Mýtus anglického luku

Když jsem probíral svoje poznámky, narazil jsem na pojednání o anglickém luku a jeho použití v bitvě u Agincourtu. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho zanedbával téma umění války a historie válečnictví. Protože tento blog mi slouží mimo jiné jako externí HDD mé, jinak dost mizerné paměti, s potěšením se budu věnovat trochu jinému tématu, než je ukrajinský konflikt nebo nářek nad stavem moderního světa. Ale jak se znám, lamentace případného čtenáře patrně neminou.

Neplánovaná filmová recenze

Mám slabost pro historické filmy, ačkoliv většinou mají se skutečnou historií jen málo společného. Proto jsem cítil povinnost shlédnout Jáklův historický spektákl Žižka. Upřímně řečeno nevím, za co filmaři utratili těch 480 milionů korun. Asi za honoráře pro anglo-americké hvězdy, protože na filmu to příliš vidět není. Mnohem víc zamrzí, že jde o promarněnou příležitost natočit něco ryze českého z národních dějin. Kdyby se totiž tenhle film jmenoval Čeněk z Vartemberka nebo Jan z Rokycan, bylo by to úplně jedno. Námět je v podstatě ahistorický, americký a komunistický zároveň: středověk byl temný a brutální, český národ úpěl pod knutou katolické církve a cizí okupace, Hus propagoval náboženskou svobodu, z čehož vyplývá právo princezen vybírat si manžela dle svého srdce, nikoliv z dynastických a politických důvodů. To je mustr, podle kterého Hollywood vyrábí 9 z 10 blockbusterů.

Stejně jako námět, i řemeslné zpracování je zoufale neoriginální. Jak si jednou postěžoval Fake History Hunter, současní filmaři takřka automaticky užívají žlutý filtr tlumící barvy a vyvolávající atmosféru ponurosti a bezvýchodnosti, když chtějí zobrazit sředověké reálie. Plus samozřejmě bláto, špínu a chudobu, ačkoliv kamenná dlažba a čistota nebyly ve středověkých městech neznámé věci. Vávrova husitská trilogie je proti tomu dokumentární film!

Protože tohle má být stať o středověkém válečnictví, musím si postěžovat na nevydařené bojové scény, což je u prvoplánově akčního filmu napováženou. České země oplývají velkým množstvím skupin historického šermu na vysoké úrovni. Nevím, s kým na filmu spolupracovali, ale není to moc vidět. Bojové scény postrádají invenci a těží hlavně ze záběrů na rozbité hlavy a useklé končetiny.[1] To je jeden z důvodů, proč jsem před lety přestal sledovat Hru o trůny. Uvědomil jsem si, že mravní omezení při zobrazování sexu a násilí nutí umělce k hledání umělecké zkratky, symbolismu, náznaku či nadsázky, které mají ve finále větší emocionální dopad a přispívají, narozdíl od primitivního naturalismu, kultivaci a povznesení duše, ne jejímu srážení kamsi na živočišnou úroveň. Podobně jako je omezení na 17 slabik požehnáním pro japonské haiku. Proto je moderní vizuální kultura převážně návratem do barbarství.

Ale dosti o Žižkovi.

Mýtus

Anglický dlouhý luk (longbow) předchází pověst zbraně úzce spjaté s historií ostrovního národa a jeho úspěchy na bitevních polích ve Francii během Stoleté války. U Crécy (Kresčaku), Poitiers a Azincourtu, abych jmenoval ty nejslavnější. A pak je tu Robin Hood, snad nejslavnější legendární lukostřelec, jehož šíp dokázal rozčísnout jiný šíp zabodnutý do terče. Moje děti zatím znají spíš moderního hrdinu či spíše hrdinku, nespoutanou skotskou princeznu lukostřelkyní Meridou z animáku Brave, což je další z řady filmů, které dětem říkají, že neposlušnost vůči rodičům je báječná věc, protože rodiče nemají právo dětem nalajnovat život, a že je třeba následovat své srdce či sny (rozuměj nízké žádosti), setřást, co nás omezuje, a všechno bude dobré. Pojďme dále, nechci se zaplést do další filmové kritiky.

Dlouhý luk je znám svými vlastnostmi: dostřelem, přesností a průrazností, které jsou takřka legendární. Angličtí lučištníci jsou či byli považováni za nejlepší a jejich dovednosti a zbraň za rozhodující v bitvách. Lučištník je anglický commoner disponující zbraní, která dokáže neutralizovat moc obrněného šlechtice. I to patří do legendy o anglickém luku, úzce spjatém s legendkou o Robinu Hoodovi.

Jaká je historická realita?

Skutečnost

Díky práci lidí jako Mike Loades, práci takříkajíc v terénu víme, jaká nejspíš byla realita.

Luk byl skutečně součástí anglické historie, anglické kultury. Angličané praktikovali lukostřelbu jako sport namísto golfu nebo fotbalu. Dlouhý luk býval levná zbraň, dostupná každému. A navíc představoval podnikatelskou příležitost — účastnit se válečného tažení a získat tučnou kořist. Válka tehdy byla finančním podnikem (je jím i dnes, ale příliš se o tom nemluví). To vše jsou možná anglická specifika, ale to neznamená, že se luk nepoužíval po celé Evropě i v okolním světě. Dokonce i po nástupu střelných zbraní si luk udržel své místo v evropských armádách a z bojišť vymizel až v 18. století.

Něco málo k vlastnostem této zbraně. Anglický luk měl skutečně velkou průraznost a přesnost. Prý dokázal prorazit 8 cm silnou dubovou bránu.

Ale živý terč není totéž co vrata, byť dubová. Pokusy ukazují, že šíp sice dokáže prorazit rytířské brnění, ale nikoliv pokaždé. V moderní kinematografii vypouštějí lučištníci salvu do vzduchu a nepřítele pak doslova prší mračno šípů z nebe. To je patrně mýtus, neboť středověká vyobrazení bitev ukazují vždy horizontální střelbu. I praktická zkušenost ukazuje, že šípy jsou nejúčinější na krátkou vzdálenost, kdy jsou přesnost a průraznost maximální. Velký úder, opotřebení protivníka. Za takových okolností lučištníci dokázali vypálit jednu, max. dvě salvy. Na víc nebyl čas, ani síla, neboť k natažení tětivy je potřeba síla 120 až 150 liber. A ani šípy! Šíp je poměrně sofistikovaná věc, náročná na výrobu a válečníci na tažení neměli k dispozici neomezené množství šípů.

Jaké tedy bylo nejlepší využití lučištníků v bitvě? Určitě ne v otevřeném poli a proti jízdě, kdy jsou lučištníci nejzranitelnější. V tomto ohledu se lučištník nemohl rytíři vyrovnat, ať si legenda říká, co chce. Jeho místo bylo spíše někde stranou, kde z krytu mohou napadnout útočící jízdu nebo pěchotu z boku. O dobrém využití konkrétních vojenských jednotek rozhodují velitelé, kteří dobře znají své řemeslo a dokážou ho povýšit na umění. To se přesně stalo u Azincourtu, o kterém si nyní povíme.

Bitva u Azincourtu

Odehrála se 25. října 1415 mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt. Anglický král Jindřich V. v ní dosáhl rozhodného vítězství a jeho podnikatelský záměr (vzpomeňme, válka je finanční podnik, jehož cílem je obohacení krále i poddaných) se nadmíru vydařil. V následujících letech se mu s pomocí Burgunďanů podařilo dobýt téměř celou severní Francii a francouzský král Karel VI. byl nucen přislíbit Jindřichovi nástupnictví. Nadvládu Angličanů na severu Francie ukončila až o 5 let později Johanka z Arku.[2]

Bitva se stala legendární nejen díky Shakespearovu zpracování, ale také kvůli tomu, že Francouzská strana odešla na hlavu poražena navzdory velké početní převaze. Angličtí lučištníci měli na vítězství lví podíl z toho prozaického důvodu, že v armádě Jindřicha V. o síle 8 500 mužů bylo 7 000 lučištníků. Zbytek tvořili těžkooděnci, kteří ovšem u Azincourtu bojovali pěšmo. Francouzi měli k dispozici armádu asi 15 000 mužů (některé zdroje uvádějí víc), převážně jízdu, ale asi jen 10 000 v poli. Další síly Francouzi nevyužili.

Za normálních okolností by úplavicí decimované a demoralizované anglické oddíly neměli šanci. Nemocní sice byli posláni zpět do Anglie, odkud dorazily nové posily, ale převaha Francouzů byla i tak příliš velká. Jindřich však věděl, kde Francouzi udeří a mohl si vybrat bitevní pole. Právě to ho zachránilo. Úzký pruh pole obklopený ze dvou stran lesem nedovolil Francouzům rozvinout útočné šiky. Navíc, a to bylo rozhodující, pole bylo rozbahněné.

Když první vlna francouzské jízdy udeřila na pěší anglické těžkooděnce, angličtí lučištníci, ukrytí v lese, odpověděli salvou do boku Francouzů. To otupilo francouzský útok a když dorazila druhá vlna vznikl nepopsatelný zmatek. Rytíři uvázli v bahně a angličtí těžkooděnci a posléze i lučištníci, kteří se mezitím chopili mečů a seker, je dobíjeli po stovkách. Ztráty na straně Francii činily 6 000 mužů, z velké části šlechticů. Na anglické straně padlo 400 vojáků.

Tady je třeba poznamenat, že mýtus rytíře, jehož brnění je tak těžké, že ho musí na koně vysadit s pomocí kladky, je zcela nepravdivý a patří do Montyho Pythona. Ve skutečnosti byli rytíři z moderního pohledu atleti a v brnění se pohybovali stejně snadno a lehce jako jejich moderní protějšky. Jejich výstroj a výzbroj nebyla těžší než výstroj a výzbroj moderního vojáka. Středověký rytíř dokázal v brnění uběhnout míli, přeskočit svého koně, šplhat na hradby a provádět další smělé kousky.[3] Určitě není pravda, že poté, co Francouzi popadali z koní, nemohli se kvůli tíze svého brnění zvednout a tak je Angličani snadno pobili. Na bahno jsou ovšem i atletičtí rytíři krátcí, stejně jako na jiné extrémní podmínky. Např. Alexandr Něvský porazil Řád německých rytířů na ledě.

Jaké jsou tedy důvody francouzské porážky? Špatná volba bitevního pole, nevhodné povětrnostní podmínky. Možné selhání francouzského velení, i když je nutné říci, že určitě nebylo tak špatné, jak je líčí Shakespeare. Je jisté, že mezi francouzskými veliteli panovaly neshody a že král Karel VI. patřil k těm, kdo se chtěli přímé konfrontaci vyhnout a Angličany spíš vyčerpat. Francouzi znali sílu anglických lučištníků a patrně byli obeznámeni se složením anglické armády. Sami měli k dispozici asi 4 000 lučištníků, ale nevyužili je. Alespoň ne v této bitvě, později, poučeni nezdarem, jich naopak využívali mnohem více. Horké hlavy, co požadovali frontální útok, převážily a svou roli možná sehrály i jiné okolnosti.

Válka je vždycky chaos. Pro ilustraci uvedu jednu epizodu z této bitvy. Víme, že Jindřich nechal pobít zajatce, ale není úplně jisté proč. Britannica uvádí, že anglický tábor v týlu přepadli místní sedláci dychtící po kořisti a vyrabovali ho. Anglický král v domnění, že došlo k útoku na týl, nechal zajatce pobít, ačkoliv se za rytíře často požadovalo výkupné.[4] Mohl ovšem mít i jiné důvody, taktické, strategické či osobní (při bitvě ho prý málem zabili). Ať je to jakkoli, svátek sv. Kryšpína znamenal pro Francouze černý den.

EOF