Škodlivé technologie

Luke Smith rozděluje na tomto videu technologie na prospěšné a škodlivé. Dělící čára mezi nimi je následující: technologie, které lze opravit svépomocí, jsou v pořádku a člověku pomáhají. Nazývá je smallscale technologies. Pak jsou tu technologie, které jsou produktem globálních trhů, tzv. organizationdependent technologies. Tam člověk závisí na někom, koho nikdy neviděl, na byrokratických procedurách, na věcech, které nemůže nijak ovlivnit. Negativa zde převažují nad pozitivy.

Příkladem prvního je třeba židle. Příkladem druhého lednička. Materiál na dřevěnou židli roste v lese, k jeho opracování jsou potřeba relativně jednoduché nástroje. Lednička vyžaduje připojení k elektrické síti, to samo o sobě vyžaduje obrovské organizace národního či nadnárodního charakteru. Materiály a technologie na její výrobu jsou stejně složité. Navíc používáním ledničky, která je super pohodlná, se vytrácejí znalosti, jak uchovávat jídlo primitivněšjím způsobem. Pokud z nějakého důvodu ledničky nebudou nebo nebude elektřina, nikdo už nebude vědět, jak jídlo uchovávat a bude se to znovu muset učit.

Unabomber a jeho manifest

Vychází z práce známého unabombera Theodora Kaczynského Industrial Society and Its Future, kterou FBI překřtilo na Unabomber Manifest. Text je zde a je to poněkud depresivní, ale nikoliv nezajímavé čtení. Autorova vize technologické společnosti, která končí technokratickou totalitou, může být realistický scénář, vzhledem k současnému dění. Nelze nad tím jen tak mávnout rukou jen proto, že je autor zločinec, který zabil několik lidí.

Nepovažuju se za anarcho-primitivistu, ale musím říci, že mi mnohé z toho, o čem Uncle Ted píše, dává smysl: počínaje popisem psychologie levičáctví, konče členěním na přínosné a škodlivé technologie. Dokonce jsem už něco v tomto duchu napsal. Specificky v oboru IT je open source příkladem prvního a technologie založené na cloudu trendem ke druhému. Pouze nejsem takový pesimista, pokud jde o technologie. Možná je to tím, že mám blízko k počítačům, možná tím, že narozdíl od autora, nepodléhám americkému „drajvu“ po individuální svobodě. Anarchismus považuju za utopickou ideologii.

Přínosné a škodlivé

Přínosné a škodlivé technologie nejsou samozřejmě absolutní kategorie, spíš póly, mezi kterými je celá škála možností. Počítačové součástky se sice vyrábějí v Číně, takže pokud se Čína rozhodne, že je přestane dodávat nebo je významně zdraží, tak budeme mít problém. Mimochodem, kdo si myslí, že se nic takového stát nemůže, mýlí se. Už se to děje. Poté co ochladly vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Čínou, čínské firmy najednou přestaly reagovat na naše poptávky. To je případ z mého oboru. Problém je však zmírněn tím, že máme open source software a díky němu můžeme pohodlně používat i starší a méně výkonné stroje.

Na druhou stranu např. solární panely nás neučiní nezávislými, neboť se opět vyrábějí v Číně. I kdyby se vyráběly v USA, pořád bude našinec závislý na někom zvenčí. Navíc USA počátku 21. století už dávno nejsou baštou svobody a demokracie, alespoň jak my, dříve narození, tyto hodnoty (nesprávně) chápeme. Ale to odbočuju.

Toto nemá být obhajoba nezávislosti a už vůbec ne osobní nezávislosti (nic takového neexistuje). Nejsem individualista, ale jedna věc je škodlivý osobní individualismus a úplně jiná něco, co bych nazval regionální autonomií. Už jsem o tom psal. Plná autarkie patrně není možná, a ani žádoucí. Na druhou stranu čím více jsme ekonomicky, vojensky i jinak závislí na někom jiném, tím méně jsme svobodní. Tím méně máme autonomie a tím více jsme v poddanském vztahu vůči tomu, kdo nás chrání a jehož dodávky nebo trhy potřebujeme.

Politické důsledky

Poddanství není a priori špatné, ale nese sebou jisté důsledky. Naši páni jsou nyní možná benevolentní, ale mohou si z nás kdykoliv udělat poskoka, ať se nám to líbí nebo ne. Na regionální úrovni, na národní úrovni. Svět je tím, čím vždycky byl, tedy žádná selanka všeobecného míru, svobody a rovnosti, ale soutěž o dominanci, o zdroje. To se nezměnilo a nikdy se to nezmění. Realisticky vzato člověk, ani jako jednotlivec, ani jako region či národ, nemůže být zcela nezávislý, ale i vztahy podřízenosti mohou být reciprocitní, mohou mít jistý smluvní prvek.

Jeden z cílů liberalismu, zda chtěný nebo ne je vedlejší, je rozbít menší samosprávné a soběstačné celky a vytvořit masu jednotlivců, konzumentů, podřízených vzdálenému centru. A opět je jedno, zda se konzumuje chléb, tedy ekonomická stránka věci: masová výroba, levnější výrobky, pracovní síla atd. nebo hry, tedy politická stránka věci, kdy se všem dostává účasti na politickém rozhodování a zároveň je zajištěno, že každý jednotlivec má mnohem menší vliv (prakticky nulový), než by měl v rámci malé komunity. Jako jednotlivci jsou lidé snáze manipulovatelní, mentálně jako konzumenti médií i fyzicky jako konzumenti levných čínských výrobků a námezdní pracovní síla, kterou lze téměř libovolně přesouvat podle vůle a potřeb zaměstnavatelů.

Technologie do toho všeho vstupuje jako neutrální faktor. Na počátku. Ale čím více člověk používá technologie, které jsou dílem masové výroby kdesi na druhé straně zeměkoule a které si bez pomoci školeného odborníka člověk nedokáže sám nastavit, opravit, rozebrat a zase složit, tím víc se stává nevolníkem v rukou lidí, které nezná a pro které znamená pouhý zdroj obživy nebo hromadění stále více prostředků. Je to možná zlatá klec, ale stále klec.

Není divu, že trend se ubírá právě tímto směrem. Není to samovolný vývoj (pokud něco takového vůbec existuje), je to záměr. Je to způsob, jak si někteří lidé mohou zajistit více moci a větší přísun dividend.

A pokud má Kaczynski pravdu, pak je situace ještě horší. Politické a do jisté míry i sociální uspořádání (liberalismus) jsou důsledkem ekonomického systému založeném na technologiích. Technologie přináší vyšší efektivitu, které se pak musí všechno podřídit, včetně politických a sociálních vztahů, neboť regres je nemyslitelný. Technologie už neslouží člověku, ale člověk slouží technologiím. Naneštěstí se nové uspořádání stále více vzdaluje tomu, co je pro člověka přirozené. Odtud pak pramení veškeré frustrace a nespokojenost moderního člověka, které jsou velice často námětem moderního umění.

Nejsem přesvědčen, že tomu tak skutečně je, ale nelze to vyloučit. Např. si lze jen těžko představit, jak by se lidé mohli vrátit k fungování v malých lokálních komunitách, když moderní komunikační technologie a infrastruktura prakticky brání tomu, aby takové komunity byly dostatečně uzavřené, díky tomu měly svébytný charakter a jistou míru samosprávy. Nezdá se to možné. Američtí Amishové možná měli dobrou intuici, když nedovolili moderním technologiím proniknout do svého života.

Skutečná autonomie

Už jsem o tom psal dříve, ale vlastnictví není jenom doklad o nákupu. Člověk musí mít vlastněnou věc také ve své moci, umět s ní zacházet, umět ji opravit, když se rozbije.

V obecnějším smyslu je autonomie prostor, který člověk má k tomu, aby se mohl postarat o sebe a své blízké, aby se mohl uživit, něco vybudovat, aniž by mu někdo říkal jak, kde a kdy. Teprve věci, které člověk není schopen řešit sám či spolu ses svými blízkými, řeší nadřazený celek reprezentovaný lokální autoritou. Takový je ve zkratce katolický princip subsidiarity. A tak víceméně fungovala středověká společnost předtím, než se moc a autorita soustředila v rukou panovníka, později státu. Na stejném principu je založený Chestertonův distributismus.

Neznamená to libertariánskou absolutní autonomii, protože ta vylučuje existenci společnosti. A neznamená to ani komunismus, neboť tam je autonomie nepřítomná. Neznamená to ani současný liberalismus, kde občan sice oficiálně vlastní majetek movitý i nemovitý, ale kde stát zásadním způsobem reguluje jeho užívání ve jménu obecného dobra, zdraví občanů, záchrany životního prostředí, sociální spravedlnosti apod.

A její obrana

Ve starověkém Řecku byl plnohodnotným občanem ten, kdo vlastnil kopí a štít a nedělal celý den nic jiného, než se cvičil v zacházení s nimi. Takový se pak počítal mezi vládce své komunity, svého městského státu. Nejen právo, ale především jeho schopnosti a dovednosti v zacházení se zbraněmi mu dávaly status, který mu náležel a který si žárlivě střežil. Podobně na tom byl i středověký pán, neboť byl schopen nejen právem, nýbrž i silou ubránit, co mu náleželo.

Situace moderního člověka je komplikovanější díky civilizaci, pokročilým technologiím a infekci liberalismu. Technologie změnily charakter války za posledních 150 let, ale vidím jistou spravedlnost a naději v tom, že poslední technologie vrací válečnictví opět do rukou jednotlivců (drony, 4th generation warfare).

I my bychom měli žárlivě střežit svá privilegia a nevzdávat se jich snadno za trochu pohodlí. V žádném směru. Vlastnictví palné zbraně, auta bez moderních vymožeností, počítače vyrobené před rokem 2010 apod. Všechno, co se dá opravit doma, co nereportuje někam nějaké neznámé informace a nakonec prostředky osobní obrany a ideálně i výcvik s nimi.

Jinak se ponurá vize strýčka Teda stane realitou.

EOF