Sedevakantismus I. Úvod

Po svém vlastním damaškovém momentu jsem se přirozeně začal zajímat nejen o křesťanské učení, ale i o dění v církvi. Přitom jsem zjistil, že církev prošla jistou revolucí, která rozdělila katolíky do několika táborů. Tou revolucí byl Druhý vatikánský koncil (dále jen 2VK) a změny, jimiž církev prošla, nelze popsat jinak než jako radikální.

V té době jsem už na moderní dobu hleděl s jistým despektem a novoty u tak prastaré instituce, jakou je katolická církev, mi byly podezřelé. Změny sice měly řešit problémy, se kterými se církev potýkala, ale po 2000 letech existence je velmi pravděpodobné, že skutečným problémem jsou samotné změny a nikoli to, co mají řešit.

Jednotlivé tábory či názorové proudy v církvi jsou:

• liberály,
• konzervativce,
• tradicionalisty a 
• sedevakantisty.

Sedevakantisté jsou z hlediska kanonického práva mimo církev, neboť neuznávají žádného papeže od roku 1958. Tradicionalisté jsou ti, kdo navštěvují tradiční latinskou mši (TLM) a často kritizují modernistický Řím a papeže, ale stále ho uznávají jako hlavu církve. Konzervativci jsou ti, co se snaží vidět kontinuitu mezi církví před a po 2VK, ale přitom se dívají na výstřelky liberálů a modernistů kriticky. K nim se stále ještě počítám a řekl bych, že i spousta těch katolíků, kterým se dosud zdá nevhodné, aby se v kostele hrálo na kytaru. A liberálové jsou, nu, ti ostatní.

O sedevakantismu jsem zpočátku nic nevěděl, mou volbou byl tradicionalismus. Fakt, že papeže uznávají, ale stále kritizují, že novou mši unávají, ale kritizují, mi časem připadal poněkud schizofrenní a v podstatě jako neposlušnost vůči matce církvi. A pokud je Novus ordo platnou mší, proč se vzrušovat nad otázkou, kam půjdu splnit svou nedělní povinnost?

Měl jsem štěstí, že moje farnost je velice solidní a k žádným výstřelkům tam nedochází, i když nemá tradiční latinskou mši. To už se nedá říci o farnosti sousední, kde se farář při kázání prochází mezi lidem s mikrofonem a jezdí do Barcelony bojovat za nezávislost Katalánska. Proto jsem dlouho neváhal a odebral se do farnosti v místě bydliště, kam patřím.

Na druhou stranu jsem se nikdy nezapojil a ze zkušenosti příliš neznám druh onoho citového a charizmatického křesťanství, s jakým se lze občas setkat. Plul jsem prostě s hlavním proudem, byť některé věci se mi nelíbí. Např. že si ženy nezakrývají v kostele hlavu, zapojují se do čtení z Písma, což je aktivita, kterou bychom my, laici podle mého názoru vůbec dělat neměli, neboť to, podobně jako to nemožné potřásání rukama a běhání po kostele, ruší skutečnou duchovní účast na mši svaté. Ale tyto drobnosti mi nepřipadaly nijak zásadní.

V internetové divočině jsem občas narazil na nějakého sedevakantistu, většinou poměrně erudovaného, např. můj oblíbený mnich Aurelius Moner byl sedevakantista a první, se kterým jsem vedl i soukromou korespondenci. Díky tomu jsem si nakonec přečetl některé jejich texty, zpočátku především otce Anthonyho Cekady.

Jejich argumenty jsou silné, ale pořád mi připadalo nepřirozené stát se amatérským teologem, abych měl jistotu, že římská církev skutečně ještě sídlí v Římě. Co ty spousty lidí, co nejsou obdařeni inteligencí a zvídavostí alespoň v takové (průměrné) míře, jako já?

Papež František mezitím dělal všechno pro to, aby podryl mou důvěru v koncilní církev. Mám na mysli jeho nejrůznější prohlášení do médií i nemožné encykliky. Člověk to přece může ignorovat, říkal jsem si neustále.

Pak přišel Covid a s ním totální prostrace církve před světskou mocí. A nedávno Tradicionis Custodes, o kterém jsem už psal. Toto motu proprio znamená totální rozchod s Benediktovou hermeneutikou kontinuity a v podstatě potlačení tradicionalistické skupiny. František měl zřejmě dost kritiky ze strany tradicionalistů a postavil je do latě. Tradicionalisté tedy skončili, jenom to ještě nevědí.

Ale spolu s nimi mají problém i konzervativci. Je stále těžší se tvářit, že existuje kontinuita mezi předkoncilní a pokoncilní církví.

V této sérii budu hledat skutečně pádný argument proti nebo pro sedevakantismus.

EOF