Ukrajinská show. Update 11

rpt,

Uplynul zase jeden měsíc a nastal čas se podívat na světové události, zejména na Ukrajinu.

Veliký poprask

Největším hitem minulého týdne byla další porážka neporážka ruských vojsk, která přenechala město Cherson Ukrajincům. Jde o rozhodnutí vrchního velitele celé operace, generála Surovikina, přezdívaného také generál Armageddon, který operaci ústupu obhájil před ministrem obrany a také ji promptně provedl. Ruská vojska ustoupila na levý břeh Dněpru a pokračují ve výcviku branců. Ukrajina získala Cherson bez boje. Z taktického hlediska jde o rozumné rozhodnutí, zcela v souladu s ruským vedením války: ustoupit, šetřit vlastní síly a získat čas. Z politického hlediska jde o fiasko. Z dlouhodobého strategického hlediska to znamená prodloužení války, dobytí Oděsy, pokud vůbec bylo cílem, je v nedohlednu.

Nemyslím, že jde o významnou epizodu, u Charkova se jednalo o větší porážku, ale v Rusku to hučelo a bzučelo. Za Surovikina se však postavili výrazné osobnosti, jako Kadyrov, šéf čečenské republiky, nebo Prigožin, šéf PMC Wagner. I rusofilové hovoří o chybách plánování či samotného Putina. Vskutku, nabízejí se některé otázky. Pro nás, vnější pozorovatele to bylo víceméně překvapení, ale Rusové už dlouho museli vědět o zapojení NATO a výcviku nové armády na západě Ukrajiny během demilitarizace, tedy systematického ničení té původní. Proč tedy nezahájili mobilizaci dřív? A kde je všechna ta technika, která údajně už před měsícem směřovala na frontu? Možná jde o chyby generálního štábu, možná jde o Putinovu rozvážnost (nerozhodnost?), ale připadá mi, že Rusové na něco čekali. Už minule jsem nadhodil myšlenku, že na větší podporu ze strany zahraničních partnerů. Vojenský konflikt je jen malou částí celkového boje proti hegemonii Západu (combined West), jenž se vede hlavně v ekonomické rovině.

Ať je to, jak chce, čas nyní hraje do karet Rusům. Ruské rakety a drony systematicky ničí ukrajinskou infrastrukturu, především rozvody elektrické energie. Velká ukrajinská města, včetně Kyjeva, jsou alespoň část dne bez proudu. Ruská ofenzíva nadále pokračuje v Bachmutu a v oblasti Doněcka s cílem obklíčit a zničit ukrajinské pozice v Avdějevce, odkud ostřelují civilní objekty v Doněcku. Rusové zatím neútočí v plné síle, neboť výcvik branců ještě není u konce.

Ofenzivní pokusy ukrajinské armády skončily nezdarem prakticky na všech frontách od posledního velkého průlomu u města Izium. Ukrajina na těchto ofenzívách ztratila tisíce, možná desetitisíce vojáků a mnoho techniky. NATO mezitím cvičí další nové ukrajinské jednotky. Mimo to se mluví o zahraničních žoldácích z USA, Británie, Polska a Rumunska v ukrajinských uniformách. Zatímco Rusové očekávají přísun více než 300 000 čerstvých posil, ukrajinské zdroje se tenčí. Nejen vojáci, ale také technika. Snad proto začínají Spojené státy tlačit na Zelenského, aby se pokusil vyjednávat s Putinem. Proto Scott Ritter či Douglas Mcgregor tvrdí, že Rusové nemohou prohrát.

Britská demokracie

Liz Truss alias Chucky alias hlávkový salát skutečně nepřežila ani ten salát, resp. její premierování. Bylo velice zajímavé vyslechnout si příběh tohoto malého převratu v podání Alexandera Merkourise, Řeka naturalizovaného na britských ostrovech. Převrat spustila Bank of England v době nepřítomnosti Kwasi Kwartenga (myslím, že byl tou dobou v USA) útokem proti ekonomické politice nové vlády. Liz tedy byla nahrazena Rishi Sunakem, konzervativcem indického původu. To samo o sobě je velká historická ironie, ale je také nutno podotknout, že Sunak je spíše technokrat a nemá za sebou skutečnou politickou podporu. Je tedy na raketě lidí, kteří ho do funkce dosadili, protože se nejspíš (správně) obávali, že Liz se své úlohy nezhostí dobře.

Kdo jsou tito lidé? Ti, kdo mohou dosazovat do politických funkcí, koho potřebují, ať už jde o konzervativce či labouristu. Pokud při dalších regulérních volbách konzervativci prohrají, mají tito lidé pro funkci PM vybraného dalšího svého člověka a je jím současný šéf labouristů Keir Starmer. Ten se osvědčil jako tvrďák, když vypoklonkoval bývalého předsedu Jeremyho Corbyna a provedl čistky jeho příznivců ve straně. V nadcházející chmurné ekonomické situaci může být tvrdé ruky zapotřebí.

Tak nějak funguje nejen britská demokracie. Ale necháme-li pletichaření stranou, současná britská politická scéna se jeví, jako když se pomalu probouzí z dlouhého snu do tvrdé reality a nikdo moc neví, co dělat. Ukrajina je zatím stále nedotknutelná posvátná kráva, ale ekonomické dopady sankcí a dalších stupidních rozhodnutí začíná britské obyvatelstvo výrazně pociťovat. A nějaká silná osobnost s vizí a silnou lidovou podporou nikde na obzoru. I Nigel Farage prý vypadá bezradně.

Americké midterms

Tyto volby dopadly pro Republikány spíše mizerně. Očekával se rudý příval (Republikáni jsou červení, Demokraté modří), ale nebylo z toho téměř nic. Hledají se příčiny proč a na prvním místě je opět možná volební podvod. Neviděl jsem zatím žádný přesvědčivý důkaz, ale vzhledem k tomu, co se událo při prezidentských volbách 2020, ani bych se příliš nedivil. Pokud jde skutečně o podvod, pak demokracie v Americe skončila a je úplně jedno, zda se v příštích volbách bude o místo v Oválné pracovně ucházet Trump nebo DeSantis.

Přepověď na rok 2023

Naproti tomu Saúdská Arábie se uchází o členství v BRICS spolu s Tureckem a Iránem. Muhammad bin Salmán (dále jen MBS) také odmítl požadavek Spojených států na zastropování ceny ropy a dokonce spolu s Ruskem snížili produkci. Tím se vztahy mezi Saúdskou Arábií a USA ocitly na bodu mrazu. Svou roli hraje i osobní antipatie. V podstatě žádný z blízkovýchodních lídrů nemá rád Joe Bidena, včetně Netanyahua.

BRICS chtějí vytvořit novou rezervní měnu krytou komoditami. To je další věc, která dělá vládě Spojených států vrásky na čele. Velké vrásky, neboť by to znamenalo faktický konec americké hegemonie s nepředvídatelným dopadem na americkou ekonomiku. Takže rok 2023 by mohl být rokem Saúdské Arábie podobně, jako byl rok 2022 rokem Ukrajiny.

Patrně uslyšíme, jak MBS utlačuje svoje poddané a k večeři si dává nezletilé děti. Možná dojde i na „spontánní“ barevnou revoluci a změnu režimu. O něco podobného nyní usilují v Iránu. Další možnost je turecký scénář, tedy bombové útoky kurdských separatistů, údajně vycvičených americkými tajnými službami.

V souvislosti s Iránem se objevila zpráva, že se prý Saúdská Arábie obává iránského útoku. Dost zvláštní za situace, kdy obě země usilují o vstup do BRICS. Zpráva má svůj původ kdesi v evropských médiích, což leccos vysvětluje.

Média

Když už mluvíme o médiích, je zvláštní, že obyvatelé neevropských zemí jsou lépe informovaní o původu a charakteru konfliktu na Ukrajině než Evropané a Američané. Zvláštní vzhledem k tomu, že údajně žijeme ve svobodné části světa, ale nikoliv překvapivé. Jedna z posledních velkých zbraní, která Západu zbývá, jsou média a euroamerické elity jí hojně využívají. Proto dávám za pravdu těm, kdo tvrdí, že povolání presstitutkylžurnalisty je ještě o několik příček níže než šlapání chodníku.

A tak jsme se opět dozvěděli, jak Lavrov na summitu G20 zkolaboval a skončil v rukou lékařů (kachna). Podobně Putin už měl několikrát umírat na rakovinu (kachna). A samozřejmě Ukrajina vítězí na všech frontách (kačer).

Nordstream

Rusové přímo, ale tak trochu pokoutně, obvinili Brity ze sabotáže Nord Streamu tvrzením, že za teroristickým útokem na Kerčský most stojí agenti britské tajné služby, kteří se prý účastnili i útoku na plynovod. Vynořila se ještě další zpráva, také z ruských zdrojů, že ve ztraceném mobilu Liz Truss našli textovku „it’s done“ odeslanou minutu poté, co došlo k výbuchu. Tato se ale nejeví jako příliš věrohodná.

Za spolehlivější považuju tvrzení Scotta Rittera, že se v době útoku na Baltu pohybovaly neoznačené vrtulníky, které se prý používají k řízení dronů schopných zaútočit na infrastrukturu typu plynovodu. To plus Bidenova slova z února o ukončení Nord Streamu v případě útoku na Ukrajinu a podivná prohlášení páně Blinkena o nových příležitostech těsně po provedení sabotáže představuje důkazy, které by podle Rittera obstály i před soudem.

Osobně nepochybuju, že za útokem stojí Spojené státy. Je vidět, že my všichni, celá Evropa, jsme vazaly USA, které Amerika pouze využívá k udržení své pozice ve světě a neváhá zničit naši ekonomickou prosperitu, pokud to prospívá jejím mocenským cílům. Proslulé „fuck the EU“ Victorie Nuland leccos naznačilo. Tento incident proměnil podezření v realitu!

Tagy: politikaválkapropagandaukrajinská_show