Nedualita neskutečná

Dnes se naladíme na notu apologetickou. Vyprovokovaly mě k tomu tyto texty:

• » Ježíš je neduální I.
• » Ježíš je neduální II.
• » Co Ježíš pravděpodobně řekl a co ne

Autorka v někde v úvodu říká, že se její výklad křesťanům zřejmě nebude líbit. Má pravdu, jsem křesťan a příliš se mi nelíbí. Ale následující text není namířen proti autorce, u které oceňuju, že se tématem vůbec zabývá, navíc způsobem v rámci možností neutrálním. Spíše cílím na jisté stereotypy, s nimiž se setkávám u lidí podobného ražení. Tím myslím skupinu, která by se dala označit jako „duchovno, ale nikoliv náboženství“. Budu je souhrně označovat jako SBNR (Spiritual But Not Religious), což si vypůjčuji od Rogera Bucka, autora knihy The Gentle Traditionalist, bývalého stoupence New Age, dnes tradičního katolíka.

Takže se nejdřív podíváme na problém neduality, potom na některé autorčiny aplikace neduality na Ježíšovo horské kázání, pak vysvětlíme, co církev skutečně je, a nakonec se podíváme na jednotlivé kritiky, historické i etické. Doufám, že se mi podaří vykreslit, v co jsme jako křesťané vždy věřili, ačkoliv mnoho moderních křesťanů, včetně některých členů církevní hierarchie, uzavřelo s moderní kulturou (filozofií, politikou a společností) nejrůznější kompromisy.

Advaita

Je třeba začít od základních věcí. Proč je vlastně nedualita tak oblíbená? V čem je tak sexy? Nedualita, advaita, monismus, popírá rozdíly mezi věcmi. Vše, včetně nás samých, je pouhý pohyb jednoho. Naše já oddělené od všeho ostatního je pouhá iluze, kterou je nutné překonat.

Z mého pohledu jde o popření existence vlastní i všech ostatních věcí. To se příčí všemu, co nám říká selský rozum, a zastánci této filozofie by měli přijít s hodně silnou demonstrací pravdivosti svých tvrzení. Protože my, obyčejní lidé s normálním vnímáním věcí vidíme, že já jsem tady a tenhle počítač, co na něm píšu, leží přede mnou a není mnou. Ani moje žena a děti nejsou mnou. A já nejsem Bohem! Jsem snad všemohoucí?^[1]

Navíc má nedualita problém s objektivitou. Přestane-li naše já existovat nebo se rozšíří natolik, že pojme celou realitu, pak můžeme říci, že subjektivní pohltilo objektivní, nebo alespoň, že se toto rozlišení nějakým způsobem vytratilo. To je opět v ostrém kontrastu k naší běžné zkušenosti a do značné míry to umožňuje popřít objektivitu vnějšího světa a pravidel, která z toho pro nás vyplývají.

Přesah do etiky je ještě zajímavější. Dobro a zlo jsou podle téže filozofie pouhé iluze! Je někdo z těch, kdo považují dobro a zlo za iluzi, schopen podle toho také žít? Koneckonců i výše odkazované texty mají velmi silný etický rozměr. Jsou plné toho, co je pro člověka dobré, jak se ve světě chovat. Jestliže se máme nějak chovat, pak jsou i způsoby, jak se nechovat. Například nebýt bigotní a dogmatický! Abych nebyl pichlavý, tak třeba i nekrást a nelhat, v tom se zajisté shodneme.

Nedualita má stejný problém jako ateismus, nedává dostatečný důvod pro morální jednání. Když vše je jedno a dobro a zlo neexistují, tak přece nemůžu dělat nic špatného, když chodím do kostela, nekradu a odsuzuju sodomii. V neduálním světě by s tím přece neměl být problém. Vše je jen pohyb jednoho nebo ne? I kdyby mi to jen bránilo dosáhnout štěstí, které je údajně podmíněno stavem neduality, pořád je to inferiorní jednání, tedy morálně při nejmenším méně vhodné. A také tu chybí konečná autorita, která bude dobro odměňovat a zlo trestat.

Člověk žijící v nedualitě nemůže radikálně odpouštět. Není co a není komu. Nemůže ani radikálně milovat. Láska značí vztah a vztah může být jen mezi osobami, skutečnými osobami. Jestliže jsou osoby iluzí, i láska je iluzí.

Advaita mi prostě nepřipadá logická, ani jako filozofie, ani jako etika v praktickém životě. Možná se dá nějak zachránit, např. myšlenkovými veletoči snaživého akademika. Ale SBNR spíš bude tvrdit, že nedualita je nad filozofiemi, protože popisuje stav vědomí, který překročil spekulace rozumu, takže není filozofií v pravém slova smyslu. Mohl bych namítnout, že takové tvrzení je také filozofické a mělo by být obhájeno filozofickou metodou, ale zastavme se na moment, abychom tuto možnost prozkoumali.

Stav vědomí

Jsem nakloněn věřit tomu, že takový stav existuje, snad jsem mu byl sám blízko. Stav, kdy se mysl nemá čeho chytit, kdy všechny myšlenkové spekulace, veškeré naše chápání reality lze považovat za narativ, příběh, který člověk sám sobě vypráví, aby získal jistotu, že světu rozumí a má ho pod kontrolou.

Je to stav, o němž mistři zenu říkají, že hory nejsou horami a řeky řekami. Toto základní vědomí ale není stav, ve kterém člověk nemůže být a žít. Proto titíž mistři hlásí, že pak už jsou hory zase horami a řeky řekami a velebí velmi obyčejné lidské zkušenosti a emoce. Proto se domnívám, že stav nirvány, ač přirozený v tom smyslu, že na něm není nic nadpřirozeného, super naturam, nebo mimopřirozeného, praeter naturam, je pro nás natolik nepřirozený, že musel vzniknout ideál bódhisattvy jako někoho, kdo se podle oficiálního vysvětlení zastavil na jejím okraji, aby pomáhal trpícím bytostem, ale spíš to dokládá, že si někteří zřejmě zachovali část svého lidství.

Dříve mne jako bývalého studenta bojových umění tento stav zajímal, protože prý zostří schopnost vnímat a rozlišovat až k bodu, kdy lze předvídat protivníkovy pohyby při zachování vlastních pohybových schopností a jemné motoriky. Díky tomu nebo kvůli tomu se nějakým způsobem vypne strach a agresivita, tzv. flight or fight response. Je možné, že se zde popisují různé stavy, fyziologické stavy, ačkoliv se jim připisuje spirituální nebo náboženský význam. Vrátíme se k tomu později, až bude řeč o józe.

Dualismus

Nedualita či monismus je zřejmě nejoblíbenější filozofií hinduismu, ale i tam existují dualistické filozofie, jak mě před časem poučil jeden hinduista. Dualistické filozofie mají navrch v každém ohledu. Nejsou v rozporu se selským rozumem. Umožňují znázornit vztah člověka ke Stvořiteli nebo božství, dokonce mluvit o jejich jednotě či splynutí, aniž by jedno či druhé přišlo o svou podstatu.

Často se pro toto splynutí používá obrazu manželství, kde se podle Bible 2 stávají 1 tělem. Podobně církev, mystické tělo Kristovo, je považována zároveň za nevěstu Kristovu. Nebo jak říká sv. Pavel, „už nežiju já, ale žije ve mně Kristus“. Jinými slovy Pavlova osoba není zrušena, ale jeho vůle je zcela podřízená Kristu, podobně jako se Kristus ve všem podvolil Otci, poslušen až k smrti na kříži.

To je skutečná láska! Snažíme se druhému či Bohu odevzdat všechno, ačkoliv nevíme, nemáme jistotu, protože ten druhý není já, je jiný, reaguje jinak, než bychom čekali. U Boha nevíme, zda je a je takový, jak nám ho víra předkládá, ale právě proto věříme. Musíme věřit, ač je to velmi nebezpečná a zranitelná pozice.

Dualismus, přinejmenším ten křesťanský (bavíme se především o aristotelsko-tomistické metafyzice), je logický i praktický. Metafyzika hylemorfismu, aktu a potence a esence a existence vysvětluje problém jednoho a mnohého, bytí a stávání se, duše a těla, Boha a stvoření, tedy realitu, jak ji vnímáme a smýšlíme o ní. Etické závěry pro naše jednání v praktickém životě jsou logické, jednoznačné a soudné. Můžeme s nimi nesouhlasit, ale to je tak všechno, co můžeme, jak praví klasik.

Problém zla není snadný, dokonce ani pro naší metafyziku. Rozeznáváme absolutní dobro, jímž je Bůh. Bůh je zároveň existencí, takže dobro je, souvisí s bytím, má existenci. Bůh dává věcem existenci, dává jim zároveň dobro, existence sama je dobrá a věci dostávají vše potřebné podle své přirozenosti. Zlo je pak něco, co chybí, je nedostatkem dobra. Nemá vlastní podstatu, není to nějaká protikladná síla dobra. Je to něco, co by věc měla mít, ale z nějakého důvodu nemá. Např. pes, co se narodí se 3 nohama, protože psi mají mít 4 nohy. V tomto ohledu ještě dobro a zlo nejsou morálními kategoriemi. Těmi se stávají, je-li někomu nějaké dobro nespravedlivě odejmuto, neplní-li někdo, co má apod.^[2]

Bůh je tedy svrchovaně dobrý, má dobro v plnosti, je dobrem a není v něm ani stín zlého. Proto Bůh ve světě zlo nekoná, ani konat nemůže. Může dopustit, aby se zlo dělo a dopouští to, což vidíme kolem sebe. Tady se naskýtá otázka proč a standardní odpovědi na ni jsou, kvůli lidské svobodě a aby z toho mohlo vzejít ještě větší dobro. O těchto odpovědích je možno dlouze polemizovat a já nejsem profi filozof, abych znal všechna pro a proti, ale snad se mi podařilo ukázat, že přítomnost zla ve světě neznamená, že ho páchá Bůh, ani že nemá žádný smysl. Takže neospravedlňuje ani ateismus, ani fatalistický přístup východních náboženství.

Odpuštění, milosrdenství a spravedlnost

Odpouštět lze jen, když se někdo proti druhému skutečně proviní. To vyžaduje osoby, spravedlnost a čin proti ní,tj. nespravedlivé odebrání dobra, jež náleží jiné osobě.

Máme odpouštět, aby nám bylo odpuštěno. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. A buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Nejsme bohužel dokonalí a potřebujeme odpuštění, neboť náš dluh vůči Otci narůstá každým činem, kdy nejednáme dokonale.

Bůh nám odpustí, požádáme-li ho, ale to nezruší důsledky našeho „nedostatečného výkonu“, ani tím nejsou uhrazeny reparace za škody, které objektivně napácháme. V tom je spravedlnost zákona, o němž Ježíš řekl, že ho nepřišel zrušit, nýbrž naplnit. Ale je v tom i jistá náročnost, kterou Bůh kompenzuje milostmi. Vždyť poslal svého jediného Syna!

Pro SBRN je typické vidět napětí mezi spravedlností a milosrdenstvím, neboť moderní duchovní přístup je má utopické hippie a kumbaya tendence. Slova jako „zákon“ nebo „právo“ do duchovního života nepatří, protože vymezují, ohraničují, zatímco milosrdenství je takové všeobjímající, tedy to pravé ořechové pro skutečně duchovního člověka.^[3] Ale skutečný rozpor v tom není, milosrdenství jen náleží do jiného řádu, řádu lásky, caritas. V Bohu pak dokonalá spravedlnost a dokonalé milosrdenství splývají v jedno, což zřejmě naznačují tato 2 blahoslavenství.

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

Hladovíme-li po Jeho spravedlnosti, nikoliv své vlastní, a jsme-li milosrdní ke svým bližním, začínáme se podobat Jemu.

Království Boží

To se snažíme nastolit už tady na zemi, ovšem bez naděje, že se nám to někdy v plnosti podaří. Křesťanství není utopické. Důvodem je naše nedokonalost způsobená Prvotním hříchem. Takřka denodenně se mi potvrzuje, jak křesťanská antropologie přesně vystihuje stav člověka. Nejsme tak docela zlí a prohnilí, to je zřejmé, ale na druhou stranu nejsme ani příliš dobří. Máme vysoké aspirace, ale často selháváme. Je pro nás téměř nemožné neselhat. Jak skvěle toto popisuje doktrína o Prvotním hříchu. Byli jsme stvořeni jako dokonalí, ale Pádem naše emoce a nižší pudy získaly vlastní život a často i vládu nad rozumem a vůlí. Proto nás něco neustále stahuje dolů.

Mimochodem, není žádný rozpor v tom, že na věčnosti králoství Boží je, ale tady, v časném světě není. Z pohledu věčnosti čas není tím, čím se zdá být nám.

Ale zpátky k věci. My, křesťané usilujeme o jednotu s Bohem už zde na zemi. Nikoliv ve smyslu neduality, jak bylo popsáno výše, protože cíl není stejný. Jednota s Bohem pro nás není sat-čit-ánanda, ale spíš to, co mínil sv. Pavel tím, „již nežiji já, ale žije v mně Kristus.“ Něco s nadpřirozeným rozměrem. Už jsem se zmínil, že považuju stav osvícení v budhismu nebo odpovídající termíny z hinduismu za přirozené stavy. Jsou dosažitelné našimi vlastními silami.^[4]

Naším cílem je Bůh sám a vlastní silami ho dosáhnout nemůžeme. Proto Bůh sestoupil milostivě k nám v lidské podobě, dává se nám formou svátostí a sesílá nám svou milost. Je to dar, který dostáváme, můžeme ho přijmout nebo odmítnost, ale odpovědět musíme celým životem. To jest životem modlitby, půstu a odříkání (odpoutanost od pozemských dober), meditace.

Prostředky jsou podobné jako u východních náboženství, s vyjímkou svátostí. Podobné prostředky však neznamenají stejný cíl. Podobné jsou, protože lidská přirozenost je všude stejná a tím pádem i prostředky, jak dostat naše nižší žádosti pod vládu rozumu a vůle. Alespoň do té míry, do jaké to je možné, tj. nikdy ne úplně. Teologové říkají, že milost staví na přirozenosti, proto je potřeba tuto přirozenost nějakým způsobem vybudovat, aby milost Boží padla na úrodnou půdu.^[5]

Wu-wej

V taoismu se velmi vyzdvihuje stav zvaný wu-wej, stav neusilování, kdy člověku věci přicházejí tak, jak zrovna potřebuje, pokud se nebrání nebo nemá přehnané ambice. Zdánlivě dobré nebo špatné, což může být relativní, ale nikdy náhodné nebo bezdůvodné. Řeč je o určité kvalitě našeho bytí, která jakoby přitahovala nebo odpuzovala určité věci nebo kategorie věcí.

Jaká je to kvalita? Říci, že jde o bytí a prožívání v protikladu k dělání je dle mého soudu zavádějící. Spíše jde o stav otevřenosti a důvěry vůči Bohu, že má pro náš život plán a že se o nás postará jako o ty polní lilie. My, křesťané víme, že nad námi bdí inteligentní bytost, která vládne nad historií a že se nic neděje náhodně. To znamená i nad pohany.

Lao-c', podobně jako Aristoteles, téměř dospěl k přirozenému poznání Boha, ale jeho pokračovatelé učinili jeho učení příliš obskurním, až ezoterickým, což mě přivádí k následujícímu bodu.

Jóga, čchi-kung, ezoterika

Čchi-kung, jóga a podobné aktivity jsou psycho-fyzická cvičení. Tzn. jsou něčím víc než pouhými způsoby, jak protáhnout a posílit tělo. Jsou to způsoby, jak se dotknout určitého potenciálu, který naše těla mají. Vidím tyto praktiky jako odlišné od magie, která znamená vědomou práci s preternaturální říší, což je proti prvnímu přikázání. Ale některé energetické praktiky kombinují oba přístupy, např. reiki obsahuje zasvěcení magického typu a exorcisté reportují případy posedlosti u některých jedinců, kteří tímto zasvěcením prošli.

Potenciál přirozeného původu nutně neznamená, že je dobré a chvályhodné ho aktualizovat. Člověk by si měl rozmyslet, proč tyto věci cvičit, zda utrácet drahocenný čas. Případ reiki taky ukazuje, že ovládání energie není od magie zas tak vzdálené. O probuzení kundaliní víme, že k němu dochází při různých praktikách, nejen při józe. Např. cvičením metody Wima Hofa. Pravděpodobně jde také o fenomén z řádu přirozených, ale protože jeho cílem je duchovní probuzení, pro křesťana není vhodné.^[6] Cvičit se úmyslem znovu nabýt ztracené zdraví nebo kvůli získání odolnosti v boji (různé kung-fu praktiky jako Zlatý zvon) už teoreticky obhájit lze.

A konečně naše náboženství zapovídá účastnit se cizích náboženských praktik, neboť je to hřích proti prvnímu přikázání, jak už bylo řečeno. Jóga je součástí hinduismu, proto by křesťané neměli jógu cvičit. Někdo může namítnout, že s tímto úmyslem u nás jógu cvičí jen málokdo. Na to odpovídám, že forma je stejně důležitá jako úmysl a některé věci jsou objektivně špatné, bez ohledu na úmysl. Např. když někoho nabourám, protože jsem nedodržel předpisy, pořád je to moje chyba, ač jsem to nechtěl udělat.

Ale proč tak vehementně odmítáme cizí náboženství a falešné praktiky? Proč je to hřích proti prvnímu přikázání „v jednoho Boha věřiti budeš“?

Ve světě, nikoliv ze světa

Bývá nám vyčítáno, že postoj křesťanství k ostatním náboženstvím je tvrdý, až příkrý. Důvod je jednoduchý. Už ve Starém zákoně stojí, že bohové pohanských národů jsou démoni. Nový zákon toto jen potvrdil a Ježíš, Syn Boží, často viděl i ve farizejích, členech synagogy, služebníky satanovy.

„Credo in unam sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam,“ recitujeme v Krédu, tedy věřím jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev. Tradičně věříme, že pravá církev je jenom jedna. Pojem „svatý“ znamená oddělený a o to se Bůh snažil s Izraelity ve Starém zákoně, oddělit je od ostatních národů. Noeho uzavřel do archy, aby ho oddělil od těch, kdo měli být zahubeni. Izraelity vyvedl z Egypta do země zaslíbené, ale předtím je 40 let vodil po poušti, aby i uvnitř kmenů provedl třídění.

To vše začne dávat smysl, jakmile pochopíme, že se díky Prvotnímu hříchu všichni rodíme pod satanovou jurisdikcí. Voda křtu nás satanovy autority zprošťuje, odděluje nás od ostatních. Stáváme se členy církve, mystického těla Kristova a nové archy Noemovy, která plní tutéž funkci jako za Noeho časů. Proto je evangelizace naším prvořadým úkolem. Proto se vydáváme do světa, abychom ke Kristu přivedli všechny národy. Proto říkáme, že jsme ve světě, ale nikoliv ze světa. Proto se modlíme a postíme, abychom vnitřně odráželi to, čím jsme navenek. A proto se nemůžeme účastnit cizích bohoslužeb.

Druhý vatikánský koncil se snažil, poněkud nešťastně, otupit tradiční rétoriku křesťanství vůči ostatním nábožestvím a přiznal jim určitou míru pravdy a vedení lidí ke správnému životu. Nikoliv plnou, ale i tak to bylo nešťastné, protože toho mnozí, včetně zesnulého papeže Františka, zneužívali k tvrzením o více cestách k Bohu a že stačí být dobrým muslimem nebo hinduistou, aby člověk došel spásy. Ne, to bohužel nestačí a důvody byly uvedeny v předchozím odstavci.

Navíc je takové tvrzení problematické i filozoficky. Je-li součástí nějakého tvrzení nepravda, celé tvrzení je nepravdivé. Proto církev vždy tolik usilovala o to zachovat poklad víry, učení Ježíše Krista, neporušené.

Církev tradičně věří, že dojde-li kdokoliv ze stoupenců falešných náboženství spásy, což je nejspíš vzácné, ale nikoliv nemožné,^[7] děje se tak na základě života v souladu s vlastním svědomím, které díky milosti Boží zůstalo v rámci možností neporušené, a ochotě s touto milostí spolupracovat. Tato milost se rozlévá do světa skrze zásluhy Ježíše Krista a z pokladu církve v nebi nashromážděného během staletí Bohu oddanými životy mnoha a mnoha svatých mužů a žen. Ač jsou dnes síly církve poněkud ochablé, až ochrnuté, věřím, že je stále médiem, skrze něž Bůh sesílá do světa svou milost. Jako když v Poslední bitvě říká Aslan Tašovu stoupenci Emetovi, že každý upřímný čin ve jménu Tašově, byl ve skutečnosti učiněn ve jménu Aslanově. Dokonce i pohané a ateisté by měli církvi přát, aby prosperovala, protože to znamená i víc milosti pro ně.

Mír a pronásledování

Tuto část chci zmínit specificky, ač jsem se některými tématy zde už zabýval. Je zde totiž nejvíc omylů a nepochopení.

Věčný boj dobra a zla je možná součástí zoroastrismu, což není západní náboženská představa. Křesťanství vidí otázku dobra a zla jinak, což popisuju výše. Zde pouze doplním, že dobro a zlo nejsou protiklady ve stejném smyslu jako jin a jang. Dobro a zlo se nemohou vyvažovat právě proto, že zlo nemá vlastní existenci a je pouze nedostatkem v bytí věci, která je jinak dobrá. Mezi Bohem a satanem je stejná nekonečná propast jako mezi Bohem a jakoukoliv jinou stvořenou bytostí. Satan ví, že prohrál a svou nenávist si vylévá na nás, protože nás On miluje. Pokud může Bohu nějak ublížit, tak jedině skrze nás.

Pokud jde o pronásledování, křesťané jsou nejpronásledovanější skupinou na světě. Ježíš několikrat opakoval, že je to kvůli Jeho jménu. Důvod je přesně ten, o kterém byla řeč v předchozích odstavcích. Nevím o tom, že by někdo pronásledoval jogíny. Čínští komunisté prý pronásledují sektu Falun gong, ale ti pronásledují kde koho, včetně křesťanů. Naopak v Indii, pod premiérem Modim se stupňuje násilí hinduistů vůči muslimům i křesťanům.

„Denominace“ jsou věcí protestantů. Kristus založil jen jednu církev. Tu, které dnes říkáme katolická. Jsem ochoten vyslechnout nároky pravoslavných, ale protestantismus má v ruce skutečně jen ty nejslabší karty. Nevím, z jakého úhlu zkoumají religionisté svůj předmět, ale pouhá existence nějaké sekty a to, že se k něčemu hlásí, neznamená ještě nárok.

Tisíciletí se křesťané dohadují o tom, jak Ježíše vůbec chápat. Osobně mám rozhodně blíže k neduálnímu chápání než k tomu dogmatickému.

Nikoliv, křesťané od samého počátku chápou Ježíše, kdo je, proč přišel na zem, co učil a proč. Učení bylo kompletní smrtí posledního z Apoštolů a úkolem církve je strážit poklad víry uchovávaný v tradici, jejíž součástí je i Písmo svaté. V prvních staletích křesťanství nestálo na výhru a spousta lidí položila za svou víru život. Většina Apoštolů následovala svého mistra a nalezla na svých misijních cestách krutou smrt. Podstupovali by totéž kvůli nedualitě? Měli by kvůli nedualitě problém obětovat pohanským bohům? Ne! Zemřeli, protože se odvažovali tvrdit, že se Bůh sám narodil na této zemi a nechal se ukřižovat v zapadlém koutě Římské říše, což bylo rouháním pro Židy a bláznovstvím pro pohany, protože ti všichni uctívali sílu, moc.^[8] Ježíš nám předpověděl, že poneseme svůj kříž a že nás budou pronásledovat. Jak to mohl vědět? Jak mohl vědět, že to bude pravda i po 2000 letech?

Falešné základy

Právě tato oddělenost, vyjímečnost leží ostatním lidem v žaludku. Zejména nám, moderním lidem, odchovaným učením o rovnosti, o relativitě všech „pravd“ a o údajné ctnosti tolerance. Jsou to falešná učení, protože pravda může být jenom jedna a tolerance je falešná ctnost, protože je bez obsahu. Nelze být tolerantní vůči všemu a všem, ale přitom z tolerance samotné nijak nevyplývá, vůči čemu máme být tolerantní a vůči čemu nikoliv.

Na těchto omylech stojí naše současné pojetí politického uspořádání společnosti, liberální demokracie a otevřená společnost. Je to pokrytecké uspořádání, neboť se navenek tváří tolerantně, ale ve skutečnosti žádá od stoupenců Krista (nebo třeba Mohameda), aby vlastní náboženství vyprázdnili od veškerého obsahu, který není v souladu s „morální teologií“ liberalismu. Tím se samozřejmě křesťanství (nebo islám) stává něčím jiným, vnější nálepkou bez vnitřního obsahu.

Spiritualita, ne náboženství

Naneštěstí liberální ideologie pronikla i do spirituality. Zde na Západě vznikl za posledních 50 let stereotyp „člověka duchovního, nikoliv náboženského“, kterého tu nazývám SBNR. Člověka s odporem vůči organizovanému náboženství. Jakoby tyto 2 věci byly v nějakém hlubokém rozporu! Takový člověk je také tolerantní a pokud možno stále fluidní a vůči všemu otevřený. Zároveň se střeží toho, aby přijal nějakou pravdu za svou, aby takříkajíc vykrystalizoval, protože tím by se stal rigidním a neschopen dalšího vývoje. Proto musí zůstávat stále „hledajícím“, což býval oblíbený termín pro tento typ lidí. Kdyby totiž „našel“, platilo by, co říkal soudruh Lenin, kdo jen chvíli stál, už stojí opodál.^[9]

Zdá se, že Darwinova evoluční teorie zde nabrala zvláštní směr, stala se principem, na kterém stojí duchovní život. Pokud se vezme příliš doslova, příliš biologicky, stává se eugenickou a to se dnes už nenosí. Nemilosrdné odhazování všech pevných pravd či dogmat jako překážek na cestě ke stále větší otevřenosti, nepřipoutanosti až ke konečnému vyvanutí všeho, je to eugenika ve spirituální sféře?

Vyvanutí všeho čili nirvána! Tady je styčný bod s východními naukami, které právě proto dobře zapadají do kontextu New Age. Budhismus učí pomíjivosti a nezná nic pevného. Hinduismus svět považuje za iluzi a učí splynutí s božstvím. Cokoliv je i v těchto učeních pevného, moralistického a dogmatického, to se nemilosrdně zahodí, stejně jako staleté kulturní nánosy, aby praktický moderní člověk, posedlý efektivitou, vytáhl jen to, co „funguje“, tedy určitou techniku, která mu umožní zase se cítit dobře (a taky proto, že nezapadají do moderního chápání fungování společnosti, viz bod ^[5]). Odtud např. Transcendentální meditace, jóga, sezení v zazenu a další techniky, které jsme přijali z Východu, ale které nepřestaly být součástí tamějších náboženských kultů.

Tento originální moderní přístup ke spiritualitě a náboženství se často označuje jako New Age. Vznikl jako reakce na skutečné duchovní potřeby lidí ve světě bez náboženství, kteří touží po transcendentnu, po spáse, protože v hloubi duše vědí, že nejsme jenom pracovní a konzumní jednotky, do kterých nás zaklel racionalismus moderního světa. Ale New Age je problematická odpověď, neboť z této mentality ve skutečnosti nevybočuje. Jde o aplikaci moderní filozofie, politické filozofie i metafyziky ve spirituální oblasti. Potřebě přizpůsobit všechny duchovní směry obrazu svému, dát jim lidský rozměr, začlenit je do tržní nabídky duchovních cest, kde se v posttřídní společnosti unavená buržoazie snaží vykoupit ze svých konzumních hříchů (byť poněkud konzumním způsobem), musí nakonec vyhovět i křesťanství. V politické rovině se musí křesťan se svým náboženstvím, které má velmi silný společenský rozměr,^[10] stáhnout do soukromí, neboť ve státě založeném na osvícenských myšlenkách svobody a rovnosti nemá tmářský dogmatismus žádné místo. Ale ani v soukromí nemá klid, protože ani v rovině spirituální nesmí křesťanství existovat takové, jaké skutečně je. Nesmí lidem připomínat, kde je jejich pravý domov. To je netolerance, elitismus a bigotnost!

Proto si myslím, že advaita je pro SBNR přitažlivá stejně jako liberalismus pro progresivce, což je víceméně stejná skupina lidí. Obojí se tváří jako metafilozofie a metaetika, která transcenduje a dokáže pojmout všechny soupeřící filozofie a všechna nekompatibilní náboženství. Stačí přece uznat, že všichni mají svou „pravdu“ a když budeme tolerantní, můžeme všichni žít bez problému pod jednou střechou, ne? Vše je přece jedno! Navíc je advaita čistě vnitřní zkušenost, nemá politické ambice a skvěle se doplňuje s tolerancí. Tady se politické prolíná se spirituálním, protože liberalismus vznikl mimo jiné jako reakce na únavový syndrom z náboženských válek 17. století a prezentoval se jako vláda rozumu, která má nahradit pověrčivost, tmářství a dogmatismus stejně, jako má tolerance nahradit náboženskou nesnášenlivost. Na rozdíl od křesťanství s jeho sociálním a politickým rozměrem je filozofická advaita, očištěná od hinduistického zázemí, pro nový režim politicky přijatelná.

Jenže racionalismus selhal, protože z vědy se stalo náboženství „trust the science“, liberalismus také, neboť neustále zabředá do nových a nových válek a z náboženské tolerance se stala netolerance politické korektnosti.

Dílo lidských rukou?

Pokud nechceme přijmout, že existuje jedna Pravda, musíme za každou cenu zpochybnit všechno, co jednou pravdou jen vzdáleně zavání. Proto je Ježíš Kristus oddělován od církve, kterou založil. Je snaha z něj udělat pouhý mýtus nebo alespoň jakéhosi gurua východního ražení.

A je snaha vykládat učení církve, o němž se tvrdí, že je dogmatické, tedy nezpochybnitelné, jako něco, co tam později přidali lidé. Lidé jsou omylní a nemají vždy čisté úmysly a učení, které není od Boha, nýbrž od omylných a hříšných lidí a přitom se prezentuje jako dogma, můžeme snadno ignorovat. My jsme přece moderní lidé, máme vědu a techniku, a jsme mnohem chytřejší a vzdělanější než ti ubozí ignoranti, rybáři a pasáci koz. Co jiného mohlo z takových dutých hlav vzejít než pověrčivost, tmářství a dogmatismus?

Ani jedno není pravda. Většina historiků se shoduje na tom, že Ježíš byl historická osobnost, jak sama autorka píše. Pokud jde o učení církve, už jsem řekl, že úkolem církve je chránit poklad víry tak, jak ho obdržela od Apoštolů, což také dělala a to je důvod, proč byla různá bludná učení odsouzena jako hereze.

Jsem si vědom, že na to, co je a není změna v učení církve, může mít mnoho lidí různé názory, ať jsou to protestanti nebo neznabozi. Ale v zásadě nelze pochybovat o tom, že církev je velice konzervativní instituce. Nemění se tedy nijak snadno. Novinky jsou dříve či později posouzeny a neodpovídají-li tradici, odvrženy. To pro mnoho lidí znamená, že je prohnilá, zkažená, zlá a usiluje jenom o nadvládu nad našimi, nyní údajně svobodnými, od pověrčivosti a dogmatu osvobozenými dušemi.

Zde je vidět nepřekonatelný filozofický rozpor, který neumožňuje, aby se obě pozice sblížily, neřkuli aby mohly žít pod jednou střechou. Na jedné straně máme jedinou pravdu, velmi objektivní pojetí toho, co je dobřé a špatné, požadavek na podporu obrany této pravdy a svobody ji vyznávat ze strany autority spolu s požadavkem perzekuce šíření omylu, protože omyl nemá stejné právo na existenci, tedy konfesijní stát.^[11] Na straně druhé je relativita pravd, požadavek na negativní svobody, tzn. člověk je tím svobodnější, čím méně je svázán pravidly (moje svoboda začíná tam, kde končí svoboda druhého člověka) a praktický důraz na politickou neutralizaci požadavků první skupiny aka náboženská svoboda, tedy liberální stát. Všimněme si, že oba přístupy jsou poměrně autoritativní ve vynucování svých představ o tom, co je správné, ale ten liberální je navíc pokrytecký, neboť se tváří, že takový není.

Slavná minulost

Nyní tedy nastal čas zbořit mýty o tmářské církvi.

Křížové vypravy byly ve skutečnosti obranou proti muslimské expanzi. Byly podnikem, který nejspíš zadržel dobytí Konstantinopole o několik století. Nezapomínejme, že v prvním tisíciletí, než přišel Mohamed, byla severní Afrika a Blízký východ křesťanské a že tyto oblasti byly dobyty především mečem jeho následovníků, kteří se dostali na několik dalších století i na Iberský poloostrov. Po celý středověk a ranný novověk, až do 17. století, představoval islám pro křesťanstvo vždy hrozbu a několikrát jsme byli jenom krůček od toho, abychom dnes klečeli na modlitebním koberečku a obraceli svou tvář k Mekce (viz bitva u Lepanta nebo obléhání Malty). Islám přestal být hrozbou až po porážce tureckých vojsk u Vídně v roce 1683.^[12] Křesťané jsou i dnes nejpronásledovanější skupinou na světě. Polovina Nigérie je křesťanská, přesto vláda na křesťany kašle a ti se stávají obětí muslimských lovců otroků. Ve 21. století!

Hony na čarodějnice se konaly a jsem ochoten připustit, že v mnoha případech se jednalo o pověrčivost, touhu po něčím majetku nebo soukromou pomstu. Kupodivu byly záležitostí spíše ranného novověkou a protestantismu a ani zdaleka se nekonaly v takovém rozsahu, jak si dnes díky osvícenské propagandě myslíme.^[13] Církev je nikdy neschvalovala, stejně jako neschvalovala obchod s otroky. Středověká cirkev pronásledovala hlavně heretiky, ale to považuju za zcela legitimní, ač nejsem zastáncem upalování na hranici (viz úvaha o konfesijním státu v předchozí kapitole). Jak ukazuje i příklad Husův, hereze je veřejná, nikoliv soukromá záležitost, a vede ke společenskému rozvratu a nepokojům, což vyžaduje i exemplární trest.

Středověk byl dobou, kdy zázraky byly mnohem častější než dnes, lidé pěstovali různé magické a léčebné rituály, jež se dochovaly z pohanských tradic, a tím pádem přišli mnohem více do styku s mimopřirozenou a nadpřirozenou stránkou světa. Proto čarodějnictví a černá magie nebyly pro tehdejšího člověka něčím vzdáleným a neskutečným, jako pro našince. Není vyloučeno, že některé případy mohly mít reálný základ. Osvícenství posunulo naše vnímání někam jinam a naučilo nás považovat tyto věci za pověrčivost.^[14]

Středověk nebyl dobou temna. Dnes víme, že skutečný středověk měl své rozpory, občas hluboké rozpory (viz odstavec výše), ale zároveň se jednalo o unikátní civilizaci harmonicky spojující cykličnost pozemského, převážně zemědělského života s eschatologickou lineárností života duchovního. Středobodem této civilizace byly kláštery, zejména benediktýnské. Co dnes známe jako evropskou civilizaci, vybudovali benediktýni a jejich následovníci. Mniši naučili pohany pracovat, protože křesťanství práci posvětilo, zatímco pohané jí pohrdali, a tím položili základy evropské prosperity a toho, čemu dnes říkáme věda a technika.

Zanícený tomista a pozdější oběť komunistického režimu dr. Miloslav Skácel by zde mohl vykládat o tom, jak hluboká filozofie a teologie se pěstovala za vrcholného středověku a jak to s filozofií šlo od té doby víceméně z kopce a do dnešních dnů nevznikla za scholastiku plnohodnotná náhrada. Lidská práva a ponětí o důstojnosti lidské osoby mají svůj původ ve scholastice, soudní proces v procesech inkvizičních. Nemluvě o sociálních projektech jako špitály, sirotčince a další, které dříve spadaly pod správu církve. O klášterech, které v tomto ohledu sehrály rozhodující úlohu, už byla řeč.^[15]

Je pravda, že křesťané nejsou zdaleka tak dokonalí, jak by měli být, jak to po nás vyžaduje náš nebeský Otec. Na druhou stranu za 2000 let existence křesťanské víry nelze realisticky očekávat, že nedojde k žádným excesům. Moje čtení historie však vede k závěru, že ukotvena v eschatologické realitě a spoléhajíc na Boží milost církev často dokázala i na této zemi vybudovat pro lidi snesitelné prostředí. Navzdory tomu s jakým lidským materiálem musela vždy pracovat! Žádný pohan se nestane zralým na svatořečení pouhým křtem, žádný surovec se přes noc nestane beránkem. Změna vyžaduje čas, ale věci se skutečně měnily.

Etické otázky

Fascinuje mě, s jakou samozřejmostí dnes považují lidé právo ženy na potrat za legitimní a spravedlivé. Dlouho předtím, než jsem se stal křesťanem, jsem všechny argumenty pro potraty považoval za naprosto zcestné, protože všechny troskotaly na prostém faktu, že lidský plod je legitimní člověk a nikdo nemá právo zabít jinou lidskou bytost, která se ničím neprovinila. Ani neměla šanci se provinit, v lůně matky! Pokusy argumentovat, že plod je pouhý shluk buněk a ne lidská bytost mi vždy přišly směšné. Kdy se tento shluk zázračně změní v člověka? Když mu začne tlouci srdce? Když se poprvé nadechne? Takže minutu před narozením jsem ještě člověkem nebyl, protože jsem ještě nedýchal?^[16]

O údajné nenávisti k homosexuálům. Ve skutečnosti homosexuály nenávidí ti, kdo je podporují v jejich zvráceném způsobu života. Je to podobné, jako když rodič podporuje své dítě, aby bralo drogy nebo se opíjelo. Jen člověk s naprosto vykolejeným myšlením může tvrdit, že takový rodič nenávidí své dítko nebo omezuje jeho svobodu. Naopak ho nenávidí ten, kdo ho v takových věcech podporuje.

Spousta moderně smýšlejících lidí tuto zvrácenost nevidí a považuje homosexualitu jako rovnocennou heterosexualitě, jako jeden z možných projevů lidské sexuality. Tento pohled je zcela odtržený od reality. Je příznačný pro „antikoncepční“ myšlení lidí, v jejichž hlavách se sex stal něčím zcela odděleným od plození dětí. Chápou ho jako potřebu primárně sloužící k uspokojení, asi jako večerní sklenku červeného nebo ranní jogging. Pokud je sex jenom potřeba, je úplně jedno, jakým způsobem se uspokojení dosáhne, zda s mužem nebo ženou, v manželství nebo mimo ně. Proč ne s dětmi? Nebo s umělou inteligencí zapouzdřenou v latexovém obalu? Se zvířetem? Pokud jde o uspokojení, proč vůbec cokoliv rozlišovat, když si jen děláme dobře?

Odpověď je, že primárním účelem sexu je mít děti, uspokojení je až sekundární. To jednak biologicky vyžaduje přirozený sex mezi mužem a ženou, dále to vyžaduje, aby muž a žena, nyní otec a matka spolu žili v dlouhodobém pevném svazku, protože to je nejlepší prostředí pro zdravý vývoj dětí v každém ohledu. Proto je problémem nejen homosexualita a tzv. registrované partnerství,^[17] ale i rozvody manželství skutečného (mezi mužem a ženou). Všechny velké civilizace si toto více či méně uvědomovaly, a proto regulovaly sexuální život svých příslušníků, viz např. J. D. Unwin, Sex and Culture. To je přirozený argument.

Když si člověk navíc uvědomí, že z nadpřirozeného hlediska je Bůh plození dětí vždy přítomen, neboť okamžikem početí vtiskává do právě počatého plodu duši, a že rodina je obrazem vnitřního života Trojice, pak mu snad v plné síle dojde, jak Bohu na našem intimním životě záleží a jak skutečně ďábelským zmatením a zesměšněním posvátného manželského aktu^[18] je akt homosexuální, a nemůže se divit, že sodomský hřích je tradičně jedním ze čtyř největších hříchů, které volají do nebe o pomstu, a že právě kvůli němu zničil Bůh Sodomu a Gomoru ohněm. Asi nebyl dost tolerantní.^[19]

Krize identity

Když lidé kritizují církev za její skutečné či domnělé nedostatky, s čím vlastně srovnávají? S nějakým ideálním stavem?

Je pochopitelné, že lidé, co se narodili v Indii, se stanou hinduisty. Druhý vatikánský koncil měl v jistém přirozeném smyslu pravdu, i falešné náboženství může člověku dát alespoň nějaká správná vodítka k životu, protože náboženství je formující faktor společnosti a kultury a pro člověka je náboženský kult přirozeností.

O něco méně pochopitelné je, že Evropan, obklopený dědictvím slavné minulosti na každém kroku, se obrátí k náhražce, která je nám kulturně cizí, společensky retardovaná a spirituálně nebezpečná. Žijeme na zbytcích civilizace, kterou vybudovala katolická církev, nežijeme si vůbec špatně, alespoň po materiální stránce a přece někteří z nás volí náboženské praktiky pocházející ze zemí, kde dodnes mají kastovní systém a svobodu téměř neznají, kde za 80 let samostatné existence nedokázali postavit nic, co by se vyrovnalo stavbám, které tam vybudovala koloniální britská říše?

Jiní obléknou kimono, navštěvují dojo a trénují se v tradičních japonských bojových uměních. Další se shlédnou v taoistické alchymii a manipulují se svou energií.

Řekl bych, že to, co vidíme, je krize identity evropského člověka. Nejprve jsme se zbavili vlastního kultu, když jsme na oltář v Notre Dame posadili prostitutku. S kultem padla kultura a s kulturou nakonec i identita. To je Evropa dneška.

Výsledkem je, že mnoho zoufalých lidí, které vnitřní kompas směruje k něčemu vyššímu než k pouhému snovému průchodu materiálním světem, hledá v kalných vodách civilizací a kultur, které jsou nám cizí, aby odlovili zbytky něčeho autentického, než to zanikne i tam.

A přitom zlato se nám válí přímo u nohou. Jenom se shýbnout.

EOF