Mistr Jan Hus

Odpověď na první otázku z úvodu je: bezesporu!

Zajímavější otázka než zda je proč? Co mu vyčítali? Tuto otázku nejlépe zodpoví teolog, dr. Jan Sedlák, svého času profesor bohosloví v Brně, autor knihy Mistr Jan Hus z roku 1915.

Viklef

John Wycliff byl anglický scholastik, filozof, teolog a reformátor. Žil ve 13. století a učil na univerzitě v Oxfordu. Jeho učení se odchyluje od katolické ortodoxie v několika bodech:

• nauka o svátosti oltářní;
• útok proti papežství a církvi, kterou chce podřídit státu;
• útok proti řeholnictví.

Jeho dílo se dostalo do Čech už v osmdesátých letech 14. století, snad i díky sňatku Anny České s anglickým králem Richardem II. Jeho učení ovlivnilo anglickou sektu Lollardů, kteří udržovali čilou korespondenci s viklefisty v Čechách vedenými Husem.

Anglický arcibiskup zavrhl specifické body jeho učení v roce 1382 a potom i koncil v Kostnici v roce 1415.

Husův intelektuální vývoj

Hus samozřejmě nebyl viklefistou od začátku a dr. Sedlák mapuje jeho vývoj od příležitostné inspirace k naprostému propadnutí Viklefovi. Byl jedním z mnoha kazatelů reformátorů, zpočátku pravověrným, ale jak Viklef postupně vyplňoval jeho intelektuální obzor, stále více se odchylujícím od pravdy.

Husův intelektuální život charakterizuje určitá pasivita či podřízenost. Nejdřív přejímá myšlenky svého učitele Stanislava ze Znojma, který byl Viklefovým obráncem na univerzitě a posléze Viklefa samotného. Je typické, že Stanislav sám tak daleko jako Hus nikdy nezašel a stal se spolu se Štěpánem z Pálče kritikem Husova učení.

Husa ovlivňují i jiní myslitelé, ale zřejmě má tendenci držet se jednoho jako svého vzoru. Ideální mindset sektáře, který se později projevuje i v tom, že nezůstává žádný prostor pro reflexi a revizi vlastního myšlenkového systému ve světle kritiky zvenčí. Viklef se stal Magisteriem a všechno ostatní je kacířství.

Alespoň dokud je Hus v bezpečí české kotlinky a podporován králem. Teprve v Kostnici, v cizím prostředí, kde se hrozba nejvyššího trestu jeví jako příliš skutečná, začíná pochybovat a kolísat. Ale vzpomínka na přátele v Praze nebo možná obavy z toho, co si doma pomyslí, a také myšlenka na mučednictví za pravdu opět zatvrdí jeho srdce.

Ukažte mi, čím jsem chybil…

Hus se většinou hájil tím, že neučinil, ani nenapsal nic z toho, co je předmětem obvinění. To vedlo k několikeré revizi a redukci jednotlivých obvinění. Komise zachovala 11 ze 34 článků Štěpána z Pálče a přidala 28 nových, které komisaři sami našli v Husových spisech O církvi, Proti Stanislavovi a Proti Pálečovi. To byl základ pro veřejné slyšení. V jeho průběhu se jejich počet snížil na 30, u kterých koncil trval na odvolání.

Původních 40 článků obsahovalo následující body:

1. nauka o remanenci (chybné pojetí eucharistie),
2. kněz ve smrtelném hříchu neposvěcuje,
3. odpustky jsou k ničemu,
4. papež je antikrist,
5. římská církev (kurie) je sbor satanův,
6. kacířství se nemá trestat smrtí,
7. lid nemá věřit papežským bulám,
8. světští páni mají odejmout majetek duchovenstvu,
9. nikdo nemá být exkomunikován, exkomunikace je od Boha,
10. bohoslužby a kázání v době papežské klatby,
11. následné pohoršení a bouře lidu.

Přijímání pod obojí byla novinka zaváděná Jakoubkem ze Stříbra, ke které se Hus připojil později, těsně před Kostnicí. Stejně tak kázání proti odpustkům bylo pozdějšího data a příčinu mu zavdalo vybírání odpustků na křížovou výpravou proti neapolskému králi Ladislavovi. Nejsou podstatnou částí jeho učení.

Jene, cos to učinil?!

Body 10 a 11 jsou spíše disciplinárního charakteru.

Ostatní body vycházejí převážně z Viklefa a znamenají naprosté popření nejen církevní, ale v konečném důsledku jakékoliv autority.

Papež jako antikrist a římská kurie jako sbor satanův, to jsou přímočaré útoky na autoritu církve. V době dvoj- a trojpapežství nikoliv ojedinělé a jako citové výlevy vcelku pochopitelné.

Popření odpustků, popření autority papežských dokumentů a pravomoci církve trestat (netrestat kacířství, nevydávat exkomunikace) logicky vychází z výše uvedených tvrzení o církvi, ale představují mnohem větší nebezpečí. Stačí se podívat na současnou církev po odluce od státu, abychom si udělali představu, jak taková vykleštěná církev (ne)funguje, a to si určité pravomoci podržela.

Další krok je odejmutí církevních majetků. Není divu, že se Husovo učení králi Václavovi zamlouvalo a že se v tomto ohledu činil, seč mohl. Po něm Jindřich VIII. a dalším protestanti. A po nich osvícenští panovníci, liberálové a revolucionáři všeho druhu jakbysmet. Naopak Hus ve Václavovi vidí toho, kdo pokleslou církev napravuje, kdo mu pomáhá uskutečnit ideál chudé církve, církve podřízené světské vládě. Církev bez majetku a bez pravomocí, to je církev zcela vydaná napospas světu. Mohla by taková církev existovat po 2000 let? Odevzdejte vše císaři, na Boha nezbyde nic!

Zbývá bod 2. Protože nikdo, ani kněz sám nemusí vědět, zda je ve stavu milosti posvěcující, nikdy není jisté, zda je přijímaná svátost platná. Hus rozšiřoval toto pravidlo i na světskou vrchnost. Mimo jiné i proto komunisté hleděli na Husa tak přívětivým okem a husitství nazývali Husitským Revolučním Hnutím.

Mistr Jan měl talent a nepochybně i dobré úmysly. Ale někde se to zvrtlo.

EOF