Vánoční povzdech

Snad to nevyzní jako kázání.

Slýchávám lidi říkat, že už se zase blíží ty hrozný Vánoce, nebo jak jsou rádi, že už je po Vánocích. Vadí jim děsný shon před Vánoci a konzumní šílenství lidí apod. Přípravy je unavují a nestojí jim za těch pár minut dětského štěstí u stromečku. Nemluvě o nějakých hlubších radostech spojených s narozením Krista. Jsou Vánoce, čas optimismu, tak budu doufat, že je to častěji póza než realita a že se to týká jen zlomku mých známých.

Kdo tohle říká, je někde uvnitř mrtvola, která se nedokáže skutečně radovat. Nebo alespoň radovat z něčeho, co je dáno zvnějšku tím, co dělají ostatní a co žádá tradice (když už ne náboženství). Zdá se, že pro některé lidi by ideální prožití Vánočních svátků bylo prostě jen volno od práce, volno dělat si, co chci. Tradice je beztak přihlouplá zátěž, kterou jsme zdědili po neosvícených předcích a které je třeba se zbavit, aby člověk měl tu pravou svobodu hledat štěstí a spokojenost dle vlastních potřeb.

Tato vlažnost mi připadá jako mnohem horší projev nepřátelství vůči Kristu a pravému náboženství, a tím pádem proti realitě tohoto světa, než otevřené výpady neznabohů. Jediné, co může sloužit jako omluva, je fakt, že nemají tušení, co vlastně dělají.

Jediný lék proti tomu je, co nám opakuje náš pan farář každý rok o Vánocích:

je třeba v sobě znovu a znovu obnovovat úžas z toho, že se sám Bůh vtělil do lidského mláděte, vzal na sebe radosti a strasti naší lidské existence.

Sám Bůh, stvořitel vesmíru, pro něhož jsme nepatrné nic a který ve své soběstačnosti naprosto nepotřeboval ani vesmír, ani nás a nemusel proto nic tvořit, ani se vtělit, přesto vesmír stvořil a podobu lidskou na sebe vzal, neboť ho vedla touha sdílet s námi něco z toho štěstí a míru, jež jsou pro Něho realitou.

Stačí vystoupit ze svého vnitřního světa, ze svého autismu a uznat, že je tu nějaký vnější svět, v němž neurčujeme pravidla. A žasnout nad tím! Když jsme byli děti, uměli jsme to. Jako dospělí jsme nad věcí a ani žasnout, ani bát se už neumíme.

EOF