Turínské plátno

Plátno z Turína je patrně nejznámější křesťanská relikvie a také nejstudovanější archeologický objekt na světě.

Jde o pruh lněného plátna dlouhý asi 4,4 m a široký 1,1 m. Obsahuje obraz lidského těla zachycený na jedné polovině plátna zpředu a na druhé zezadu. Jde o postavu muže, který byl před smrtí mučen a posléze ukřižován. My, křesťané věříme, že se jedná o pohřební plátno našeho Spasitele.

Budeme obraz zkoumat z různých úhlů pohledu, ale nejprve se podívejme na to, co říkají přírodní vědy.

Vlastnosti

Co je na tomto obraze tak zajímavého, že ho zkoumá tým čítající stovky vědců různých oborů? Význam, který mu přikládají věřící to určitě není. Přirozený vědecký skepticismus velí nečinit žádné závěry předem, takže vycházíme z toho, co nám říkají smysly. Před námi leží dvojitý obraz muže na plátně, jehož totožnost neznáme. To by nebylo nic zvláštního, kdyby obraz neměl mnoho netypických vlastností, z nichž některé představují skutečné záhady.

Dvojí obraz lidské postavy je anatomicky přesný a navíc ve 3D. Je velice prchavý a pouze na jedné straně plátna. Jde o velmi tenkou vrstvu nacházející se na povrchu vláken. Má tloušťku asi 1/16 lidského vlasu a jde snadno odstranit žiletkou.

Anatomicky přesné znamená, že neobsahuje žádnou malířskou zkratku. Tělesné rozměry a poměry jednotlivých částí těla jsou věrné a přesné. Dokonce i rány a směr výtoku krve jsou realistické. Nic z toho není typické pro středověké umění.

Jde o negativní obraz na nefotografickém materiálu. Věda zatím nedovede říci, jak obraz tento obraz vznikl. Dovede však s jistotou říci, jak nevznikl. Obraz nebyl tištěn, namalován, ani vypálen. Nebyla použitá žádná ze starověkých, ani středověkých uměleckých technik. Nejsou tam pozorovatelné žádné tahy štětcem. Není tam žádné barvivo nasáklé do plátna, ani stopa barvy. Hloubka obrazu je dosažena nikoli barevným odstínem, nýbrž jakoby metodou stochastického rastru: tmavší místa jsou hustěji zatečkovaná než světlejší, přičemž tmavší místa jsou ta, kde se tělo mělo dotýkat plátna. Převedeme-li obraz na 8 odstínů šedi, dostaneme plastický počítačový obraz lidské postavy. Proto říkáme, že jde o 3D obraz.

Dále je na plátně krev. Krev tam zjevně byla první, protože v místě krvavých skvrn není žádný obraz.

Nikde na plátně nejsou známky hnití, rozkladu, ani uvolnění rigor mortis. To naznačuje, že mrtvé tělo nebylo s plátnem v kontaktu déle než 40 hodin. Podle dalších známek, o kterých bude řeč později, to vypadá spíše na 30 až 36 hodin.

Voda, ani vysoká teplota kresbě neublížily. Na plátně jsou stopy vody, zřejmě bylo úplně namočené. Bylo uchováváno složené ve stříbrné krabici, která se při požáru roztavila. Plátno je popálené v místech, kde bylo ve styku s krabicí. Muselo tedy být vystavené poměrně vysoké teplotě, ale ta kresbě také neublížila.

Je už jasné, proč je plátno pro spoustu vědců tak zajímavé? Ať už je na plátně kdokoli, jde o naprostý historický unikát. Žádný podobný nález nemáme a patrně ani nemáme technologie schopné vytvořit stejný typ obtisku na plátně.[1]

Datování

Dostáváme se k nejkontroverznější části turínské záhady.

V roce 1978 došlo k prvnímu zkoumání plátna vědci z Los Alamos. Zjistilo se, že je plátno pravděpodobně autentické a byl stanoven protokol pro další zkoumání.

K tomu došlo v roce 1988, kdy byl vzorek z plátna zaslán do 3 nezávislých světových laboratoří. A výsledek? Plátno je středověký padělek ze 14. století! OK, folks. Nothing to see here, move on. Laborky použily metodu radiokarbonové analýzy, která je standardní metodou datování archeologických nálezů.[2] Tady bychom to mohli zabalit a maximálně se poklonit genialitě neznámého středověkého autora, který vytvořil unikát dokonalý v mnoha ohledech.

Jenže tento závěr byl mnoha lidem, kteří plátno zkoumali předtím, podezřelý. Došlo k přezkoumání výsledků z uvedených laboratoří a nalezena pochybení. V roce 2017 byly výsledky z roku 1988 definitivně odvolány s tím, že ze získaných dat nelze dojít ke zveřejněnému závěru.

Netřeba dodávat, že zatímco zpráva o padělku obletěla v roce 1988 svět, nález z roku 2017 se výrazné publicity nedočkal.

Nikoliv nejmenším z pochybení bylo porušení protokolu z roku 1978, který předepisoval odebrat vzorek ze 7 míst. Ve skutečnosti byl odebrán vzorek pouze z 1 místa, z levého horního rohu plátna. Byl rozdělen na 3 části a ty byly rozeslány do zmíněných laboratoří. Problém byl v tom, že v levém horním rohu plátna se nachází anomálie, o které se vědělo. Zatímco spektrální analýza celého plátna vychází víceméně homogenní, levý horní roh má úplně jinou barvu.

Existuje velmi pravděpodobná, ale nikoliv všeobecně přijímaná teorie této odlišnosti. Ve středověku patrně došlo k opravě této části plátna, a proto jinak lněné pláto obsahuje v této části bavlnu. Návaznost není nijak zřetelná a metoda provedení je poměrně komplikovaná, ale ve středověku používaná. Tato hypotéza vysvětluje, proč jsou surová data z radiokarbonové metody tak rozdílná, přestože byla nakonec zprůměrována do 14. století.

Nabízí se otázka, kdo a proč vybral v rozporu s protokolem vzorek zrovna a jenom z tohoto místa, když se vědělo, že je tam anomálie? Odpověď přenechávám konspiračním teoretikům.

Byly použity i jiné metody datování a ty došly k odlišným výsledkům. Otec Spitzer zmiňuje, že 2 italské laboratoře došly k výsledkům velmi blízkým počátku našeho letopočtu. Nicméně otázka datování zůstává otevřená, dokud církev nepovolí odebrání vzorku k další analýze.

Pašije

Tato část není pro slabší povahy, neboť řeč bude o umučení našeho Pána. Jak uvidíme dále, ukřižování je velmi krutý způsob usmrcení, vyhrazený Římany jako exemplární trest za obzvlášť ohavný zločin. Tím v tomto případě bylo rouhání, velmi vzácný přestupek u Římanů i Židů.

Ukřižování Krista je v mnoha ohledech unikátní a neobvyklé i na tehdejší dobu. Obraz na plátně velmi přesně odpovídá utrpení popsanému v Novém zákoně. Obraz a krvavé skvrny.[3]

Začněme v Getsemanské zahradě, jako při růženci. Ježíš se modlí k Otci ve smrtelné úzkosti, až potí krev. V medicínské literatuře je tento fenomén popsán a dochází při něm k neuvěřitelné citlivosti kůže. Pouhé ovanutí působí trýznivou bolest. Nyní si představme, jak se blíží Jidáš v čele ozbrojeného davu se širokým úsměvem na tváři a políbí ho. Zrada přítele bolí Spasitele na duši, jeho polibek na těle. První muka večer předtím, než došlo k fraškovitému procesu.

Dále evangelista zmiňuje bičování. Z obrazu na plátně lze vyčíst, že k bičování bylo použito římské flagrum, bič se 3 pruhy na konci opatřenými 2 olověnými kuličkami, které zanechávají charakteristické stopy na těle a jsou patrné i na plátně. Víme, že bičování prováděli 2 vojáci, jeden vyšší, druhý menší. Ježíš byl nahý a bičován byl po celém těle, neboť rány v oblasti beder a hýždí se neliší od všech ostatních. Tělo nese stopy asi 120 ran.

Biče mu nervaly kusy masa z těla, jak to zobrazuje Gibsonův film The Passion. To by nepřežil. I tak to muselo být bolestivé. Bič sice neprorazil kůži, ale krevní podlitiny jsou z hlediska krevního oběhu také formou (vnitřního) krvácení.

Trnová koruna, jeden z unikátních rysů této popravy, nevypadá tak, jak bývá zobrazována na krucifixech v našich kostelích. Vypadá spíš jako čepice. Středověcí lidé těžko mohli vědět, že starověké královské koruny, stefanos, pokrývaly celou hlavu, podobně jako koruny tehdejších kněží, které byly pro královské koruny předlohou. Použité trní má trny tvrdé a ostré jako hřebíky. Kůže na hlavě byla propíchnutá až na lebeční konst, asi 30 až 50 ran, které způsobily stékání krve na krk, což je zachyceno na plátně. Velmi bolestivé.

Kdo se modlí růženec, tak ví, že následuje nesení kříže na Golgotu. Celý kříž by Ježíš neunesl, ve skutečnosti nesl pouze příčné břevno s předvrtanými dírami pro hřeby. Trám vážil asi 75 kg a Ježíš ho nesl na pravém rameni. V oblasti obličeje byly nalezeny stopy zeminy (spíše vzácné a typické pro oblast Palestiny). To naznačuje, že padl přímo na obličej. Podle Padre Pia, stigmatika, šlo o nejbolestivější ránu. Pravděpodobně došlo ke zranění. Nevím, nakolik je to přesné, ale otec Spitzer uvádí, že mu trám vykloubil rameno a došlo k částečné paralýze obličeje. Otec Dalton o tomto zranění nemluví.

Na golgotském popravišti už čekalo vztyčené svislé břevno. Odsouzenci nejprve přibili jednu ruku na vodorovné břevno, jež si sám donesl. Dlouhý hřeb pronikl zápěstím do předvrtaného otvoru. Díky plátnu víme, že šlo o zápěstí, nikoliv dlaň, která by váhu lidského těla neudržela a o hřeb by se roztrhla.[4] V místě, kde hřeb pronikl zápěstím se nachází 2 velké nervy, takže si lze jen těžko představit, jakou bolest působila váha celého těla, volně visícího na kříži. Za Druhé světové války vojáci s nervy obnaženými v těchto místech, kteří nedostali morfium, měli tendenci páchat sebevraždu. Tak nesnesitelná bolest to byla. Nikdo samozřejmě nevyměřoval otvory odsouzenci na míru. Pokud druhá ruka nedosáhla na otvor, vykloubili prostě dotyčnému člověku rameno.

Když břevno zvedli a připevnili na kolmý trám, visel Ježíš nějakou dobu bez opory pro nohy. Tato poloha je nejen bolestivá, ale hlavně člověk nemůže vydechnout, neboť se mu „zablokujou“ svaly hrudního koše. Aby smrt nebyla milosrdně rychlá, přibijou katani odsouzencova chodidla třetím hřebem. K nádechu se tedy musí opřít o své zraněné nohy. Po nějaké době ho únava a bolest přemohou a opět se začne dusit. Agónie se prodlužuje. Víme, že někteří odsouzenci takto vydrželi i 2 týdny, než vypustili duši.

Nyní snad už laskavý čtenář chápe, proč šlo o exemplární trest. Summum supplicium, nejhorší trest, vymyšlený pro skutečné zločince. Anglický výraz excruciating pain (nesnesitelná bolest) pochází z latinského ex cruciatus, „z kříže“. Chápe i bolest Panny Marie, Spasitelovy matky stojící u paty kříže. A to vše podstoupil pro nás, i když nemusel.

Otec Dalton zmiňuje, že v Lukášově evangeliu je ve větě „Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ v originále použit průběhový čas. Tento malý detail naznačuje, že to několikrát opakoval. Ve stavu, kdy sotva mohl dýchat a musel trpět krutými bolestmi, ještě mluvil a prosil za své katy!

Poslední epizoda se týká Ježíšovy smrti a probodnutí jeho boku, z něhož vytryskla krev a voda. Tato událost je na plátně také zaznamenána. Když mu římské kopí pilum proniklo napravo mezi 5. a 6. žebrem do těla a probodlo srdce a část plic, byl Ježíš už hodinu mrtvý. Krev se v těle pomalu oddělovala od séra, takže obě tekutiny vytekly odděleně, jako 2 praménky, vyvolávajíc dojem, že jde o krev a vodu. Krevní sérum se dostalo dolů, což potvrzuje, že tělo muselo být po smrti stále vzpřímené. Zjistilo se, že krev obsahuje enzymy, které se vytvářejí za extrémního stresu.

Následovalo sejmutí mrtvého těla, jež už muselo být ve stavu posmrtné ztuhlosti. Brada je blízko sterna, pokrčená kolena nejdou narovnat. Rigor mortis nastal v této pozici, neboť oběť zůstala po smrti viset na kříži.

Zabalili ho do plátna a uložili do hrobky, jak je popsáno v evangeliích.[5] Samostatnými pruhy plátna byly svázány ruce, nohy a brada. Obličej byl zakryt dalším kusem plátna, které také máme. Říká se mu sudarium či rouška Veroničina a je uloženo v katedrále v Oviedu už od 7. století po Kr., jak píše sv. Isidor ze Sevilly. Toto pláténko obsahuje pouze krevní skvrny, žádný obraz, ale těchto 124 krevních skvrn odpovídá skvrnám na Turínském plátně, přičemž někde se navzájem doplňují. Jedná se dokonce o stejný typ krve, AB+, jaká se často vyskytuje i při tzv. eucharistických zázracích.

Než se dostaneme k teologické interpretaci otce Daltona, bude dobré se podívat na historické osudy našeho plátna z Turína.

Historie

Vezměme to od současnosti do minulosti.

V roce 1983 přešlo Turínské plátno do vlastnictví tehdejšího papeže Jana Pavla II. Nyní je tedy ve vlastnictví papeže Františka. Předtím bylo plátno v majetku královské rodiny Savojských a po více než 400 let uchováváno v Katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně.

První, kdo plátno fotografoval, byl Ital Secondo Pia z Turína v roce 1898. Jako první nevěřícně zíral na negativ, na němž se objevila jasně rozpoznatelná lidská tvář. Tím odstartovala nejen sindonologie, ale také kontroverze, neboť Secondo Piovi nevěřili a jeho nález byl potvrzen až o 30 let později. Nebyl jediný. Jistý Francouz byl vyobcován z vědecké komunity poté, co vydal vědeckou práci potvrzující anatomickou dokonalost obrazu.

V roce 1532 bylo plátno málem zničeno při požáru v Chambéry. Událost, při které vznikly hnědé skrny v místech, kde bylo plátno přeloženo, jak už jsem zmiňoval výše.

Tím se dostáváme do Francie, kde bylo plátno asi od roku 1204. Zcela jistě víme, že vystaveno bylo někdy v letech 1354 nebo 1356, tehdy ve vlastnictví proslulého rytíře a křižáka Geoffroi de Charny. Tato data jsou považována za jistá. Další zmínky a záznamy, o kterých bude řeč, nejsou všeobecně přijímány.

Plátno se do Francie dostalo patrně z Konstantinopole, odkud bylo uloupeno při vyplenění města křižáky v roce 1204. Existují zprávy, že cosi jako naše plátno bylo uctíváno tu či onde pod různými názvy. Je např. velmi pravděpodobné, že byzantský Mandylion je naše Turínské plátno.

Zajímavé je zobrazení plátna v Maďarském modlitebním kodexu z roku 1192 či 1195. Jsou tam jisté detaily vyskytující se i na plátně, takže je těžké vyhnout se závěru, že autor či autoři museli plátno znát. Jde o díry od ohně, vzor, jakým bylo skutečné plátno utkáno či (zdánlivě) chybějící palce na rukou.[6]

Do Konstantinopole se plátno dostalo nejspíš z Edessy. Dochovala se legenda asi ze 6. století po Kr., že se král Abgar vyléčil z lepry, když se dotkl obrazu. Tentýž král Abgar prý vedl i korespondenci s Ježíšem, který slíbil, že mu pošle učedníka, Thaddea z Edessy, aby ho vyléčil. Abgar se obrátil a stal se prvním křesťanským králem. Jeho potomci se však vrátili k pohanství a plátno bylo před nimi ukryto biskupem, aby bylo o několik století později při obléhání Peršany zázračně nalezeno. Plátno pak přispělo k neúspěchu perského obléhání.

Občas se vyskytne námitka, že se plátno náhodou objevilo na veřejnosti právě v době, o které hovoří datování z roku 1988. Není to tak. Zmínky o plátně jsou i z dřívějších dob, jak uvádím výše, takže lze jen s obtížemi tvrdit, že se ve 14. století plátno vynořilo odnikud.

Janovo evangelium

A tím se dostáváme do doby vzniku plátna.

Marie Magdalská vstala časně a šla k hrobu, kde zjistila, že byl vchodový kámen odvalen. Petr a Jan běželi k hrobu. Jan dorazil první. Sehnul se a uviděl plátna. Petr vešel do hrobu, také tam uviděl ležet lněná plátna. Pak vešel i Jan a…

…spatřil vše a uvěřil.

Jan 20,8

Co vlastně viděl, že uvěřil? Podle p. Daltona novozákonní řečtina používá na tomto místě různé slovesné způsoby. Jan musel něco vidět, bylo to tedy něco viditelného. Nejprve to zahlédl, když nahlédl dovnitř. Pak vešel a viděl to znovu. Viděl ležící plátna, došlo mu to a uvěřil. Možná to se snaží volba slov naznačit.

Plátno tam patrně leželo natažené. Asi jako vypuštěný balon. Písmo zmiňuje další plátna a šátek na ovázání hlavy (aby zůstala ústa zavřená). Jednalo se zřejmě o pruhy plátna, jimiž se vázaly nohy a ruce. Něco na tom, jak ty věci byly uspořádané, muselo zaujmout Jana natolik, že možná pochopil, co se odehrálo.

Teprve potom potkala Marie Magdalská vzkříšeného Ježíše osobně.

Teologie

Tady je třeba pochopit, že nikdo ve starověku nevěřil ve vzkříšení těla a život v nějakém povýšeném stavu. Zpráva o Bohu, který zemřel nejpotupnější smrtí, aby posléze vstal z mrtvých, musela znít obyvatelům tehdejšího světa jako naprostá báchorka. Ani Židé tomu nevěřili a to je Bůh připravoval na tento okamžik celé věky.

S odstupem času ale můžeme kontemplovat nad souvislostmi mezi touto událostí a jistými obrazy ze Starého zákona, na které upozorňuje p. Dalton.

Výše jsem uvedl, že Ježíš byl při bičování nahý. Detail, který nám může připomínat, že Kristus je nový Adam. Nahý patrně visel i na kříži. Těžko věřit, že mu po zbičování vrátili pruh plátna, co nosil ovázaný kolem boků.

Také jsem zmínil, že tělo bylo pochováno v hrobce, která se nacházela v zahradě. Další připomínka Edenu.

U Genesis ještě zůstaneme. Trnová koruna je jedním z unikátních rysů tohoto ukřižování. Motiv trní se ve Starém zákoně objevuje několikrát, poprvé v Genesis, kdy Bůh říká Adamovi, že kvůli němu je země prokleta a vydá mu jenom trní a hloží (Gen 3,18). Trní jako metafora hříchu, viz Horské kázání, Ježíš říká, že z trní nelze sklízet hrozny (Mat 7,16). Byl tedy korunován hříchem, nese hříchy světa a zároveň je jako velekněz komunikuje Otci.

Trní se také objevuje u předobrazu Kristovy oběti, obětování Izáka. Mimochodem Izákovi bylo v té chvíli asi 30 let, byl to mladík v plné síle. Jeho otci, Abrahamovi, bylo kolem 120 let a musel být stařečkem. Rabínská tradice vcelku logicky tvrdí, že Izák byl obětí dobrovolnou, ale to poněkud odbíhám od tématu. Anděl zadrží Abrahamovu ruku, ten se ohlédne a spatří berana zachyceného za rohy v houští. Hlava v křoví, dalo by se říci v trní, podobný obraz jako u Krista. Je to ten beránek (jehně), na kterého se ptal Izák? Ne, je sice obětován, ale je to beran! Horu nazvali Hospodin vidí, p. Dalton překládá jako „Hospodin poskytne“, ale správná oběť tam ten den poskytnuta či viděna nebyla. Tou správnou obětí byl až Kristus, němž Jan říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“

Slovo „roh“ je jeden ze starozákonních výrazů pro moc. Metaforicky je Ježíšova moc, jeho rohy zaklesnuty v křoví či trní našich hříchů. Volají na něho, aby ukázal svou moc a sestoupil z kříže. Pak prý v něho uvěří. Ale On má v plánu něco většího, lepšího. Satan je pouhý tvor, nemůže se měřit s Bohem a Bůh s ním nezápasí. Naopak říká, soustřeď veškerý svůj hněv na mne, na ten jediný bod. Poddá se, nechá se zahubit a tím zvítězí nad smrtí i nad Satanem. A my chceme být v Něm, abychom měli účast na jeho vítězství. Dává nebo vrací nám přístup do ráje. To je nový Exodus, ale zemí zaslíbenou je život v Trojici, život v Bohu. Chrámová opona se trhá, získáváme přístup do nejsvětější svatyně.

Nebylo striktně nutné, aby podstupoval tak hroznou smrt. Snad by stačilo, aby se škrábnul nebo říznul. Kapka jeho drahocenné krve by byla dostatečnou kompenzací za naše hříchy. Ale zvolil těžší cestu, ač nemusel. Z přátelství k nám. Detaily z jeho mučení nejsou samoúčelný nechutný gore. Celé plátno i s nálezy odborníků představují dokonalý předmět kontemplace, co všechno byl Bůh ochoten podstoupit z lásky k nám, lidem. Ježíš z evangelií o lásce příliš nemluví, jako mnozí dnes. Dokazuje ji činem, a to velmi radikálním činem.

Střípky

Co zbývá? Slíbil jsem teorie, co se vlastně o půlnoci ze soboty na neděli v oné zahradní hrobce odehrálo.

První říká, že při vzkříšení z Jeho těla vyzařovalo světlo tak intenzivní, že způsobilo tento obraz. Světelná energie několika miliard wattů bez tepelné, jinak by se plátno prakticky hned vypařilo.

Druhá tvrdí, že plátno zkolabovalo do těla, když se toto tělo stalo „mechanicky průhledným.“ Obraz se vytvořil, když plátno procházelo takto průhledným tělem.

Existují i více či méně zdařilé napodobeniny, ale všechny selhávají na mikroskopické úrovni.

Mnoho pravoslavných ikon je vytvořeno podle vzoru. Mají s obrazem na plátně 235 společných bodů. Např. účko u kořene nosu, vodorovná čára přes krk, specificky upravené vlasy, pramínek vlasů na čele atd. U soudu stačí pouhých 50 společných bodů, pro určení totožnosti člověka na obraze.

Místo očí jsou na obraze mince, na nichž jsou vidět nezřetelná písmena. Zjistilo se, že může jít o římské mince, ale v porovnání s jinými mincemi obsahují chybně napsané slovo. Hypotéza mincí byla téměř zavržena, až se našly mince se stejnou chybou, vydané Pilátem Pontským v roce 29 po. Kr. To je zajímavá shoda, ale jako důkaz není příjímáno, protože obraz mincí na plátně je příliš nezřetelný. Vyžaduje další studium.

Závěr

Vědci nemohou říci, jak obraz na plátně vznikl. Tam, kde věda nemůže dát odpověď, víra ano, neboť naše zkušenost není omezená pouze na to, co může věda dokázat. Ačkoliv (zatím) neexistuje konečný důkaz, konvergence mnoha různých indicií naznačuje, že jde skutečně o pohřební rubáš našeho Spasitele a že obraz je vedlejším důsledkem nadpřirozené události Vzkříšení. Přinejmenším to neodporuje rozumu.

Mnoho lidí se kvůli plátnu obrátilo, zejména mladých, pro které je věda hlavní překážkou obrácení. Navíc příběhu plátna je ochotno naslouchat mnoho lidí, kteří se o náboženství jinak nezajímají.

EOF