Geometrie meče

Teorie švédského grafika a mečíře(!) Petera Johnssona ve mě vyvolala vzpomínky na ranné mládí.

Odjakživa se mi líbily chladné zbraně, zejména meče. V dětství jsem si vyráběl dřevěné mečíky. Svátek pro mě byl, když mi táta daroval soupravu meče, dýky, včetně pochev, a dřevěného štítu. Vše vyrobené z průmyslových materiálů, žádné kované čepele, ale byly to zbraně z kovu. Rukojeť ovíjel silný měděný drát v bužírce, hlavici tvořil těžký bronzový nebo měděný kroužek, něco jako velká matice. Štít byl ve tvaru trojúhelníku s výkrojem na kopí a se žlutým křížem v modrém poli (vybíral jsem mezi kulatým štítem, údajně husitským, a trojúhelníkovým štítem křižáckým — já zrádce českého národa jsem si vybral ten křižácký!).

Později, jako teenager, jsem vytvářel nákresy jílců a snažil jsem se je konstruovat pomocí geometrie. Nevědomky jsem hledal správné proporce přesně v tom smylu, o jakém mluví Peter Johnsson.

Praktické úvahy

Meč je především zbraň. Není to zdaleka jenom zbraň, ale k symbolickým významům meče se dostaneme později.

Dlouho panovala představa, že středověké meče byly robustní a těžké nástroje a jejich majitelé s nimi zacházeli hrubou silou. Např. historik Harold Lamb, jenž psal o křížových výpravách, popisuje život válečnického stavu v ranném středověku a uvádí, že rytíři byli velmi zdatní a silní a jejich meče pro moderního člověka těžké. O zdatnosti tehdejších rytířů nepochybuji. Pokud jde o zbraně, nemůže být Lamb dál od pravdy. Že nejde o názor ojedinělý, jsem psal zde.

Ostrost, přesnost, živost a rychlost jsou vlastnosti, které šermíř požaduje. Zbraň musí reagovat na jeho myšlenku, jeho záměr.

Ostrost je otázka geometrie hrany čepele. Podíváme-li se na ostří různých typů zbraní, včeteně japonské katany, která bývá považována za superostrou zbraň, uvidíme, že se zas tak moc neliší. Srovnatelnou geometrii ostří mají čepele ranně středověkých germánských a vikingských, ale i pozdějších mečů evropské provenience. Tyto zbraně jsou srovnatelně štíhlé a ostré, možná i ostřejší než katana.

Manuskript I.33 ze 13. století ukazuje velice propracovaný systém boje mečem a puklířem, který si nijak nezadá s renesančním uměním rapíru a dýky. Boj mečem a puklířem byl ve středověku velice oblíbený. Celé bandy rváčů, studentů apod. se potulovaly ulicemi měst a vzájemně se vyzývaly k souboji. Většinou šlo o klasický projev odvahy postavit se ozbrojenému nepříteli, jehož výsledkem byly „krásné škrábance“, podobně jako u německých buršáckých spolků v 19. století. Naproti tomu bodné rány rapírem bývaly daleko vážnější a nezřídka končily smrtí jednoho nebo obou duelantů.

Meč nenosili jenom rytíři nebo šlechta, nebyl privilegiem vládnoucího stavu. To je další mýtus, který manuskript I.33 vyvrací. Na jeho ilustracích je mezi muži vyobrazen také mnich (nebo student) a dokonce i žena. Není to zas takové překvapení, neboť víme, že ordeálů, soudních zápasů, se (s příslušným handicapem) účastnily i ženy. Provozovaly se snad v tehdejších šermířských školách kurzy sebeobrany pro ženy?

Ale vraťme se zpátky k meči. Pokud byl šerm mečem a puklířem natolik sofistikovanou záležitostí, že rapír a dýka nebyly, jak se dříve myslelo, prvními vlaštovkami vnešeného umění šermu, který se objevil v civilizovaných krajinách po staletích „hrubé pranice bez formy a manýry“, jak se pohrdlivě vyjadřovali italští renesanční šermířští mistři o umění zaalpských národů, ale víceméně pokračovaly a rozvíjely existující tradici, pak zbraň musela být tomuto umění přizpůsobená, rozhodně ne hrubá a těžkopádná.

Roland Warzecha, německý šermíř, který se specializuje na šerm mečem a puklířem (manuskript I.33) a ranný středověk (velký vikingský štít a meč), má na svém youtube kanálu několik videí o archeologických památkách z doby Vikingů, ranného a vrcholného středověku, kde často konstatuje, jak lehké a do ruky padnoucí tyto zbraně musely být a i přes svůj žalostný stav stále ještě jsou. Jinými slovy samotné nálezy potvrzují, co rukopis napovídá. Moje barbasetka, šavle z konce 19. století s novou čepelí, váží kolem 1 kg. Tyto starodávné meče vážily mezi 0,7 až 1,6 kg. Jejich váha při srovnání s pozdějšími nebo moderními zbraněmi nijak nevybočuje.

Perlička na závěr této části: Warzecha při svých výzkumech zjistil, že určité nepřesnosti na historických exemplářích jsou patrně úmyslné. Jedná se o záštitu či hlavici mimo osu jinak souměrné zbraně, případně mírné pootočení hlavice. Tyto změny byly provedeny záměrně, aby zbraň lépe sedla do ruky šermíře a přitom zůstala vizuálně souměrná, jak vyžadovala tehdejší estetika a možná nejenom estetika, jak uvidíme dále.

Dynamika zbraně

Moje znalosti fyziky pokulhávají, proto si nejsem zcela jist, jak přeložit termín rotational inertia, snad bude postačovat rotační setrvačnost. Po celé délce zbraně se nachází několik bodů, které hrají významnou roli při používání čepele.

Nejznámější je bod rovnováhy (point of balance). Většina lidí si myslí, že nejlepší je mít bod rovnováhy co nejblíž záštitě. Kupodivu to není pravda. Peter Johnsson říká, že skutečné umění je mít bod rovnováhy co nejdál od příčky a přitom zachovat snadnou ovladatelnost zbraně. Výroba meče obecně je pokus co nejlépe sladit protichůdné vlastnosti s ohledem na praktické použití zbraně. Bod rovnováhy je z uvedených bodů nejméně důležitý.

Podstatnější je přední a zadní bod otáčení (aft and front pivot point), neboť napomáhají ovládání zbraně, její směřování na protivníka, zaujímání různých střehů a celkové manipulaci se zbraní. Přední bod souvisí s místem poblíž příčky (záštity), zadní s hlavicí meče. Záleží na stylu šermu a zručnosti mečíře přizpůsobit zbraň požadovanému stylu. Např. u mečů pro jeden a půl ruky nebo dvouručáků bývá přední bod otáčení v hrotu, naopak u rapíru, kde velkou roli hraje kontakt s čepelí protivníka zhruba ve ¾ čepele. Body otáčení na rukojeti dobře absorbují náraz při blokování soupeřovi zbraně — náraz způsobí spíš rotaci zbraně než vibraci nepříjemnou pro držení.

Vibrační body (vibration nodes) také souvisí s vibrací zbraně při nárazu. Bavíme se o nárazu při bloku i při útoku. V místě vibračního bodu zbraň nevibruje, proto je ideální zasáhnout protivníka právě touto částí čepele. Vibrační body bývají dva, jeden někde v oblasti rukojeti, druhý na čepeli.

To je pouze několik bodů z celého systému. Obrázky a podrobnější popis celého konceptu lze nalézt na stránkách Petera Johnssona, např. zde nebo také v této diskuzi. Celý systém má sloužit k porovnávání zbraní a možná i úpravě současné typologie. Je to fascinující záležitost a budu ještě pátrat, kam se pánové Johnsson a le Chevalier se svou prací dostali.

Je třeba říci, že středověcí lidé tyto pojmy nepoužívali. Nevím, zda je znali, ale historické čepele často mívají tyto body přesně v místech, kde bychom je z hlediska předpokládaného využití zbraně očekávali. Takže nějakým způsobem tyto koncepty chápat museli.

Nyní se podíváme na symbolickou stránku středověkých mečů.

Posvátná geometrie

Geometrie je jedním ze sedmi svobodných umění, které se vyučovaly ve středověku: gramatika, rétorika, logika byly součásti tzv. trivia, aritmetika, geometrie, hudba (harmonie) a astronomie se vyučovaly v rámci tzv. kvadrivia. Aritmetika byla naukou o číslech nejen ve smyslu matematickém, ale i ve smyslu symbolickém (viz Pythagorás). Geometrie byla aplikací čísel v prostoru. Když zkoumáme geometrické vlastnosti jednoduchých obrazců, objevíme překvapující množství harmonických vztahů, ale o tom později.

Středověká francouzská báseň Román o růži při popisu Božích vlastností si vypůjčuje pojmy z geometrie (překlad z angličtiny je můj):

Přirozeností Boha je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde.

Další citát ilustrující tento bod je od Klementa Alexandrijského, církevního Otce:

Spravedlnost je čtyřúhelník.

Z těchto důvodů se geometrie používala k odhalení správných proporcí v umění nebo architetuře. Různí autoři, jako Louis Charpentier, Robert Bork náš František Kadeřávek poukazují na aplikaci posvátné geometrie při stavbě katedrál.[1] Známe pokusy zkonstruovat lidský obličej pomocí geometrických obrazců, případně známého da Vinciho Vitruviova člověka.

Většina kultur se zabývala geometrií, ale středověká křesťanská kultura byla geometrií v dobrém slova smylu posedlá. V Bibli je psáno (Kniha Moudrosti, Hlava 11):

Avšak i bez nich jediným dmýchnutím mohli padati
stíháni jsouce trestem tvým
a rozptýleni jsouce dechem tvé moci
ale ty jsi spořádal všecky věci
podle míry, počtu a váhy.

Středověký člověk se tím řídil, počínaje stavbou katedrál, konče výrobou mečů. Alespoň to tvrdí Peter Johnsson. Nemusí být daleko od pravdy, neboť některé lepší mečířské dílny náležely církvi, např. známé pasovské čepele se vyráběly v mečířských dílnách pasovského biskupa.

Meč jako symbol

Meč samotný není jenom zbraň či předmět vyžadující vysokou řemeslnou a uměleckou zručnost, ale také mocný symbol. Dodnes symbolizuje spravedlnost, právo a vládu. Symbol meče prostupuje naší kulturou a spojuje nás s minulostí. Neplatí to zdaleka jen o naší kultuře. Navíc některé meče měly přímo mystické kvality, např. známý Excalibur, a předávaly se v rodech z generace na generaci. Protože je současný člověk odříznutý od tradic, vytváří si vlastní ve své fantazii. Snad proto se tolik lidí věnuje historickému šermu, snaží se oživit staré manuskripty nebo chodí nejrůznější fantasy akce.

Peter Johnsson je podle všeho první, kdo se pokusil aplikovat posvátnou geometrii na sředověké čepele. Měl příležitost prozkoumat, změřit a obkreslit exponáty mečů z různých muzejí a aplikovat na ně svou metodu. V mnoha případech poměry velikosti jílce, hlavice a délky čepele, záštity apod. odpovídají geometrické konstrukci vycházející z různého počtu vzájemně se překrývajících kruhů.

Není tedy nepravděpodobné, že by se středověký člověk pokusil aplikovat posvátnou geometrii na symbolikou přesycený objekt jako meč. Má-li tak závažná věc sloužit dobrým účelům, musí mít správné a harmonické proporce.

Jak říká sám Peter Johnsson, je zde jisté nebezpečí. My, lidé umíme velice dobře rozpoznávat ve svém okolí vzorce. Jakmile nějaký rozeznáme, vidíme ho všude, ať už tam skutečně je či nikoliv. Končí to mánií Dana Browna, jehož hrdinové vidí symboly všude.[2]

I s touto výstrahou na paměti se zdá, že mnoho dochovaných mečů z různých částí Evropy překvapivě přesně kopíruje schémata z posvátné geometrie. Nyní se na některé z nich podíváme.

Vesica piscis

Nejprve trochu o jednom ze základních prvků křesťanské symboliky, vesice.

Překrývající se kruhy, tedy jeden kruh, jehož okraj prochází středem druhého kruhu, vytváří tzv. vesiku, dosl. měchýř ryby (jinak také mandorla, mandle). Obojí je symbolem křesťanství a vesiku často nacházíme v křesťanském umění. Tímto způsobem protnuté kružnice umožňují konstrukci rovnostranného trojúhelníka, symbol Trojjediného Boha atd.

Kromě náboženských symbolů zde lze nalézt mnoho zajímavých geometrických vztahů (právě kvůli nim nalezl tento obrazec uplatnění v náboženské symbolice, pythagorejská harmonie geometrických vztahů odráží Božský řád, jímž se stvoření vyznačuje). Možná nejzajímavější z nich je √3, což je osa vesiky. Odmocnina ze tří je také uhlopříčkou jednotkové krychle, tedy odkaz na třírozměrný prostor. Odmocnina z 5, √5, je zase číslo, s jehož pomocí lze nalézt zlatý řez.

To je jen několik málo příkladů z posvátné geometrie. Další, sofistikovanější příklady lze vidět na tomto videu.

Půdorys meče

Video výše ukazuje také základní typy geometrické konstrukce mečů. Je to skvělý, zhruba patnáctiminutový, pouze obrazový úvod do teorie Petera Johnssona.

Nebo tento příklad meče se zaoblenou záštitou.

Závěrem

Stejně jako posvátná geometrie předchází křesťanství, nalézáme její i aplikaci na starších keltských nebo germánských zbraních.

Řekl bych, že v dobách, kdy estetika bývala považována za objektivní a lidé si nemysleli, že „krása je v očích pozorovatele“, snažili se vtisknout harmonické proporce všem předmětům, kterým přikládali váhu. Mezi takové meč rozhodně patří. Univerzální proporce a přitom osobitý styl a zdobení, typický pro danou kulturu. Neznali něco takového jako funkční stránku oddělenou od stránky estetické.

Křesťanství, které se vždy snažilo přebírat pouze to dobré z pohanských zvyků, v této tradici dále pokračovalo.

Na úplný závěr chci podotknout, že zde uvádím poměrně velké množství materiálu na malém prostoru, ale i tak doufám, že se mi případného čtenáře podařilo alespoň trochu nadchnout pro to, co považuju za úžasný objev. Jednak jde o další důkaz, že středověk nebyl tak primitivní, jak si myslíme. A také tu vidím jisto spojnici na stavitele pyramid a jejich geometrický odkaz. Minulost byla trochu jiná, než si myslíme.

EOF