Rychlokurz filozofie

Lidé se filozofie bojí nebo ji považují za plané řečnění, navíc nesrozumitelné normálnímu smrtelníkovi. Lidé také někdy říkají, že se žádnou filozofií neřídí. Takové tvrzení je ovšem samo filozofické a tím pádem je usvědčuje ze lži. Proto je filozofie důležitá. Člověk by měl mít jasno o tom, co si myslí o světě a proč. A zda je svět takový, jaký si myslí, že je.

Já tvrdím, že opravdová filozofie, metafyzický realismus, není složitá, protože je založená na všímavosti a zdravém selském rozumu. Filozofické dokazování složité být může, ale já v tomto rychlokurzu nehodlám řešit všemožné námitky. Ani je pořádně neznám, nejsem profesionální filozof. Chci jen ukázat, že skutečná filozofie je založená na tom, jak obyčejný člověk vnímá svět kolem sebe. A chci také ukázat, že náš obyčejný svět v sobě skrývá kouzlo, že je v něm přesah, že za ním stojí inteligentní Stvořitel, že Jeho existence je stejně přirozená jako obloha nad hlavou. Pravá filozofie tedy vede k rozumovému uznání existence Boha a náš přirozený instinkt velí k Jeho uctívání.

Moderní podivínství

Mnoho lidí kolem mně to takto nevnímá, což ukazuje, že v tzv. vyspělých zemích už nějakých 200 let nežijeme normálním přirozeným životem, že jsme od skutečného života odpojeni a žijeme ve vakuu virtuálního světa vytvářeném naší, vzhledem ke stavu současného světa se nebojím říci, (roz)zvrácenou myslí. Jsme vyjímkou, neboť po celou historii lidstva a ve všech odlehlých koutech této planety většina lidí věřila v existenci nadpřirozeného světa a jeho obyvatelů, dost často včetně jednoho či více stvořitelů. Fakt, že většina inteligentních a vzdělaných lidí u nás jsou dnes ateisté, jenom ukazuje na určité selhání, jejich vlastní i systému, ve kterém se vzdělávají. Moderní vzdělávací systém má zjevně schopnost produkovat určitý typ vzdělance, který není v kontaktu s realitou. Způsob, jakým lidský intelekt funguje, toto zřejmě umožňuje, ale o tom někdy jindy. Každopádně nemusíme mít mindrák z našich intelektuálních elit. Vysoké školy a vysoké IQ nutně neznamenají, že je člověk v kontaktu s realitou.

Mluvím-li o selském rozumu, mám na mysli to, co v anglicky mluvících zemích nazývají common sense. Selský rozum nám říká, že ráno Slunce vyjde na východě, že je tráva mokrá, nebe modré, že já jsem muž, tvor s delšími vlasy a trochu jinou stavbou těla je žena, že jsem tady a vše okolo mne je svět, že mám oči, uši, kterými tento svět vnímám, a že mám rozum, který mi říká, co je co. Nikoliv neomylný rozum, ale dostatečně výkonný, abych byl schopen se ve světě orientovat. Tedy pokud mám funkční obě poloviny mozku, viz přechozí odstavec, a trochu zvědavosti ohledně světa kolem nás. S touto výzbrojí se nyní pustíme do zkoumání.

Kdo jsme?

Otázka směřuje k tomu, co znamená být lidskou bytostí. Jak se odlišujeme od ostaních věcí a bytostí na tomto světě? Jak poznáváme svět? Začínáme u porovnání. Náš rozum potom z pozorování vyvodí určité závěry. To je způsob, jakým poznáváme. Proto se nejprve podíváme na rozdíl mezi námi a ostatními živočichy, zejména zvířaty.

Intelekt a vůle

Ze zkušenosti víme, že zvířata se dorozumívají, mají různé systémy signálů, ale nemají skutečnou řeč. Naproti tomu lidská řeč, řeč v pravém slova smyslu, je optimalizovaná pro myšlení. Nejdříve myslíme, potom mluvíme.

Řeč a myšlení jsou totiž produktem rozumu, intelektu. Zvířata vnímají a mají nějaký duševní život, ale nemají rozum. Proto je mezi nimi a námi nepřekonatelná propast. Rozum znamená schopnost abstrahovat. Tuto schopnost zvířata nemají. Můžeme s nimi komunikovat skrze emoce, ale nikdy s nimi nepovedeme filozofické debaty.

Také nemají vůli, protože nejsou schopna jednat proti vlastní přirozenosti. Člověk ano, občas ke své vlastní škodě, ale častěji ke svému dobru. Vůle je víc než emoce. Vůle je schopnost vykonat to, co rozum uznává jako (pro nás) dobré a prospěšné, navzdory nutkání, neochotě, únavě a dalším pocitům atd.

Co je abstrakce?

Když se rozhlédneme po světě, zjistíme, že některé věci jsou si podobné. Např. všichni psi jsou si něčím podobní a liší se od koček, ačkoliv ty mají také čtyři nohy. Mimo nějaké hraniční případy nemáme problém psa od kočky rozpoznat.

Nyní se filozof zeptá, co to je, co mají ta jednotlivá zvířata společného? Co to sdílejí? Kde se to nachází? Jaké je to povahy? Nazývají to psovitost nebo esence psa. Tato psovitost se nachází v každém jednotlivém psu a zároveň v naší mysli, v našem intelektu, ale jako abstrakce, jako obecnina. V jednotlivých psech se psovitost snoubí s individuálními známkami konkrétního psa, jako je barva a délka srsti, tvar hlavy, těla atd. V intelektu je esence od těchto známek očištěná, proto abstrakce, nicméně je to tatáž psovitost.

Podle ní nejen rozpoznáme různé psy jako psy, ale dokonce můžeme jiným inteligentním bytostem vysvětlit, co pes je, a oni pak budou schopni podle naší definice psa rozpoznat také, i když ho předtím nikdy neviděly.

Esence psa byla srozumitelná Aristotelovi před 2500 lety a bude jí rozumět i můj vzdálený potomek 2500 let poté, co my tu nebudeme. Co tedy brání tomu, aby nějaký intelekt rozumněl esenci psa nejen kdekoliv v tomto vesmíru, ale i mimo něj? A nejen od počátku do konce času (existence tohoto vesmíru), ale i mimo čas, mimo hmotu. Na věčnosti, chcete-li. Pokud je to těžko představitelné u esence psa, představte si esenci trojúhelníku, jiného geometrického útvaru nebo nějakou matematickou větu. Esence těchto věcí jsou stejné povahy jako esence psa, jen nemusí mít svou konkrétní reprezentaci ve fyzické realitě, jako je pes nebo trojúhelník nakreslený na papíru.

To vše naznačuje, že esence psa (trojúhelníku atd.) je nehmotná a tím pádem i intelekt, který ji uchopí (pochopí), je také nehmotný. Kdyby byl intelekt hmotný, např. chemické a elektrické procesy v mozku, musela by tato hmota vzít na sebe podobu psa, protože esence v nějaké hmotné věci dělá tu věc tím, čím je (o hylemorhismu bude řeč za chvíli). A kdyby se náš intelekt proměnil v psa, přestal by být intelektem a stal by se něčím, co už není schopno obsáhnout esenci něčeho dalšího. Právě schopnost našeho intelektu vzít či obsáhnout esence (formy) všeho možného naznačuje, že je intelekt nehmotné povahy. Kdyby byl hmotný, byl by individualizovaný, neměl by už schopnost obsáhnout obecniny.

Z pozorování reality také usuzujeme, že máme vůli, která je přinejmenším zčásti svobodná. Aby tato alespoň částečná svoboda mohla existovat, musí být i vůle nehmotná. Kdyby totiž byla hmotné povahy, hnutí vůle by byla determinována materiálním složením a nebyla by tudíž svobodná.

Osoba

Když mi bylo 5 let, podíval jsem se na sebe v zrcadle a pomyslel jsem si: tohle jsem já. Totéž se děje i nyní, když mi je 50. Moje pětileté a padesátileté já je jedno a totéž já, je mezi nimi kontinuita, mají něco společného. Není to kontinuita fyzická, neboť jsem se fyzicky změnil, v mém těle není jediná stejná buňka. Ani psychologická, neboť moje povaha, rozum, znalosti či sklony také došly značných změn. Ale něco ve mně zůstává stejné a stálé. Říkáme tomu já a toto já pokračuje.

Naproti tomu budhisté zřejmě já nenašli a tak tvrdí, že jsme pouhý konglomerát vzpomínek, pocitů, schopností, emocí atd., který ale nemá žádné reálné já(dro) nebo že toto jádro je prázdné. To je tvrzení, se kterým můj selský rozum nemůže souhlasit a budhisté se tedy mýlí.

Duše

Máme tedy rozum a vůli, které jsou nehmotné a existují mimo čas a prostor. A je tu já, jakýsi kontajner či střed naší osobnosti. To vše dohromady už vypadá jako duše, ne?

Když zemře člověk nebo pes nebo jiná živá bytost, ustává jejich aktivita a co zbyde, se pomalu rozpadá. To nám říkají smysly. To také ukazuje, že živou bytost opustil nějaký oživující princip, který udržoval její hmotu pohromadě. Tomuto principu říkáme anima čili duše.

Duše je, z hlediska hylemorfismu, forma naší osoby, která spolu s tělem čili látkou tvoří dohomady substanci, tedy člověka. Ponecháme-li stranou aristotelské názvosloví, můžeme prostě říci, že Člověk je bytost složená z duše a těla. Tělo je smrtelné, duše nesmrtelná. Selský rozum s tím problém nemá, ani básníci s tím problém nemají, když hovoří o duši. Nikdo taky neříká „můj mozek (tělo) dělá to a to“, možná kromě zastánců eliminativního materialismu. Ne, většinou říkáme „já dělám to a to“ a přesně víme, co nebo koho tím máme na mysli.

Rozdíl mezi duší člověka a zvířete je v tom, že lidská duše je nesmrtelná, zatímco duše živočichů se rozpadá spolu s tělem. Rozdíl je díky intelektu a vůli, které jsou nehmotné, jak už bylo řečeno. Lidská duše tedy přetrvává smrt těla, což má závažné důsledky. Nikdo tedy nemůže spoléhat na to, že po smrti už nic není.

Svět za oponou

Co jsme dosud zjistili? Z toho, jak vnímáme a uvažujeme o realitě, jsme usoudili, že věci fyzické, hmotné ukazují někam za sebe nebo nad sebe na něco, co není vidět. Tam v té neviditelné říši, kde se nacházejí ideje, čísla, formy věcí, se věci nekazí. Nacházejí se mimo čas a prostor, kde čekají jako herci, kteří jen v určenou dobu vklouznou na jeviště, odehrají svůj kus a zase zdánlivě zmizí. Zmizí za oponou. Tomu „místu“ mimo čas a prostor říkáme věčnost, někdo říká nebe nebo podsvětí. Nějaká konečná nebo alespoň vyšší realita. Proč vyšší? Vzpomeňme, věci tam už nepodléhají zkáze jako v našem světě, ale také patrně nemají ten samý způsob existence.

Ovšem, pozor! Neplést s nějakými jemnohmotnými světy známých z různých ezoterických nebo orientálních učení. Problémem ezoteriky se budu zabývat jindy.

Andělé

Jestliže my, jako smrtelné bytosti, participujeme prostřednictvím intelektu a vůle na věčnosti, onom světě za oponou, máme vyšší důstojnost než zvířata, která tuto účast na věčném životě nemají (ani účast na věčné smrti, ale o tom jindy). Proč by se měl život, který se projevuje od nejprostších a nejjednodušších forem až po člověka, zastavit právě u něj? Není tedy nerozumné předpokládat, že jsou i vyšší bytosti než člověk. Takové bytosti musí mít to lepší z člověka, tedy rozum a vůli, a zároveň u nich musí ubývat to nižší, méně vznešené, tedy tělesnost. A opět, snad všechny kultury světa nás informují, že existují duchové bytosti bez těla, kterým v křesťanském kontextu říkáme andělé.

A jako je celá hierarchie pozemských bytostí, proč by neměla být celá hierarchie bytostí nebeských? Skutečně, Bible říká, že existují andělé, archandělé, trůny, cherubíni, serafíni atd. Jsou jich miliony, možná miliardy a každý je jedinečnou formou, tzn. každý je jediný a jedinečný reprezentant svého druhu. Tolik k Božímu zalíbení v rozmanitosti.

Vzhůru ku Stvořiteli!

To nejlepší nakonec. Jsou-li vyšší bytosti než my, proč by tu neměla být nejvyšší bytost? Musí být jediná, jinak by nebyla nejvyšší. Někdo jiný by jí byl alespoň roven, kdyby nebyla jediná. Tato bytost nemohla býti stvořena, nemohl jí dát vzniknout žádný autor nebo proces, protože pak by ten autor či proces byl vyšší než ona bytost. Takže je jeden, nestvořený. Pokud tu není nic a nikdo jiný vyšší, pak to musel být on, kdo stvořil vše ostatní. Protože „to ostatní“ není zrovna nic nepatrného, pojem všemohoucí nemusí být mimo mísu. Ten jediný, nestvořený je tedy všemohoucím tvůrcem všeho existujícího.

Je to Bůh, Stvořitel všech věcí, před jehož pouhým jménem pokleká každé koleno na nebi i na zemi.

Důkaz místo slibů?

Představuje výše uvedené nějaký konečný důkaz existence Boží, andělů a duše? Nikoliv. V konečném důsledku se musíme rozhodnout, zda uvěříme či ne. Kdybychom měli naprostou jistotu, jakou máme např. o existenci výra velkého, ačkoliv jsme ho třeba sami neviděli, nepotřebovali bychom víru.

Ale máme vcelku solidní jistotu, jistotu metafyzické demonstrace. Tedy toto je spíš náznak takové demonstrace, pouhé fušování do filozofického řemesla, vycházející z metafyzického realismu Aristotela a Tomáše Akvinského. Chce-li se někdo ponořit hlouběji do této problematiky, na internetu jsou volně ke stažení skripta ke kurzu filozofie dr. Miloslava Skácela (vězněn komunistickým režimem) nebo podklady pro filozofické kurzy Jiřího Fuchse.

Problém je v tom, že jiní filozofové s takovou demonstrací nesouhlasí. Osobně považuju metafyzický realismus za logický a v souladu s realitou. Ostatní filozofie, např. materialismus jsou v nějakém směru ujeté. Jenže je-li na světě vědní obor, kde neexistuje konsenzus odborníků, pak je to filozofie. Tzn. že filozofové se mezi sebou většinou na ničem neshodnou. Je to něco, čím se filozofie liší od ostatních věd, což je nejspíš dáno tím, že se zabývá bytím a povahou naší zkušenosti, tedy hlubšími a základnějšími otázkami než vědy ostatní. V těchto otázkách je většina z nás příliš osobně zainteresována, ať si to uvědomujeme nebo ne, filozofy nevyjímaje. Je mnoho lidí, kterým se nelíbí metafyzický realismus, protože dokazuje existenci Boží a oni velmi dobře chápou, že to znamená jisté závazky, zejména morální, které jednoduše odmítají mít.

Narozdíl od létajícího špagetového monstra a dalších oblíbených ateistických strawmenů je existence Boží logická a neodporuje ani intuici. Proto většina národů Boha nebo bohy v té či oné podobě uctívala a uctívá. Až sem nás může pravá filozofie dovést a to není tak docela málo.

Ostatně ateisté nemají žádné věrohodné vysvětlení vzniku vesmíru a života v něm. Teorie mají, ale ty nejsou víc než více či méně uvěřitelné příběhy. Důkazy chybí. Pro miliardy let vývoje, evoluci či velký třesk je překvapivě mnohem méně důkazů, než se příslušné instituce tváří. Ani nevíme jistě, zda je naše sluneční soustava heliocentrická, geocentrická nebo heliogeocentrická. Heliocentrismus se dokonce zdá být nejméně pravděpodobný ze zmíněných hypotéz.

Proč je vlastně tak obtížné získat v základních otázkách jistotu? Kromě již zmíněné neochoty podřídit se objektivním morálním principům je tu ještě jeden důvod. Náš intelekt je méně dokonalý než intelekt andělů a Boha samotného. Jakmile anděl zaměří pozornost na nějakou věc, jeho intelekt okamžitě a přímo chápe její podstatu. My toto poznání získáváme méně dokonalým způsobem, nepřímo a pomalu, skrze smysly a následný proces abstrakce, jak už o tom byla řeč. Zatímco Bůh a jeho andělé nás mají před sebou jako na dlani, my ve své slepotě a intelektuální nemohoucnosti jen slabě tušíme jejich existenci. Ve skutečnosti nejsme moc chytří.

Naštěstí Bůh sám si je toho všeho vědom, a proto nám dal zjevení a i jinak se nás snaží posunout k pravdě. Ale o tom zase někdy jindy.

EOF