Ve stínu Čingischána

Oprášil jsem mnoho let starý text, který považuju hodný zachování.

Mongolská step vůbec není tak jednotvárná, jak jsem si myslel. Naopak ve filmu bylo možno spatřit různorodé zcela různorodé krajiny a všechny nádherné. Cesta vedla filmaře napříč celou zemí od západu na východ, většinou méně obydlnými oblastmi. Výprava cestovala najatým autem (netuším, zda bylo mongolské výroby, ale vypadalo jako vyrobené za socialismu, vydrželo téměř všechno a hlavně šlo spravit takřka na koleně). Cestovatelé během cesty podnikali pěší túry či jízdy na raftech, což je v těchto částech Mongolska, kde žijí především nomádi a dopravním prostředkem je kůň, zcela nevídané. Občas přespávali u místních, velmi pohostinných lidí, což samozřejmě vedlo k mnoha vtipným situacím.

Záběry z cest střídaly naučné pasáže o mongolské historii, především o Čingischánovi, vlastně jenom o Čingischánovi, protože jedním z cílů, které si autoři filmu kladli, bylo pochopit, jak se mohla z těchto kočovníků stát síla, která vytvořila největší říši historie.

Ukázalo se (nikoliv překvapivě), že jsem toho o Čingischánovi mnoho nevěděl, třeba to, že zavedl jednotné zákony, sjednotil písmo, podporoval vzdělání tím, že odpouštěl daně, že podporoval obchod a jeho říše byla prvním pokusem o globalizaci, jejíž konec má na svědomí jediná blecha nakažená morem (což je samozřejmě účelové zveličení, ale pravda je, že po obchodních cestách mezi Evropou a Asií, které Čingischán vytvořil, se šířil mor, který ve 14. století dost zásadně postihl Evropu).

Mongolové pád říše i morovou ránu přežili a přežili i mnohem horší mor komunismu „Made in USSR“ a těší se velmi dobrému zdraví. Nomádi jsou v kondici, mají rovná záda a dožívají se vysokého věku navzdory dietě, která by naše dietology do extáze nepřivedla – maso a zas maso a k tomu trochu kumysu čili kysaného kobylího mléka. Žádné ovoce, ani zelenina, obiloviny jenom příležitostně. To stojí za zamyšlení – na čem vlastně stojí všechno to strašení cholesterolem?

Kromě opravdu úchvatné krajiny mě si nejvíc mě fascinoval Čingischán a jeho příběh. Z vyděděnce, který jen taktak přežil, se stal víc než králem. Měl „kliku“, ale zároveň to musel to být neobyčejný člověk s velkým rozhledem a vhledem. Asi nejlépe o tom vypovídá následující historka:

Čingischán, který nebyl nijak zvlášť nábožensky založený, na koni svět dobyl a na koni mu i vládl, ve své závěti stanovil, aby jeho pohřeb byl tajný, kdesi ve stepi „pod širou modrou oblohou“, jak s oblibou říkával (což vystihuje jeho vztah k nebesům). Celé místo pak mělo rozdupat 800 koní, aby jeho hrob nikdy nikdo nenašel.

Tak se i stalo. Dodnes se neví, kde jeho hrob leží. Jaký rozdíl proti např. prvnímu čínskému císaři, který si sebou do svého okázalého hrobu vzal celou armádu – byť terakotovou.

EOF