Papa Ratzi

Ukrajina už není in, hroznými útoky úskočného Hamásu nyní trpí svatý Izrael. Média do nás opět hustí, koho máme nenávidět, takže lze očekávat, že skutečnost bude opět poněkud jiná. Zejména v době fotodokumentace generované umělou inteligencí a reklamních spotů najatých reklamních agentur. Přiznám se však, že mne tato nová válka příliš nezajímá.

Mnohem víc mě zaujala hypotéza Ratzinger Code italského novináře, autora a historika umění, jehož jméno zní dr. Andrea Cionci. Pojednává o zvláštnostech údajné abdikace papeže Benedikta XVI. a ještě podivnějším následném chování emeritního papeže, který se zas tak emeritně nechoval.

Není to poprvé, co jsem slyšel o hypotéze vynucené Ratzingerovy rezignace. Podle ní je Benedikt nadále papežem, zatímco František je vzdoropapež. Pro konzervativní a tradicionalistické uši to může znít jako možné vysvětlení toho, proč je současný obyvatel stolice sv. Petra tak neortodoxní ve svých názorech a někdy i učení. Nejprve snad skrze Barnhardt chick. Původně obchodnice s dobytkem, která se stala aktivní katolickou tradicionalistkou, autorkou, velkou kritičkou dění v moderní katolické církvi a de facto poloviční sedevakantistkou. Posléze i poměrně respektovaný konzervativní katolík Patrick Coffin z Patrick Coffin Show přešel na temnou stranu síly a začal věřit, že Benedikt nikdy papežem být nepřestal.

Tehdy mi připadalo, že jde spíše o pochybnou záležitost a zmínil jsem Barnhardtovou ve svých textech o sedevakantismu pouze okrajově. Stopu sedevakantismu jsem nakonec opustil a s odstupem času považuju tento krok za moudrý. K již uvedeným důvodům se přidalo i to, že jde o velmi komplikovanou teologickou otázku, kterou laikovi jako já, tedy bez příslušného teologického vzdělání, nepřísluší řešit.

Paradoxně latentní sedevakantisté jako Coffin nebo Barnhardt se po Ratzingerově smrti stali sedevakantisty explicitními.

Situace v církvi

Dělení na liberály, konzervativce, tradicionalisty a sedevakantisty považuju i nadále za platné a užitečné, ačkoliv je do značné míry arbitrární. Je třeba říci, že sedevakantisté jsou patrně mimo církev a konzervativci a tradicionalisté k sobě mají mnohem blíže, takže by bylo možné je považovat za jednu, poněkud nesourodou, skupinu. Zůstávám i nadále při výše uvedeném dělení, přičemž hlavní rozdíl mezi konzervativci a tradicionalisty vidím v tom, že skutečně kovaní tradicionalisté považují poslední papeže za modernisty, včetně samotného Benedikta. Zřejmě proto se u nich Cionciho hypotéza (budu ji tak nadále nazývat) příliš neujala.

Taková je pozice známého amerického tradionalisty, arcibiskupa Viganòa, obránce Donalda Trumpa a velkého kritika současného pontifikátu. Viganò dokonce naznačuje, že František není platným papežem, ovšem nikoliv z důvodů uváděných Cioncim. Sám Cionci se domnívá, že Viganò považuje Ratzingera jen za dalšího modernistu a k Cionciho hypotéze se proto nevyjadřuje. To může mít i jiný důvod, jak uvidíme později.

Stejný názor na Ratzingera má mnoho dalších tradicionalistů. Otec Ripperger, jehož přednášek jsem vděčným posluchačem, cituje Ratzingerův názor na tomismus, že je prý „příliš jasný“. Ripperger jako tomista v tom vidí znak modernismu, protože z tomistického pohledu je jasnost jedním ze znaků pravdy. Mnozí jdou ještě dále a nacházejí v Ratzingerově díle přímo hereze. Všichni však, mimo sedevakantisty, uznávají Ratzingera jako právoplatného papeže, byť většina pouze do jeho Declaratia z roku 2013, či spíše do konkláve, které následovalo a kde byl zvolen Bergoglio jako Ratzingerův nástupce.

Ke konzervativcům zastávajícím tezi utlačovaného papeže Benedikta se hlásí, pokud vím, i náš Petr Hájek, bývalý poradce prezidenta Klause a nynější šéfredaktor konspiračního magazínu Protiproud.

Cionciho hypotéza

V čem tedy spočívá ta slavná Cioncioho hypotéza?

Globalistům, globálním elitám, byl Benedikt XVI. trnem v oku od svého zvolení v roce 2005. Prostřednictvím tzv. saintgallenské mafie ho donutili k rezignaci, když mu předtím někdo (titíž lidé?) usiloval o život.[1] To se podařilo z kraje roku 2013, když Benedikt zveřejnil svoje Declaratio. Cionci vidí problém v tom, že Declaratio neobsahuje důležitou klauzuli, kterou by podle současně platného Kodexu kanonického práva (KKP) měla mít. Při skutečné abdikaci, k poslední došlo před nějakými 600 lety, by se papež musel vzdát nejen vykonávání úřadu papeže, „ministeria“ ale také úřadu Petrova nástupce, tedy úřadu papeže samotného, což se nazývá „munus petri“. Tyto dvě věci od sebe nelze za normálních okolností oddělovat. Existuje však jeden specifický případ, uznávaný KKP z roku 1983, jehož autorem je samotný Ratzinger, tehdy kardinál za vlády Jana Pavla II., kdy munus a ministerium oddělené jsou. Tím případem je situace, kdy papež zůstává papežem, ale je mu odňata možnost vládnout, vykonávat svůj úřad. Cionci tvrdí, že taková situace nastala. Benedikt byl donucen rezignovat, ale navlékl to tak, že se vzdal vykonávání úřadu, nikoliv úřadu samotného. Zůstal tedy papežem a následné konkláve je neplatné a jím zvolený František je vzdoropapež. To znamená, že i všechny jeho činy, encykliky, jmenování kardinálů atd. jsou také neplatné. Správně by nyní měli kardinálové, kteří jimi byli už za vlády Benedikta, svolat nové konkláve a Františka vyvést jako uzurpátora.

To vysvětluje, proč Benedikt dál zůstával ve Vatikánu, chodil v bílém, takže to vypadalo, že církev má papeže dva. Na případné dotazy vždy odpovídal, že je jenom jeden papež, ale nikdy neřekl který a spousta dalších anomálií. Cionci prošel mraky veřejných prohlášení, rozhovorů a písemností emeritního papeže a došlo mu, že Benedikt neustále skrytě naznačuje, že on zůstal skutečným papežem. Skrytě, protože nemohl mluvit otevřeně. Podle něho Ratzinger používal skrytý kód ke komunikaci, který Cionci objevil a zdokumentoval. Nejde o žádný Da Vinci Code, spíše o metodu podobenství, kterou používal už sám Ježíš Kristus. Benediktovým cílem bylo, aby zednáři a jim podobní v církvi ukázali svou pravou tvář a bylo možné na ně ukázat prstem. Je třeba říci, že to se podařilo na jedničku, protože progresivní síly v církvi úplně ztratily zábrany a i samotný František občas musí brzdit jejich rozlet, ačkoliv je možné, že jde o sofistikovanou salámovou metodu: já zatrhnu tyto novoty, protože jsou příliš opovážlivé, ale vy mi schválíte moje změny, sice méně progresivní, ale o nic méně podvratné.

Indicie

Jako první znalého člověka (což autor tohoto textu rozhodně není) zarazí chybná latina Declaratia. Na papeže známého svou učeností, který ovládal latinu jako svůj mateřský jazyk, to příliš nesedí. Nejde jen o „opomenuté“ vzdání se munu petri, ale i další gramatické chyby a neobvyklé výrazy.

Abdikace papeže není v církvi věc běžná. Jak už bylo řečeno, k poslední došlo někdy před 600 lety. Zajímavé je a uvádí to sám Benedikt v rozhovoru se Seewaldem, že podobná situace nastala před 1000 lety. Zesnulého papeže nelze podezírat, že by neznal církevní historii, takže co se stalo před 1000 lety? Tehdy, v roce 1013(!), rezignoval papež Benedikt VIII.(!) obdobným způsobem, neboť se vzdal magisteria, ale nikoliv munu. Náhoda? Nacházíme se v době, kdy papeže ještě nevolí kolegium kardinálů. Benedikt VIII. byl zvolen římským lidem, jeho munus měl původ v této volbě. Papežské magisterium však musel schválit římský císař, tehdy Jindřich II. Zatímco Benedikt VIII. už začal vykonávat svou vládu v Římě, jistá mocná italská rodina dosadila vzdoropapeže Řehoře VI. Ten se ihned rozjel do Německa, aby si nechal potvrdit magisterium. Mezitím Benedikt pokorně navrhl císaři, že se svého magisteria vzdá. Císař nakonec rozhodl ve prospěch Benedikta. Situace podobná, ale nikoli stejná jako dnes. Benedikt XVI. se, na rozdíl od Benedikta VIII., vzdal magisteria, které již měl. Tím se jeho čin stává naprosto unikátním v celé církevní historii.

Pak je tu tvrzení penzionovaného brigádního generála Piera Laporty, jak se už v roce 2005 chvástal jeden z agentů americké tajné služby, že Ratzingera donutí k rezignaci. Podle Cionciho prý potvrzená informace.

Je také pravděpodobné, dle jistých vnitrovatikánských zvěstí, že Benedikt přežil pokus o otravu a Vatileaks zmiňuje „Mordkomplott“, tedy plán na jeho zavraždění. Počínaje Pavlem VI. bylo všem papežům vyhrožováno nebo byli fyzicky napadeni. Říká se, že Jan Pavel I. byl otráven.

Nejpřesvědčivější indicií zůstává fakt, že chybná forma abdikace byla v Declaratiu sepsána mužem, který je autorem nového konceptu rezignace v KKP z roku 1983. Právě Ratzinger přesvědčil Jana Pavla II. o vhodnosti oddělení úřadu od jeho vykonávání. Princip, který se usídlil v evropském a hlavně německém právním řádu v 17. století jako ochrana proti uzurpaci, tehdy díky uzurpaci anglického trůnu Marie Stuartovny Alžbětou I. Je velice obtížné si představit, že právě tento člověk by oděl svůj úmysl rezignovat do takto nedostatečného, ba chybného vyjádření. Musel to tedy být záměr.

Mnoho kanonických právníků se shoduje a oficiální vyjádření Vatikánu dokonce potvrzuje, že nic takového jako emeritní papež nemá v církvi místo, nikdy to neexistovalo. Tak čím byl tento muž v bílém, ne-li právoplatným papežem? Papež může být jen jeden, jak sám Benedikt často opakoval. František je tím pádem vzdoropapež.

Cionci ve své knize uvádí daleko více údajů podporujících jeho základní tezi. Ta je prý v Itálii velice populární. Snad proto, že Italové mají nedůvěru v politiku a situaci ve Vatikánu mohou sledovat z první ruky. Zatím jsem ji nečetl, ale už je na mém seznamu četby.

Zůstávám skeptikem

Možná má Cionci pravdu a Benedikt skutečně provedl svůj brilantní plán. Donutil modernisty, zednáře a komunisty v církvi, aby se zviditelnili, a zároveň je postavil mimo církev, alespoň materiálně. Možná doufal, že po jeho smrti se konzervativní kardinálové chopí příležitosti, odsunou Františka na smetiště dějin a zvolí nového, pravověrného papeže.

Benedikt je už dlouho po smrti a nic se neděje. Odtud pramení i moje skepse. Nevidím totiž jasný cíl tohoto protitahu, žádné vyvrcholení a rozuzlení příběhu. Kam Benedikt tím vším směřoval? Není Cionci jen další QAnon, ZAnon apod.? A může mít současná krize politické řešení? V konečném důsledku stav církve a jejího vedení je otázkou osobní svatosti jednotlivých údů Kristova mystického těla, tedy každého jednotlivého katolického křesťana.

Možná zatím nenastal ten správný čas. Na druhou stranu se tradicionalisti jako Burke, Sarah, Schneider nebo Viganò k ničemu nemají a Cionciho ignorují. Nemám ani tušení, co by vlastně měli dělat. Liberálové a modernisté v církvi mají převahu a výsledkem případného sporu by byly nejspíš čistky konzervativců pod záminkou hrozícího schizmatu. Benedikt předvídal, že se církev zmenší a možná půjde zpátky do podzemí. Zůstanou jen ti, kdo skutečně věří. Jak se to stane, to nikdo samozřejmě neví.

Možná je čas na straně tradicionalistů. Noví kněží jsou prý již mnohem konzervativnější než předchozí generace. Církev by mohla ze svého hippie období prostě vyrůst. Obávám se však, že to úplně nevyřeší otázku modernismu, oné hereze všech herezí, která je podle p. Rippergera v církvi natolik rozbujelá, že jsme pravděpodobně všichni v nějakém ohledu modernisté. Málokdo má dostatečně hluboké historické, filozofické a teologické vzdělání a spoléhat na zvláštní Boží milost jasného a nezkaleného úsudku v těchto věcech by zřejmě byla opovážlivost.

Uvidíme, jak to dopadne. Jsem spíše opatrný pesimista. Aktuálně jsou všichni, kdo zastávají hypotézu Benedikta jako právoplatného papeže, de facto sedevakantisty.

EOF