální církve (kard. Billot). Poslušnost je v táboře R&R nedostatkovým zbožím. Neustálé peskování svatého otce, je-li to skutečně svatý otec, není na místě a fakticky znamená neposlušnost a vytváření vlastních pravidel.

To jsou čtyři základní reakce na dění v církvi po Druhém vatikánském koncilu. Existují různé obskurní varianty, např. Ann Barnhardt zastává názor, že skutečným papežem je Benedikt XVI., které ho donutili abdikovat, a že Bergoglio je antipapež. Tyto ponecháme stranou, neboť nejspíš zkolabují do jedné ze čtyř navrhovaných variant.

Taková je situace v církvi po Druhém vatikánském koncilu. Já sám jsem se doposud držel tábora konzervativců. Liturgii Novus Ordo jsem považoval samozřejmě za platnou, a pokud je sloužena důstojným způsobem, tak i za neproblematickou. Jenže excesy koncilní církve se množí a není možné je donekonečna přehlížet, omlouvat a vysvětlovat ve světle tradice.

Nevím, jak lze vysvětlit nebo omluvit, že Jan Pavel II. veřejně políbil Korán. Nevím, jak vysvětlit, že se Benedikt XVI. veřejně zúčastnil židovských bohoslužeb a tvrdí, že pro Židy nemusí vést cesta ke spáse skrze oběť Ježíše Krista na kříži čili skrze katolickou církev. Opravdu nevím, jak tyto věci vysvětlit. Ale začínám si myslet, že odpovědi na tyto otázky nejsou složité. Naopak, jsou velmi jednoduché. Složité je připustit, že by taková odpověď mohla být pravdivá.

EOF