Princ Mamánek
Je smutnou vizitkou dneška, že komerční dětská zábava na sajtech typu Netflix je v drtivé většině podvratný odpad, toxický pro dětskou mysl. Jako rodiče musíme neustále prosívat, na co dovolíme dětem koukat.
Tentokrát ale volba padla na pohádku Jana Budaře, Princ Mamánek, kterou děti už viděli, zatímco tatínek nikoliv. Vzhledem k osobě autora jsem tušil, že to nebude normální pohádka. V tomto směru film předčil očekávání. O pohádku taky moc nešlo.
Když ne pohádka tak co vlastně? Těžko říct. Hlavním hrdinou je asi čtyřicetiletý, částečně plešatý následník trůnu, ztvárněný Budařem, který je závislý na své matce. Jeho otec král ho proto zanechá v širém světě, aby se setkal se smrtí. Jedině pak se může stát dobrým panovníkem. Jako doprovod dostane panoše a zbrojnoše Ondřeje Vetchého.
Zní-li to ujetě, realita je ještě horší. Psychedelické scény v lese jsou vystřídány hororovými scénami v temné středověké hospodě, kde strašpytla Mamánka Budaře vyděsí duch oběšence Javorského, aby nakonec zažil katarzi v dubové rakvi hrobaře Bolka Polívky. Neboť tam se konečně setká se smrtí a narovná poněkud pokřivený vztah s matkou. Setkání se smrtí dopadne nakonec dobře, především kvůli dívce, kterou předtím potkal v oné strašidelné hospodě a která se stala vyvolenou našeho Mamánka.
V podstatě banální téma, zbytečně komplikované psychedelicko-esoterickými zážitky. Slyšíte hlasy, mluvíte se záhrobím a nakonec upadnete do smrtelného transu, abyste přestali být závislí na své matce. Mezitím vás pronásledují dvě neustále se pitvořící čarodějnice, původně princezny Zlatovláska a Růženka.
Smrt prý přichází zleva, říká Bolek Polívka. Odkaz na prolhaného čarodějnického učně Carlose Castanedu? Nebo na Čtyři dohody a bláznivého Jaroslava Duška? Zatlučení do rakve poněkud připomíná smyslovou deprivaci při holotropním dýchání Stanislava Grofa a přehled terapeutického duchovna z konce devadesátých let se tím stává téměř kompletní. Ještě tak si sednout nad šálkem Železné bohyně v Dobré čajovně (pokud ještě existují) a zafilozofovat si o nesmrtelnosti chrousta… nebo o nevydařeném Budařově snímku.
Nápad se setkáním se smrtí vůbec není špatný, ale jeho potenciál zůstal nevyužit. Mamánkovství mi nepřipadá jako dostatečně závažný problém, aby kvůli němu člověk musel absolvovat iniciační rituál. Vítej mezi muži, čtyřicetiletý maminčin mazánku! Moc to nefungovalo. V čem katarze spočívala? Co tam Budaře tak změnilo, že po zbytek filmu chodil jako snící panák s debilním úsměvem? Měl to snad být nějaký stav osvícení? Odpoutanosti od světa? Zamilovanosti? Retardace z nedostatku vzduchu? Ehm. Iniciační obřady přírodních národů nebývají takováhle selanka: hladovění, lov totemového zvířete, boj proti sousednímu kmeni a kdoví co ještě. Navíc předchozí dění bylo vlastně zbytečné. Kdyby si Polívka dal inzerát, mohl si Mamánek koupit zážitkový iniciační kurz v rakvi rovnou a bylo to vyřízené. Ale možná to celé byla nějaká podivná parodie a já to jenom nepochopil.
Vetchý, Budařův zbrojnoš, šel s ním až na práh smrti a jeho iniciace alespoň dávala smysl. To by byl příběh! Proměna zbabělého prince ve skutečného muže, aby se mohl stát dobrým králem. Každodenní zápas se špatnými sklony své povahy, úspěchy i selhávání. V pohádkách se znázorňuje jako: „Nesmíš se otočit, sic se se zlou potážeš!“ I v realistickém příběhu mohou být přechodové rituály, ale ty slouží jen jako maturitní zkouška, osvědčení vlastních schopností. Jako aristokrat by se musel osvědčit především na poli válečném, případně diplomatickém. Zbabělost se promění v odvahu a zkouška, ve které předtím selhal, nakonec dopadne dobře. Méně psychedelie, více dřiny, krve a odříkání. I na rakev může dojít, ale musí tam být provázanost s událostmi ve světě. Existuje důvod, proč se duchovní cesta popisuje jako boj. Vítězství je absolutní, v sázce je všechno. V neposlední řadě i proto, že mezi nepřátele patří, mimo vlastní špatné sklony, také skutečné, byť zlovolné inteligence. A mezi přátele inteligence nejvyšší.
Tak snad příště!
EOF