Sedevakantismus IV. Koncilní hereze

Jsou sedevakantisté, kteří tvrdí, že hereze najdeme v 15 ze 16 koncilních dokumentů. Např. Giuseppe Filotto, konvertita a autor knihy Reclaiming the Catholic Church.

To je silné tvrzení, ale patrně stačí mnohem méně, aby to postavilo koncil do dosti podivného světla.

O jaké hereze se jedná? Zde si vezmu na pomoc nedlouhý text Johna Dalyho.

Občanské právo na náboženskou svobodu

V odstavci 2 dokumentu Dignitatis Humanae se dočteme:

Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání lidské společnosti tak, aby se stalo občanským právem.

To je velmi podivné tvrzení, které přímo odporuje učení církve, jak ho vyjádřil papež Pius IX. v encyklice Quanta Cura z roku 1864 (překlad z angličtiny můj, neboť jsem nenašel český překlad):

A z této klamavé myšlenky organizace společnosti se nebojí živit ten mylný názor, osudný pro katolickou církev i spásu duší, jenž náš předchůdce, Řehoř XVI. nazval šílenstvím, jmenovitě že svoboda svědomí a vyznání je právem každého člověka a měl by být vyhlášen zákonem v každé správně ustanovené společnosti…

Každou samostatně jmenovanou doktrínu v tomto dopise odmítáme, zakazujeme a zavrhujeme na základě Naší apoštolské autority a přejeme si a přikazujeme, aby byly považované za odmítnuté všemi syny církve.

Pokud toto není obrat o 180 stupňů, tak už nevím, co je.

Dalyho rozsudek je hereze a vychází přitom z On the Value of Theological Notes and Criteria for Discerning Them otce Sixta Cartchiniho (Řím, 1951). Odporuje Božímu zjevení a bylo odsouzeno jako hereze už Pavlem VII. v Post Tam Diurnas.

Zjevení bylo dovršeno ukřižováním

V odstavci 11 dokumentu Dignitatis Humanae se dočteme:

Nakonec při dokonání díla na kříži, jímž lidem sjednal spásu a pravou svobodu, dovršil své zjevení.

To je v rozporu s tradičním, Bohem zjeveným katolickým učením, že mnoho pravd bylo zjeveno Naším Pánem až po vzkříšení. Smrt posledního apoštola považuje církev za bod, od kterého žádné další zjevení nebylo dáno (viz Denzinger 2021).

Např. svátost pokání byla ustanovena 2 dny po ukřižování, forma svátosti křtu, rozšíření apoštolského mandátu kázat celému světu, zrušení náboženství patriarchů jako prostředku spásy, prvenství a neomylnost sv. Petra v plné síle, pozvednutí sv. Pavla k apoštolské důstojnosti a samozřejmě zmrtvýchvstání Našeho Pána, které sice bylo ohlášeno dříve, ale fakticky k němu došlo až po ukřižování (jak jinak).

Tento bod se mi zpočátku zdál poněkud obskurní, neboť se nachází v dokumentu, který se převážně zabývá náboženskou svobodou a na první pohled nesouvisí ani s obsahem daného odstavce. Považoval jsem ho za nepřesné vyjádření. I to je na pováženou, neboť církev se vždy snažila vyjadřovat ve svých dokumentech co nejpřesněji, aby zabránila mylným výkladům, ale soud hereze mi připadal přehnaný.

Pak jsem si uvědomil, že znamená popření velké části křesťanského učení. Vsunout takovou větičku do dokumentu o náboženské svobodě je extrémně nebezpečné, neboť se tím otevírá možnost ignorovat spoustu učení, které církev dlouho považovala za podstatné a důležité.

Co zpočátku vypadalo jako přehlédnutí, se nyní jeví mnohem zlověstněji.

Heretické a schizmatické sekty jsou prostředky spásy

V odstavci 3 dokumentu Unitatis redintegratio čteme:

Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.

To je v rozporu se snad nejčastěji opakovaným učením církve. Viz např. tato pasáž z koncilu ve Florencii, který svolal papež Evžen IV.:

Nejsvětější římská církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo z těch, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé a heretici a schizmatici, nemůže mít podíl na věčném životě, ale půjde do věčného ohně, který byl připraven pro Ďábla a jeho anděly, pokud k ní není před smrtí připojen…

Tady je třeba si uvědomit, že ostatní náboženství jsou démonického původu a stejně tak hereze a schizma. Tady nemůže být žádné smíření, jakkoli tato náboženství mohou obsahovat i pravdivá učení. Žádná lež se neobejde bez zrnka pravdy, ale proto ještě není menší lží.

Společná veřejná modlitba se heretiky a schizmatiky je užitečná a chvályhodná

V odstavci 8 dokumentu Unitatis Reintegratio čteme:

Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby „za jednotu“ a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry. Takové společné modlitby jsou jistě velmi účinný prostředek k vyprošení milosti jednoty a autentický výraz společenství, jímž jsou katolíci dosud spojeni s odloučenými bratry: …

John Daly tvrdí, že se zde koncilní otcové dopustili 2 doktrinálních omylů:

• že je třeba, aby se katolíci modlili společně s odloučenými bratry, což je zakázáno, a 
• že takovéto společné modlitby jsou efektivními prostředky v prosbách o milost sjednocení.

Kánon 1258 z CIC 1917, jenž byl v době konání 2VK stále v platnosti, stanoví, že je nezákonné se jakýmkoli způsobe účastnit aktů oddanosti s nekatolíky.

Když došlo v 16. století k protestantizaci Anglie, řešila se otázka, zda se mohou katolíci účastnit pobožností s oficiální protestantskou církví. Je nutné mít na paměti, že to mohla být otázka života a smrti. To znamená, že kardinál Allen a tehdejší papež hledali jakýkoliv náznak možnosti, který by ulevil pronásledovaným anglickým katolíkům. Přesto kardinál Allen nakonec napsal:

… Vy [kněží] a všichni moji bratři se musíte mít na pozoru, abyste neučili, že je zákonné účastnit se protestantských modliteb či bohoslužeb či shromáždění, kde se setkávají, aby udíleli své falešné svátosti. Toto je v rozporu s církevní praxí a svatými učiteli církve, kteří se nikdy nescházeli, ani ostatním katolíkům nedovolovali se scházet k modlitbě s ariány, donatisty a kýmkoliv dalším. Také nejde o pouhé církevní právo, jehož lze být za určitých okolností sproštěn, nýbrž je to zapovězeno věčným božským zákonem… Abych měl jistotu, požádal jsem současného papeže o posouzení [Klement VIII.] a ten výslovně potvrdil, že společně se s protestanty modlit, docházet do jejich kostelů, na jejich bohoslužby apod. je nezákonné a nelze nikoho této povinnosti sprostit.

To zní velmi definitivně a tvrdí to také každý katechismus vydaný do roku 1958, takže na základě čeho 2VK dovoluje společné modlitby s jinověrci a odpadlíky?

Jak je možné, že tento bod uvedli do praxe sami papežové, tedy pokoncilní papežové, jsou-li jimi? Mám na mysli společné modlitby v Assissi zavedené Janem Pavlem II. nebo účast na židovských bohoslužbách Benedikta XVI., toho údajně konzervativního papeže, jenž dovolil slavení tradiční latinské mše ve svém motu proprio Summorum pontificum z roku 2007?

Ostatní omyly

Tento seznam pro ilustraci zatím stačí.

John Daly uvádí další problémy s koncilními dokumenty, které v žádném případě nejsou vyčerpávající:

• plození a výchova dětí není primárním cílem manželství;
• Židé nejsou v Písmu představováni jako odvržení a prokletí;
• křesťané a Židé mají společné duchovní dědictví;
• minulé spory s muslimy by měly být zapomenuty;
• protestantské liturgie plodí život Milosti a dávají přístup do společenství spásy;
• církev chová velkou úctu k doktrínám, které se liší od jejích;
• teologická setkání a diskuze mezi katolíky a nekatolíky jsou chvályhodné;
• křesťané a nekřesťané společně hledají pravdu a odpovědi na morální otázky;
• církev musí vést dialog s ateisty v zájmu zachování řádu na světě;
• církev potřebuje pomoc nevěřících;
• katoličtí misionáři by měli spolupracovat s heretickými misionáři;
• nedostatky ve formulaci učení církve by měly být napraveny.

Dokumenty Unitatis Redintegratio o ekumenismu, Nostra Aetate o nekřesťanských náboženstvích a Dignitatis Humanae o svobodě vyznání neobsahují pouze izolovaná překroucení katolické pravdy, ale byly koncipovány jako celek, aby útočily na části katolické doktríny.

Navíc je známo, že konzervativněji ladění koncilní otcové zmírnili vyznění dokumentu Lumen Gentium, jež měl za cíl zavedení heretické doktríny biskupské „kolegiality“, kterou církev do té doby neznala.

Je těžké se ubránit dojmu, že to nebyla náhoda a že tento koncil měl změnit učení katolické církve, což se přinejmenším zčásti povedlo.

EOF