Sedevakantismus II. Stav církve

V roce 2013 byl na papežský stolec zvolen Jorge Mario Bergoglio, který se ujal vlády jako papež František. Tento prostořeký jezuita dal od prvního dne své vlády najevo, že bude rebelovat proti všemu, co je na papežství tradičního, zavedeného a uznávaného. Není v tomto ohledu zdaleka první z pokoncilních papežů. Papež Pavel VI. odmítl nosit papežskou tiáru. Nicméně František je zatím nejhorší nebo nejodvážnější podle toho, k jakému táboru se divák počítá.

Papež František ale neodmítá jenom atributy papežství. Odmítá i některé aspekty katolické víry a morálky. Nebo alespoň budí takový dojem. I malý náznak rozchodu s tradičním církevním učením by byl na pováženou, ale František často jde tak daleko, že se mnoho lidí ptá, co se to vlastně děje. Když jeden argentinský kněz nedovolil rozvedené a znovu civilně sezdané ženě přistoupit k přijímání, František této ženě osobně zatelefonoval a řekl jí, že někteří kněží jsou papežštější než papež a že podle jeho názoru k přijímání může. Ať zkusí jinou farnost, kde nebudou tak přísní.

Tato historka dostatečně ilustruje Františkův pontifikát, takže není třeba uvádět další podobné případy, ačkoliv tento není zdaleka ojedinělý. Papež občas působí dojmem zenového mistra, který brousí kolem a sype ze sebe osvícené hlášky. Jako bývalý student a sympatizant zenu říkám, že jsem se nestal křesťanem proto, abych poslouchal tytéž nesmysly, tentokrát z úst člověka, který by měl být Kristovým náměstkem na zemi.

Bergoglio má dar lidi rozdělovat. Jedni jeho počínání obdivují jako projev pokory, nadhledu a přizpůsobení se modernímu světu. Druzí v něm vidí aroganci a ohrožení katolické víry a morálky. František s tím nezačal, ale v jeho osobě proces rozdělení akceleruje.

Druhý vatikánský koncil

Podobně jako političtí konzervativci vidí počátek současných problémů ve Francouzské revoluci, tak i křesťanští konzervativci vidí stejný bod zlomu v nedávné historii církve. Tím bodem je Druhý vatikánský koncil.

Druhý vatikánský koncil otevřel stavidla celému proudu změn, které by předtím nebyly myslitelné. Změnila se liturgie. Změnil se vztah k ostatním církvím a nekřesťanským náboženstvím. Změnil se pohled na církev samotnou, na úlohu papeže a biskupského sboru. Vše ve jménu obnovy víry.

Těmito věcmi se budu zabývat, ale už nyní je nutno říci, že žádná náboženská obnova z koncilu nevzešla. Nominálně je katolíků víc než kdykoliv v minulosti, ale jenom díky nárůstu populace a konverzím v zemích třetího světa. V Evropě a v USA je situace jiná, návštěvnost bohoslužeb klesá a stále menší procento obyvatelstva se hlásí k církvi. V ČR se v roce 1991 hlásilo k římskokatolické církvi přes 4 mil. lidí, v roce 2001 to bylo něco přes 2,7 mil. a v roce 2011 necelých 2,2 mil. Údaj z roku 1991 lze možná přičíst na vrub porevoluční eufórii, zbytek hovoří za vše, když navíc vezmeme v úvahu údaj z roku 1930, kdy se ke katolicismu hlásilo skoro 8,7 mil. obyvatel ze zhruba stejného celkového počtu obyvatelstva kolem 10,5 mil. (zdroj). V USA podle výzkumu z roku 2014 připadá na každého nového konvertitu 6,5 odpadlíka (zdroj). Jestli tohle není krize náboženství, tak už nevím, co je.

Docela velké procento těch, kteří se ještě považují za katolíky, nevěří v některá dogmata církve. Např. v reálnou přítomnost Krista v eucharistii věří pouze 37% amerických katolíků (zdroj). To je dost podstatný skandál, vzhledem k tomu, že jde o jeden ze základních článků naší víry. Mnoho (amerických) katolíků dále říká, že církev by měla změnit svůj postoj k jistým klíčovým otázkám, jako je používání antikoncepce, celibát kněžstva, pouštění rozvedených a znovu sezdaných, případně nesezdaných katolíků ke svatému přijímání, ženské kněžství a uznání homosexuálních „manželství“ (zdroj 1 a zdroj 2). Takové požadavky jsou v lepším případě známkou ignorance, v tom horším hereze nebo apostáze. Jsou dvě základní podmínky, které z člověka dělají katolického křesťana: křest a víra v učení katolické církve.

Na druhou stranu se jim nelze divit, když i někteří pokoncilní klerici tyto věci zpochybňují, včetně samotného papeže, jak jsme viděli v úvodu.

Jako důkaz o tom, že problém existuje, to snad stačí.

Zlom, který představuje Druhý vatikánský koncil, rozdělil křesťany na zmíněné tábory. V církvi vždycky byly různé názorové proudy. Existovaly palčivé otázky, které musel nakonec rozsoudit a kontroverze kolem nich ukončit papež nebo ekumenický koncil. Ale žádný koncil neznamenal nebo nedal podnět k tak rázným změnám a radikálnímu rozchodu s minulostí. Proto musím odmítnout tvrzení některých, že se nic závažného nestalo, že k žádnému zlomu nedošlo. To jsou zjevné nepravdy a lidé, kteří je hlásají, ignorují skutečnost.

Koncil se konal se v letech 1962 až 1965 a jeho výsledkem bylo 16 církevních dokumentů. Ač někteří tvrdí, že se jednalo o pastorační, nikoliv dogmatický koncil, a chtějí tím zahrát do autu závažnost a závaznost vydaných dokumentů, není to tak, protože tyto dokumenty představují běžné magisterium církve a jako takové mají charakter neomylnosti a jsou pro celou církev závazné.

Některé z těchto dokumentů obsahují velice zvláštní tvrzení, které jsou přes 50 let předmětem kontroverzí a mnozí je považují za hereze. Samozřejmě zdaleka nezůstalo jenom u těchto dokumentů. Od ukončení Druhého vatikánského koncilu církev nabrala nový směr. V roce 1969 papež Pavel VI. vydal nový mešní řád, od té doby nazývaný Novus Ordo Missae. V roce 1983 za papeže Jana Pavla II. vyšel nový Kodex kanonického práva a v devadesátých letech byl vydán i nový Katechismus katolické církve. Do obou a mnoha dalších dokumentů byly zakomponované koncilní novinky. Novinky, které vyvolaly mnohá pohoršení, ale i nadšení podle toho, do jakého tábora člověk náleží.

EOF